Jak daleko necháte zajít sourozenecké neshody?

@blaablaablaa Když já a tím zjišťováním taky nevím, jestli to máš šanci. Můj brácha byl žalující a mohla jsem vždycky za všechno. Buď jsem si začala a praštila jako první, nebo mě sice začal mydlit brácha, ale já jsem ho určitě provokovala ☹ Zatím je to snadný, jsou malý a máme malý byt, tak je mám pořád na očích. Ale co až vyrostou? Zjišťovat to nemám šanci, ale zas když to nechám na nich, nebude jeden druhého šikanovat? Zatím prostě vidím nejvíc v jistotě, že se mají rádi a cíleně si neubližují, ale jinak nevím...

@kamste Ale pokud jsi četla tu knihu od Naomi Aldort, tak bys měla mít jasno 🙂 I když starší holčička něco udělá, má k tomu důvod, stačí s ní mluvit, potvrdit její pocity, není třeba hned trestat a všímat si jen ublíženého a když zabavíš předmět sporu, tak se jejich spor nevyřeší, děti nemají pak možnost se naučit, jak na to . V té knížce je to pěkně vysvětleno, aplikuju to i na dětech ve školce a že tam těch sporu je až až 😀

@merunkova Snažím se s ní mluvit. Ale jsou chvíle, kdy je "zaseklá a nevidí, neslyší..." jen prostě rve bráchovi z ruky hračku... Zabavím tedy na chvíli, než situaci proberem a pak, když jsou dohodnutá pravidla, vrátím. Navíc v takový situaci mi odpoví "já to chci" nebo "prostě se mi chtělo".
Občas rozkóduju, co za tím stojí, ale někdy vůbec netuším, proč to udělala a ani ona to nejspíš neví.
"Všímat si ublíženého" dělám výjimečně, když to vážně přežene a batole potřebuje uklidnit. Navíc jí vždy zopakuju, že nemůže takhle mlátit bráchu, že mu ublížila a je pořeba ho uklidnit, a že se teď budu věnovat jemu... - že o pozornost si má říct a ne si jí vynucovat mlácením druhých...

Děti ve školce jsou asi "výborný tréningový materiál" - jak na někoho, kdo "vzteky nevidí-neslyší" a dokud nedosáhne svého, tak nepřestane? To by se mi vážně hodilo. Protože v takovou chvíli ona vůbec nereaguje na slova...

@kamste Tak ve vzteku a afektu ani dospělý nevidí, neslyší.Je potřeba počkat, až se dítě uklidní a vnímá a pak s ním v klidu mluvit - potvrdit jeho vztek, protože i to patří k dětskému věku, to ventilování emocí.Hlavně je to dobře, protože jakékoliv popírání emocí se vždy obrátí do těla a tam to nadělá pěknou neplechu.Ono není potřeba dělat dětem nějakého soudce, stačí opravdu potvrdit ty pocity a pak samozřejmě poukázat na to, že druhému se nesmí ubližovat.V té knize je to pěkně popsáno 🙂

@merunkova Takže v podstatě pokud se o něco perou je jediná možnost zabavit dočasně předmět sporu, dokud "nevychladnou" a nebude s nima kloudná řeč
Pokud normální hra přešla ve rvačku, tak rozdělit od sebe (aby si neublížili), "izolovat" každýho jinam (jsou tak "rozjetý", že chtějí dál pokračovat - hlavně ta starší), uklidnit (ale oba v náručí uklidňovat nemůžu...)
a pak to probrat

Když jsem dnes podobnou situaci přehrála s hračkama, tak dcera hned viděla, že to chování není správné. Ale pokud je opět sama v takové situaci, tak zas zvolí silové řešení.
V klidu slova chápe, ale v afektu neumí použít jiný způsob chování.
Mohlo by jí divadlo pomoct při získání nových způsobů chování?
Máte někdo zkušenost s "nácvikem" neagresivního řešení konfliktů?

@blaablaablaa Pokud u toho nejseš, jak chceš něco resit? Věřit jednomu, co rika? Nebo jak?

@rebe
@netopejr
Zkusit se dopátrat toho, co se stalo, proč hádka začala a kde je začátek, je mnohdy fakt těžké, to nerozporuji. Někdy to nejde. Ale beru to jako přijatelnější variantu, než říct - nezjišťuju, co se stalo, trest dostanou oba dva bez rozdílu a neptám se.
Jsem hodně ovlivněná mou momentální situací a neumím se odpoutat od pocitů člověka, kterému bylo opravdu nespravedlivě ublíženo a kterému nikdo nepodal pomocnou ruku, i když o ni jasně prosil.

Zasahuju jen když začínají "jít na krev". Snažíme se pak o tom mluvit jenže ono je to většinou dost zamotane. 😃 Každý má svoji verzi a svoje pochopení problemu.

@blaablaablaa Tak to právě často nejde. Občas stereo vety, tzn.ten druhy. Občas se shodnou, co se stalo, a vinik vypadá jasne, ale ze tomu předcházelo jasne pokouseni nebo provokace od toho ublíženého se už nedozvíš. Zrovna tak spolu často drzej partu a nikdo nic, i ten mensi ublizenej bude tvrdit, ze se nic nestalo a starší mu nic nedělal a bylo mu s nim nejlíp. Ublizenej rozhpdne nebývá jen ten mladší. Takže těžko říct. Moje zkušenost je ta, ze nez délat spatne/nepsravedlive rozsudky, tak radši zadne.
Trest (nebo výhoda, když se chovaj v rozmezí), je ale něco, co vadí (nebo potěší) oba. Protože ja nebudu trávit život řešením jejich šarvátek. Komu je ublizovano,.může vždycky prijit ke mne, když je rezba, jeden semhle druhej tamhle. Oni sami pociťuju výhodu z toho, když se spolu nejak domluví, ne když budou hrotit konflikty. Domlouvat se spolu umí, když chtějí. Ale proc by to dělali, kdyby to znamenalo ze si jeden muze u rodice vyřvat/vyolakat/vykecat výhodu? A to se podle me většinou děje. Kdo to umí lip podat nebo prodat, je ve.vyhode. Druhej není tak vyrecnej třeba,.nerad zalije,nerad sourozence shazuje, nebonse kvůli te krsvine nehodla dohadovat. Jenze když zen výřečnější/uplakanejsi zjisti, ze mu to funguje, bude to opakovat a stupňovat. Navíc je nutné, aby se spolu naučili domuvit, od nějakýho veku, samozřejmě. Osobně budu radši spolecnym nepřítelem, neboť to spojuje, nez nespravedlivým soudcem, to ničí všechno.
Ale ja jim teda klidne reknu reknu, ze jsem u toho nebyla, takže nevím... A když vidim nepřiměřenost, řeším ji. Akorát ze te neprimerenosti někdy předcházely neprimerene provokace, které jsem neviděla,tal jim taky reknu, ze resim jen to, co jsem viděla, a ze.tohle fakt ne, protože a zásah dle toho, co to bylo.

NECHÁVÁM je a až je fakt řev tak vyletím 😀