Měla by nespokojená matka setrvat ve vztahu kvůli dětem?

@nagojka Alespoň hledáš odvahu a ne1000 způsobů, proč to nejde. Držím palce. I tvé štěstí je důležité 🍀

@1eso1 že je to každého rozhodnutí a docela pochopitelné. Co budou mít malé děti ze života z rozvedené rodiny? Taky žádná hitparáda. Vystresovaná máma, která řeší neustále peníze a střídání partnerů u rodičů. Jistě, je možnost, že si rodiče najdou novou lásku a budou všichni spokojení, ale taky můžou děti prožívat dětství sledováním vztahových eskapád. Za mě je taky lepší zůstat ve vztahu alespoň po dobu, kdy jsou děti menší. Teda za předpokladu, že spolu rodiče jsou schopní normálně vycházet. Tj sice nejsou pár, ale nehází po sobě doma nádobí, nenadávají si, neuráží se, neponižují jeden druhého, zkrátka si neubližují vzájemně a funguje i finanční gramotnost. Pak podle mě taky jednoznačně převažují benefity jak pro děti, tak pro oba rodiče. Je to rozumové uspořádání. Což není vůbec ideální, ale je to praktické...

@cherie24 Jasný. Každého věc. Ale pak když člověk slyší ty děti... A proč s náma tatínek nikam nechodí, a můj tatínek mamince pusy nedává...
Chápu, že mít rodiče zvlášť taky není žádná výhra, ale to si musí každý rozhodnout sám...

@cherie24 jakože je velkým benefitem, že dítě vidí dva cizí lidi, jak si vzájemně nedají pusu, nesdílí spolu fyzické i emoční důvěrnosti? Aha, super vzor. Já v takovém rodičovství vyrostla a ne, opravdu to nepovažuju za něco, na co bych byla rodičům vděčná.

@drep Mluvíš mi z duše

@drep já vyrostla v v té druhé variantě a nic moc. Svým dětem bych to vážně nepřála. Neřekla jsem, že mají být děti vděčné za to, že vyrostlou ve vztahu na dohodu. Kde jsem psala, že jim mají být děti za to vděčné? Je to jedna z možností. Na 💩 je to ve všech případech. Každý si musí zvážit sám, jakou má odvahu a co je ochotný riskovat nebo vydržet. Když už jde o rozpad rodiny, je to vždycky na nic. Ať člověk odejde nebo zůstane. Oboje má nějaké výhody i rizika. Oboje je pro rodiče i pro děti na houby.

@cherie24 ale no fuj, takto opravdu ne …

My sme se nehádali, neubližovali si, chovali se k sobě slušně, normálně spolu komunikovali...a žili tak 4 měsíce od mužova "nemiluju tě". A ne, za mě to není normální a svým dětem bych takový příklad do života dávat opravdu nechtěla. To radši budu sama. Mě to přijde jako příklad života ve lži. Sme teda opuštěné teprve měsíc, ale za sebe budu radši opravdová, občas vystresovaná a nestíhající než vytrápená a nemilovaná. A došla jsem k tomu tak, že kdyby se to stalo mým dětem, taky bych nechtěla, aby se trápily v nefunkčním vztahu. Ale třeba to jednou uvidím jinak...

Znám pět dospělých, jejichž rodiče se rozhodli spolu zůstat, protože se nehodí rozvést nebo kvůli dětem atd. První tři sourozenci. Nejstarší má rodinu je velmi dominantní a kontrolujíci v podstatě nic jeho žena neudělá správně neustále vyvovala zle. Prostřední dcera se nedokáže na dlouhodobého partnera navázat, žijou spolu ale všechno sama jakoby s ním nepočítala. Jako kdyby jela v autě a on ji dobíhal. Třetí nejmladší zas když má partnera udělá pro něj cokoliv. Všechno podle něj. Ne jak chce ona. Takže teď staví dům a podepsala mu papíry, že v případě rozchodu je všechno jeho. Ani jeden není schopen mít ,,normální" respektující vztah.

Sourozenci z té druhé rodiny zas ve svých 33 a 26 nejsou schopni ten vztah navázat. On když už si s někým začne tak to ztroskotá na úplně banalitě a uteče. Ona žádný vážný vztah ani neměla. Nemají ani nějaké jednorázovky jakože by si uzivali.

Mnohokrát jsme se spolu o tom bavili. On dětství a sami několikrát rekli, naší se měli rozvést.

@alice180 ani mě nepřekvapuje, co píšeš. Já ten krok udělala, odešla jsem. Psychické zdraví moje a mých dětí je pro me důležitější než barák se zahradou. Asi takhle - je někdy těžké být na děti sama, ale zůstat v tom vztahu ne fungujícím bylo pro me nesnesitelné. Rozvod znamenal velkou úlevu. I v manželství jsem prakticky byla na vše sama.

Nějakou dobu zřejmě ano, protože jsem nastavená bojovat o vztah a snažit se překonat krizi co to jde.

V momentě, kdy bych to už ale vnitřně vzdala a uvědomila bych si, že ten vztah nemá budoucnost, začla bych myslet na své štěstí a snažila bych se osamostatnit a postupně odstěhovat. Mám své hodnoty nastavené tak, že bych nedokázala žít ve lži.

Pro děti je určitě lepší, když rodiče fungují jako rodiče a parťáci, byť žijí rozděleně...než když si před dětmi na rodinu a partnery jen hrají. To je faleš a hlavně, dětem tím ukazují toxický vztah.

Zůstat v prázdném vztahu, to ovlivní celou rodinu a pomalu to všechny rozežírá. Děti to vnímají: že se máma s tátou spolu nesmějí, že se neobjímají, že si nepovídají a nedělají blbiny, že spolu nechtějí trávit čas, že mezi nimi není chemie....Vnímají tu prázdnotu a propast a to si odnesou do svých budoucích vztahů. Že je lepší být rezervovaný, držet si odstup, že není třeba dávat partnerovi/ partnerce, jen dětem, atp. atp..

Lepším příkladem jim bude vidět, že i když se máma s tátou už nemilují, mají se rádi, respektují a umí odejít od sebe se slušností.

@drep já vyrůstala s rozvedenou mámou. Utahanou, finančně to taky žádná hitparáda nebyla a když jsem byla v pubertě, tak se dala dohromady a přistěhovala k nám chlapa, kterého jsem nemohla ani cítit.
Jo, když jsme byli s ex, tak mi taky vadilo, že děti od nás nemají vzor láskyplného vztahu, na druhou stranu, my spolu od chvíle, kdy jsme to vzdali, vycházeli celkem dobře, takže jsem rozhodně jako větší zlo vnímala odstěhovat se a táhnout věci sama. Letět s nimi ráno bůhvíjak brzo do školky/školy a pak je po práci zase vyzvedávat, dělat s nimi úkoly, vařit, uklízet, nakupovat atd. a jako bonus počítat každou korunu, protože budu muset z platu táhnout mnohem víc věcí včetně bydlení - děkuju pěkně a silně pochybuju, že by mi za to poděkovaly děti. Pokud by ten vztah stál za prd, nebyli jsme schopni se domluvit, nesnášeli se, tak bych to neřešila a odešla, ale v našem případě rozhodně trvám na tom, že pozitiva převážila negativa - pro všechny zúčastněné.

U nás je to podobně. Nehádáme se, spíme v jedné ložnici, ale jsou dny, kdy spolu nepromluvíme, kdy se jeden druhému vyhýbáme. Emoční propast už je příliš velká. Víme to oba. Já nejsem v situaci, kdy ze svého platu zvládnu utáhnout bydlení + tři děti. Manžel je teď v situaci, kdy by nebyl schopný platit nějaké alimenty a uživit sebe. Někdy jsou dny lepší, někdy horší. Pořád si říkám, že je to lepší, než dělat z dětí batůžky a přehazovat si je někde přes půl republiky každý týden. Takhle nás mají oba pod jednou střechou.

@reeeza my si spolu povídali a smáli se, to je možná ten důvod, proč to fungovalo a stojím si za tím, že to bylo dobré řešení. V toxickém prostředí bych nikomu nedoporučovala zůstávat a už vůbec ne s dětmi.

Já jsem hledala odvahu hoooodne dlouho. Opustila jsem kromě manzela i dům, velkou zahradu, finanční jistotu, ale v momentě kdy jsem s dětmi (tenkrát měly 3 a rok a půl) odešla, bylo mi tisíckrát lépe. Akorát teda stále ani po roce a půl klid nemám, protože boje o děti, dřina rozvod, výčitky finanční atd atd....

@1eso1 já bych k tomu napsala : já jsme se sestrou vyrůstala s rodiči, kteří k sobě nepatřili .. vidím to teď .. a vždy jsme to viděla..nerozvedli se z toho důvodu, aby jsme měli oba rodiče a podle matky to se v té době nedělalo.. čekali až vyroste mě .. nikdy se nerozvedli .. nikdy ..kvůli majetku.. za mě je to špatně .. ono chodit celé dětství domu a nevědět jestli budou doma oba, jaká bude nálada .. co vše jsi dělala špatně .. já po pravdě v tom nevidím výhody ..
Já jsme jako ta starší dělala vše jako matka, matka se hroutila .. je psychicky labilní .. a tak jsme stejně dětství neměla ..
Rozvedla jsme se , neměli jsme děti.. ale zachraňovat nic v čem nevidím nějaký smysl .. nemá cenu..
A opravdu komu a vysvětluji teď dětem, že jde hlavně o to, byt v životě šťastní sám se sebou .. život je na to moc krátky .. asi jsme sobec ,ale takhle jsme nastavena od malá..

Nezůstala bych v nevyhovujícím vztahu. To je jedno, co jiného by mi to mělo přinést. Když mám být s někým ve vztahu nespokojená, tak o čem to vlastně je? Ale ano, každý máme jiné hodnoty…

Neodsuzovala bych to....ne každá ženská utáhne bydlení ze svoji výplaty a ne každá má na to běhat po soudech ...Někdy je to prostě menší zlo.

Taky patřím k těm, jejichž rodiče se nemilovali. A už jako dítě jsem říkala, že bych si přála, aby se rozvedli. Nikdy se to nestalo. Osobně bych nedopustila, aby moje vyrůstali v takovém prostředí. I když se rodiče snaží sebevíc, děti jsou extra citlivá stvoření a moc dobře to vycítí. A fakt je super předávat vzor, že musíme trpět, nebýt šťastní, žít bez lásky a vlastně promarnit život

Rodiče se už dávno nemusí přetvařovat. A pokaždé, když jsem u nich, od prvních sekund cítíš ve vzduchu, jak je to divný. Necítíš se s nima dobře. Taky s nima nemám žádný vztah..jen formální bych řekla.

Přemýšlela jsem hodně nad tvou otázkou. Ono to chce spoustu odvahy a odhodlání, začít úplně sama. Protože ten krok zpět k manželovi už nejde nikdy udělat, ani na chvilku. My třeba jako spolubydlící fungovali. Provozní věci nebyly až takový problém. Nakoupit, navařit, s tím muž pomohl, manuálně zručný, takže opravy a vylepšení též. Na mě byl úklid, prádlo, organizace všeho, škola, lékaři a vaření s nákupy nepravidelně. Uvědomíš si, že najednou bys byla na úplně všechno sama a tři děti k tomu. Veškeré rodinné finance v bytě, jak si ho rozdělit? V režimu sama by nebyl nárok na žádný odpočinek, žádný koníček a vůbec netuším, kde a jak bychom bydleli. Propočítávala jsem to mockrát, právě proto, že počítat umím. Bohužel můj byt po rodičích se prodal, aby se koupil větší. Mít ten původní, bylo by mi hej... Příklad dětem? Ano, ten mě trápil hodně. Pořád jsem si říkala, že děti ho zbožňují, on je taky. Okolí mi předhazovalo, jak je skvělý, vždyť přece navaří, stará se, do hospody nechodí a co bych po těch letech chtěla. Navenek nejsou některé věci moc vidět a introvert vypadá lehce podivínsky, ale "neškodně". Rodiče věděli, že bych to sama měla těžké, zároveň věděli, že oni mi nijak nepomůžou. Nakonec jsem se odhodlala až s nabídkou jiného muže. Srabácké? Možná, ale nikdo jiný mi nikdy pomocnou ruku nepodal. V práci denně řeším problémy druhých, být na vše sama v osobním životě s minimem financí jsem si zkrátka neuměla představit. Roky jsem se modlila za nalezení nějakého řešení, takže věřím, že můj současný partner je skutečně vymodlený. A za ty roky jsem se tolikrát snažila to s mužem vylepšit, řešit, že mám aspoň čisté svědomí, že jsem to nevzdala při prvních problémech. Kdo nechodil v botách druhého, neměl by ho soudit.

@zuzkasim přesně takhle to mám teď já...😢ať počítám jak počítám tak prostě sama nemůžu nic...práci mám na poloviční úvazek protože dítě ve školce..na to sem bohužel úplně sama babičky obě pracující partner v tomhle směru k ničemu...když sem si vzala moji výplatu,plus teda nějaký alimenty a příspěvky z úřadu?no nic moc...v naší lokalitě už i za být 1+1 platí pomalu 15000 je to šílené.Nemela bych z čeho platit školku,obědy,pojistky,naftu do auta .A sehnat práci na plný úvazek s pracovní dobou která by vyhovovala se školkou je tady snad nad lidský ukol.Ano muzu si najít brigadu na volné dny ..ale nebylo by na tom to dítě hůř když bude pořád ve školce,k cizích lidí než s vlastní mamou.?takhle je v klidu a v pohodě doma.K rodičům jít nemůžu sami mají být 3+1 kde s nima žije 85 lety děda a 18 léta ségra...S partnerem taky tak nějak fungujeme jako spolubydlící...Pořád se snažíme to nějak udržet a zachránit už jen proto že jsme rodina.Vim že pro syna je tento vzor špatný a trápí mě to neskutečně fakt...přála bych si aby se to mezi námi srovnalo,abych se do partnera znovu zamilovala a bylo vše v pohodě ..Bohužel už tomu nevěřím...A tak se snažím našetřit aspoň něco do začátku a říkám si že to prostě vydržím do doby než si budu jistá že to zvládnu aspoň z výplaty do výplaty a ne do mínusu...nebo do doby než potkám někoho nového 😉

@zuzkasim @nagojka to nemá smysl řešit - ve chvíli, kdy ten vztah odejde nenávratně do kopru, jde akorát vybírat to lepší ze dvou řešení na prd. Ani jedno řešení není ideální, obě mají negativa, ale je možné pracovat na tom, aby i to neideální řešení fungovalo a zúčastněné zasáhlo co nejméně. Víte sami, jestli jste udělali to nejlepší možné a nikomu, kromě své rodiny vysvětlení nedlužíte.

Moc krásně napsané. 🙂 Ona je to taková hezká představa, že člověk bude dělat dětem ten nejlepší vzor a ve vztahu bude milován, ale realita je někdy jiná. Když jsem stála já před rozhodnutím spolubydlení nebo odchodu, tak ať jsme počítali, jak jsme počítali, 2x bychom to prostě neutáhli. Odejít jsem mohla jen díky své rodině, která mi pomohla. Teď už se situace změnila i ze strany rodiny, takže kdybych byla v téže situaci nyní, nic jiného než spolubydlení s ex by mi nezbývalo. Někdy to ani není o tom, že by byl člověk srab, ale je to jediný způsob, jak důstojně přežít.

@me_druhe_ja já s tímhle naprosto souhlasím! Mám své rodiče ráda, ale hrozně nerada s nima jsem, pokud jsou pohromadě. Snažím se s nima setkávat po jednom. Oni jsou přesně ten pár, se kterým ti je hrozně nepříjemně, oni to asi ani nevnímají, ale furt po sobě trošku poštěkávaj, furt jsou ve sporu, furt si trošku něco vyčítaj, celý to je tak neharmonický, tak nepříjemný. Tchýně s tchánem se taky po skoro padesáti letech furt objímaj, ale spolu spokojení a je mi s nima dobře. S tchýní a tchánem jezdíme na dovolený, s rodičema zvládnu odpolední oslavu, víkendu už se snažím vyhýbat a cokoliv delšího bych nedala

Ono je to zase strašně lehký odsoudit jiného za to, že "se radši měli rozvést", ale z pohodlnosti (někdy spíš pragmaticky) zůstàvà.. Pokud se ti dva rodiče vzájemně respektují a i když se romanticky nemilují, jsou schopní se na všem domluvit, nepodráží se, dokážu si představit, že třeba dočasně (nebo i dlouhodobě) se takto dá žit. Samozřejmě pokud v tom není nevěra, alkohol, násilí, agrese...sle "jen" ze se ti dva přestali přitahovat, milovat. Ono být matka samoživitelka a bydlet se 2 dětmi třeba v 1+1, protože z 1 platu i s alimentama na vic nemám a musím počitat kazdou korunu, to taky není nic moc. Jak zde nekteré píšete, musí se srovnat plusy a minusy.
Samozrejmé to platí jen v případě, kdy jsou ti dva schopni se k sobě chovat slušně, s respektem a dítě nevyrůstá v denodenním kŕihu, hádkách a výčitkách.

@nagojka To je přesně, co píšu. Pokud s partnerem tak nějak fungujete jako rodiče, tak někdy prostě není racionální řešení udělat za vztahem šmahem tlustou čáru, odejít a spálit mosty. Finanční hledisko je taky dost zásadní. Protože najednou pak místo jednoho bytu 3+1 musíte platit dva menší byty, příp. pokud je ve společném vlastnictví nemovitost, ve které rodina bydlí, tak se musí vypořádávat majetek a ten druhý třeba nemá miliony na vyplacení.

Já jsem četla rozhovor s Veronikou Žilkovou, která říkala, že se neměla rozvádět s otcem syna Vincenta, teď nevím, jak se jmenoval. Že prý sice byl alkoholik, ale hodnej na děti i na ni, že se pak rychle uchlastal. A ona že si myslela, že bude lepší, když dětem přivede "normálního" chlapa, ale ten zase nemiloval ty děti. To jí došlo až zpětně. My skoro po 30ti letech nejsme zamilovaní, to snad ani nejde, nebo čest výjimkám, ale nehádáme se, máme k sobě úctu a stojíme jeden při druhém. Ano, pohybuje se kolem mě nejeden přitažlivý muž, který by možná byl momentálně kompatibilnější ke mě, ale já to nemůžu ani synovi ani mužovi udělat. Kde mám jistotu, že to jednou nebude stejné, ne-li horší...

Myslím, že názory jsou různé, protože situace i lidé jsou různí. Nikdo nechodil v ničích botách a nebyl doma u toho druhého. Co pro jednoho je jen se "přizpůsobit", pro druhého může být nerealizovatelné. Nad čím jeden privře oči, druhého může usoužit až k nemoci.

@gbp Právě, proto říkám, je nutné zvážit plusy a minusy - co je plus pro jednoho, může být minus pro druhého. Samozřejmě jsou ženy, které když zamilovanost odpadne a z lásky se stane zvyk, jistá forma "kamarádství", tak než aby žily jen s "kamarádem", raději budou žít samy. A jiné zase než aby žily samy a musely být na vše samy vč. financí, tak radši žijou s tím "kamarádem", i když to není ani náhodou ideální. Vždy asi je "jednodušší" skrz ten rozchod, když je v tom zainteresovaná třetí osoba, že jakoby teda máš důvod, proč ukončuješ ten jeden vztah.