Vytrácí se láska, přicházejí deprese

Ahojky.

Vím, že každá jsme jiná, každá máme za sebou prožité to "svoje" a každá jsme se občas z nás ocitla na dně...

Moje první manželství se rozpadlo, když můj ex začal nadměrně užívat marihuanu a odráželo se to (negativně)na jeho psychice, na vztahu ke mě, k dětem...nedal so říct, trávy se nehodlal vzdát, odešla jsem. Popisování všech detailů a hrůz,co jsem si musela projít, by vydalo na román, ale nechci to tu pitvat...prostě jsme se rozvedli, já se odstěhovala a ted vycházíme v pohodě, děti si bere jednou za 14 dní a vše probíhá ok.

pár měsíců jsem žila s dětmi sama, ale samota je hrozná a já si uvědomila, že nechci zůstat sama s dětmi...kamarádka mě seznámila s jedním chlapem, o kterém mluvila jen v pozitivech, že měl smůlu na ženský, a já si řekla, dobrá partie..svobodný, bezdětný, a šla jsem do toho

můj problém je v tom, že jsem asi taková naivka, a vidiím v lidech jen to dobrý,nebo se o to aspon snažím, a tak jsem si řekla, že proč ne.

děti si s ním sedli, a jelikož jsme měli oba dva zklamaná srdíčka z předešlého vztahu, byli jsme rádi, že zase cítíme pocit štěstí a lásky.
věděla jsem, že touží po dítěti, a já jsem se rozhodla, že si splním touhu svého třetího dítěte zrovna s ním. nechtělo se mi čekat x let, a tak jsme do toho šli naplno, já za měsíc otěhotněla, bydleli jsme spolu téměř okamžitě, dva a půl měsíce od začátku vztahu mě požádal o ruku a za další měsíc a půl jsme se vzali...

jenže...až po svatbě jsem zjistila, že je můj manžel vlastně úplně jiný. Do té doby se tvářil jako pohodář, společenský, co dělal srandičky a byl na pohodu, spíš působil jako flegmatik, s dětma nebyl problém.

jenže já si začala všímat toho, že si se mnou skoro vůbec nepovídá, netráví čas, volno so měl, chtěl strávit radši na rybách a já si říkala, že třeba prochází změnama, a až se malá narodí, otevře se, změní se. pookřeje...já vím, že je to takové klišé, že si myslíme, že se ti naši chlapi změní...no a někdy jsou hold mezi námi naivky, co si to myslí pořád,já patřím mezi ně.

nejde o to, že bych byla naivní a hloupá, ale myslím si, že pokud jsou dva lidé spolu, a záleží jim na sobě, snaží se na vztahu stále pracovat ke spokojenosti nejen svojí,ale i toho druhého.

Tím, že už jsem si prožila rozvod, a vše s tím spjaté, řekla jsem si, že udělám maximum pro to, abych toto manželství zachránila.

Můj muž se po svatbě jakoby uzavřel, prostě přestal si se mnou povídat, jakoby už vše podstatné do té doby řekl, je z něj nervák, kterého vytočí každá prkotina, důchodce v kauflandu nebo pomalý řidič...neumí projevovat city, dávat je najevo, není schopen mluvit o svých emocích, minulosti, dětství, předešlých vztazích...

já jsem se mu snažila od prvního okamžiku co jsem si toho začala všímat říkala, co vnímán jako jiné, že mi je smutno z toho a tamtoho, že s něj mívám deprese..původně jsem to přisuzovala těhot.hormonům,ale pak mi došlo že je to jím...řekla jsem mu to, napsala mu několikastránkový dopis, navrhla poradnu, tu hned odmítnul, že není přeci blázen a nikam nepůjde...

když se narodila dcera, změnilo se to, ale spíše jinak, než jsem si myslela, jeho temeř veškerá pozornost se přesunula k jeho vytouženému dítěti a já si pak navíc připadala jako pouze vedlejší produkt..to všechno jsem mu říkala, že potřebuji z něho cítit, že s emu líbím, záleží mu na mě, atd...jen vyslechl a změna malá nastala tak v rozmezí jednoho, dvou dnů...a zase to zajelo do normálu...

přidali se ještě potíže s tím, že můj syn, je zlobivější než holky, moje i naše, a tak často byl na něj hnusný, nebo přísný a já se mu to snažila vysvětlit, že tudy cesta nevede..že mi to rve srdce, jako matce, že ten kluk se musí cítit jako vyvrhel, co je odstrkovaný a že to vidí že s malou se táta mazlí a blbne a s nima skoro vůbec...

Trápím se, protože si takhle nedovedu představit žít do konce života, ano riskla jsem a vsadila všechno na jednu kartu,ale ničí mě to, že se snažím už tolik dlouhých měsíců...vlastně skoro dva roky...a nepomáhá to, říkám mu, že mám pocit, jako by jsme byli spíše spolubydlící, nebo kamarádi s výhoda, řekne mi, že to tak není a mlčí dál, jsem zoufalá, protože s ním s prostě nedá "pracovat"

Potřebovala jsem to sem ze sebe vysypat, protože za ty dlouhý měsíce už jsem často byla zralá na antidepresiva..ale vždy jsem si říkala, že to nějak musíme zvládnout. Nejvíc mě drtí to, že jemu to nedochází, on je spokojený,nic by neměnil.

přitom v tom dopise jsem mu psala, že cítím, že se musí něco změnit, že cítím, jak se ta láska vytrácí...a je to zpět několik měsíců...

😢