Po rozchodu s přítelem jsem zjistila, že jsem těhotná
Ahojky všem,
už několik týdnů pročítám nejrůznější diskuze tady, a proto jsem se rozhodla sama napsat svoje trápení, protože víc hlav víc ví a třeba jste si některá z vás prošla něčím podobným a budete mi umět poradit. S přítelem jsme se poznali před 9. měsíci a bylo to tak velké okouzlení, že všechno nabralo rychlé obrátky. Jemu je 37 let a mně 31, takže jsme si říkali, že nemáme na co čekat. V podstatě během dvou měsíců jsem se k němu nastěhovala do zahraničí (Rakouska), kde on pracuje. Plánovali jsme, jak mi najdeme práci, odpracuju si nutné minimum, abych dostala mateřskou, a pak si pořídíme miminko. Stejně rychle proběhlo seznámení s jeho i mojí rodinou a všechno vypadalo úplně hladce. Ještě několik měsíců jsem pracovala externě přes počítač pro českou firmu, ale smlouva mi končila v červnu. Pak bylo nutné najít mi nutně práci, protože moje peníze došly a já jsem nechtěla být na příteli závislá - nikdy v minulosti jsem na nikom nebyla a nejsem ten typ ženy.
Jenže v této době se začaly množit problémy v partnerství. Můj přítel mi v průběhu vztahu oznámil, že když jsme se poznali, bral antidepresiva, protože mu půl roku předtím umřel tatínek a on to těžce nesl. Za braní léků se ale styděl, a proto je po pár měsících semnou začal vysazovat. Chvíli bylo ještě dobře, ale pak se u něj čím dál častěji začaly projevovat deprese. Musel z pravdou ven a já jsem se dozvěděla, že jakousi depresivní nemocí trpěl i jeho otec a on to po něm asi zdědil. Pro představu, jak těžké byly jeho deprese můžu říct, že měl i vidiny (např. se mu zdálo, že něco běží přes cestu, ale nic tam nebylo). V té době jsem se o něj moc bála. Milovala jsem ho a chtěla mu moc pomoct. Tahala jsem ho z těchto stavů a naštěstí mu vysvětlila, že si musí jít znovu pro léky, protože měl i sebevražedné myšlenky.
Od chvíle, kdy přítel začal trpět depresemi, začal se abnormálně fixovat na svou rodinu - maminku a bratra. Byl s nimi dennodenně na telefonu, viberu...v posteli už jsme vlastně ani nebyli sami (obrazně), protože odsud pořád jen komunikoval s rodinou. Začala jsem zjišťovat, jak obrovská je jeho závislost na mamince a bratrovi. Vlastně jsem se ani neměla čemu divit - někdy na počátku vztahu mi řekl, že jeho maminka pro něj je a vždycky bude žena č. 1. Tehdy jsem nad tím mávla rukou, že asi jen ještě není dostatečně zamilovaný do mě. V práci měl přítel jen 30 hod úvazek, aby mohl jezdit ve zbytku času domů k rodině (na Slovensko) a plánoval, že si jej ještě zkrátí na 20 hod/týdně, aby měl víc volna na ježdění domů. Já jsem ze začátku jezdila s ním. Bylo mi jedno, odkud jsem pracovala, jen jsem musela mít notebook a internet.
Na začátku léta mi ale začalo vadit, že se u nich doma musí všechno řídit podle maminky nebo bratra...a můj přítel jim dělal jen sluhu. Přítel se svým bratrem společně rekonstruovali dům po prarodičích, a to byla vždy jeho verze, proč musí jezdit domů...stavět, budovat, opravovat. Už na začátku vztahu mi přítel řekl, že domů nikdy jezdit nepřestane, protože to je jediné místo, které miluje. Neprotestovala jsem, protože se mi tam také líbilo...dokázala jsem si představit tam jednou žít. Jenže během léta přišla informace, že na dům se nastěhuje bratr mého přítele. A najednou něco nesedělo. Můj přítel pořád plánoval, jak tam jednou budeme žít my dva...jenže teď bychom tam žili ještě s jeho bratrem a možná i jeho přítelkyní. Podotýkám jen, že dům není dvougenerační a má v podstatě jen 3 místnosti a jeden vchod do domu. Začali jsme se kvůli tomu s přítelem hádat, protože já jsem se mu snažila vysvětlit, že není možné plánovat rodinu do tohoto systému žití s jeho bratrem. Na začátku vztahu měl přítel plány, že si v Rakousku pořídíme větší byt, ale najednou bylo po plánech. Už měl jen vidinu toho, že chce žít s bratrem v rekonstruovaném domě po prarodičích na Slovensku.
Jeho deprese a rozdílné smýšlení o budoucím bydlení mezi námi samozřejmě vyvolávali hodně napětí a stresu. Přítel ale nechtěl trápit svými problémy svou milovanou rodinu, takže jim o svém zdravotním stavu neřekl a snažil se před nimi hrát divadlo, jak je v pohodě a ještě víc jim lezl do zadku. Nevydržela jsem to a s přítelem jsme se na jedné takové návštěvě u rodiny pohádali. Jeho maminka to slyšela a druhý den mu dala čoud, že jako ať si mě zkrotí a co si to dovoluju. Byla jsem ze všeho dost psychicky vyčerpaná, začla jsem víc kouřit a i vína jsem při následné grilovačce vypila víc než obvykle....ale žádné opilecké řeči, vachrlatá chůze, nic takového. Naopak jsem se celkem dobře bavila s přítelkyní od přítelova bratra. Matinka se ovšem ten večer naštvaně sbalila a rozhodla se z chaty, na které jsme měli spát, odjet. Druhý den následoval od ní telefonát mému příteli, ve kterém mu oznámila, že kvůli mému chování musela na pohotovost, protože byla hrozně rozrušená, že já jsem alkoholička, kuřačka...a že už jí nesmím přes práh a ať se přítel rozhodne - buď ona nebo já. Slyšela jsem ten telefonát a byl to úplný horor. Chtěla jsem okamžitě odjet, ale přítel mi schoval klíče od auta...a ještě přidal, že by se oběsil, kdybych odjela. Neodjela jsem, protože jsem ho milovala a viděla, jak je v háji.
Bohužel tato událost už jen dohnala náš vztah k rozchodu. Přítel se mě před jeho matkou nikdy nezastal...prý, že by se s ním už do smrti nebavila. Takže se jí naopak ještě víc vlichocoval, aby se na něho nezlobila. Já jsem měla zákaz jezdit s ním k němu domů, takže nám na sebe zbývalo jen pár hodin v týdnu, když přišel v noci z práce. Domů k rodině jezdit nepřestal...přála jsem si pro nás jen jeden volný víkend za měsíc, ale ani to neudělal. ☹ Zůstávala jsem už jen sama a s očima pro pláč. Z jeho slibů, jak si najdeme větší byt a jak mi pomůže najít práci, úplně sešlo. Navíc do něj každý týden u nich doma hučela jeho matka, jestli už se semnou rozešel, takže se za mnou do Rakouska vracel úplně zaujatý proti mě. Házela na mě vždycky špínu a ani si nedokážu představit, co všechno mu o mně navykládala.
Poslední dny před rozchodem už jsem jen brečela. On nebyl ochotný přistoupit na žádnou domluvu, žádný kompromis. Bral už pár týdnů znovu antidepresiva a byl úplně otupělý, všechno mu bylo jedno. Když jsem mu řekla, jestli si uvědomuje, že za našimi problémy stojí jeho matka, která mě nechce v jeho životě...řekl mi, že on už mě ale taky nechce. A byl konec. Následující den mi ještě sdělil, že se svým bratrem jede na festival, aby se tam odreagoval od všech problémů...a mě nechal úplně zoufalou v slzách. Odjela jsem tehdy k rodičům. Asi po týdnu neuvěřitelné bolesti jsem mu napsala, že ho stále miluju, ale on mi napsal, že raději bude sám, než žít takhle. Něco o tom, jak máme rozdílné povahy a výchovu, a proto náš vztah nedopadl dobře. Nechtěl už nic slyšet z mé strany a chtěl, abych se odstěhovala. Chtěl se setkat a neřešit to po smskách, ale já jsem neměla sílu celé týdny ani vstát z postele, natož se s ním vidět a vyslechnout si všechny jeho chytré důvody k rozchodu. Napsala jsem mu, že se odstěhuju, ať mi přiveze zbytek věcí, co jsem měla na Slovensku... a že už se nikdy neuvidíme. To jsem ještě nevěděla, co se bude dít dál.
Je to měsíc a půl od rozchodu. Já si z jeho bytu postupně odvážím věci k mým rodičům zpět do Čech. Vidět ho nechci, protože na to stále nemám sílu. JENŽE...jsou to 3 týdny, kdy jsem zjistila, že jsem těhotná. Vůbec jsem si neuvědomila, že mi nepřišla menstruace, protože jsem byla úplně mimo. K doktorovi jsem se dostala tak, že mě hodně bolelo jedno prso a já se bála, jestli ještě nemám nějakou vážnou nemoc. No a z krve mi zjistili, že jsem těhotná. Teď jsem v 9. týdnu. Na potrat vůbec ani nemyslím, protože jsem si dítě vždy přála a v mém věku nechci riskovat, že už nikdy miminko mít nebudu. Mám poslední týden na odstěhování posledních věcí z jeho bytu. To proto, že on teď měl 3 týdny dovolenou a já jsem mu slíbila, že se v té době odstěhuju, dokud se zase po dovolené nevrátí do Rakouska. Je mi ze všeho úplně strašně. Jsem těhotná, bez chlapa, bez práce, bez bydlení. Bydlím u rodičů, kteří jsou báječní. Řekli mi, že semnou to malé vychovají a pomůžou mi.
Víte, já prostě nevím, jestli se s ním mám vidět a říct mu o těhotenství, nebo si to na vždy nechat jako tajemství. Přála jsem si vždycky mít krásnou a normální rodinu, ale s ním to nikdy nepůjde. Předpokládám, že by mi řekl, že mi nevěří, že to určitě není jeho, atd....a na to já vůbec nejsem zvědavá. V podstatě jsem rozhodnutá, že do rodného listu ho nikdy nenapíšu, protože mi nestojí za tu almužnu, co bych dostala na alimentech, strachovat se celý život, že si mé dítě jednou bude nárokovat. Při představě, že si úplně cizí člověk bere mé dítě na víkendy a to musí trávit čas ve společnosti té zlé ženské (jeho matky), se mi dělá zle. Na druhou stranu žít s tím tajemstvím celý život mi připadá jako hrozně těžký kámen na duši. Popravdě se i trochu bojím setkání s ním. Přecejen je to nemocný člověk, co když mi bude chtít nějak ublížit. Asi už jsem paranoidní, ale napadá mě i tohle. Přemýšlela jsem i o variantě, že mu v bytě nechám dopis, kde mu všechno vysvětlím a přidám i fotku z ultrazvuku a třeba těhotenský test, aby věděl, že si z něj jen neutahuju. Ale prostě s tím, že nejde o nějaké vydírání, že od něj nic nechci, ale jen mu sděluji, že mu bude za pár měsíců běhat po světě potomek.
Chci jen dodat, že expřítel byl v okamžicích, kdy nebyl pod vlivem své rodiny a depresí, neuvěřitelně hodný a věrný člověk. Velmi vzdělaný, pohledný a milý chlap. Hrozně jsem ho milovala a strašně mě bolí to, co se stalo. Začla jsem chodit i k psychologovi, protože se od toho vztahu pořád nemůžu oprostit. Bolí to snad pořád stejně jako na začátku. Ale asi je to hodně i hormonama v těhotenství. Tolik věcí se mi honí hlavou...jsem ve stresu a bojím se, že se to nějak podepíše na miminku. A nejhorší je, že expřítele stále miluju. Vždyť taky pod srdcem nosím kousek z něj.
Pokud jste se dostali až sem, tak vám moc děkuju za čas i vaše názory a rady. Snad mě nebudete soudit ve zlém...mám toho totiž za sebou tento rok opravdu dost a slzy stále neusychají. ☹
@gepe muze a nemusi, ale pokud uz je tam predpoklad nejakeho zatizeni ze strany otce (zminovano v uvodnim prispevku) a pridej si k tomu i zatizeni ze strany matky (to chovani proste neni normalni a take vykazuje znaky psychicke poruchy), tak tenhle chlap nemel v zivote moc sanci a priznam se, ze bych se take tou otazkou dedicneho zatizeni zaobirala, byt v pozici zakoladatelky. Ale na potrat bych, zejmena proti svemu presvedceni nesla.
Otci bych to nerikala a uz vubec bych jeho jmeno nezapisovala do RL ditete. Ac jsem zastancem toho, ze dite ma vedet, kdo je jeho rodicem, tak tohle prilis zavani prusvihem. Staci, ze pokud se toho domakne v urcitem casovem useku, tak muze sam zadat o zapsani do RL ditete.
Situace nezavidenihodna.
když jsem narazila na téma první co mě napadlo je, nic takového jen at platí to by to měl moc jednoduché, ale když jsem přečetla celý tvůj příběh, já sama za sebe musím říct, a nečekala bych že to někdy řeknu, ale já bych mu nic neřekla.
Je to strašný protože i otec má svá práva, ale představa že budu muset takovým lidem dávat své dítě na víkendy a prázdniny, protože si můžeš být jistá, že bude prcka vozit k babičce na slovensko, že matinka bude jednou klavírovat i do toho dítěte.........ne to bych prostě nedala a těch pár stovek by mi za to taky nestálo, kor když máš rodiče co ti pomůžou.
Druhá věc je pokud nejsi s ním nevíš zda léky bere tak jak má, a takovému člověku já bych dítě bez dozoru nesvěřila.
Za mě teda rozhodně neříkat
Ještě mě napadá taková "drobnost" Být otcem dítěte, rozhoduje i o jeho očkování/neočkoání. Manžel mi ´podemisuje souhlasy, že budou děti očkované na ...A naše pediatrička říkala, že spousta chlapů tím prý bývalé manželky vydírá, že jim nepodepíší souhlas s očkováním ☹ Co když ho chtít budeš a tchýně rozhodne, že je zbytečné? ☹ Stejně tak souhlas s výjezdem do zahraničí? Další - stavební spoření, které bys případně dítěti uzavřela, ty spořila, ale třeba v jeho 15ti zjistíš, že finančně neutáhneš školu jeho a budeš chtít na stavebko sáhnout - bez souhlasu otce nesmíš! Paradox, že? Vím, mohou to být drobnosti, ale na druhou stranu, pokud nepotřebuješ alimenty, k čemu ti ten chlap bude, že by se změnil o 180st, když zjistí, že s tebou čeká dítě? Tak naivní určitě nejsi. Co už je tu napsané výše - přiznat otcovství se dá za 5, 10, 15 let, ale zpátky to už nikdy nevezmeš! ☹
@nonnni jo, ted jsem koukla, ze zminuje i cosi u jeho otce. Sice jsem cetla uvodni prispevek, tohle mi uniklo, diky za upozorneni 🙂
V tom pripade uz jen s pravdepodobnou zatezi a okolnostem bych otce neuvedla, nerekla nic. Dle meho nazoru, by diteti prostredi ze strany otce neprospivalo, tipuju ba naopak.
@janiczech Ahojky, je mi moc líto, čím si procházíš.. ☹ Ale na tvém místě bych si hodně rozmyslela takhle narušenému člověku s takovouhle rodinou oznamovat, že čekám jeho dítě.. Bál bych se toho, co může následovat.. Rozhodnutí je jen na tobě, ale zkus se třeba poradit s tvojí maminkou, jaký na to má ona názor případně třeba i se svým psychologem.. Ale já osobně bych byla asi pro variantu neříkat mu to..
To je hrozné... Já bych mu o dítěti neřekla, každý den jsme přes média svědky nejrůznějších šílených rozhodnutí, které se týkají dětí. Takže by mě asi nepřekvapilo, kdyby vám nařídili střídavou péči s otcem dítěte, byť psychicky nemocným. Já bych to svému dítěti neudělala, ale nesoudím, to je na každém. Bude to ještě těžké, ale dítě všechno vynahradí. Alimenty jsou jistě dobrá věc, ale nevím, zda v tomhle případě stojí za to...
já bych to taky neřekla... Nevíš, co mu projede hlavou, bude tě hledat, obtěžovat, aby ses vrátila atd. Může to být z jeho hlavy, z matčiny... Myslím, že by se mohl spustit i teror. Věřím, že mohl být celkem milý člověk, ale nemoci se jentak nezbavíš a nikdy nevíš co bylo v nemoci a co při bdělém stavu. Říkala jsi že byl milý - ale to byl na práškách... Já mám úplně husí kůži jen na to pomyslet - odstřihni se, vrať se domů a začni nový život... Držím pěsti 🙂
@janiczech ahoj,
přidám se k většině a rozhodně bych expříteli o dítěti neříkala a nikde ho neuváděla. Jak již některé maminky psaly - dneska se musí skoro všude dávat souhlas rodičů - od očkování, po přihlášení do školky ... A to bude problém.
Navíc jeho rodina ... Pokud je tak šílená (hlavně tchýně), tak ti udělá ze života peklo.
Pokud máš kde bydlet - u rodičů, a oni ti slíbili pomoci s dítětem ... neřeš to. Jestli ti pomohou, tak na tom budeš mnohem lépe, než mít ještě nervy s ním a jeho rodinou. Pokud je tak fixovaný na svou rodinu, tak ani dítětem ho neodlákáš pryč. 😝
Já bych mu to neříkala, jeho duševní onemocnění je do konce života, budou se určitě opakovat období, kdy přestane brát léky a pak zase bude, bude se v tom plácat a opravdu nevíš, co ho kdy napadne. Nehledě na to, že nevíš, co jeho matce proletí hlavou, může se stát, že ho bude nabádat, že to dítě stejně není jeho a bude ho štvát ještě víc proti němu, on nebude vědět, čí je a ty se v tom budeš plácat pořád dál. Na druhou stranu nevíš, jestli jeho matka nebude třeba chtít, aby si vaše dítě vzal do své péče a pak se o něm bude starat ona... A ty se z toho nedostaneš nikdy, zhroutíš se a nevíš, jak kdo kde rozhodne, že jsi nezpůsobilá se o dítě postarat...
Já za sebe bych tohle nikdy neriskovala, i když jsi ho milovala a miluješ, časem to odezní, i když to bude chtít čas. Ale dítě máš na celý život. A rozhodně by mi to za to stálo, to neříct, když budu mít dítě, které nic netrápí a je šťastné se mnou, než které je popotahované po různých sociálkách a stáních u soudu. A věř tomu, jestli už teď potřebuješ pomoc od psychologa, tak jestli tvůj ex něco zkusí, budeš totálně v p..... A děti velmi dobře vycítí, že není vše v pořádku a nebudete šťastný nikdo.
Navíc, jestli máš oporu v rodičích a pomůžou ti, určitě bych neváhala. Nehledě na to, že tohle není konečná, život tím nekončí, ale začíná mít úplně jiný rozměr. A časem přijde určitě i nový chlap, se kterým budeš šťastná... I když to tak teď nevidíš.
Opravdu hrozný. Neumím si představit, čím sis prošla.. Já bych rozhodně nic neříkala. Pokud máš zázemí a podporu u své rodiny, v pohodě to zvládneš sama. A možná i s menším stresem, než kdybys mu to řekla. Pro příklad: sestra se teď tahá o děti s bývalým partnerem. Nikdy se o děti nějak nezajímal, ale teď si našel novou přítelkyni (ona asi nemůže mít vlastní děti), a tak se upnula na ty sestřiny. Vždycky od tatínka přijedou kvalitně naočkovaní proti sestře.. Jsou na ni doslova hnusní. Sestra brečí, co jsou ji schopni říct... Musím utěšovat sestru a je trochu zklidnit, aby se s nimi dalo mluvit.. Cokoliv je potřeba řešit ohledně dětí, řeší sestra s ní.. Tatínek se stále neangažuje. Argumenty, že oni jsou rodiče, tak ať problémy řeší oni, jsou mu jedno. On jim pořídil "novou" matku, tak se zapojovat přece nemusí.. Taky hrozný.. Myslím, že v tvém případě by to bylo stejné, jen místo nové přítelkyně, by to byla jeho matka.
Chapu, proc bys mu to chtela rict - chtela bys mu to rict proto, abys ulevila svemu svedomi a udelala ''spravnou vec''. Ale tohle by byla ''spravna vec'' jenom v pripade, ze by to byl rozumny a zdravy clovek, coz on ocividne neni. Nevidela bych az tak problem v jeho nemoci ale v tom, jak se k te nemoci stavi. Mam znameho, ktery ma psychozy (taky bych to videla spis na psychozu nez na neurozu, jak nekdo psal vyse), ale on je rozumny, vi, ze leky bude brat cely zivot, dava na sebe pozor, ma manzelku a proste zije jako kazdy jiny az na to, ze bude cely zivot brat leky. Tvuj byvaly mi naopak pripada hodne nevyzraly.
Pokud bys mu to rekla, v co vlastne doufas? V to, ze ho to nejak zmeni/zlomi a ze se z nej nadobro stane ten hodny chlap, do kteryho ses zamilovala? To se nestane. Nebo v to, ze to tak nejak vezme, rekne ti ''ok, dik zes mi to rekla, ale nezajima me to, tak se o dite starej sama'' a uz te navzdy necha na pokoji? To je bohuzel taky malo pravdepodobne. Takze nejpravdepodobnejsi varianta je ta, ze se nekdy v budoucnu zacne o to dite zajimat, a zacne ti ze zivota delat peklo (spolu s jeho matkou). Proto bych mu o diteti s klidnym svedomim nerekla. Myslim, ze je to opravdu to nejrozumnejsi, co muzes pro sebe i pro tvoje dite udelat. Na alimenty kasli.. zadny penize nestoji za 18 (a vice) let strasnyho stresu.
Až mám slzy v očích…Je mi to moc líto. Rozhodně tě tu nikdo nemůže soudit ve zlém, vždyť jsi nic špatného neprovedla. Nejdřív jsem chtěla napsat, že bych mu to na tvém místě řekla. Přesně tímto stylem – vysvětlit a klidně napsat, že po něm nic nechceš. Jenže pak jsem si přečetla odpovědi dalších holek a mají pravdu v tom, že by se to všechno mohlo zkomplikovat jeho matkou a jak je vidět, ona má obrovský vliv. V životě na tebe čeká jiný muž, ten, který tě bude milovat víc, než cokoliv na světě. Máš úžasné rodiče a taky ale chápu, že je to velmi těžké rozhodnutí. Držím palce, aby ses rozhodla správně a byla šťastná.
Někdy je s chlapy opravdu kříž. Jestli mu o mimiskovi řekneš nebo ne, je tvé rozhodnutí, ale vzhledem k tomu, že každý jste z jiného státu, nemá to v podstatě jak zjistit, a ty můžeš zůstat klidná, že tě o něj nikdy nepřipraví. A navíc kdo ví...Třeba mu brzy najdeš tátu, který Vám bude oporou, tak, jako se to stalo mojí kamarádce. Ve 4. měsíci těhu potkala chlapa, který ji přijal se vším, pomohl jí a společně vychovali malého Filípka a teď společně čekají další přírustek.
Možná začátky budou těžké, ale věř, že až ucítíš toho drobečka v sobě, jak se hemží, až uslyšíš jeho srdíčko...budeš už žít jen pro něj.
Nemůžu si pomoc, ale přijde mi, že spousta maminek řeší podobný i mnohem horší problémy v rodině přítele, manžela, bývalého manžela....a také se musí smířit s tím, že tatínkovi děti musí půjčovat a naopak dnešní společností jsou odsuzovány pokud nepůjčují (přesto že děti k otci nechtějí bojí se ho, přestože maminka ví, že jim to "ubližuje"....) a všichni se ohánějí právem dítěte na oba rodiče, nařizováním střídavé péče(přestože otec za manželství žádnou péči o děti neprojevoval a staral se zásadně jen sám o sebe a své zájmy...)....Takže i v tomhle případě bych řekla, že jak otec, tak dítě má právo vědět a znát, že má potomka a kdo je jeho otec.
mám pocit,že tvůj expřítel trpí maniodepresivní prsychózou, tzn. pro začátek se jedná o dědičnou nemoc, takže bys s tím měla počítat, pokud si dítě necháš, dále s ním to nikdy nebude ok, bude mít období, kdy bude v klidu a období,kdy bude mít mánie nebo deprese a bude to s ním trápení. Z toho vztahu se dostaneš až když si uvědomíš, že taková budoucnost nemá cenu. K dítěti, vzhedem k jeho matce bych mu ted nemohla cokoli říct, měla bych strach,že si to dítě budou chtít nárokovat a štvát jej proti tobě, řekla bych to až tehdy,kdy pomine zákonný nárok na přihlášení se otce k dítěti,abys měla jistotu, že ti jej nikdo nevezme...otec neznámý v rodném listě ti zajistí možnost adopce dítěte jiným partnerem 😉
Zcela určitě bych mu to neříkala, bohužel, ačkoli to musí být hrozný pocit. Zavání to tahanicemi, soudy, nedejbože, aby se dělo něco, co by to malé mohlo poznamenat po zbytek jeho života. Ze svého okolí vím, jak těžký je život s psychickou poruchou a ano, často má na tom podíl i původní rodina a dědičnost. Manželovo známý takto přišel o rodinu (je psychicky nemocný), je to smutné, ale pro jeho ženu to bylo peklo. Měl např. tendenci v manických stavech pronásledovat svou bývalou ženu a její rodinu, až vyhrožovat. V takovýchto situacích by asi žádná maminka nechtěla své dítě přenechávat ani na chvíli v péči nemocného otce.
Určitě to zvládneš, pokud máš podporu tvé rodiny, je to velké štěstí. A taky určitě najdeš někoho, s kým budeš tu zmiňovanou "normální" rodinu tvořit. Držím všechny palce!
No, myslím, že by jsi si měla rozmyslet, co čekáš od expřítele jako od otce Tvého dítěte. Pokud nic, tak bych mu to neříkala. Ušetříš si tím spousty a spousty problémů! Pokud ho chceš zpátky a jsi ochotná zkousnout i jeho rodinu, tak mu to řekni, klidně tím vzkazem a počkej, co se bude dít. Ale hlavně si myslím, že Tvůj expřítel udělá s touto informací jen to, co mu řekne jeho matka. Prostě on sám za sebe rozhodovat nebude, možná nikdy ☹ .
Já teda nemám povahu na to, abych své dítě jednou nechala takové zlé ženské na starosti. A to si piš, že se s Tebou nejspíš budou chtít soudit (když ne hned, tak později - třeba za 5 let). Já bych do toho prostě nešla, pokud s ním nechceš to dítě vychovávat.
Je mi to líto. Drž se, kočko. Hlavní je, že máš podporu od Tvé rodiny! Zkus si s Tvou mámou o tom promluvit blíž, ať Ti poví její názor. Možná to bude vidět lépe jako my všichni, jak Ty, s kterou cloumají hormony, třeba Ti to pomůže v Tvém rozhodování 😉
@janiczech teď jsem si přečetla jeden příspěvek - ohledně alimentů. Tak na to pozor! Pokud ho uvedeš jako otce "jen" kvůli alimentům, tak z toho koukají takové tahanice!!! To si nepřej vědět, co všechno se může stát. Jeden příklad: říkala mi kamarádka, že neuvede otce svého dítěte do RL proto, že otec by si chtěl třeba za pů roku za rok zažádat o střídavou péči. A víš, jak to chodí u soudu? Prý soudce dnes řekne, že je pro dítě přednější celá rodina (otec i matka) než mateřské mléko. Víš, co to znamená? Že Ti soud "nakáže" přestat kojit, aby Tvé dítě mohlo být na víkend, týden u svého vlastního otce!
Takže bacha na soudy! Nevím, jakým způsobem se bude případně "řešit" neuposlechnutí soudu ve věci kojení apod., ale opravdu chceš být tahaná po soudech? Možná je lepší nechat kolonku otce volnou a pak nebudeš muset shánět podpis otce Tvého dítěte k jakémukoliv očkování apod. 😉
Já bych mu to řekla. Přece jen je táta a má právo to vědět. A kdo ví třeba v něm miminko zase probudí touhu k životu a všechno se nějak dobře odvine..🙂 to jestli ho uvedeš v rodným listu je jen tvoje věc ..at tam bude nebo nebude, všechno má svý klady a zápory. Přeju hodně štěstí, at se ti narodí zdravý a štastný miminko 🙂
Proboha...napsala jsem svuj názor 🙂 myslím, že to se ještě muže ne? 🙂
já bych mu o dítěti řekla, i přes vše špatné, co jste si prodělali má na to právo, miminko sis neudělala sama..snad vše proběhne bez komplikací.
nauč se ovládat, takovou diskuzi nevedu s drzými lidmi, jen nemám ráda nevědomost
@janiczech Taky bych nic neříkala a otce nikde neuváděla. Otec neznámý 🙂 Máš zázemí u svých rodičů a časem třeba bude i úplná rodina s někým úplně jiným. V případě, že bys mu o dítěti řekla, se budeš pořád klepat, co si kdo vymyslí, jak tě pošpinit, a mohlo by se stát, že tě budou psychicky týrat. Jak píše @lucinkafr pravda se pak dá říct kdykoli později... opačně to vymazat nikdy nejde.