Slova manžela mne moc ranila a srazila
Tak jo, asi se potřebuju vypsat, protože mne to nějak sebralo. S manželem jsme přes 3 roky, známe se ale 9. Máme 2letou dcerku a jsem v 1. trimestru. Na začátku byl manžel všímavý, fajn, v těhotenství se o mne staral a některé věci jsem asi dostatečně nevnímala. Dcerku manžel miluje, i když odpovědnost za cokoliv za ni jde za mnou - hračky, kroužky, oblečení, lékaři... Z 99 % vše zajišťuju já. Bydlíme v mém bytě, který jsem za své peníze zrekonstruovala ještě přes seznámením s manželem, mám své auto, které jsem zdědila po taťkovi, to si řeším sama. Hlídám kompletně rodinné finance, manželovi nevadí, když visí nezaplacené složenky. Řeším naprostou většinu oprav v domácnosti.
Začala jsem na zkrácený úvazek (3 dny v týdnu) pracovat, aby na něm neležela starost za celé finance, a vydělávám o 50 % více než manžel na plném. Částečně pracuju z domova. Když jsem v práci, hlídá paní na hlídání či tchyně. Z domova pracuju, když dcerka spí přes den nebo v noci. Když manžela požádám, aby se jí věnoval, abych mohla pracovat, nechá jí lítat kamkoli a nemám na to klid. Přála jsem si, aby když budu chodit do práce, abych to měla stejné jako on - tedy nemusela nic řešit kolem dcerky a on by péči o ni zajistil. Je soukromník a práci si plánuje podle sebe. Teď pár týdnů měl příjem a přitom měl skoro celé dny volno. Dokonce i tak, že si po obědě, když pracuje doma, jde si na chvíli lehnout. Výsledek je ten, že si musím hlídání jak u paní tak u tchýně zajišťovat já, je mi trapné pořád tchyni žádat. Řeším pak samozřejmě i jídlo. Když pak přijdu domu a tchýně už je pryč, okamžitě mi dcerku předává. Sám po návratu z práce si jde hrát na počítač.
Ani byt, ani peníze mu nepředhazuju. V domácnosti zastávám názor, že bychom se na domácích pracích měli podílet a i o dcerku pečovat společně. Dříve manžel vymýšlel víkendové výlety, teď nic. Dovolené zajišťuju já. Když jsem si nedávno půjčovala jeho notebook, vmetl mi, že už mi půjčuje tolik věcí (půjčil mi notebook a flashku).
Postupně jsem vybojovala, že doma luxuje a vytírá, vynese koš a tříděné odpady. Vše ostatní dělám já. Manžel je velmi nevšímavý a hodnota věcí je mu jedno. V zásadě sám od sebe není nápomocný a působí, že ho to obtěžuje.
Včera jsem ho požádala, aby při luxování luxoval i spodky skříní plus vytřel i lišty podél podlahy, protože na nich ulpívá prach. Na to se na mne hnusně utrhl, že to mám dělat já, když utírám prach. Tak jsem mu řekla, že jsem teď v těhotenství hodně unavená a že mi nedělá dobře ohýbání a že je snazší to vzít luxem a hadrem než prachovkou. Mrzí mne, že vůbec nebere ohled na můj stav, že věci udělá jen částečně, než aby je dělal pořádně. (Dříve třeba ani nezvedl věci ze země při úklidu podlahy. Teď to dělám já a včera mne i sprdl, že ještě nejsou židle na stole.)
Pak to pokračovalo, když vytřel. Čekala jsem půl hodiny s dcerkou na gauči, než to uschne, abychom to nepošlapaly. Ale v předsíni na dlaždicích stále zůstaly kaluže, malá sklouzla a praštila se o zeď ho hlavy. Mne to naštvalo, tak jsem mu říkala, že by bylo fajn, kdyby tam nenechával tolik vody. On mi začal nadávat, že jsem ji měla hlídat. Skončilo to tak, že mi začal nadávat, že on dělá všechno a já nic. A co že vlastně dělám já? A že říkal, že to tak bude, že on mi bude ustupovat, pomáhat mi, hlídat! malou a že já budu čím dál tím víc neschopná a nekompetentní. A že si myslí, že to po něm chci, protože to sama neumím zvládnout. Pak mi ještě vysvětlil, že neví, jak to se mnou vydrží, že jsem nevyzrálá osobnost, která ze všeho viní ostatní. Ještě se pak navezl i do mého povolání.
Přitom je to tak, že on hledá vinu za cokoliv ve druhých, je často negativní a vůči mně jízlivý až sarkastický. Já jsem na to hodně citlivá a ze zoufalství už někdy jdu do agrese, protože on jen pokračuje ve svých jedovatých poznámkách. Když má problémy v práci, léčí si je negativitou na mně.
Včera to skončilo tak, že jsem mu přestala reagovat. Strašně se mne to dotklo, protože mi došlo, že vůbec nic z toho, jak já si představuju sdílení péče nepochopil. On si myslí, že je to vlastně moje starost, že se mi snaží velkoryse vyhovět, ale že já jsem vlastně nemožná. I moji práci, ve které jsem úspěšná, shodil. Dcerku "mi" hlídá.
Pochází z "divné" rodiny. Tchyně ho rozmazlila (omlouvá se mu, i když nese na stůl chladnější polévku). Otec s ním vždy soutěžil a byl na něj zlý a matka s ním vydržela. Manžel se proto odpojil a vše ignoroval.
Přijde mi, že mne potřebuje srážet, soutěžit se mnou. Včera jsem rychle přečetla detektivku. Když viděl, že už skoro knihu končím, ptal se, od kdy čtu a kolik to má stran. Když jsem mu to řekla, tak poznamenal: "Tak to není zase tak moc". Jako kdyby se mu ulevilo, že nejsem tak dobrá.
Nelituju, že jsem těhotná, nelituju, že jsme se vzali a vyzkoušela jsem si manželství, jen mi tohle moc vzalo energii. Nemám chuť s ním cokoliv sdílet, mluvit. Nedovedu si představit, jak to bude dál. Nevím, jak dlouho zvládnu zvládat jeho výchovu z rodiny, jeho sobectví, nevšímavost a necitlivost.
Paradoxem je, že máme za sebou pár hezkých týdnů, myslím, že je hodný člověk a vyznává určité hodnoty, které jsou mi blízké, umíme se spolu bavit i diskutovat, a v sobotu jsem mu řekla, že je mi v našem vztahu dobře. Řekla jsem mu, čeho si na něm vážím, i toho, jak zvládá tu práci. No a už odpoledne na mne byl hnusný, jel "mým" autem se zataženou brzdou a bylo mu to úplně jedno, že to smrdí. Namísto, aby řekl "Je, to mi nedošlo, to je mi líto.", tak jízlivě říkal, že ruční brzda není potřeba. (Vůbec třeba nechce vnímat, co mu říkám, že je to auto po mém taťkovi a že k němu mám i citový vztah, protože taťkova smrt byla nečekaná.)
Věci typu, že k Vánocům řekl, že něco dostanu a pak to nepořídil, na svátek zapomněl, na půlkulaté narozeniny si vzpomněl večer, ani nepitvám. I když ví, že mi na těhle drobnostech záleží a sama se vůči němu snažím.
Přemýšlím i nad tím, co já můžu dělat za chyby. Za ty roky jsem ale na sobě zapracovala. Upozaďuju se. Snažím se ho nerušit. Moc po něm nechtít.
Stejně jak jsem se v minulosti zařekla, že už před ním nikdy nebudu plakat, protože to stejně nikam nevede, tak jsem se teď zařekla, že už nikdy neřeknu nic pozitivního na náš vztah. Ale tohle není řešení. Vždycky jsem si představovala, že by měl vztah člověka nabíjet, posouvat ho společně s partnerem dál. Řekla bych, že se to mým partnerům snad i díky mé podpoře dařilo. Tady ale bojuju za sebe sama za svoji důstojnost a respekt ☹(
@ifffanka A co kdybys zkusila prostě nechat ty věci ležet kde leží, neuklízet po něm a neříkat mu, aby si to uklidil? Znám vztah, kde se dva lidi hádají prostě jen proto, že mají odlišný hygienický standardy. Já s manželem jsme oba takový přiměřený čuňátka a radši si spolu pustíme film a luxování klidně odložíme. Vím, že to asi není jádro věci, ale věřím, že to soužití komplikuje, když jeden pořád smýčí a druhýmu trochu bince nevadí.
S podobným člověkem jsem byla 6 let. Už je to skoro rok co jsem od něj. Je tam spousta podobných rysů. U něho to bylo dáno tím ze jeho cely život tak nějak podcenovala jeho rodina. Když mohl tak pak přesně soutěžil a snažil se byt lepší. A nejvíc me stvalo jak se furt srovnával se svým bratrancem. Byla hrůza žít v neustálém podceňování. Jo a ohledně domácnosti u nás to bylo tak že on občas něco udělal když se mu chtělo. Nesměla jsem mu nic říct. Jednou mi řekl že jeho bratránek doma taky nic nedělá. Ze to jsou ženské práce. No rok mi trvalo než jsem byla schopná z toho utéct.
@katgatoo Moc děkuji za nápad. Upřímně, nemyslím si, že bych zrovna byla vzorem na úklid. Jednou týdně luxovat a vytírat mi nepřijde nad míru. Poznám to podle toho, když už mám špinavé nohy, když chodím bosa.
Dokud člověk pracoval mimo domov, tak se to doma tolik nezaneslo. V jeho pracovně mu nezasahuji, ale ostatní prostory by nemusely být úplně špinavé.
Ad ten film: Říkám mu, že bych si s ním ráda sledovala nějaký film večer a on pravidelně na to, že si pouští svoje speciální filmy jako zvukovou kulisu a že by ho sledování se mnou nebavilo. Takže večer ležím v posteli, uspávám malou, sleduju televizi a on hraje hry, nebo si něco čte a na pozadí mu běží nějaký film.
Málokterý chlap unese, když má ženská vyšší vzdělání a víc vydělává..
Na druhou stranu máloktere zenske imponuje chlap, ktery ma nižší vzdělání i příjem..
Co chlapovi nechat něco v "jeho kompetenci" a o to se nestarat? Ať uklidí, jak umí a ne buzerovat ho? Nebo at chodi na nějaký kroužek s dítětem jen on?
moc se omlouvám, že jdu mimo téma ale - na jaké kroužky chodí dvouleté dítě? Nehledejte v tom žádné rýpání, prostě mně to zaujalo.
mě 😒
@mateson Jasně. Různě to v pololetích střídám. Ale pravidelně chodíme teď na malování, cvičení a monte pracovny. Dříve jsem zkoušela i jogu pro miminka a plavání. A ještě mne zajímá kroužek k rytmice a hudbě Yamaha. Není to tak moc, jak se to zdá, pondělí, úterý a čtvrtek. Ale musím to plánovat tak, že to zajistím já. Manžel to klidně nechá propadnout, když já nemohu. A dcerce se to moc líbí.
@japona To je špatně pochopené. Já ho fakt nebuzeruju. Pořád se s ním jen toužím dohodnout, kdo si co vezme na starosti, abych to mohla vypustit. Ale ono to nefunguje. Řekl, abych to sepsala. Sepsala jsem a ani se na to nepodíval. Pak jsme to jakoby sepsali dohromady, ale zase to pustil. Pokud neřeknu, že je plný koš, nevynese ho. Tříděný odpad jakbysmet. Jasně, že to neudělá, protože skoro vůbec věci do koše neodnáší, takže to neví. Jednu dobu pak byly i diskuze, jak pozná plný koš, to už mi přišlo úplně absurdní. Prostě není nic, co by komplet zajišťoval jen on. Vždy očekává buď upozornění, nebo servis okolo.
už chápu co myslíš. Plavání, cvičení ... jenom ty jsi to pojmenovala kroužek .
@ifffanka Napadl me tenhle fejeton, ale nevim, jestli je to na vas aplikovatelny:
Pár let po svatbě jsem dosáhla mateřské a manželkovské dokonalosti, mýtu českých žen. Protože jsem se z té Země Dokonalosti vrátila při relativním duševním zdraví, mohu všem, kdož tam míří, poradit, jak se dostat zpět mezi šťastné nedokonalé.
Vstávala jsem tehdy denně mezi pátou a šestou ráno, kdy se budil syn. Odvedla jsem ho do kuchyně, aby nebudil tatínka. Vyčistili jsme si spolu zuby, a zatímco snídal, stihla jsem i rychlý make-up, takže jsem manžela uchránila pohledu na přirozenou zeleň svého nevyspalého obličeje.Syn dostal kostky nebo pastelky, a protože do půl osmé, kdy vstával můj muž, bývalo dost času, stíhala jsem obvykle připravit pořádnou mužnou snídani s kávou, džusem, vajíčky naměkko a topinkou. Obměnou byly lívance, vrchovatě obložené chleby nebo domácí pomazánky.Budila jsem ho veleněžně, pomohla mu najít košile a ponožky, a když odcházel do práce, mávali jsme mu z okna.
Během dne jsem stihla všechno:
- uklidit, nakoupit a připravit teplou večeři i s moučníkem.
- Jít s malým na procházku, uplést svetr, natřít poličky, posekat zahradu.
Byla jsem hodně pyšná na to, že když se vracel odpoledne domů, bylo všechno hotové, včetně vychlazeného piva v ledničce.
Z té doby si nepamatuji ani jednu manželskou hádku:
- neutrácela jsem za zbytečnosti, nechodila odnikud pozdě, a pokud chtěl můj muž o něčem mluvit, trpělivě jsem poslouchala.
- Vždycky bylo navařeno, postaráno, teplo, útulno.
- Na nic si nemohl stěžovat - a taky si nestěžoval. "Tak co je dnes nového…", ptával se a já pyšně oznamovala, že je všechno v nejlepším pořádku. Bylo, až na drobnosti.
- Jeho někdejší vřelý polibek na přivítanou se nejprve změnil v lehký polibek na tvář, pak jen v symbolický polibek ve vzduchu a nakonec v přátelské poplácání na zádech. Takové, jakým se vítají chlapi, co jdou spolu na fotbal.
- To už říkával: "nic nového, že…" a obvykle šel rovnou k ledničce, kde ho s železnou pravidelností čekávala vychlazená desítka.
Naštěstí mi tehdy zbyli kamarádi. "Hele, jaký si myslíš, že je rozdíl mezi tou ledničkou a tebou?" zeptal se mě jeden z nich. Telefonovala jsem mu v noci, téměř potají. "Lednička stojí každý den tam, kde to čekáš. Vždycky ti nabídne něco k jídlu, je tichá, na spotřebu nenáročná. Čistá, bílá, vkusná, ale těžko tomu říkat krásná. Už jsi viděla chlapa, co by vášnivě miloval ledničku? Všimne si jí, až když mu kompletně vyteče na podlahu. Ale to musí po tý louži uklouznout!"
Ten večer jsem vypila dvě vychlazené desítky a probudila se až v půl osmé. Nade mnou stál manžel v jedné ponožce a zmačkané košili. Zatímco na pravé ruce držel křičící dítě, v levé třímal suchý rohlík. Tvářil se překvapeně. Za pár měsíců mě už zase vřele líbal a ptal se, zdali jsem vařila, nebo má po cestě z práce něco koupit.
- Nebuďte vždycky tam, kde to ostatní čekají.
- Buďte náročná na spotřebu.
- Nabízejte jen tolik, co vám dávají, a pořádně hlučte, když je to potřeba.
- A už vůbec se nebojte čas od času vytéct na podlahu.
- Dodnes sice nevím proč, ale je jisté, že jen tak vás budou ti kolem milovat.
Takový je zákon ledničky.
Čtu znovu a znovu, uf uf.
"Mně strašně štve po manželovi něco chtít. Často si to radši zařídím jinak, než abych ho musela žádat o pomoc. Když ho totiž požádám, v absolutní většině případů, je nepříjemný. Třeba to po nějaké době, nebo i hned udělá. Vždycky to ale patřičně jízlivě okomentuje. Někdy se ho vlastně i bojím, protože nechci zažít tu jeho negativní reakci. "
Muž , chlap, parťák, prostě druhej v týmu, se sem tam odsekne to je přirozený. Ale ten koho ty popisuješ je parazit.
@karlajasmine Moc děkuji. Myslím ale, že to na mne nelze uplatnit. Manželovi v tomhle smyslu neposluhuju. Mám řadu svých zájmů, které rozvíjím buď s malou, nebo bez ní. Nejsem blázen do úklidu. A určitě nevařím jak divá. U nás je to trochu něco jiného. Už docela dlouho bojuju o to, abychom si s manželem byli rovni a oba vnímali svoji odpovědnost vůči naší rodině a domácnosti. (Jednu dobu jsem žila se Švédem a zažila jsem to, že to existuje.) Přijde mi i přirozené, že si lidé pomáhají a všímají si, co ten druhý. V tom jsem pro změnu vyrostla doma. Snažím se s manželem mluvit, domlouvat se, ladit se, ptát se ho, vyjadřovat otevřeně svá přání. A ono to prostě nefunguje. A včera mi došlo, že je všechno jinak. A ve mně se něco zlomilo, už se nechci domlouvat, už s ním nechci nic sdílet. Nevěřím, že to k něčemu bude. A on přitom dnes přišel domů s radostným výrazem a jak jsem se měla. Já s ním vůbec nechci mluvit. A jen vím, že když to pozná, bude nabroušený. Když mne někdo nazve nevyzrálou, neschopnou a nekompetentní po tom všem, co vlastně jsem a dělám, tak prostě nemám chuť se obhajovat. Přijde mi to pod moji úroveň a zároveň mne to nesmírně zraňuje, že mi tohle řekne ten nejbližší.
@ifffanka Možná, že ho jeho otec doma kritizoval a on může teď na kritiku reagovat přehnaně-třeba když něco doma udělá a není to dle Tvých představ. Asi bych zkusila to přejít, ať si to dělá blbě, ale po svém. Má malé sebevědomí-měl by cítit, že ho doma potřebujete, že nejste ta dokonalá, která by se bez něj obešla. Žádné zařizování oprav-vyděláváš, děláš doma...nech mužské věci na něm. 😉 Muž, který si je sám sebou jistý, nepotřebuje se navážet do ženy.Plyne to z jeho nejistoty.
@ifffanka rozumim ti....ted v tehotenstvi jsi navic jeste vic vnimava...i citliva. Me by se jeho chovani taky nelibilo. Myslim ze zarli na to ze vse dokazes sama i finance zajistit atd a snazi se te shodit....nedej se a byla bych tvrda...nechces zadny nadstandart,podle ppsani jsi inteligentni a schopna zena...drz se.
@ifffanka je to smutné, situaci opravdu nezávidím 😔
z toho co píšete se mi zdá, že má manžel nízké sebevědomí a od vnitřního napětí (které nižší sebevědomí způsobuje) si ulevuje tím, že Vás ignoruje nebo shazuje...
je to náročné, protože ve své původní rodině se asi nenaučil jak správně komunikovat... když člověk v dětství poslouchá otce, který ho kritizuje a není "přítomný", tak se potom chová také tak 😔
neznamená to ale, že se s tím nedá něco dělat... je ale potřeba vůle hlavně na straně toho koho to dětství takhle zasáhlo... na Vaší straně pak kombinace velké trpělivosti, chladné hlavy a diplomacie...
jinak to co popisujete u manžela se dá výborně řešit směsí Bachových esencí na míru 😉
bohužel v některých situacích je skoro nemožné, aby dotyčný esence užíval... můžete si jimi ale podpořit trpělivost, sebevědomí a psychickou odolnost Vy..
držím palce 😉
@ifffanka jinak ad domácí práce: je dobré u některých se domluvit, že je bude jeden z vás dělat VŽDY.. např. vynášení koše, zalévání kytek, skládání prádla apod...
předejde se tak mnoha hádkám a postupně se to stane tak automatickým, že to nebudete muset sledovat.... i když to vypadá jako drobnost třeba, tak pokud to někdo dělá pořád a automaticky, tak je to dost pomoc
pak je samozřejmě část prací, která musí být flexibilní - např. péče o dítě....
každopádně by to mělo být nastavené férově podle toho jak funguje Vaše domácnost - jak pracujete, jak dojíždíte, jestli máte dům se zahradou nebo zvířata nebo auto apod.
rozhodně je ale dobré připravit si několik variant, aby bylo z čeho vybírat... oznámit, že si potřebujete o něčem promluvit a sednout si ke stolu - neřešit "za chodu", ale opravdu u stolu, dojednat si co je potřeba a kdo to udělá, co nejméně emocí a zaměřit se na tu praktickou stránku co nejvíc, jako kdyby šlo o obchodní jednání (eskalované emoce tu můžou hodně ublížit, obzvlášť pokud má manžel tendenci takhle shazovat, tam je potřeba získat si respekt klidem)...
ahoj.. mne to pride ako cisty egocentrik, ktory sa boji ze gule v domacnosti budes mat ty... a tymto sposobom sa snazi vybudovat si svoju autoritu.. blbym sposobom.. ono, ked sa take stane, tak razu mas o jedno dieta viac ktore musis zvladat a jeho nalady vykryvat.. ppriserne to je. a tazko povedat ci to prejde.. lebo bude sutazit vzdy. alebo sa s tym zmieri a potom to bude len niekedy vyplavavat na povrch, alebo bude protivny stale :(
aspon moj nazor, pevne dufam ze sa mylim
Teď nevím, jak ti to celé napsat... Asi jsme v dost podobné pozici, většinu mateřské / rodičáku primárně s druhým dítětem jsem pracovala na home office. Finance - muž vydělává velmi slušně, ale já prostě víc, o dost. Ale vždycky jsem to tak u svých partnerů měla, věděl to.
Na jedné straně pozitivně kvituje to, že se nemusíme extra omezovat, na stranu druhou mu to samozřejmě není z pohledu chlapa příjemné. Když jsme onehdá na to narazili (opět, ono se to pořád nějak vrací), řekla jsem mu, že to také můžeme změnit, přestanu pracovat a celé to potáhne sám. A sám ví, že je pitomost měnit firmu, když mne ta práce navíc opravdu baví - proč brát někde míň peněz a nedejbože ještě být v práci nespokojená.
Co mám kamarádky v podobné situaci - všechny to v tomto ohledu máme stejně... Navíc se dostávají i do situací, kdy dobrovolně přibírají, hrají si na neschopné, jen aby byl doma klid. Ale to je už jejich boj.
Co mne však překvapuje, jak několikrát v příspěvcích zdůrazňuješ ono - můj byt, mé auto... Píšeš to tady několikrát, tzn. že se s velkou pravděpodobností asi neudržíš ani doma.
Jak by ti bylo, kdyby ti to muž předhazoval?
Buď se v tomto stáhni, nebo si pořiďte VAŠE společné věci. Ale to zdůrazňování vlastnictví, ještě tak zásadních věcí pro soužití, je cesta do pekel...
Stejně tak - ano, tvůj muž uklízí... projdi si stovky zdejších příspěvků - spousta žen tohle doma nemá. Ano, musíš to z něj vytřískat, ale dělá to.
Takže když vytírá - nejsi spokojená - dodělej to sama. Nebo to nech tak.
Že se malá bouchla - ano, byla to pitomost ji vypustit, když to nebylo uschlé. To je fakt.
Navíc - když to dělá - nevím, jak tebe, ale nic víc mne nevytočí, a to může mít muž sebevětší rýmičku a horečku, když vidím, že se "válí" na gauči a já navíc dělám, něco, co mne nebaví. Jako seřvat mne pak, že jsem pak ještě odpovědná za úraz dítěte, má muž ten kýbl na hlavě a už bych na ten hadr nikdy nesáhla.
Važ si svého muže. Dokáže žít vedle silné a schopné ženy. Dokáže tě podržet a podporovat, účastní se prací v domácnosti.
Tohle může říct málokterá...
P.S.
A jeho řeči filtruj, obzvlášť, když jsi těhotná, nadupaná hormony, není žádná psina s námi v tomhle období vycházet. Sám je v presu, má o tebe a malé strach, bude se u toho muset postarat o další dítě atd. Možná přijdete o část tvého příjmu. Mele se to v něm.
Takže na nějaké nedokonalosti a trochu prachu při vytírání bych se v tuhle chvíli fakt zvysoka víš co...
@brunetka11 A ještě jedna věc - ano, když jsem na home office, mám velký problém si ten prostor vybojovat pro sebe. Muž, když je na HO, prostě se zavře do pracovny a je pro rodinu tabu. Když jsem já na HO - navař, utři, postarej se, hraj si, zařiď doktorky, přejímku zboží, zajdi na vyšetření s...
Ať dělám, co dělám, prostě to tak je.
Nesčetně jsme se kolem toho pohádali.
Jenže ony to tak mají i ty děti - máma po ruce, jasný servis a výzva - matko, věnuj se mi.
Nezbylo, než se s tím smířit.
A muž ví jedno - v den, kdy mám HO, ví, že mne najde doma vzteklou a vrčící. Snaží se na to nereagovat, sebere děti a obstará je.
Není to tak vždy, ale snaží se... a to se počítá.
@ifffanka Jak jsi popisovala jeho ledovou reakci, když ti spadla skříň na nohu, tak ve mne úplně zatrnulo. Netrpí náhodou nějakou poruchou osobnosti? Minimálně empatie teda moc nepobral.
http://cs.wikihow.com/Jak-poznat-sociopata
No jo, chlap vydělává míň a ještě k tomu, když ty děláš "jen" na půl úvazku... To si pak řekne, že když dokážeš toto, tak si zařizuj sama vše. Já jsem teď taky na rodičáku. Před ním jsem vydělávala o něco víc než on. Teď dostal přidáno, takže má víc a jak je na sebe strašně hrdej 😅 Podle mě je u vás problém kombinace toho výdělku + tvůj byt, tvoje auto (má vůbec on něco "svého"?) + možná i to trochu vyšší vzdělání. Chlapi jsou jednodušší stvoření, nepřemýšlí tak jako my baby 😀 Já bych se na nějaké snažení vyprdla, nenutila bych ho k úklidu a ani sama bych extra neuklízela, nevařila, na výlety jezdila sama s dcerkou, když neprojeví zájem jet s vámi. Chodila bych nakupovat, na různé akce (samozřejmě s dcerkou). A buď se chytí nebo ne. Na rovinu by mě takové žití, jako máte teď, fakt nebavilo... to už fakt můžu být raději bez něho 😔
Není to sice přímo k situaci tazatelky, ale ten předpoklad, že pro muže je katastrofa, když má úspěšnou ženu s příjmem vyšším jeho, je tak strašně... šovinistický je asi to správné slovo. S tím jde ruku v ruce ono "hlídá MI dítě, pomůže MI s úklidem" atd.
@ifffanka z toho jak to popisuješ na mne působíš jako inteligentní a schopná žena a tvůj muž si zvykl, že všechno zařídíš a obstaráš a on má doma mama-hotel. Já třeba osobně trpím tím, že si třeba neřeknu o pomoc,protože mám pocit, že si vše udělám sama.lépe, ale bohužel to vede k tomu, že muž už se mne pak sám od sebe neptá, jestli něco nechci. Na vašem místě bych si asi s manželem v klidu promluvila o tom, co vlastně od vztahu chcete, že byste ráda, kdyby znovu plánoval výlety, víc pomáhal atp. Klidně si to i sepište na papír, ať to máte na očích. Pokud ale máš pocit, že už s manželem nemáte nic společného tak si myslím, že bez problému najdeš někoho, kdo ocení věxi, které děláš. Držím palce ať to dobře dopadne
@ifffanka je velká škoda, že tak inteligentní žena jako ty narazila na někoho tak "malého" jako je tvůj manžel... Chápu, že ty v něm vidíš také hodně pozitivního, ale tenhle člověk tě nikdy nikam neposune, není na stejné intelektuální úrovni, což se zrcadlí i na jeho nízkém sebevědomí, které kompenzuje hloupým a šovinistickým chováním...
Rikam si, na co ty tohodle muze vlastne potrebujes? Co ti dava? Zda se mi, ze nic. Je to jako bys zila sama a zaroven byla akorat jeho sluzkou. Pokud s nim ale chces byt, navrhuju dukladnou promluvu a hlavne poradnu.