Měla by nespokojená matka setrvat ve vztahu kvůli dětem?

@me_druhe_ja však žijeme v době, kdy se s dětmi o všem mluví. Doba, kdy rozvod byla ostuda, kterou rozebírali všechny okolní vesnice, už je taky pryč. Není třeba hodně těchto traumat z dětství a přetvářek vlivem špatné komunikace? Děti si umí dát 2 a 2 dohromady. Umí ledacos pochopit, myslím si, že být k dětem upřímní je cesta, jak přežít i v nevyhovujícím rodinném uspořádání s eliminací traumat na dětech. Moji rodiče s námi vždy mluvili otevřeně a poměrně brzy jsme situaci chápali. Že děti vnímají, když doma chybí láska, je jasné. Mluvit s nimi otevřeně a situaci vysvětlit, je podle mě lepší varianta, než žít v celoživotní přetvářce. Já jsem z rozvedené rodiny a zažila jsem si toho s bráchou opravdu hodně nehezkého, to si spousta lidí ani neumí představit. Ale vždy jsme o tom s mamkou otevřeně mluvili a situaci si pak díky tomu lépe přebrali. A pomohlo nám to i si poměrně brzy utvořit obrázek o reálném životě. Mamka se nám pak i třeba omluvila, vysvětlila že to chtěla jinak. Třeba by stačila jen lepší komunikace v rodinách než to jen naházet do pytle s nápisem nevyhovující vzor dětem.

Na tohle se každý budeme dívat svou optikou. Je taky spoustu druhů nespokojenosti... Někdy je to vážně jen špatná komunikace a nějaká únava po letech, jindy je to opravdu průšvih. Hlavně je těžké přiznat to sám sobě, opravdu upřímně si říct, je to na hovno, jediné řešení je odchod.
Mám kámošku, která žije v total nefunkčním vztahu, x let spí každý jinde, x let nevěra z jeho strany. Teď jsem si do ní trochu rýpla, ale vím, že neodejde. Má strach, že je stará (o půl roku mladší než já), že ji nikdo nebude chtít s dětma (dvěma...). Před pár lety bych ji chápala. Dnes se dívám jinak. Je to její volba a každý děláme to nejlepší, co v danou chvíli dokážeme. I když se to nejlepší jeví třeba jen nám...
Já taky odešla. Zničila jsem dětem rodinu...to, nač jsem vždy byla pyšná - úplná rodina. Akorát jsem si nevšimla, že rodina nejsme vůbec...jen pár lidí pod jednou střechou. Nejtěžší byl ten první krok, pak už to jelo a já jen vybírala zatáčky a znova a znova se sbírala. V lednu to bude dva roky, co jsem to řekla (ex)muži, v březnu jsme to řekli dětem, v září jsem odešla jinam. Jsem sama, mám štěstí, že nás dokážu uživit. Někdy je mi zle a smutno, že už budu navěky sama, že s pěti dětma mě vážně nikdo chtít nebude. Ale pak jsou chvíle, a je jich víc, kdy jsem ráda, že jsem to udělala, kdy se cítím opravdu svobodná.
A děti... dlouho jsem si myslela, že nejdřív musím udělat šťastné všechny okolo, a až to dokážu, budu šťastná i já. Místo toho ale přišly chvíle, kdy jsem si myslela, že lepší by bylo tu nebýt. Nejsme zodpovědní za ničí štěstí, jen za to svoje. A nikdy nemůžeme zaručit, že to, co se jeví jako skvělé nám, se tak jeví i ostatním, a nebo že čas neukáže, že je vše jinak...

Čím jsem starší a čím déle jsem ve vztahu, tím méně jsem ochotná někoho soudit a dávat návody.
S manželem jsme spolu 20 let a za tu dobu jsme prošli mnohými krizemi. A troufám si říct, že zatím oběma nám stojí za to na vztahu pracovat a pečovat o něj. Snad je to tím, že jsme vždy včas procitli a nenechali propast mezi námi narůst na nepřekonatelnou vzdálenost. Nestydím se, měli jsme několik cyklů sezení u manželského poradce.
Děti nám odrůstají a nám se konečně otevírá okénko, kdy být spolu zas jako pár a milenci. I po té době se stále přitahujeme a dokážeme se odvázat a vidět se jako tenkrát. Jen je za tím šílené dřiny a hlavně mých slz.
Ale chápu i mnohé kamarádky, co se rozvedly. Já mám štěstí, že mužovi záleží, abych byla i já spokojená (ovšem musela jsem se naučit si to vykomunikovat), někteří chlapi jsou fakt dřeváci, na prvním místě jejich pohodinda a rodinná role končí výplatou.
Podle mě jen malé procento chlapů ženy vnímá jako naprosto rovnocenné bytosti a je schopno v domácnosti zastat svůj spravedlivý díl práce včetně péče o děti.

@1eso1 Já nejsem zastáncem zůstávání ve vztahu kvůli děten. Podle mě i rodiče mají práco na plnou spokojenost v životě a jen tak mohou být plně spokojené i jejich děti. Děti nejsou blbé, vše cítí a vnímají. Na druhou stranu mě to téma donutilo zamyslet se nad náma. Že muže mám moc ráda, jsme si oporou, je bezva muž, milenec i táta. Ale někdy si říkám, jestli to také není z mé strany trochu pragmatické, spíš ale kvůli penězúm. Máme se fakt dobře a někdy se stydím za to, že si uvnitř říkám: S kým bychom tohle všechno zabezpečení (i do budoucna) měly? Ale jinak fungujeme dobře, občas nějaká neshoda, ale jinak i bez dětí i s nimi, i v posteli se máme skvěle. Jen už prostě nehoříme láskou, bych to nazvala. Ale pusu si rádi furt. To zase jo.