Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Problém s matkou.

VýchovaKojenec (2 měsíce až 1 rok)5. měsíc vývoje dítětePéče o kojenceMateřská dovolená
21. črc 2020

Ahoj, já mám takový problém. Žijeme s přítelem u mých rodičů. Máme syna (5 měsíců) a já nemůžu vystat, když na něho moje matka mluví, sahá, když o něm jen mluví. Když si ho chce pochovat, tak bych ji nejradši řekla, ať okamžitě zapomene.
Jsem adoptovaná, moji biologicti rodiče byli feťáci, nechávali nás věcně samotné doma a myslím si, ze to pramení asi z této doby. Moc tomu nepřidala sama matka tím, ze radši pracovala, než aby si užívala moje dětství. Na matereske se mnou byl táta. A ten mi nevadí, tomu malyho svěřím, ale jak jde o matku, tak mám pocit, ze musím malého nějak chránit. Když na něho sahá, mám chuť zařvat “nesahej na něho a jdi od něho pryč”. Je to šílený. Nevím jak s tím bojovat. Dokud byl hodně malý, mohla jsem říkat, ze ještě nedrží ani hlavičku a mám strach. Teď zase muzu říkat, ze teď objevil otáčení a má potřebu se otáčet i v náruči. Ale nemůžu to tak dělat do nekonečna. Nechci aby pro mého syna byla v životě důležitou osobou.

Potrebuju se svěřit, vypustit to ze sebe. Pokud někdo taky mate stavy, ze musíte před svojí matkou dítě chránit, rada se ozvu.

jjasmina
21. črc 2020

Ono by řešením bylo se odstěhovat, my to tak udělali

malenka3
21. črc 2020

Vypadnout odtamtud. Pokud to není možné, tak jediné, co můžeš, jí to říct, ale asi to k ničemu nebude. Když se tak moc nemusíš s matkou, celkem se divím, že si pořídíš dítě a žiješ s ním u ní.

jjasmina
21. črc 2020

Asi jak píše
@malenka3 Já se vubec divím, že takhle chce někdo žít. Jinak žijete u nich, takže určitý respekt bys k nim měla mít , když žijete pod jejich střechou a ne pod vlastní, tak to prostě je.

pavlinar
21. črc 2020

Taky je pro me zahadou, proc jsi se rozhodla u nich (ni) zit.
My jsme taky nemeli pekny vztah a porad si to nesu s sebou. Ale zustat u rodicu zit v dospelosti me nikdy ani nenapadlo. Odstehovani vztah zlepsilo a ted k nim moc rada jezdim s ditetem na navstevu i na delsi dobu.

jjasmina
21. črc 2020

@pavlinar Mám to stejně

la_amanita
21. črc 2020

Tady bych to neviděla na typický generační střet umocneny společným bydlením, ale spíše na nějaký podvědomý psychický problém, blok. Těžko říct, o co jde konkrétně, ale doporučila bych spíš než se stěhovat, najít dobrého psychologa nebo terapeuta. Obávám se, že bez nějaké odborné pomoci by tvé pocity vůči matce nezmizely po stěhování, navíc z dlouhodobého hlediska můžou nehezky pošramotit rodinné vztahy.

autor
21. črc 2020

Bydlíme u rodičů, protože máme domek v rekonstrukci a nemůžeme si dovolit platit opravy, dítě a ještě nájem někde na bytě ... to ze mi to tak bude vadit, jsem proste nečekala... to asi nikdo nečeká...

lenatko91
21. črc 2020

Jak já tě chápu.. mám to dost podobně. Pochovat jí dceru teda dám, ale když ju pusinkuje (matka silná kuřačka) nebo když ju oslovuje “moja”, tak rostu. Proto k ní chodím minimálně. Nechci zas malou úplně obrat o babičku, ale říct jí nic nemůžu, protože vůči ní neumím byt asertivní a ona by se urazila. Každopádně ve tvém případě bych se odstěhovala někam dál od nich

jjasmina
21. črc 2020

@lenatko91 To je jak tchyně alkoholička a kuřačka, no comment

marcicek84
21. črc 2020

A jak dlouho jeste bude v rekonstrukci,neda se to uspisit,aby letos se uz nekam do nej dalo nastehovat a dodelavalo se a vy uz jste vydleli? Treba aspon 1+1 vc. koupelny...

zelenaesmolda
21. črc 2020

ja bych asi vyhledala pomoc psychologa,tohle neni normalni chovani.
K tomu uzivani si tveho detstvi-nenapadlo te,ze treba vasi chteli,at se mas dobre a mama vydelavala vic tak sla do prace?

pavlinar
22. črc 2020

Tak asi kombinace vseho uvedeneho je na miste. Psycholog a bydleni tam omezit na nutnou dobu. A mozna se na to zkusit divat tak, ze jste tam nemuseli jit bydlet. Opravdu byly jine moznosti. A byt rad za tu moznost, ze muzete, coz jste si sami zvolili. A byt k matce trochu shovivava (treba s pomoci toho psychologa), a s vidinou brzkeho stehovani 👍
Kdyz te zas neco vytoci, zkus treba myslet na to, kolik jste diky ni usetrili. Jen napad 😆

corry21
22. črc 2020

Zkoušela jsi nějakého psychologa nebo terapii? Dokud si nesrovnas vztah s matkou tak to lepší nebude. A přece jen je to babička tvého dítěte, už jen kvůli němu bys to měla řešit, abys ho o tento vztah do budoucna nepřipravila. Jaká byla mamka ,když už s vámi doma byla? Je opravdu tak moc špatně že pracovala a doma byl tatínek? Je nutný být doma s dětmi a "užívat si jejich dětství", je to něco co jí teď můžeš vyčítat? Nikdo nema patent na to jak být správný rodič. Snad chápeš jak to myslím. Nevím jaký je člověk tvoje mamka, jaký jsi ty, jak vám to doma fungovalo, ale asi byste to měli nějak řešit.

bombat
23. črc 2020

Stejně jako @la_amanita si myslím, že to, co popisuješ, není běžný problém s rodiči, ale že to je specifický následek Tvého složitého dětství. Myslím si, že bys to raději měla řešit s pomocí psychologa/ psychoterapeuta, aby se to nedejbože nakonec neodradilo i v té užší rodině s tvým manželem a dětmi nebo bůhví kde jinde. Takové staré rány jsou nevypočitatelné. Kdyby se Ti to s profesionálním vedením povedlo znovu a dobře zpracovat, bylo by to pro Tebe i v mnoha jiných ohledech a oblastech života velká výhra.
Kolik Ti bylo, když Tě tito rodiče adoptovali? Nemohla jsi vůči nim jako dítě mít podvědomou výčitku, že Tě Tvým biologickým rodičům sebrali? (Něco takového jako strach ze "sebrání dítěte" ze strany rodičů nebo tchanovců apod. je zvláště u novopečených matek normální, zřejmě pudově daný, akorát v mnohem menší míře a nenarušující normální vztahy.) Takové podvědomé výčitky se často hůř odrazí na vztahu s rodičem stejného pohlaví nebo na vztahu s rodičem dominantním. Krev není voda a pro dítě je vždy těžké být odloučen od rodiče i kdyby byl ten rodič sebehorší. Mám s adopcemi/ pěstounstvím horu osobních zkušeností i zkušeností získaných z mého blízkého okolí. I proto asi tuším problém tímto směrem.
Pochopila jsem, že máš minimálně jednoho sourozence. Jak se s tím vyrovnal on/oni? Myslím, že to, co nám tu může připadat jako pěkný oříšek, je pro běžného psychologa hračka, aby to rozmotal a pomohl.

A ohledně toho problému jak dál postupovat vůči tvé matce, zvlášť pokud bys to chtěla řešit s odborníkem, by možná šlo důvěrně promluvit s Tvým adoptivním otcem, že máš tohle trápení a že to chápeš jako problém a chceš to do budoucna řešit a jestli by to nezkusil matce zatím nějak vysvětlit. Je to jen takový nápad, nevím, jaké ty vztahy mezi vámi reálně jsou. (Ještě by se toho taky mohl ujmout manžel.) Každopádně jsi jako matka pro dítě přirozeně vzato samozřejmě mnohem významnější než ona jako babička (tím spíš, že jsi i biologická matka zatímco ona není babičkou po biologické stránce), ale raději bych to zas nehrotila, protože dnes, podle toho, co vím, může soudně i babička vymoci kontakt s vnoučetem i proti vůli rodičů a jako Tvá adoptivní matka by zřejmě měla před zákonem postavení stejné jako jakákoli jiná matka resp. babička.
Moc bych Ti přála, ať se to časem poddá.

petrakubik
31. črc 2020

@zelenaesmolda to že vy to zrovna nechápete neznamená, že to není nebo je normální chování. Nedůvěra k někomu i malinká se s nástupem mateřství prostě znásobí a matka má samozřejmě pudovou nutkavost svého drobečka chránit. Je to úplně normální.
Jinak tedy řešením je určitě odtamtud zmizet. A mezitím co budete čekat na dokončení rekonstrukce tak bych přesunula většinu aktivit mimo byt a tím si od matky odpočinete a zároveň eliminujete styk s dítětem, když vám to tedy vadí.

lucka662006
31. črc 2020

Ahoj, a připadá Ti, že ho třeba nevhodně drží nebo že syn u ní být nechce, že ho třeba drží moc silně, v nevhodné poloze, nebo že ho učí nesmysly apod.? Nebo Ti jen vadí, že je u ní? Protože já měla u své matky to první, vůbec to s ním neuměla, začínal u ní vždy pobrekávat, to mi vadilo, ne obecně ....

Sem začni psát odpověď...

Odešli