Nezvládám stres a dnes jsem ublížila synovi
Ahoj mám problém sama se sebou, aktuálně navštěvuji psychologa a chystám se i k psychiatrovi. Jde o to, že absolutně nezvládám stres a dnes jsem ublížila svému synovi a nevím už co dělat, hrozně se bojím, že to vygraduje ještě víc.
Celková situace u nás není růžová, vstupujeme do insolvence, řešíme finance, jsem těhotná, manžel pořád v práci, já dělám všechno špatně, nezvládám domácnost, syna ani nic jiného.
Funguje u nás tzv. D/s vztah (nekomentujte kdo o tom nic nevíte) jenže já ansolutně nezvládám povinnosti subinky ani matky.
U nás to vypadá jako po výbuchu, dřez přetéká nádobím k tomu synovi rostou zoubky, je protivný má teplotu, začal štípat. Dnes odpoledne jsem se pohádala s manželem a když jsem šla uspat syna hrozně se vztekal a kopal a štípal mě do břicha a já vůbec netušim co se stalo, ale já jsem ho kousla, ne vyloženě moc, ale otisk zubů tam byl. Nikdy jsem enchápala jak může matka ublížit vlastnímu dítěti a teď mu provedu tohle. Co mám dělat? Podle psychologa probíhá nějaká forma syndromu vyhoření nebo co.
K tomu mám strach, že mu ublížím v noci (podle všeho jsem asi náměsíčná nebo něco na ten způsob (doporučeno psychiatrické vyšetření) - pokud se chce manžel milovat a já spím jsem vzhuru plně spolupracuji (podle manžela) ale já si to absolutně nepamatuji, několikrát v noci byly odemčené dveře, které se na noc zamykají. Když byla asi čtyřměsíční kojila jsem ho v noci a když jsem nás přikryla, přikrylajsem synovi i hlavičku, manžela probudilo, že divně sípe. Já ani nevěděla, že jsem si ho brala do postele a málem jsem ho zabila. Opakovaně se mi zdá, že syn někde pláče nahatý a sám a má strach a já nevim proč. Mám strach, že zůstane někde sám, že se bude bát, že mu někdo ublíží. Ale mě samotné se občas stalo, že jsem se ho bála. Když jsem k němu šla v noci (ještě nespící) a on se na mě usmál musela jsem sama sebe přesvědčit, že to neni žádné nebezpečné dítě, ale moje normální dítě. Bojim se, jak zvládnu druhé dítě co když mu taky ublížím? Navíc k tomu všemu jsem se nevzpamatovala psychicky po prvním potratu před 5 lety. Stále se mi vrací myšlenka, že jsem zabila vlastní dítě (interrupce ve 12týdnu). Při stresu opakováně házím věcmi dokud nejsou absolutně na kousíčky. Když stresovou situaci vyvolá syn pláčem hrozně křičim a občas mě napadne, že ediný způsob jak to všechno zastavit je prohodit ho oknem. Celkově to ale řešim tim že křičim a něčim hážu, jenže on se mě pak bojí a brečí ještě víc. Když se vybiju zničením čehokoli(talíř,sklenička) zvládnu syna normálně pochovat utišit, ale totálně se sesypu a řvu třeba hodinu, Pak jsem ospalá a stává se, že upadám do nějakého mirkospánku nebo co.
Co se to ze mě stalo za člověka? Měl jste někdo něco podobného? Nedají se použít na zklidnění aspon nějaké bylinky? Nebo něco já nevim. Nechci přijít o syna, mám ho ráda, ale bojim se že mu znovu ublížím, vždyt to neni normální.
@kaja2016 no jo, ona se ale boji, ze mu ublizi vic, nez kousnutim. Myslenky na vrazdu bych moc nezminovala, i kdyz to bylo v nadsazce, zakladatelka psala, ze obcas nevi, co delala, ma vypadky pameti. Psychicky nemocni - nekteri - mohou byt sugestivnejsi, nez ostatni. Spis nez kousnout dite nebo ho jinak fyzicky atakovat bych to videla na to dat dite rychle partnerovi, do postylky, kdyz na ni jde aval agrese/vzteku/bezmoci jde, a jit rozmlatit par taliru, kopnout do zdi nebo zmlatit boxovaci pytel. Proste si vytvorit ventil, ktery neublizi diteti.
@karolly hele jo myslím. Já taky dceru ve fázi zoufalství zatáhl a za vlasy, když pořád nedokázala pochopit, že mě to bolí a ejhle, pochopila. Samozřejmě že jsem ji neskalpovala, ale prostě protáhla, aby to lehce bolelo. Máš děti? Kousáli tě?
@ariadna12 já jsem to pochopila, že se bojí, ale moje zkušenost je, že lidé, kteří mají podobné myšlenky a podobně strachy jsou špatní hlavně z těch svých myšlenek a strachu. Sami sebe týráji, jak jsou špatní, jak nic nezvládají, ještě to pak přidává jejich frustraci. Nemyslím si, že člověk, který je jednak v akutní krizi a jednak ma problém s vlastním vztekem by se sám dokázal nějak sebekontrolovat. Ale třeba máš pravdu🙂 Já si ale myslím, že autorka se dostatečně sebezpytuje, jejího dítěte i sama sebe je jí líto. Chápe, že křičet na dítě není dobré. Jako snad každá druhá máma krici na dítě pravidelne a možná je jí to líto, ale takhle se kvůli tomu netrápí. Pes je podle mě zakopaný někde hluboko, proto jsem napsala, co jsem napsala ve snaze podpořit, tady není psychologická poradna, ale dobrý terapeut pomůže.
To co jsem si přečetla od autorky mě nepřijde zas tak strašný, ano není to dobré pro děťátko, ale pokud vyhledá odborníka, bude v pořádku. Hlavně ať už se neničí svými strachy o tom, že je hrozna.
@karolly a jak je starý? Dceři je přez rok a půl. Tohle jsem udělala v roce a už netaha. Nekouse. Ale boucha, já ji nechci bouchat nazpět,.a ona to ví a tak to zkouší a zkouší, ale třeba jsem viděla, že když ji bouchne nazpět vrstevník, tam si tím narovnaji vztahy a můžou si spolu hrát. Jsou to takový malý zvířátka ještě podle mě. -)
@geilinka podle me je tvuj hlavni problem v submisivite. Chapu proc se ti to libi. Je to bezpecne a pohodlne. Nic nerozhodnes, nic nemuzes zkazit, za nasledky nemas zodpovednost....ale byt mama znamena mit zodpovednost, muset rozhodovat nejen za sebe, ale i za dite. A to jsi mnoho let nedelala. Musis se to naucit. Pomalu, postupne, od jednoduchych veci( co buds k veceri, kam pujdeme na prochazku....) A postupne pridavat. Mel by to vedet i manzel, pochopit to a pomoct ti...nechavat te rozhodovat.
@kaja2016 Synovi je také rok a půl. Už teda nebouchá. Ale zkoušel, když jsem mu něco zatrhla, tak se normálně napřáhl a bouchl zpátky. Přes obličej, přes ruku, co měl zrovna po ruce... Dostal na zadek a byl klid. Já rozhodně nejsem zastánce nějaké domlouvací výchovy nebo jak to říct. Ale mě kousání do dítěte přijde fakt už moc....
Ahoj, nakonec jsem zvolila jiné krizové centrum než Bohnice. Hospitalizaci zatím nedoporučili s tm, že by mi odloučení od dítěte moc nepomohlo ba naopak.
NEjdřív asi uvedu na pravou míru D/s vztah, který není otázkou ,,sexuální" role, ale jde primárně o styl života. Náhodný svědek nepozná, že vůbec nějaký takový vztah mezi námi funguje. Fakt, že v soukromí nosím obojek a manžela oslovuju pane je zcela vedlejší. Samozřejmě tohle přestává i v okamžiku kdy je s námi dítě a oslovení je naprosto normální (miláčku,lásko,zlato, případně jméno). Moje submisivita je součást mojí povahy a vymazat nejde tak jako dominance je součástí povahy manžela. Není to o sexuální roli, ale o vztahu dvou povah a nastavení pravidel mezi nimi.
Dál před 5lety jsem šla na UPT, je to moje vinna, protože manžel mě do ničeho nenutil řekl, že rozhodnutí je na mě a bude to respektovat ať se rozhodnu pro jakoukoli variantu a vzhledem k tomu, že v té době nebylo zajištěné bydlení a práce, rozhodla jsem se pro UPT.
První dítě je 17m syn, kterého jsme chtěli. Druhé dítě bylo plánované o dost později, proto jsem brala HA Nysiela. Když jsme zjistili, že jsem těhotná probrali jsme situaci a stran blížící se insolvence jsem měla vyběhané papíry k UPT, jenže den před nástupem jsem to prostě nedala a po znovu debatě jsem se rozhodla si dítě ponechat. Manžel mě podpořil v obou rozhodnutích, řekl svůj názor a konečné rozhodnutí bylo na mě.
Co se týká problémů:
"Náměsíčnost" byla vždycky, ale ne v takové míře a nějak nám nedošlo, že je to spánková porucha. Prostě jsem se vzbudila a zase usnula. Když se pak stalo, že jsem syna v polospánku přikryla dekou, když sjem si ho vzala k sobě brali jsme to jako únavu, stalo se to jednou. Podle dr. se nejedná přímo o náměsíčnost, ale o PARASOMNII (spánková opilost).
Prozatím jsem dostala prášky, které se postupně budou vysazovat (nebo přidávat). Jako velké plus dr.vidí to, že jsem si sama uvedomila problém. Budu týdně (případně častěji) docházet na sezení a v začátku bude docházet i manžel.
Podle dr.je celkově problém, že jsem si toho ,,nabrala" moc a jsem přetížená, proto nezvládám a to se pak odráží na psychice až do stavu tzv. syndromu vyhoření.
Manžela můžu požádat o cokoli (kromě toho nádobí, párkrát jsme to zkusili a vždy to dopadlo špatně), ale nemá problém vytřít, vysát nebo si vzít malého ven. Problém je u mě pokud sám začne dělat v kuchyni třeba večeři beru to jako moje selhání, pustit ho samotného ven se synem taky nechci, protože chci být s nimi a stejně nemůžu spát. Pokud bych si měla já říct o pomoc beru to jako moje selhání, protože jako matka bych měla zvládat tohle tohle a tohle a jako subinka a manželka tamto a tamto. Takže se budu učit víc si říkat o pomoc, aby toho na mě nebylo tolik.
K tomu všemu mi nepřidává vlastní máma, která od počátku nesouhlasí s mým vztahem a neustále řeší jestli je syn podvyživený, jestli má psychomotorický vývoj podle tabulek, co a kdy jí, jestli je pro něj lepší nutrilon (ze kterého ho bolí bříško) nebo babylove (které ona neuznává jako kvalitní mléko), že by měl na noc dostávat kaši v době kdy dostával polévku (protože mu to tak vyhovovalo). Když přišla s tím, že mi sežene jiného chlapa měsíc po tom co se nám narodil syn.
U tchýně zase to, že jí vadí styl usínání syna, že jsem s dr.řešila nadměrné pití (podle ní jsem mu tu flašku s pitím prostě neměla dát), že mu stahuje předkožku bez mého souhlasu a já ani nestihla zareagovat a on pak brečel.
Dalším plusem má být komunikace zde, protože budu mít i jiný pohled na věc a já se naučim orientovat ve svých pocitech, celkově komunikaci pak budeme probírat na sezení a pomůže mi vybrat si to správné.
@geilinka tak to je super, tušila jsem že to nebude zas tak horký jak tu někteří strasili.... Super držím palce jen tak dál.. Zvládneš to
@ariadna12
@luckamarcu
děkuju, ono dost pomáhá o tom i jen mluvit jsem zjistila. Trochu se mi ulevilo už po tom co jsem napsala úvodní příspěvek sem. To je jeden z důvodu proč mě dr.povzbuzuje v tom tu psát. Určitá anonymita je velké plus narozdíl třeba od facebooku (pokud si nechci zakládat fake profil)
@geilinka o pomoc si určitě říkej. Je to důležité. Rozělení rolí "chlap živitel a ženská v domácnosti" je podle mně už dávno přežité. U nás doma to funguje dost vyrovnaně - povinnosti jsme si rozdělili podle toho kdo co rád (nebo spíš nerad) dělá a je to fakt úleva když člověk není na všechno sám... Můj muž třeba nesnáší luxování, vaření a skládání prádla :D Já zase dávání do myčky a obecně úklid kuchyně (kor ted jak jsem těhotná se mi skoro ze všeho navaluje...) takže já uvařím, chlap uklidí 🙂 Skvělá dělba rolí... Chlap dá prát, já vyndám ze sušičky a složím. Spokojený jsme oba... Není to selhání, je to společná péče o domácnost... Já jako matka zase víc pečuju o děti, vozím na kroužky, učím se se starší... Ale když si holky zavolají tátu, tak jim jde rád přečíst pohádku a užívá si že je taky žádaný. Je to prostě o celkovém nastavení který si v sobě člověk udělá... Selhání je ta frustrace, říct si o pomoc je naprosto v pořádku... Od toho jste partneři 🙂 Je skvělý že jste na to dva.
Já bych sama sebe tak netyrala. Ono je někdy dobře dítě taky kousnout, když kouše, aspoň pochopí, že to bolí. A ty myšlenky na vraždu, dokonce se říká, že zdravější je, je mit... Je to přirozeně odreagování agrese...Hledala bych dobryho psychoterapeuta a antidepresiva po dobu krize bych třeba taky brala, než bych našla cestu z toho zmatku fén, i pro svůj klid...