Jsem sobec, když odejdu z nevyhovujícího vztahu?

podle me nejsi sobec, vis co chces a to je dobre. Ja bych v takovém vztahu taky nebyla a tebou popsány model nechapu, u nas to neni

Nejsi sobec. Sobec se nikdy neptá, jestli je sobec🙂 Za mě je super, že jsi dvakrát odešla z nefunkčního vztahu. Fakt kvůli tomu nemusíš chodit kanálem, že to tentokrát nevyšlo.

Proč si místo otázky těchto otázek "Proč vy, jiné ženy, kterých se to týká a nemáte doma toho Prince, proč to zvládáte? Jak to zvládáte? Co vám dává sílu ten vztah nezahodit, co vám dává sílu na sobě pracovat?" raději nepoložíš otázku, jak najít toho chlapa, který funguje jako partner atd. Proč si myslíš, že tu pro tebe není ten pravý, se kterým budeš sdílet svůj život? (Mám pocit, že si myslíš, že ten pravý tu není pro tebe, protože chceš investovat energii do někoho, kdo ti nikdy nebude plnohodnotným partnerem.)

Většinou, co jsem viděla, že kdo nemá funkčního partnera, tak nemá odvahu toho týpka opustit a zůstávají dál ve vztahu, který není funkční, investují do něj energii, snaží se, ale je to jedno, druhé straně takový vtah vyhovuje, že nemusí nic. Je to takové sebepohřbívání zaživa.

Mám rozečtenou knížku od Karyl McBride, Budu někdy vůbec dost dobrá. Rádce pro dcery narcistických matek. Autorka je psycholožka a píše tam. "Na emoční rovině přitahujeme partnery, kteří jsou na tom stejně jako my." Pokud jsi uvnitř zraněná, zase si přitáhneš, vybereš někoho, kdo tě bude zraňovat. S psychologem ale i sama bych pátrala po věcech jako je sebeláska, vnitřní hodnota a uznání sama sebe. Projela si vztah s matkou, jestli není nefunkční, toxický, co ti předala za vzorce.

Já mám vedle sebe toho parťáka a jsem bytostně přesvědčená, že kvalitní vztah bez komunikace, naslouchání, kompromisů a oboustranné vstřícnosti není možný. My jsme na sebe měli velké štěstí, ale taky na tom oba pořád pracujeme a ta vůle je u obou. - Já jen, že sobec určitě nejsi. Život si tvoříme. Sice každý v jiných kulisách a v jiné výchozí situaci (takže někdo to má složitější než jiný), ale třeba toho partnera si volíme, lidé si k nám dovolí tolik, kolik jim dovolíme. Nejdůležitější je, že víš, co chceš, a jsi otevřená o tom komunikovat. Ten pravý parťák se určitě objeví, a až to bude, tak to poznáš, protože to právě nebude takhle drhnout. Držím palce.

@levandule_k tu knihu mám taky, uzavírá pěkně trojlístek 🙂
temné matky a jejich dcery, první muž který mě zradil byl můj otec a do třetice budu vůbec někdy dost dobrá, ty první dvě knihy mají stejnou autorku (L.Jandová), ta poslední je američanka. - hezký počteníčko.

jinak autorko, k dotaz proč a jak to ty ženy snášejí
jak to snášejí nevím, asi se prostě řídí podle hesla - když nemůžeš, tak přidej
ale k tomu proč to snášejí, to si myslím, že má společný jmenovatel, kterým je - výchova

Vztah je o komunikaci a hledání kompromisů, všude je něco, v čem se dva neshodnou. A když chce komunikovat a hledat kompromisy jen jeden, nemůže to fungovat. Možná más vyaoké nároky, na sebe, na partnery.

To, že to jiné ženy snášejí/trpí přeci ještě neznamená, že to budu dělat taky. 🤦
Celkově mi připadá, že tento model výchovy je velmi sympatický velké části chlapského pokolení. Takové to neposloucháš? = Dostaneš na zadek, tady se prostě poslouchá na slovo! Vztekáš se? = Ještě ti jednu miknu, ať máš proč brečet a běž se vztekat do pokoje. Je to prostě jednodušší než hledat příčinu a co si budeme, spousta chlapů ani nedokáže rozeznat, jaké emoce zrovna prožívá ať už manželka nebo dítě. Jsou to emoční ignoranti. 😀 S mým partnerem se o tom dá naštěstí mluvit, nechá si to vysvětlit 🙏 I když občas by se mu to taky líbilo, má pod sebou zaměstnance, kteří čekají na jeho rozkazy a doma to tak bohužel jednoduché není, každý si dělá, co chce a to ho někdy stresuje. 😁 Vzhledem k tomu, že je první dcera taky z jiného vztahu, byla jsem na tohle hodně háklivá, ale spory o výchově jsou běžně skoro ve všech rodinách. Teď jde o to, jestli si to ti rodiče mezi sebou vykomunikují...
Myslím, že nejsi sobec, ale že jsi skvělá máma, že jsi nechtěla, aby mělo dítě zrovna takovou výchovu, jak popisuješ. 🙂 Určitě bych nehledala způsob, jak to přetrpět, spíš jak najít vhodného partnera. I když takový ten dokonalý model rodiny z reklamy na štěstí podle mě neexistuje. Vždycky bude někde něco slabší, co bude vyžadovat více práce a komunikace, aby to fungovalo.

Vůbec mě nenapadlo slovo sobec, ale naivka. Vztahy, kde si dva spolu o všem povídají, těch moc neznám. Řešit povídáním chtějí obvykle ženské, chlapi málo (existují takoví, ale rozhodně to není většina). Princ, který doma pomáhá? Jo, takoví jsou, ale mají zase hromadu jiných nedostatků. Obecně se mi v životě vyplácí víc se dívat na to, co mám, než skuhrat nad tím, co nemám. Musím se zaměřit na to dobré, hezké, připomínat si, za co si muže vážím. Jako není to kolikrát snadné, ale se mnou taky ne. Není to vůbec princ, ale je to někdo, kdo se mnou vydržel už 18 let a vychovává 3 děti, zrekonstruoval 3 byty... Kvůli dětem jsem toho zkousla už hodně, nemít je, možná bych s ním fakt nevydržela, ale svého muže mám i přes všechno stále ráda. Občas mě chytne depka, protože mi některé věci opravdu moc chybí (hlavně třeba absence komunikace), ale naštěstí to zatím vždycky nějak přešlo. Nikdo není dokonalý, ani ty, ani žádný chlap.

Proč sobec? Na mě působíš jako silný člověk, který se dokáže za sebe postavit a to právě ty ostatní nedokážou, mají malé sebevědomí a bojí se odejít od nevhodných partnerů a tak radši drží hubu a krok. A nebo jsou pořád ještě naivně zamilované. Možná si ještě nenašla toho správného a vybíráš si špatný model muže. Dobře, že to řešíš s psychologem, díky tomu jsi silnější.

Urcite nejsi sobecka. Zít vztahy, které jsi zmínila,by bylo jen přežívání.
Ja doma prince rozhodně nemám,má chyby,díky kterým to někdy pěkně vře, ale když vezmu jeho druhou stranu,tak se to nějak vyrovnává. Nemůžeme mít vše že jo. Žila jsem dlouho s prvním synem sama a zvládla bych to samozřejmě i teď. Nikdo nejsme dokonalí,ale samozřejmě pokud si cítila,že takto nemůžeš a nechceš žít,určitě nejsi proto sobec. Pracuj na sobě,měj se ráda a třeba chlapi teď vubec neres.

@jijulka děkuji Ti.

@martinka_33 ty nároky asi vysoké mám. Na sebe určitě. Na partnera, aby se zajímal o rodinu, nevím, zda to je vysoký nárok, ale často to tak vypadalo. V tom prvním vztahu jsem mluvila jen já, v druhém oba, ale každý jakoby jinou řečí. Psycholog mi řekl, že je dobře, že jsem ten krok udělala a vztah ukončila a že určitě nemám uvažovat o návratu k ex, ale občas mě ta nálada sejme. Děkuji za komentář.

@levandule_k ten pocit "chodit kanálem" je. To jsi vystihla.
Jestli tu pro mě je ten pan "pravý", to nevím, ale moc nedoufám. Když to kolem sebe vidím, nejsem moc optimistická. A s dítětem je to samozřejmě ještě o větší toleranci.
"... investují do něj energii, snaží se, ale je to jedno, druhé straně takový vtah vyhovuje, že nemusí nic. Je to takové sebepohřbívání zaživa." s tím souhlasím.
S psychologem i sama pátrám po sebelásce, uznání sama sebe. Často mi to jde, ale pak často spadnu na dno. Napomáhá tomu i ten cyklus, hormóny (chci být chlap).
Ale zkusíš mi, prosím, vysvětlit to s tou narcistickou matkou? Jako, že se má moje matka tak ráda, že to předala nějak mě? Nebo na mě neměla čas?
To, že si člověk přitahuje partnery na stejné úrovni, jsem slyšela. Jenže to přece není možné, ne? Ano, existuje asi něco mezi nebem a zemí, ale až takto? Nechápu to. Třeba u prvního vztahu jsem byla opravdu blbá, že necouvla. Ale zpětně to vidím tak, že jsem potřebovala být milována a věřila jsem, že to přijde. Nepřišlo. U druhého vztahu mi drahý napovídal tolik věcí a já věřila. Proč by lhal? Doteď to nechápu. Doteď mi dokáže říkat, jak jsem úžasná žena, jediná v jeho životě, ale nechová se podle toho. Mě to jen plete hlavu.
Vztah s mámou nebyl asi toxický. Ale já bych tak své děti nevychovávala. Ona je hodná ženská, jen. Nevím. Bylo to náročné se jí zavděčit. Vždy a všude našla chyby a říkala je.

@pratensis já se snažila říkat, co potřebuji, ani jeden to neslyšel. Nebo slyšel, ale nechtěl pro to nic udělat. Děkuji.

@xxx3d děkuji za tip na knížky. Kdyby byl čas, mrknu na ně.

@cherie24 "emoční ignoranti", to je trefné. Prostě jde o to to vykomunikovat. Jenže musí chtít oba. To, že by byl vztah bez hádek, to vím, že není. Jsem sice trošku pesimista, ale realista k tomu. Podle mě jde vždy, skoro vše, ale musí se chtít. Moc ti děkuji.

@zuzkasim to co píšeš, to vše vím. Svět není dokonalý, ale najdeš si ho s chybami o kterých víš (nebo přijdou postupně) a převažují to jeho jiné klady. Ale i tak se v tom vztahu zhádáte jako psi. Jenže se umíte omluvit, usmířit. To snad naivní není, nebo je? Hledat to pěkné, to pozitivní, neusnout na vavřínech. Bohužel když se to pak překulí opravdu jen v hádky, uraženost, naštvanout, křik, těžko se tam to pěkné hledá. Mělo by se to vyvažovat, to pěkné a zlé. Moc děkuji za komentář.

@nicollbc děkuji.

@hanynka1704 snažím se. Ale přiznám se, že jsou dny, kdy i při blbé výměně žárovky začnu brečet. Hormony. Snad. Snad nejsem tak vyšinutá. Děti zvládnu, zvládáme to, ale pořád mám před očima sem tam pěkné momenty, nebo mi expartner pošle fotky z výletu a mě je to hned líto. Proč to nešlo i předtím? Proč to musí jít až když je "pozdě". Škoda. Teď už to jen pobrat v hlavě.

Narcistická matka. Když řekneš větu moje maminka je hodná, milá, máme dobrý vztah ale, dáš slova jen a ale, tak tím říkáš, že to není tak růžové, jak bys chtěla. Tvoje poslední věta, její těžké se zavděčit, ukazuje, že by tam mohly být nějaké znaky narcismu. (Nejsem psycholog a vím toho velmi o tvém vztahu s matkou, ale vsadila bych si na to, že stojí ten vztah prozkoumat a přečíst si tu knížku. Nedá se dostat 150 stránek do jedné zprávy.)
Narcistická matka není schopna milovat bezpodmínečně své dítě. (Ona sama má s v sobě dost zmatek, nějaké vnitřní zranění a ventiluje to svým chováním.) Dítě slouží k naplňování jejich osobních potřeb, vždy jde o ni a ne o tebe. Její potřeby nelze uspokojit, protože jsou dost nahodilé. Ty se jí snažíš zavděčit a uspokojit její potřeby v domnění, že ti poskytne lásku. Ty dostaneš špatnou známku, ona ti to vyčte, že jsi lempl, jak teď vypadá před sousedy, když Anička je premiantka. (Vůbec se nestará o to, proč jsi nerozuměla látce a že je ti to líto, že máš blbou známku.) Jde jí o image před druhými. Ty se rozjedeš s partnerem potřebuješ podporu, brečíš a ona ti řekne, že vůbec nebereš ohledy na ni, jak se asi cítí ona, když ty jsi tak hysterická a strašně jí ubližuješ svým chováním a teď je jí na nic kvůli tobě (zase jde o ni a ne o tebe) Matka se k tobě chová jako ke kamarádce, vykládá ti o svých partnerských problémech, děláš ji vrbu a psychologa - nefunguje jako matka. Je tam toho celá řada, jsou tam příběhy, žen, které narcistickou matku mají.
Dobré je, že se z toho dá dostat.

Přitahujeme partnery na stejné emoční úrovni. Já jsem asi trochu víc ezo než je průměr a u těhle věcí mi musí dávat dané vysvětlení věcí smysl. Někdy si prostě potřebujeme narýt pusu, abychom se něco naučili, třeba se za sebe postavit, nastavit si hranice, naučili se říkat, co chceme.
Napsala jsi o své matce, bylo těžké se jí zavděčit. Tedy hledáš lásku mimo sebe. Můžeš tam mít i trochu vzorec, když se budu chovat takto, bude mě milovat. Snažíš se uspokojit svou potřebu být milována, ale tím, že nebyla tato potřeba uspokojena matkou, vybíráš si nevhodné partnery a ti vhodní tě odrazují. V podstatě pokud nebudeš milovat ty sama sebe, neexistuje partner, který by to dokázal. Z ideálního partnera se časem zase vyklube neideální.

Já ti rozumím, že chceš být jako chlap, já jsem to tak měla také, protože jsem poslouchala od své matky, že muži mají jednodušší život a že by mohla dělat víc věcí. Také jsem poslouchala debilní kecy okolí, že syn je důležitý pro zachování rodu, že každý otec chce syna. Dneska to považuji za blábol a na tyhle řeči z vysoka seru. Vím, že jsem dobrá přesně taková jaká jsem a nemusím nic dokazovat, nikdy nikomu. Ale k tomu jsem se musela dopracovat. U mě to probíhalo tak, že jsem občas četla knížky z oblasti osobního, duchovního rozvoje, populární psychologie. Někde v podvědomí to pracovalo a pak mi to docvaklo doslova ze dne na den. Ve své snaze potlačit svou ženskost jsem došla tak daleko, že jsem si vyrobila PCOS (polycystické vaječníky), dneska už mám zase normální cyklus.

Jsou lidé, kteří se omlouvat neumí. Mám doma takové 3 a všechno jsou to chlapi. Proč, netuším. Že by kluci přijímali vzor pouze svého otce? Já se omluvit umím a vůči nim se tak chovám. Ale někdo i tu omluvu vyjadřuje jinak než slovy... to už třeba na manželovi poznám, že ho to mrzí, ale v životě by to nevypustil z úst. Tak to beru tak, jak to je, vyjadřuje to jinak, ale rozpoznat to mi trvalo pár let, to přiznávám. Netvrdím, že jsou takoví všichni, jen je to jedna z možností. Nevím, neznám tebe a tvé chlapy, ale občas si opravdu představujeme toho prince z pohádek a takový život vůbec není. Asi se mi ulevilo, když jsem to pochopila🙂

Já to mám zase jinak. Poslouchám, že jsem sobec, protože jsem sama. A děti by pořád chtěly nějakého "tatínka". Dobrý parodox🤦🏼‍♀️. Ale neobhajuju se. Ať si každej myslí, co chce.

@1eso1 Důležité je, že to vyhovuje tobě. Kecy okolí jsou otravné, ale s tím nic nenaděláš.

@levandule_k No jasný. Ale hlavně i kdybych chtěla, tak buď jsem v práci nebo s dětma. Takže šance nulová.

@1eso1 Za mě je šance vždycky. Já jsem si našla partnera přes seznamku, protože v okolí jsem nikoho nemohla potkat, pořád jsem se stýkala se stejnými lidmi. (Preferuji placenou verzi, protože to odfiltruje lidi, co to zkouší na každou a chtějí se s ní jen vyspat.)

@levandule_k Jasný. Šance je vždycky. Ale chodit na rande s dětma není úplně ideální.

No to asi ne, děti bys musela dát na hlídání třeba kamarádce nebo rodičům.

@levandule_k děkuji za reakci. Něco možná na mámu sedí. Možná mám pořád takové ty brýle toho dítěte, které si nechce připustit, že by za tím mohla být máma. Ale moc dobře si pamatuji "Máš to pěkné, no ale tohle bys měla udělat příště takto". Pochválí, ale vždy upozorní na chybu. Tvou, tvého vybavení doma, všeho. Vrbu a psychologa jí nedělám a nedělala jsem. Je pravda, že co není po jejím, to je špatně. Kdysi dávno jsme se chytly tak, že mi ruply nervy, řekla jsem jí svůj názor a ona se urazila a chovala jako malé dítě, které nedostalo hračku. Odmítala se se mnou dál bavit. Vztah určitě ale nemáme úplně nejlepší. Ona sama si asi nese něco ze svého dětství, tak jako vlastně všichni.
Nejvíc mě děsí, že na sobě opravdu pracuji, ale ten dojem, že stojím na místě je ubíjející. Psycholog to teda netvrdí, ale můj pocit takový je. Přitom, kdybych byla svou kamarádkou, řeknu si, že jsem šikovná, zvládám opravdu hrozně moc věcí sama a tak dále. Ale to dokážu jen s nějakým poohlednutím a přihmouřením očí, že nejde o mě.
To, že to muži mají jednodušší se už nepotvrdilo, ale myslím to spíš ve vtipu. Hormony, PMS, ovulace, akné... opravdu ženské trápení. Když mám klid do MS, tak mě přepadne bolestivá ovulace nebo následně PMS. K vzteku. 😀

@zuzkasim do dnes si vzpomínám, jak jsem se okřikla po rodičích a návštěvě a mamka chtěla omluvu. A já seděla na gauči jako hromádka neštěstí. Taková 4. třída. A v hlavě mi šly myšlenky: "Promiňte, já nechtěla. Promiň. Omlouvám se, protože. Sorry." a další půl hodiny jsem vymýšlela jak se omluvit a proč vlastně přiznat chybu. Omluvila jsem se s dost velkým sebezapřením a zjistila, že to nebolelo. Od té doby to umím. Ale vím, že ne každému to jde.
Já měla problém u ex, že se furt tvářil naštvaně, takže jsem se musela pořád ujišťovat, že je vše ok. Jenže často tam byl ten šestý smysl, kdy třeba o den později přiznal, že se pohádal v práci, s otcem nebo že se něco nepovedlo. Kdyby možná reagoval klidně, neřešila bych to. Ale zpětně si vzpomínám na agresi "Ježiši co zas máš? Nic mi není. Zas ty tvoje pocity?" Tak by mě zajímalo, kolik let by trvalo mě to rozpoznání. Bohužel z mé strany to bylo v rámci zvědavosti, povykládat si (a že on je ukecaný), pomoct, být oporou. Ale asi jsem to špatně uchopila.

@1eso1 mě si ex našel náhodou. Pracoval vedle ve firmě, měli jsme společné kamarády a náhodou to zjistil, tak nám sjednali rande. A on mě už kdysi viděl, tak měl zájem. No... a nedopadlo to. 😀