• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme:  Beremese.cz Modrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Rok a půl staré dítě. Jaké máte výchovné metody? :-)

3. května 2014 
@ava děkuji, ale zatím se jen "zajíždím". Syn je překvapivě hodnej a zatím nepředvedl žádnou žárlivou scénu, tak snad to vydrží. Jen mi přijde, že ty plačtivější scény se trochu navýšily :unamused:
15. lis 2010 ve 20:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava - ale studená káva je taky výborná, to jsem někdy kolem roku malé zjistila - já si jí vždycky udělala teplou, ale než jsem jí stihla vypít a jistit zbytek, tak stejně vystydla - je to asi divný, ale teď mi víc chutná studená :zipper_mouth:. metodika montessori je super, docela mi vyhovuje a myslím, že fakt funguje, alespoň u nás - naše první slovo totiž bylo "sama" a trvá to dodnes - jak říkala učitelka ve školce, Klaudince nemá cenu něco pomáhat, ona musí všechno sama :slight_smile:. Respektovat a být respektován se pěkně čte, ale v praxi mi ne vždy přijde proveditelné.

@crca - jít za ruku??? co to je? jak začala chodit, tak se mi to snad nikdy nestalo, u nás vždy běželo/letělo/lezlo dítě, chvilku nic a pak já...ale fakt kloubouk dolů, ve dvojím vydání bych to asi nepřežila :dizzy_face:.

@k.ate - tak to chápu, jestli ti vysavač i bliká, tak to musí být hitovka :slight_smile:



15. lis 2010 ve 21:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@sussanah ten můj si už několikrát sáhl na troubu, ale ví, že když nesvítí, tak nepeče a nepálí, tudíž je nachystaná na lumpárny! Čtu Respektovat a byt respektovan i (dle mého názoru stravitelnější a na stejném principu založené) Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly...jenže se mi zdá, že je to aplikovatelné spíše na děti od 2 let. Takže teď to nasaju a pak podle toho pojedu :wink:

crca - ten můj je velmi pozorný, když já jsem nepozorná - jen něco pustím z ruky, už to chňapne, ale to, co píšešty, to je o nervy, aby si neublížili... :frowning2:

@marecek4 náš byt byl naprosto nepřipravený, byla jsem dětí neznalá a zcela naivní :slight_smile: Teď vše horko těžko přesouvám do vyšších poloh a lituju, že některé skříně nemají zámky :wink:
15. lis 2010 ve 21:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@didi07 :grinning: tak to je opravdu z nouze ctnost s tou kávou :grinning:
používáš montess.principy hodně? úplně? Změnilo se něco poté, co jsi začala? Já chodím zatím s malým do monte jen si pohrát, ale chystám se na seminář a hodně si od toho slibuju (najdu páku na všechny problémy :grinning: )
15. lis 2010 ve 21:21  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava až tu páku najdeš, tak mi ji prosím napiš :grinning: Dám ti za ni cokoliv :grinning:
15. lis 2010 ve 21:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@lamarika velmi ráda :grinning: napíšu ji sem pro všechny, hlavně, ať už ji najdu. Mám někdy pocit, že všechny lumpárny pramení z toho, jak se se mnou nudí...a to máme dosti plný diář....
A taky někdy v rodině narážím na nepochopení - je nevychovaný apod. - jen proto, že je hodně zvídavý a že ho odmítám plácat (což při selhání dělám, jak jsem psala), nechávám ho prozkoumávat bezpečné věci a místa...chjo.
Dobrou noc, holky, díky za podporu!
15. lis 2010 ve 21:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava jj nez jsem mela maleho, takjsem zila v domneni, ze ty deti, ktere se nekde valeji na ulici nebo v obchode, ty ktere vsude jen litaji a neslysi, kdyz je rodice volaji, tak ze jsou proste nevychovane. No ted uz jsem pochopila,ze ne vse je ve vychove, ze proste povaha je dost zapeklita vec. Jeste se mi docela libi knizka od Karpa - nejstastnejsi batole v okoli, taky tam nektere zpusoby dost zajimave popisuje - hlavne ty aktivnejsi deti :slight_smile: Jinak mame synovce, narodil se treti dite a svagrova si rikala, ze kdyz ma uz dve, tak ze prece vi, jak vychovavat deti ze ano. No a zjistila, ze asi nevi. Uplne musela prehodnotit zpusob komuniakce a pravidel s nim. Rikala, ze kdyby na neho aplikovala stejne pristupy, jako na jeho starsi sestry, tak nedela nic jineho, ze po nem od rana do vecera krici ne a nesmis a nechej toho atd.. A to bych rekla, ze ona ma opravdu velmi pokrokovou vychovu :sweat_smile: Proste kazde dite potrebuje jiny pristup :slight_smile:
15. lis 2010 ve 21:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava - taky se přidávám, že vychováváme "podle" Respektovat a být respektován a taky chodíme do Montessori klubu si hrát - maximální spokojenost, děláme to cca od 14 měsíců (teď má 25M), kdy jsme knihu objevili a jsem docela ráda, že tady nemusím psát, že se s dítětem nedá dohodnout, že mi dělá "naschvály" a dobře ví, že něco nemá a přesto to pořád dělá....takže bych ji vřele doporučila...dívá se tam na dítě jako na "partnera" - samozřejmě vzhledem k věku, dává se dítěti nepodmíněná láska a úcta a samozřejmě se pozitivně nastavují hranice a poustupně se i vyžaduje od dítětě určitý respekt našich potřeb vůči nám --- tedy namísto - ne, nesmíš sahat na troubu - se mu řekne - trouba pálí a to by mohlo moc bolet - vynechá se úplně to ne, nesmíš...takže se v dítěti nezbouří emoce a dítě může vnímat obsah sdělení, že trouba pálí...děti pak nemusí "zrychlit", když si chcou něco prohlídnout, osahat...protože za nimi nedoběhne máma se zákazem, ale máma ukáže a pokud to je nějak nevhodné - třeba že by dítě doma běhalo se šroubouvákem, tak se třeba dohodne, že si může šroubovat, ale v sedě u stolu a pod dozorem - například...takže vlastně téměř nejsou činnosti, které dítě nemůže, ale jsou podmínky, za kterých dítě může... a odstraňuje se negativní komunikace (nesmíš, nedělej, počkej...a mnoho dalšího). Za sebe můžu napsat maximální spokojenost a cítíme se našemu dítěti veli blízko, nemíváme pocity, že to už nevydržíme, že nevíme jak na něj, že nic nezabírá...Za vším, co dítě dělá, se skrývá nějaká potřeba - když skáče na posteli a bojíme se, že může spadnout, pak potřebuje uspokojit potřebu skákání - stačí mu říci - vidím, že se ti chce skákat...ale naposteli je to dost nebezpečné...můžem si vzít balón a skákat na něm nebo můžeš skákat na koberec z malé stoličky...a dítě je spokojené...Myslím, že hodně lidí vysvětluje...a nefunguje a že je to dáno tím, že nejprve dítě zneguje - nedělej, nesahej.
15. lis 2010 ve 22:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik ono je to ale taky fakt hodne o diteti. Nektere jsou lehce "presvedcitelne" a s nekteryma je to fakt nekdy o hubu. Me se moc RabR moc libi, ale je to i vzorcich chovani, ktere ma clovek v sobe. Ja se treba musim hrozne hlidat, abych nerikala ty omsele "nesmis, nedelej, nechod tam, spadnes" a ono je to fakt nekdy o nervy :sweat_smile: Sice se snazim, abych v diteti ty emoce neutlacovala, ale naopak mam pocit, ze je poctive tutlam v sobe nez potom vybouchnu na manzela :pensive: Nektere deti jsou proste fakt akcnejsi :wink:
15. lis 2010 ve 22:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
Čtu vaši diskuzi, protože už i u nás to začíná být doma mnohdy zajímavé :slight_smile: :slight_smile: a díky moc za info o knížce Respektovat a být respektován... Něco podobného, co tady píše
@blandik tak nějak podvědomě cítím, ale samozřejmě mi taky často ujedou nervy, jsu docela výbušné povahy, ale náš malý mě učí hodně velké toleranci a sebeovládání, tak vím, že to je správná cesta. Už jsem si taky říkala, že je to hrozný, jak pořád malýmu říkáme ne a nesmíš... knížku si přečtu moc ráda a pokusíme se začít ji praktikovat i v praxi a snad to bude mít taky nějaké účinky, bo někdy si taky nevím rady jak na něj, mívám pocit, jak kdyby ty věci dělal vyloženě naschvál, přitom mám pocit, že chápe, co se smí a nesmí. A to ještě nechodí, jen se plazí, stoupá si, kleká si a někdy trošku lozí...
Budu číst vaše metody jak na dítka a snad to nějak zvládneme... :slight_smile: Pevné nervy!
15. lis 2010 ve 23:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lenajsek - souhlasím, oni to opravdu dělají naschvál - ale mají k tomu své dětské důvody, ne naše dospělácké...tedy, pokud zareaguji na dítě nějak výrazněji - tak ono pak má tendence znova vyvolávat stejnou situaci, jestli uvidí stejnou reakci - takže mu jde o to, jakou reakci od nás uvidí v citově zabarvené situaci /samozřejmě, pokud budu dítěti často zakazovat věci, říkat příkazy - pak už může v pozdějším věku dělat věci i naschvál, ale většinou je to pak už důsledek předchozích bojů o moc, předchozích popíraných emocí dítěte....Já jsem taky hondě výbušná, měla jsem na začátku odhodlání, že své dítě nebudu bít a když přišel první vzdor, já se přemáhala až nádoba přetekla a už jsem malému jednu dala přes zadek a opravdu v těch emocích se nedá říct, že by to byl jen výstražný pleskanec - ruka mě štípala dost dlouho...ale ke svému překvapení jsem došla k závěru, že opravdu nemusím od dítěte ihned vyžadovat všechno, že nemusí být po mém (tedy že cílem naší výchovy není poslušné dítě, které nás na slovo slepě poslechne) a hlavně, že když se dítě začně vztekat, že na to nemusím reagovat vlastním vztekem a vynucováním - že můžu zůčastněně popsat, jak se dítě cítí a počkat, až se uklidní, pak mu znova vysvětlit důvody, proč to a to nešlo (ale to až po uklidnění, až přestane plakat, přitulí se)...a že mě to nechá klidnou - když se na to podívám tak, že emoce i negativní patří k životu a nemá se je potlačovat...Náš malý je klidný, vyrovnaný - možná i hodně tím, že se téměř nesetkává s nerespektujícím, neuctivým přístupem ke své osobě...ale znám i maminky, které mají živá dítka a tenhle přístup jim pomáhá je civilizovaně zvládat...A pokud ujedu a na malého huknu (on vám pak má v očích takový šílený výraz -jakože co se to proboha děje s jeho mámou, že mu spadl svět - tak ho hned popadnu do náručí a omluvím se mu, že jsem to nezvládla...a on se hned uklidní, pohladí mě....věřím, že dítě i omluvu musí zažít od rodiče, aby se naučilo omlouvat, když to tak skutečně samo cítí a ne když mu to sami přikážeme - běž se omluvit a dítě je uvnitř v sobě ještě stále třeba naštvané na nějakou nespravedlonost...)

Takže jsme převzali princip z MOntessori - za vším, co dítě dělá, je třeba hledat určitou potřebu, kterou si potřebuje dítě uspokojit, touhu osvojit si nějakou dovednost...takže je pak nas, nastavit podmínky, za jakých si může danou činnost osvojovat - cesta zákazu dle tohoto přístupu není správná.

Jinak bych ještě doporučila knížku - Vychováváme děti a rosteme s nimi, sice s ní v něčem nesouhlasím /nejsem schopna asi dát dítěti tolik "volnosti", ale jsou tam báječné metody na zvládání vlastních emocí...a mnoho dalšího...
16. lis 2010 ve 13:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sussanah - ano, děti jsou různé, různé temperamenty...ale jak jsem psala kolem nás v Monti klubu jsou i velmi živé děti - řekla bych i jeden ADHD a maminky si tento přístup pochvalují...Taky jsem prudké povahy...jako na lodi - chvilku klid a stačí, aby mi něco přelítlo přes nos a už letím jako čert z krabičky...ale cítím, že rabr přístup mi pomalu pomáhá měnit své reakce na spory, sama vidím, že mé naučené dřívější reakce nevedly téměř nikdy k pořádnému výsledku...tak se snažíme řešit spory v klidu...není to o tom - přesvědčit dítě - je to o tom, že to berem tak, že dítě sem přichází už s určitou výbavou a stačí mu svět zprostředkovat, jak funguje, předávat mu své hodnoty, ale nepoužívat rabr metody k manipulaci ... dítě nechce ven a já se budu ptát - chceš modré nebo červené tričko - to je manipulace, ale říct mu důvody proč máme jít ven a nechat to na něm...samozřejmě u mailnkých dětí se do jisté míry asi neobejde bez manipulace, nebo lépe řečeno nedá se až tak na všechno ptát - pokud mi je jedno, jestli půjdem ven - zeptám se ho. Pokud vím, že musíme - oznámím mu to i s důvodem...pokud hned nechce, tak chvilku počkám, nechám ho být a pak ho obleču --- už mu to nevadí.
16. lis 2010 ve 13:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@blandik díky za povzbudivý příspěvek!!!
16. lis 2010 ve 20:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
ještě chci dodat, že výšeuvedené knihy a postupy mě už naučily změnit můj částečně cholerický přástup k lidem dospělým a doufám, že i dál budou můjživot měnit k lepšímu - ono totiž je potřeba začít u sebe.
Všechny reakce, které se tu objevují, mi dávají sílu pochopit, že je nás "v tom" hodně, že nejsem jediná, která někdy neví, co má dělat a je na zhroucení. Je to velká podpora a musím říct, že dnes jsem si na to několikrát vzpomněla a zachovala se mnohem líp než jindy a malý byl taky víc v pohodě! Snad jsem to nezařikla :zipper_mouth:
16. lis 2010 ve 20:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik ale ja rozhodne nejsem proti, ja s timto pristupem plne souhlasim a od te doby, co se snazim to taky pouzivat (nejsem teda jeste uplne prenastavena, nektere stereotypy jsou hluboce zakorenene), tak musim rict, ze je s malym o poznani lepsi domluva a doma o mnoho mene kriku ( at uz jeho nebo meho). Jen proste nektere kombinace deti a maminek jsou fakt vybusna smes a da nekdy pekelnou praci to ustat s cistym stitem :sweat_smile: :grinning:
16. lis 2010 ve 21:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava jj presne, je to hlavne o tom pristupu maminy a o tom, jak si to srovna v hlave. Kdyz se clovek bude nervovat pri kazde prkotine, tak je behem par minut krik a to treba nemusi dite nic moc udelat. Je to proste normalni. Ale priprav se na to, ze uslysis z okoli obcas i treba to, ze mas nevychovane dite, kdyz te nemusi poslouchat napoprve :grinning: Protoze jak psala blandik, taky maleho nenutim. On mi jeste navic s oblibou "gumovati" udela ze sebe hadorveho panaka a zkus takovemu diteti umyt ruce, dat ho na zachod nebo nedej boze obliknout :grinning: Predtim jsem se silene nervovala, nutila,on rval no a vysledek byl samozrejme krik, brekot a ja nervy v kyblu :sweat_smile: Ted uz ho nenutim, proste zkusim ho nalakat, at mi ukaze, kde ma puncochace a kam se oblikaji, kdyz se nechytne a chce delat neco jineho, tak ho necham. Za 2min to zase zkusim, vetsinou to napodruhe vyjde, kdyz ne, tak na potreti s nejakou hrackou v ruce a v klidu to uz jde urcite :slight_smile: Jen je potreba mit casovou rezervu :grinning:
16. lis 2010 ve 21:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
@sussanah ano, už jsem se tím setkala v rodině - že ho necháme dělat to, co chce...že je dobré občas něco zakázat, plácnout po ruce apod. Vadí mi to, ale neřídím se tím. Uvidíme, kdo s koho!!! :grinning: Je pravda, že některé stereotypy jsou hluboké jak v nás, tak v okolí. Ale když to vysvětlím, blízká rodina chápe a respektuje to. Teď už jen aby to fungovalo taky na dítě.... :wink:
16. lis 2010 ve 21:49  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava no vzhledem k tomu, ze jsem nejprve zacala s tim obcas zakazat a placnout po ruce a vysledek byl to, ze pri povaze maleho bych cely den nedelala nic jineho nez zakazovala a placala a to fakt nechci :pensive: A opravdu musim rict, ze u nas se to fakt zlepsilo, ani jsem necekala tak rychly obrat :confused: Ale hodne urcite dela i ta psychicka vyrovnanost matky, jak u zjsem psala, svet je potom takovy proste lepsi :grinning:
16. lis 2010 ve 22:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sussanah Tak gumózou trpíme taky:slight_smile: to by člověk nevěřil, jak to ty děti vědí, že s nima pak nehnete:slight_smile:
16. lis 2010 ve 22:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
@hojda jj doma tomu rikame "pasivni vzpoura" :grinning: :grinning:
16. lis 2010 ve 22:16  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sussanah
@ava - taky jsem se s tím setkala - naposled mi tchýně řekla, že takovou výchovu ještě nezažila, aby ji dvouleté dítě diktovalo, co má a nemá dělat... a to s ní malý jen nechtěl jít ven, jinak si spolu hráli bez nějakých protestů...a to vše jen proto, že jsem ji pár krát něco řekla, že ho nenutíme k jídlu, rázně jsem zasáhla, když ho nutila na nočník, ačkoliv se malý ozval, že ne....snažila jsem se ji vysvělit, že malý JI neříkal, co ona má nebo nemá dělat, ale že jen říkal, co on dělat nechce a že to je rozdíl...všechno to začalo tím, že řekla malému při odchodu, že je zlobivý chlapeček a já na to, že to tedy určitě není jen proto, že s ní nešel ven..a už to jelo o výchově....Ono je pro tu straší generaci strašně těžké se přenastavit na respektující přístup k dítěti - slyším to dnes a denně a všude kolem, jak se s dětmi mluví, zachází, jakoby byly nesvéprávné...a pak už nejde nezasáhnout na - ty jsi ale zlobivý chlapeček - to je tak trošku jako bych tchýni řekla - ty jsi ale manipulativní a nerespektující babička. Každopádně byl z toho veliký konflikt a už jsme si to i vyříkali s tchánem, s ní...oni vůbec nejevili předtím zájem o to, co děláme... takže netušili.... když jsem jim věci objasnili, tak je to zaujalo....ale i tak se nedá očekávat, že na základě jednoho ač několikahodinového rozhovoru se věci změní a najednou budou samý respekt a přestanou nutit, manipulovat a pohlížet na něj jako jako na dítě loutku bez práva na rozhodování o sobě samém (v rámci mezí samozřejmě...).
16. lis 2010 ve 22:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik tak to je teda radost :pensive: Tos popisovala v tom tematu RabR, ze? Neco jsem tam cetla,ale ne cele. Ja nastesti s tchanovcema snad problem mit nebudu, ona uz je svagrova docela vytrenovala, maji 3 deti a zvlaste kluk, jak uz jsem psala, je pomerne divoky. Takze uz si docela zvykli na to, ze proste kdyz je nejaky konflikt, tak se dela to, co rekne svagrova a funguje to. Hur to vidim s myma rodicema, ti jsou jeste dneska schopni na me rvat, ze jsem spratek nevychovany a jak si dovoluju jim rikat, co maji delat (chtela jsem po nich, at na me nekrici pred malym, mel tenkrat asi 5m ) :pensive: Uz jsem jednou mela na jazyku jim na to rict, ze asi v te vychove udelali nekde chybu, kdyz jsem tak nevychovana, ale nastesti jsem to spolkla :grinning:
16. lis 2010 ve 22:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
@sussanah - tak to je mi líto...myslím, že všichni rodiče by měli v určitém okamžilku pochopit, že své dítě už vychovávat nemůžou, že dospělo a že teď je čas už pouze na vzájemný vztah - podle toho, jak se do té doby vybudoval...Nevím, co na to napsat, je to hrozné...protože oni jsou rodiče, ale my jejich děti budem vždy cítit potřebuji být jimi milování a přijímání...i když jsme dospělí a máme své rodiny.
16. lis 2010 ve 22:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
zajímavý téma, přečetla jsem až dokonce, nám bude teprv 9 měsíců, ale k tv, věži, rádiu, ovladačům, vypínači , počítači se už dostane a buší a bliká a zapíná a vypíná a já ho naučila kterým čudlem to na ovladači pustí, tak to jsem si asi zavařila :grinning: a držíme ho před vypínačem a děláme blik , jo a dnes jsem mu ukazovala jak se pouští vysavač , ... nezkušená matka no :grinning: , teď si budu dávat větší pozor, co ho učit ;), ... a nebo , že by ho to pak už nebavilo , že by to měl jako hračky, který už zvládl a nebude si s tím pak už hrát ? co myslíte ? :confused: to asi nehrozí jak to tu tak čtu co ? :sunglasses:
16. lis 2010 ve 23:46  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava - chtěla jsem ti ještě napsat naše zkušenosti s aktivitami, které jsi popisovala v iniciativní příspěvku - takže tv, myčka, pračka a spol. - snažili jsme se to zakazovat - jelikož těch zákazů měl málo, tak to celkem bral..pak jsem ale přišli na rabr a nastavili jsme podmínky, kdy to může dělat - že budem zapínat spolu - naučila jsem ho ovládat pračku, myčku, rádio.....takže když se to chystá zapínat ¨povím mu třeba - Broučku, v myčce ještě není dost nádobí, zapneme ji spolu až tam bude dost nádobí -- a pomáhá nám to, když ale zapínám - volám ho, jestli si chce zapnout...vždycky chce. Takže my opravdu máme velmi málo věcí, které nesmí - je to hraní s klíčema po bytě a zapínání počítače -ale opět hranice nastavujeme pozitivně - klíče musí být tady na tom talířku, když budem chtít jít ven, potřebujeme vědět, kde jsou...Ještě tam asi něco bylo, nedokážu si vybavit, co jsi tam psala, že dělá problém...ještě mrknu.
17. lis 2010 ve 13:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
@ava - žaluzie - mohl jen v obýváku, kde na ně dosáhl sám... a namísto nešahej, nedělej, jsem mu ukázala, že opatrně a jemně a taky jsem mu ukázala, že může manipulovat jen s tím tahadlem, řetízkem....A k tomu špatnému pocitu, když rupnou nervy...KOpřivovic ze semináře nám říkali, že jak poznáme, že je naše výchova podle našich představ a úspěšná...jedním z nich byl i dobrý pocit, bez výčitek z vlastního konání...a je pravdou, že když se neudržím a vyjedu na malého - tak mám z toho hrozný pocit, vidím ten jeho pohled v očích - co se to proboha děje a když se mu pak omluvím, že tohle máma takhle nechce, ale že už to bylo na mámu moc...že občas si lidi nerozumí, ale že ho mám pořád ráda, i když jsem se zlobila, tak se mi uleví a cítím se dobře, protože vidím i na jeho straně, že se ukldinil...ale samo se nedá pořád vyjíždět na dítě a omluvit se...to by taky nefungovalo, dítě by nám to nevěřilo, kdyby to bylo často.
17. lis 2010 ve 13:19  • Odpověz  •  To se mi líbí
@seb - souhlasím s tou tvou poslední větou - ano, u nás se osvědčilo, že to co jsme netabuizovali - že nesmíš - ale nechali ho ovládat - tak k tomu přistupuje normálně a už jako malý si nechal vysvětlit, že vysávač se zapíná jen pro použití a pak se vypne, aby byl vypnutý - jestli mi rozumíš - lampa - snažili jsem se ho naučit, že když je venku tma, tak je potřeba světlo a když není, tak nás to stojí zbytečné penízky...a samozřejmě se nedá čekat, že dítě to okamžitě pochopí, ale postupně se to vyvine v normální přístup - dneska malý si ráno zapne lampu a už hodně dlouho jsem neviděla, že by s ní jen tak blikal...když náhodou začne, stačí mu připomenout, kdy se používá...čím více se bude zakazovat, tím to dítě bude danou činnost dělat - protože ho to láká nebo protože tím může vyjádřit svou frustraci, vidět maminku v "akci" - což se dětem hrozně líbí...Píšu jen vlastní zkušenost...zákazy a nedovolením dělání činnností jsme si vždy jen naběhli k delším problémům, ale osvědčilo se nám pomalu nastavovat podmínky, kdy se co dělá...
17. lis 2010 ve 13:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik no já takhle ukazuju pořád dokola a dodneš že se má jemně s některými věcmi (např. právě ty žaluzie, teď nově například sestřička :grinning: ) ale bohužel tak v 90 procentech případů nereaguje, neustále musím hlídat, jinak utrhne lanka pro žaluzie, bouchne malou atd. atd. Je to pro mě vyčerpávající a neustále jsem ve stresu, protože i když jen třeba svačí tak pořád vymýšlí něco, takže nakrájené ovoce skončí v pití, vidličkou se píchá okolo oka a já jen trnu co bude dalšího
snažím se pozitivně, ale tak v 50 procentech případů to naprosto nikam nevede.... řeknu třeba Chtěl bys tohle uklidit sám nebo se mnou? nebo... Až bude podlaha utřená, tak si půjdeme hrát s modelínou atd...
A on řekne třeba že jo, že to uklidí ale pak nejde... dám informaci jak se píše v Rabr atd., ale často nepomůže ani to...
někdy jsem z toho zoufalá, nevím co dělám špatně :unamused:
možná je to tím, že RABR jedeme tak napůl na třičtvrtě, pak třeba nastane situace kdy naprosto nereaguje a jediný jak ho zastavit je neRABR přístup (např. opravdu zasáhnout když tluče malou apod. :unamused: )...
je to děsnej nápor na nervy, dneska třeba od rána pořád jede jen "mamíííí..." už to musel říct několiksetkrát, do toho brečí malá hodně často.... dopoledne jsme šli spolu do kina a projít se (muž hlídal mladší), stoprocentně jsem se mu věnovala a výsledek? několik scén cestou tam i zpátky, provokace, schválnosti atd.... domů jsme opět přišli oba naprosto vysátý, já pak jdu na záchod a zamknu dveře abych měla aspoň dvě minuty pro sebe a on jak si svlíkne boty tak stojí a do těch dveří buší... když je otevřu, tak se nemůžu ani vyčůrat, dělá jednu věc za druhou kterou nemá....
někdy si připadám úplně neschopná..... lidi okolo mě uklidňujou, že některý to taky měli takhle děsný okolo 2.5-3 nebo 3.5 let a že to jednou skončí a bude možný se s ním trochu domluvit...
občas když se uklidní, tak je to krása, leháro, to by to fakt byla mateřská "dovolená"... 3/4 energie mi berou tyhle scény a naschvály a do toho hodně ubrečená mladší dcerka.... když jsou občas dokonce OBA v klidu, tak zírám :fearful: a užívám si to :dizzy_face: :dizzy_face: pro mě opravdu svátek!

pardon za výlev, asi je to kombinace vzdoru a narození ml. sourozence, aspoň doufám, že takhle to nebude pořád, takhle přežíváme jen do pondělí ráno kdy jde na dopoledne do školky :dizzy_face: :sweat_smile:
17. lis 2010 ve 13:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
@lu777 - nemůžu napsat, že si to dovedu představit, to nedovedu - mě dneska stačil ten náš jeden dvouletý, který neustále vyžadoval pozornost a jak nebylo, tak okamžitě natahoval a to jen na něj něco leze - zatím rýmečka...a jsem tak ráda, že už spí, vyflustlá...a je mi jasné, že čím je člověk hotovější, tím hůře se zvládají emočně nabité situace...mě to stále připadá, že se staršímu jedná o pozornost...Ono prý paradoxně není cestou k nápravě situace to, že dítě budem korigovat, když se chová nesprávně dle našeho měřítka, prý pomáhá si dítěte všímat v situaci, kdy se mu něco daří - a oce'novat v situacích, kdy třeba se obleče bez reptání - oceňovat i drobné malé věci, které udělá bez potíží...tím se prý navýší jeho sebeúcta, uvidí, že maminka si dobře všímá dobrého chování - že kooperuje - a bude se snažit o to více...a nějakou dobu bych možná zkusila vynechat kritiku...nechat ho tak, ale když udělá něco dobře, tak ho ocenit...

Myslím, že to není antirabr, když malou tluče, že rázně zasáhneš - to je v pořádku - v situaci, kdy se jedná o bezpečí nebo jiné vážnější poškození - je určitě třeba zasáhnout okamžitě. Já bych asi zkusila opravdu z něj zkusit dostat jeho pocity - to co tam v rabru popisují jako (třeba po snaze bouchnout sestřičku) - ty máš asi na sestřičku vzetk, protože už na tebe nemám tolik času, kolik by sis přál...a nechat ho, jestli zareaguje....a pokud ano, tak ho nechat mluvit, empaticky reagovat, nic nehodnotit a v podstatě mu sdělit, že má na své emoce právo, že je on jako takový v pořádku ... až se pořádně vymluví, tak mu říct, jak moc ho máš ráda...Pokud ještě moc nemluví, tak zkusit mluvit za něj a sledovat, jestli své pocity odkýve...nevím, mě se zdá, žepotřebuje vyjádřit své pocity, že žárlí a že má pocit, že tím, že bude "zlobit" si získá pozornost /a samozřejmě nedá se mu dát více, než mu dáváš - ale možná se dá mu dát více porozumění a akceptace jeho pocitů - tedy ne souhlas s jeho chováním, ale souhlas s tím, že to co cítí, má právo cítit...a plus to, že si začít zvýšeně všímat i prkotin, které provede bez obtíží - něco ti podá, tak ocenit...Držím palce, snad něco z toho pomůže...a jsem přesvědčená, že na tak složitou situaci i 50% rabr je skvělý výkon :wink:
17. lis 2010 ve 20:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
@blandik no určitě je to boj o pozornost... jenže bohužel mám takový děti dvě a pořád mám jen jednu hlavu a jednu náruč a oni jsou jak vosy, nevím jak to řešit.... nic neudělám ani když je starší ve školce, dneska Bella přes 3 hodiny plakala, nevím proč, před chvílí konečně odpadla, už jsem byla tak vystresovaná, že jsem nic neudržela v ruce :pensive:

Matýska se snažím ocenit když udělá něco dobře ale bohužel je toho naprostý minimum... např. když už třeba jdeme čistit zuby a nezdrhne ale jakžtakž jde, tak pak si je stejně nečistí, ale strká ruce do záchodu vedle, kartáček úplně rozkousá atd... můžu milionkrát opakovat, že bu'd si zuby vyčistí sám a nebo je musím vyčistit já, stejně to skončí tím, že chce sám a pak nečistí a musím čistit já za jeho řevu...
totéž při chůzi venku, dávám na vybranou jestli se bude držet kočárku nebo mě za ruku, vybere si ale pak se hned pustí a utíká a dělá naschvály, takže nakonec ho většinu doby stejně táhnu brečícího, protože jinak není možný nikam dojít....

opravdu asi platí že některý děti mají radši negativní pozornost než žádnou, já taková jako dítě nebyla, takže to nechápu....
zeptat se přímo na jeho pocity jsem zkoušela nebo nadhodit tak jak píšeš ale on nereaguje, dělá jako by mě neslyšel.... rád poslouchá když mu říkám jak ho mám ráda, ale od něj to nikdy neslyším, objímat jsem ho musela doslova naučit, objímala jsem ho zezačátku skoro proti jeho vůli na malou chvilku, pak jsem se při scénách ptala jestli potřebuje obejmout, teď občas sám přijde že potřebuje, tak už jen to je úspěch

ono poslední dobou se většina doby odehrává ve dvou polohách - buď hrozně brečí už od minuty kdy otevře oči, u toho mumlá něco ani mu nerozumíme, nic nepomáhá....
a nebo má až přehnaně dobrou náladu, kdy se chechtá, svlíká se, vymýšlí nesmyslný "slova"
Připadá mi ale že to někdy je i maskování negativních pocitů, protože i ve chvíli kdy jsme v konfliktu se třeba chechtá a křičí "je to legrace"....

každopádně v obou těhle extrémních polohách s ním není naprosto žádná domluva, v tý negativní se jen snažíme přežít, v tý provokační to pak dojde brzo do bodu kdy musím zasáhnout (ublížil by sobě nebo Belle) a to pak rychle přejde v pláč a tam je někdy možná domluva pokud mám ten den štěstí :sweat_smile:

pro mě je hrozně těžký akceptovat takovýhle chování, protože doslova trápí celou rodinu a jakýkoli řešení neguje.... včera byl svátek, muž měl dokoncei volno což často nemívá a mohli jsme mít krásnej den, místo toho jsme byli všichni úplně vynervovaní, nemohla jsem ani pořádně spát.... hrozně těžko tohle dokážu akceptovat, už na něj ani nemám vztek, jsem frustrovaná a i otupělá, je to tak častý a těch hodin řevu jsem si už zažila tolik od obou dětí, že se občas přistihnu že mi je to jedno :pensive: jen přemejšlím kdy to skončí - kdy půjdou (snad) spát a drží mě nad vodou už jen myšlenka, že půjdu do práce.... uvažuju dokonce že půjdu dřív a B. půjde do jeslí třeba za rok, nerada bych se dostala do stadia vyhoření :unamused: :pensive:
třeba to jednou skončí a budeme mít zas normální život, ale už to trvá dlouho a začínám o tom pochybovat....
18. lis 2010 ve 14:57  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek