Druhé mimi. Co na to vaše starší?
Ahoj maminky, čekáme druhyho prcka. Už teď si říkám, jak to, v době narození mimca to bude dvouleták, ponese..... A napadlo mě tu založit na toto téma diskuzi. Jak to bylo u vás po narození druhého mimca? Jak reagovalo to první?
Mam rozdil 2roky 2 mesice.
Starsi dvera není zadny andilek je to fakt ďábel, ale na brachu je moc hodna. Dava mu dudlik a lahev s mlekem🙂
Zacala si vice vazit casu, ktery ji venujeme.
Jinak cele tehotenstvi nijak neresila, proc mam velky bricho a kdyz sem rekla, ze bude mimi, vubec ji to nezajimalo. :D
Musim uznat, ze me dost prekvapila s tou jeji povahou, ze ho tak dobre vzala. Ona je hodna, jen ma obdobi sileny ted.
já teď čekám druhé mimčo, nad kterým jsem začala uvažovat v době, kdy starší( 4letá) vyžadovala, že chce sestřičku.. šlo na ní dost vidět, že potřebuje k sobě nějakého parťáka, tak to bylo pro mě rozhodující.. nakonec to bude kluk, tak snad to překousne dcera i tak) a vypadá to, že se stále těší a že bude velká pomocnice.. v jejich 2 letech jsem si ještě druhé nedokázala představit, protože mi dávala zabrat sama o sobě..
Mám kluky víc jak tři roky od sebe, ale za mě reakce staršího úplně ideální: dokud byl mladší nereagující miminko, vůbec ho nezajímal: nešel k němu, nesahal na něj, ale bylo znát, že o něm ví a třeba když jsou oba na posteli, tak si dá pozor, aby ho nekopnul, nebo nepraštil. Když malej začal koukat a pást koníky, chodil k němu ležet na koberec a koukat na něj. A jak se reakce mladšího rozvíjely, rozvíjely se i interakce staršího. Teď ve dvou letech už jsou to prostě parťáci. Mám pocit, že častěji hajim staršího před mladším, než opačně :D .
Máme 4 kluky, věkově měl ten starší rok, když se narodil druhý. Pak jim bylo 3 a 4, když se narodil třetí a posledního máme, když klukům bylo 2, 5 a 6 let.... Nikdy nebyl jediný problém, vždy se na mladší sourozence těšili. Během těhotenstství jsme jim hodně vyprávěli o miminku, nechali je často hladit nebo poslouchat do bříška. Ani jednou jsme nezažili žárlení. Takže za mě je fajn jakýkoli rozestup 😉
Mám dojem, že věkový rozdíl kolem 2 let je ideál právě na to přijmutí sourozence. Jsou si blízko, berou se jako přirozenou součást života, vlastně si ani nikde v okolí neuvědomuju žádné žárlení na mladšího, pokud je mezi nimi okolo 2 let rozdíl. Vše až u starších, 3 a více let (nemusí být vždy, ale už se objevuje).
@zuzkasim no vidíš, já mám z okolí pocit že žárlení se neobjevuje do rozdílu maximálně 1,5 r. mezi dětmi, rozdíl kolem 2 let je masakr, a když je rozdíl mezi dětmi asi 3 roky a víc, tak už to je zase lepší. Ale určitě to je individuální, jak to všechno funguje v té které rodině...
Kluci jsou od sebe 2 roky a 5 mesicu. Starsi syn od zacatku uzasny, ani nikdy nezarlil. Ze zacatku pomahal se vsim (pak ho to asi prestalo bavit 😀 ), ted treba hlida aby se mu neco nestalo (a ani mu nic nemusim rikat). U nas to probehlo opravdu skvele 😊 jen je problem v hrackach, starsi nechce pujcovat.
@konidana Fakt? Já právě uvažovala i o různých kamarádech a známých, jak mají od sebe děti a co řešili za potíže a právě jsem nenašla v okolí vůbec nikoho, kdo by měl se sourozencem mladším kolem 2 let jakýkoliv problém. I tady mi přijde, že to řeší spíš starší děti a rozhodně ne vždy, ale častěji. Možná by to chtělo nějakou sociologickou studii🙂
Zatím nemám zkušenost, ale ráda si přečtu ostatní. Budu mít kluky od sebe 2,5 roku a hodně hodně se toho bojím. Syn (teď 2r2m) prostě nemá rád děti, hlavně teda ty, které už běhají a sahají mu na hračky. Je na ně agresivní. Nedávno ale praštil i kamarádky 5 měsíční miminko a říkal, že mu udělal au 😥 žárlí i na plastové mimino (dostal od Ježíška panenku chlapečka). Ani moc nevím, jak ho na příchod miminka připravit. Snažím se opatrně a s citem, ale reaguje na to povětšinou špatně
Mám holky po dvou letech přesně. Bylo to úplně v pohodě. Měla jsem štěstí. Hned první setkání bylo dojemné, starší ji nechtěla dát z náručí. Hned jak jsme přijeli domů, tak si ji chtěla chovat a chtěla pomáhat. Snažili jsme se jí vyhovět, když si chtěla miminko "pochovat" , dávala jsem kolem ní kojící polštář, aby bylo miminko v bezpečí. Když jsem kojila, ta starší se mazlila a četly jsme knížky. Spaly jsme všechny v posteli, když jsem kojila, ta starší byla přilepená na mých zádech. Večer si miminko bral tatínek, abych byla alespoň chvíli s tou starší jen sama a mazlily jsme se nebo si četly. Musela jsem ji samozřejmě hlídat, protože ve dvou letech neměla úplně odhad, co může, ale nikdy nechtěla miminku cíleně ubližovat, nesahala do očí a naštěstí hned pochopila, že nesmí miminko zvedat, že může chovat vždycky jen v sedě na kojicim polštáři. Od začátku jsem ji zapojovala, mazala ségře zadeček, odnášela plinky, žárlenísamozřejmě probíhalo, ale v naprosto přijatelné míře. Třeba i když to uměla, chtěla najednou krmit (v době kdy jsem u mladší zaváděla příkrmy), tak jsem ji vyhověla a krmila a zase to přešlo. Ale já měla fakt štěstí, že holky se od začátku milovaly a milují. Určitě to tak být nemusí, někdy to sblížení se sourozencem může být mnohem náročnější a delší.