Rakovina blízkého člověka a plánování těhotenství

@berenika39 to jsi můj člověk! Věci mi maj sloužit, ale nevypovídají o mně nic. Nesnáším krámy 😀

@rebeka315 to je dobře. Nepiš nic víc, než kolik chceš, je to tak v pořádku.
Nicméně to lehce mění můj názor na případné další miminko. Jestli po něm toužíš (malý věkový rozestup...atd.), zvážila bych možnost ano, mít ho.
Těžký to bude, až to přijde, jenže to je život. Drž se.

U nás v rodině to je stejné. Bude to znít sobecky, ale zařiď se podle sebe jak to cítíš. To, že neotěhotníš, tu osobu neuzdraví. Bohužel platí, jeden musí odejít, aby se další mohl narodit. Dědu diagnostikovali rakovinou, když bylo starší dceři 5 měsíců. Nečekané, byli jsme se s ním na JIP loučit, litovala jsem, že už se "nepoznají". Měl takovou sílu žít, že za měsíc to bude šest let. Má metastázy, prognoza špatná, a i když bohužel nevěřím, že by oslavil své kulatiny v zimě, může nás opět překvapit. Děti ví, že dědeček (pro ně pra) je moc nemocný a už s námi dlouho nebude a užívají se navzájem, jak to jde. Mezitím jsem měla druhé dítě, vůbec mě nenapadlo o tom přemýšlet z tohoto hlediska ( pokud by se jednalo o mé rodiče, asi bych měla stejné obavy a myšlenky). Když bylo druhé dceři rok a půl, zemřela mi babička z druhé strany, taky na rakovinu, po 3 měsících od zhoršení. Dcera si ji nebude pamatovat, má jen pár fotek. Ale pro babi to byl do poslední chvíle důvod žít. Tím chci říci, že rakovinu nezastavíš, ale psychika a moticace udělá hodně.

@elikup já taky ne. jsem v tomhle takový asketa. prostě - žiju, vnímám dění, zážitky, myšlenky, situace, ale jestli mám v kuchyni mixér, tak je to ze spotřebičů vše🙂))))))))))))))))))))))))))))

Ano zažila a zažíváme stále...v květnu 2016 jsem konečně poprvé otěhotněla...měsíc před termínem mému tátovi zjistili rakovinu tlustého střeva. Nechtěli mi to říct,ale jako zdravotník nejsem hloupá. Operovali ho dva dny před porodem. Nedovedete si představit tu bezmoc,když šel v 10rano na sál,kolem 12hod si máte volat,jak to vše dopadlo a oni vám reknou,že nastaly komplikace a mám volat za hodinu,že je stále na sále. Operace skončila až po 15hod. Člověku se hlavou honí ty nejčernější scénáře..nejdelsich 5hodin v mém živote. Rozhodla jsem se,že se syn nebude jmenovat po tatinkovi,ale po dědovi. Takže máme Renecka. Když se malý o dva dny později narodil,byl štěstím bez sebe,dodalo mu to sílu bojovat dál a bojuje dodnes. Je to rok a půl,mamku jsem naucila,jak pečovat o stomii,na střídačku jsme ho se sestrou vozily na chemoterapii.Má za sebou dvě série . Teď už čekáme na závěrečná vyšetření ,pokud výsledky dopadnou dobře
tak dostaneme termín,kdy mu stomii zruší a střevo zanoří zpět. Bylo a stále je to velmi náročné období,skloubit péči o malého,domácnost, tátu...ale musím říct,že nás to jako rodinu, byť jsme drželi vždy pohromadě,stmelilo ještě více,člověk začne vážit opravdu každé chvilky, protože ví,že může být právě poslední. Dnes jsem tatinkovi oznámila,že se mu v únoru narodí druhé vnoucatko...jeho další hnací motor...

Vis jak se to rika...Někdo musi odejit, aby mohl dalsi přijít... je to smutné, každopádně ta osoba bude mit radost, ze tu bude nekdo další na svete, kdyz sam musi bohuzel odejit. Pritelova babička sice nemá smrtelnou nemoc, ale uz ji nic nebaví a zdravotně na tom neni nejlip a když se dozvěděla, ze jsem tehotna a bude prababicka, tak sama rekla, ze se na pravnoucka tesi, ze ma radost a ze si na nej počká, najednou se ji odejit nechce. Ono treba aspon neco veseleho tomu člověku se do zbytka života vnese. A nikde neni dáno, ze se vam hned zadaří, takže jdete do toho. Je to kolobeh zivota... nekdo prichazi a odchazi, je to smutne, boli to, znam to. Jednou budeme taky na řadě...ale určitě bychom byli sami radi, kdyby nekdo koho mate radi byl stastny

Tátovi diagnostikovali recidivu rakoviny, když měl můj malý 3 měsíce, kdy měl malé metastázy. Bohužel se začaly hrozně rychle rozšiřovat, až skončil v nemocnici, kde nám řekli, že už mu všechno selhává a je to otázkou dní, možná jen hodin. Umřel měsíc po tom, co se dozvěděl, že se mu rakovina vrátila...
Když se malý narodil, byl štěstím bez sebe, jeho první vnouče a navíc se narodilo ve stejný den jako táta, 30.6... Tak se těšil, že budou mít společné narozeniny, pořád si maloval, co spolu všechno bude s vnoučkem dělat...
Je to prostě koloběh života, vždycky to tak bylo i v naší rodině. Když se někdo narodil, někdo odešel. Už v těhotenství mě napadlo, kdo to bude, myslela jsem na dědu, který už má 80, nic ho nebaví, v podstatě se nikdy nevyrovnal se smrtí babičky. A nakonec musel pochovat vlastního syna. A drží se.
Na tvém místě bych klidně i tak těhotenství plánovala.

Za 5 let u nás přišly 4 děti do rodiny. Za tu dobu odešel jeden člen. Někdy se nestřídaj, někdy jo.

V unoru jsem zjistila, ze jsem neplanovane tehotna. Nejdriv sok, pak velka radost. V den, kdy jsem byla poprve na utz jsme se dozvedeli, ze tata ma rakovinu. Nasledoval kolotoc vysetreni s nejhorsim moznym vysledkem. V breznu zemrel doma, tri dny po propusteni z nemocnice. Byla jsem ve tretim mesici, bohuzel zamkle tehotenstvi. Dva dny po pohrbu jsem musela na revizi. Nerikam, ze to spolu souvisi, ale bylo to nejhorsi obdobi v mem zivote.

Ja bych tomu.nechala volny prubeh, je to proste zivot. Manzelovi loni zemrel tatinek na rakovinu, behem.3 tydnu od stanoveni.diagnozy a strasne moc nas mrzelo, ze jsme mu.nesplnilo.prani mit vnoucatko.. Mel uz dospele vnoucata od starsich deti, ale nam.se nedarilo. .zpetne si rikam,proc jsem.nechtela.tehotnet.hned po svatbe..ale to je jiny pribeh. Co jsem tim.chtela rict, stale se za necim honime, neco planujeme a cas bezi, proteka mezi prsty.. Proste zivot.. Nevime jak dlouho tu budeme, co vse se muze stat, je potreba si vazit kazde chvile s.blizkymi, uzivat si.. Nehonit se za karierou..konzumem..

Nas deda se kuli rakovine minul se synem o den.Respektive dedova smrt mi vyvolala předčasný porod.Rodila jsem akutním cisarskym rezem protoze se nestihl otocit.To co jsem v tehotnstvi prozivala,chodit dedu krmit a videt jak ho nemoc nici bylo zle.Po porodu to bylo mnohem horsi.Lezet po narkoze,nemit syna u sebe a premyslet o smrti s rozhazenymi hormony...Na vic polovina rodiny se neradovala,protoze truchlila.Pak posliuchat,ze syn vzal dedovi zivot.Bylo to tezke a nerada na to vzpominam.Nechci vas zastrasovat,jen vlastni zkusenost.

@wildness to bylo pekne hnusne, pokud Ti nekdo rekl, ze dedovi vzal zivot... to uz je bohuzel lidska povaha ublizovat. Navic zivot za zivot bych spis brala, kdyz nekdo umre a pak se dite teprve pocne a ne, kdyz je na ceste.

s tím narozením dětí a umíráním je to prostě blbost. Je jasné, že když jsou lidi v plodném věku, tak předchozí generace odcházejí, v poslední době není rok, abychom někomu z rdiny nešli na pohřeb. taťka mi umřel, když jsem byla těhotná, mám si to vyčítat? a babička měla 12 vnoučat, nejstarší a nejmladší víc, než 20 let od sebe, tak ani nevíme, které pravnouče jí vzalo život :p, ten rok jich bylo snad 5.
Teď to nemyslím nijak zle, ale pokud ztrátu nebudete prožívat hystericky, ale normálně si to odtruchlíte a opláčete, tak to prípadné miminko neohrozí, já ho navíc beru jako posilu a taky jsesm ráda, že o něm táta věděl.