Jak daleko necháte zajít sourozenecké neshody?
Zdravíčko,
chci si srovnat myšlenky v hlavě a hledám další názory.
Dcera (5 let) často škádlí syna (necelé 2 roky) a on jí už taky oplácí a nenechá se. Mě ty jejich "boje" ale docela unavují. Možná zasahuju zbytečně brzo... Ale prostě nechci, aby si ubližovali.
Kdy a jak zasahujete do sourozeneckých sporů?
Stručné shrnutí
- Rodiče obvykle zasahují do sourozeneckých sporů, když dochází k fyzickému ublížení nebo k „velkému řevu“, a jinak často nechávají děti konflikt vyřešit samy, aby se naučily vyjednávat a bránit se.
- V diskuzi se zmiňovaly konkrétní postupy: dočasné zabavení předmětu sporu, izolace/uklidnění každého dítěte, opakované opakování slovního upozornění a „bolestné“ (více péče postiženému a dočasné ignorování druhého).
- Mezi doporučenými zdroji a metodami rodiče uváděli knihu Naomi Aldort „Vychováváme děti a rosteme s nimi“ a knihu „Sourozenci bez rivality“ jako inspiraci k ne-trestajícímu řešení konfliktů.
Nejčastější otázky
Q: Kdy mám zasahovat při hádce sourozenců?
A: Rodiče v diskuzi zasahují zejména při fyzickém ublížení, když „teče krev“ nebo když jedno dítě pláče a druhé v tom pokračuje; jinak mnoho rodičů nechává děti řešit spor, dokud nenastane velký řev nebo riziko poranění.
Q: Má smysl trestat obě děti bez zjišťování, kdo začal?
A: Někteří rodiče používají pravidlo „trest pro obě“, aby se spor rychle ukončil, zatímco jiní považují tuto praxi za škodlivou a varují, že vede k neschopnosti dětí se ozvat a může poškodit vztah (toto je v diskuzi sporné).
Q: Jak komunikovat se starším dítětem, aby to nebylo „nespravedlivé“?
A: Více rodičů doporučuje vyhýbat se větě „jsi starší, máš být rozumnější“ a místo toho staršímu dítěti po konfliktech více vysvětlovat situaci a potvrdit jeho pocity; jako inspiraci zmiňují knihu Naomi Aldort.
Q: Pomůže zabavit hračku nebo přehrát situaci s panenkami/auta?
A: Diskutující uvádějí, že dočasné zabavení předmětu sporu dává čas na uklidnění a že přehrání situace s hračkami může dětem pomoci pochopit, že chování není správné, ale hlavní je probrat situaci až po uklidnění.
Q: Jak řešit konflikty u dětí s malým věkovým rozdílem (1–2 roky)?
A: V diskuzi rodiče s věkovým rozdílem 1–2 roky uváděli častější zásahy, protože mladší dítě bývá více „otloukán“, zatímco u rozdílu kolem 4 let rodiče očekávají větší zodpovědnost od staršího dítěte.
Q: Jak naučit dítě nereagovat fyzicky v afektu?
A: Doporučené postupy zahrnují počkat, až se dítě uklidní, potvrdit jeho pocity podle přístupů z knihy Naomi Aldort, systematicky nacvičovat vyjednávání a „napovídat“ dětem řešení při menších sporech.
Závěry z diskuze
Shoda
- Zásah je vhodný při fyzickém ublížení, výrazném pláči nebo při riziku zranění.
- Po uklidnění je třeba situaci probrat, potvrdit pocity dítěte a učit je slovnímu řešení konfliktu.
- Vyhýbat se frázi „jsi starší, máš být rozumnější“ doporučovali více rodičů.
Sporné názory
- Někteří rodiče trestají obě děti bez zjišťování viníka, jiní tvrdí, že to děti nenaučí ozvat se a může to narušit vztah v dospělosti.
- Někteří rodiče nechávají děti „vyřešit si to sami“ do určité míry, zatímco jiní zasahují už při prvních náznacích agrese.
Otevřené otázky
- Jak dlouho nechat děti samy řešit spor, aby se naučily vyjednávat bez toho, aby jedno dítě bylo opakovaně zraněno?
- Pomůže systematický nácvik (divadlo, hraní rolí) změnit impulsivní chování pětiletého dítěte v afektu?
- Jak optimálně zjišťovat „kdo začal“, když mají děti různé verze a rodič vše nevidí?
Zmíněné značky a firmy
žádné
Zmíněné produkty a metody
Vychováváme děti a rosteme s nimi (Naomi Aldort), Sourozenci bez rivality, zabavení předmětu sporu, dočasná izolace/uklidnění, „bolestné“ (více péče postiženému a dočasné ignorování druhého), pravidlo „trest pro obě“, počkat na uklidnění a pak mluvit, nácvik konfliktních scének s hračkami, fyzické tresty/plácení (zmíněno jako praxe některých rodičů), „nesuďte/nehledej viníka“ přístup
Místa a osoby
Naomi Aldort
@blaablaablaa Když já a tím zjišťováním taky nevím, jestli to máš šanci. Můj brácha byl žalující a mohla jsem vždycky za všechno. Buď jsem si začala a praštila jako první, nebo mě sice začal mydlit brácha, ale já jsem ho určitě provokovala ☹ Zatím je to snadný, jsou malý a máme malý byt, tak je mám pořád na očích. Ale co až vyrostou? Zjišťovat to nemám šanci, ale zas když to nechám na nich, nebude jeden druhého šikanovat? Zatím prostě vidím nejvíc v jistotě, že se mají rádi a cíleně si neubližují, ale jinak nevím...
@kamste Ale pokud jsi četla tu knihu od Naomi Aldort, tak bys měla mít jasno 🙂 I když starší holčička něco udělá, má k tomu důvod, stačí s ní mluvit, potvrdit její pocity, není třeba hned trestat a všímat si jen ublíženého a když zabavíš předmět sporu, tak se jejich spor nevyřeší, děti nemají pak možnost se naučit, jak na to . V té knížce je to pěkně vysvětleno, aplikuju to i na dětech ve školce a že tam těch sporu je až až 😀
@merunkova Snažím se s ní mluvit. Ale jsou chvíle, kdy je "zaseklá a nevidí, neslyší..." jen prostě rve bráchovi z ruky hračku... Zabavím tedy na chvíli, než situaci proberem a pak, když jsou dohodnutá pravidla, vrátím. Navíc v takový situaci mi odpoví "já to chci" nebo "prostě se mi chtělo".
Občas rozkóduju, co za tím stojí, ale někdy vůbec netuším, proč to udělala a ani ona to nejspíš neví.
"Všímat si ublíženého" dělám výjimečně, když to vážně přežene a batole potřebuje uklidnit. Navíc jí vždy zopakuju, že nemůže takhle mlátit bráchu, že mu ublížila a je pořeba ho uklidnit, a že se teď budu věnovat jemu... - že o pozornost si má říct a ne si jí vynucovat mlácením druhých...
Děti ve školce jsou asi "výborný tréningový materiál" - jak na někoho, kdo "vzteky nevidí-neslyší" a dokud nedosáhne svého, tak nepřestane? To by se mi vážně hodilo. Protože v takovou chvíli ona vůbec nereaguje na slova...
@kamste Tak ve vzteku a afektu ani dospělý nevidí, neslyší.Je potřeba počkat, až se dítě uklidní a vnímá a pak s ním v klidu mluvit - potvrdit jeho vztek, protože i to patří k dětskému věku, to ventilování emocí.Hlavně je to dobře, protože jakékoliv popírání emocí se vždy obrátí do těla a tam to nadělá pěknou neplechu.Ono není potřeba dělat dětem nějakého soudce, stačí opravdu potvrdit ty pocity a pak samozřejmě poukázat na to, že druhému se nesmí ubližovat.V té knize je to pěkně popsáno 🙂
@merunkova Takže v podstatě pokud se o něco perou je jediná možnost zabavit dočasně předmět sporu, dokud "nevychladnou" a nebude s nima kloudná řeč
Pokud normální hra přešla ve rvačku, tak rozdělit od sebe (aby si neublížili), "izolovat" každýho jinam (jsou tak "rozjetý", že chtějí dál pokračovat - hlavně ta starší), uklidnit (ale oba v náručí uklidňovat nemůžu...)
a pak to probrat
Když jsem dnes podobnou situaci přehrála s hračkama, tak dcera hned viděla, že to chování není správné. Ale pokud je opět sama v takové situaci, tak zas zvolí silové řešení.
V klidu slova chápe, ale v afektu neumí použít jiný způsob chování.
Mohlo by jí divadlo pomoct při získání nových způsobů chování?
Máte někdo zkušenost s "nácvikem" neagresivního řešení konfliktů?
@blaablaablaa Pokud u toho nejseš, jak chceš něco resit? Věřit jednomu, co rika? Nebo jak?
@rebe
@netopejr
Zkusit se dopátrat toho, co se stalo, proč hádka začala a kde je začátek, je mnohdy fakt těžké, to nerozporuji. Někdy to nejde. Ale beru to jako přijatelnější variantu, než říct - nezjišťuju, co se stalo, trest dostanou oba dva bez rozdílu a neptám se.
Jsem hodně ovlivněná mou momentální situací a neumím se odpoutat od pocitů člověka, kterému bylo opravdu nespravedlivě ublíženo a kterému nikdo nepodal pomocnou ruku, i když o ni jasně prosil.
Zasahuju jen když začínají "jít na krev". Snažíme se pak o tom mluvit jenže ono je to většinou dost zamotane. 😃 Každý má svoji verzi a svoje pochopení problemu.
@blaablaablaa Tak to právě často nejde. Občas stereo vety, tzn.ten druhy. Občas se shodnou, co se stalo, a vinik vypadá jasne, ale ze tomu předcházelo jasne pokouseni nebo provokace od toho ublíženého se už nedozvíš. Zrovna tak spolu často drzej partu a nikdo nic, i ten mensi ublizenej bude tvrdit, ze se nic nestalo a starší mu nic nedělal a bylo mu s nim nejlíp. Ublizenej rozhpdne nebývá jen ten mladší. Takže těžko říct. Moje zkušenost je ta, ze nez délat spatne/nepsravedlive rozsudky, tak radši zadne.
Trest (nebo výhoda, když se chovaj v rozmezí), je ale něco, co vadí (nebo potěší) oba. Protože ja nebudu trávit život řešením jejich šarvátek. Komu je ublizovano,.může vždycky prijit ke mne, když je rezba, jeden semhle druhej tamhle. Oni sami pociťuju výhodu z toho, když se spolu nejak domluví, ne když budou hrotit konflikty. Domlouvat se spolu umí, když chtějí. Ale proc by to dělali, kdyby to znamenalo ze si jeden muze u rodice vyřvat/vyolakat/vykecat výhodu? A to se podle me většinou děje. Kdo to umí lip podat nebo prodat, je ve.vyhode. Druhej není tak vyrecnej třeba,.nerad zalije,nerad sourozence shazuje, nebonse kvůli te krsvine nehodla dohadovat. Jenze když zen výřečnější/uplakanejsi zjisti, ze mu to funguje, bude to opakovat a stupňovat. Navíc je nutné, aby se spolu naučili domuvit, od nějakýho veku, samozřejmě. Osobně budu radši spolecnym nepřítelem, neboť to spojuje, nez nespravedlivým soudcem, to ničí všechno.
Ale ja jim teda klidne reknu reknu, ze jsem u toho nebyla, takže nevím... A když vidim nepřiměřenost, řeším ji. Akorát ze te neprimerenosti někdy předcházely neprimerene provokace, které jsem neviděla,tal jim taky reknu, ze resim jen to, co jsem viděla, a ze.tohle fakt ne, protože a zásah dle toho, co to bylo.
@roxolanka já s tím trestáním obou vůbec nesouhlasím. Ano, dá víc práce zjistit, jak to doopravdy je, ale vidím v tom smysl. Jak píšu výš, naši se tímhle způsobem podepsali na měm vztahu s bratrem do té míry, že spolu téměř nekomunikujeme. A posledním hřebíček do rakve našeho vztahu byl spor, u kterého nám bylo přes dvacet. Prostě nás nenaučili, jak to dělat a teď se to s nim veze.