Čím vás okolí štvalo, když se vám narodilo dítě předčasně?
Čím vás okolí naštvalo, když se vám narodilo dítě předčasně, je trochu jiné, než ostatní, nebo zemřelo? asi to zná každý, občas se okolí vyjádří netaktně, neví, jak má reagovat, na co vás zeptat a na co ne.
některé poznámky přejdu, na jiné už mě unavuje reagovat i dkdyž vím, že to všichni myslí dobře.
staly se mi všechny výše uvedené situace, pro příklad:
- těhotná s dvojčaty jsem akutně jela do nemocnice a rodila (na konci 6. měsíce), doktor který mě vyšetřoval: ,,a jak často máte kontrakce? -nevím - vy jste nepoznala, že rodíte??" (ne, takhle brzo mě to opravdu nenapadlo, pan doktor asi už rodil hodněkrát...)
- děti na jipce, připojeni na přístroje, a okolí zajímá "a už přibrali?" (váha opravdu není jediná a rozhodující...),
- jedno miminko zemřelo: ,,tak ještě, že máš toho druhého" (ano, taky jsem ráda, ale není potřeba to takhle omlouvat)
- a miluju pohledy nekterých mamin v čekárně u doktorky, když jsem přišla s dítětem, které má hadičku u nosu (oxygenoterapie - foukal mu kdyslík, než mu dozrály plíce) jak na mimozemšťana. raději, kdyby se slušně zeptaly, na co a proč to je.
- syn je těžce nedoslýchavý, má naslouchadla: ,,ale to se ještě spraví, ještě je malý" - sousedka je asi odborník 🙂 (ne, dovoluji si být poučenější, vada sluchu není rýma 🙂)
a tak dále, mám spoustu hlášek, s odstupen času se některým směju 😎
zajímá mě, jesti vám třeba nevědomky někdo řekl něco, co vás trápí, čím ublížil, rozčílil, nebo co udělal a dělat by podle vás v dané situaci neměl.
napište jen tak pro sdílení, možná i pro pobavení těch, které jsou na tom stejně a poučení ostatních, jak se (ne)zachovat. 😉
no to ano, někdy je lepší neříkat nic. já si touto diskusí ale vůbec nechci stěžovat na život, a doufám , že to nepochopí tak, že očekávám nějaké politování, to už je dávno. spíš chci příspěvky, ze kterých se taky třeba poučím, jak se chovat když se sněkým v podobné situaci potkám. a nebrat to až tak moc vážně.
@jbzirafa člověk to vždy vnímá ze svého pohledu jinak než ten druhý ze svého 😉 uvedu příklad. Kamarádka se snaží už dva roky otěhotnět... pokaždé když s ní mluvím mám chut se zeptat jak na tom jsou, ale vím, že jí to trápí prochází testama, lékama, doktorama... Takže co jí říct? ahoj tak co už jsi v tom? nebo Jak to s váma vypadá co doktori atd? Vím , že jí to "ubližuje" no tak prostě řeknu jen Jak se máte? když o tom nemluví tak to tak nechám, když o tom zacne tak ji vyslechu a většinou dodam jen že když bude potrebovat cokoliv ze jsem tu pro ně. 😎
Me strasne stvalo,kdyz se narodil druhy syn, tak vsichni zase kluk?? lepsi by byla holcicka, ale tu si poridite, ze.. byla jsem 14dnu po cisari, komplikace, kde se dalo.. jsem rada, ze jsou deti zdrave a je jedno, ze to je holka, kluk...
@jbzirafa tak jedné známé se povedla taková nepříjemnost, já-osm let snažení o dítě, sedím se těhotnou ségrou, které se před rokem vdala, a známá na mě "Rok se s rokem sešel a je tu miminko viiiď". Uff, myslím že to na mě bylo sakra poznat co si asi říkám... 😝 nemyslela to zle, nevěděla nic, ale bylo to pro mě drsný. Trochu si myslím že se na to asi později zeptala ségry, tak se asi dozvěděla... ale to už nevím, neptala jsem se
Jsme jen lidi a většina z nás neví jak se dobře zachovat at už k mamince s hendikepovaným dítkem nebo k někomu komu umřel blízký.
Na odlišnosti blbě čumíme a je jedno jestli se jedná o invalidní vozík, o jinou barvu pleti nebo třeba výstřední oblečení.
A s tím co říkat a neříkat, je to hrozně těžké, nechceme být necitelní a tak sem tam plácáme blbosti.
ještě jsem si vzpomněla, kolik mi chodilo gratulací v sms, když jsem oznámila, že jsem náhle v nemocnici a děti jsou už (bohužel) na světě - ne, opravdu jsem z toho neměla radost a kalendařní narozeniny prcka jsem nijak zvlášť neslavila, protože to pro mne nebyl nejhezčí den v životě.(jen jedna známá mi napsala, že je jí to líto, co se stalo). gratulovat ano, ale asi jen k tomu, že všichni přežili.
Tak já se přiznám, že taky kolikrát v určité situaci nevím, co říct, nebo jak se chovat. ale on asi každý vnímá jinak. Mám kamarádku, které zemřel manžel rok po svatbě, vůbec jsem nevěděla, jak a co s ní mluvit. Myslela jsem, že když rozvážu na toto téma, že začne brečet, a já nechtěla jí drásat nervy. Pak jsem pochopila, že ona o tom potřebuje mluvit, takže jsme pak bez zábran spolu o tom hovořili a stále rozebírali podrobnosti. Ono se prostě nedá vžít do té určité situace, my myslíme, že uklidnujeme a ono naopak to třeba i rozčílí. Ale abych odpověděla na tvoji otázku, mě strašně rozčilovalo, když jsem byla po třetí těhotná a všichni se mě ptali, jestli to už konečně vyjde a bude to kluk? - A když to bude třetí holka, tak co jako, tak ji vyhodíme oknem ? - Nikdo mě nevěřil, že mě je to úplně šumák, chtěla jsem hlavně zdravé dítě. Ale to si taky nikdo neuvědomí, tohle je dost častá otázka asi všude.
Já se vždycky snažím rozlišit a reagovat podle toho, jak to ten člověk myslí... Když to jsou blbý i bolavyý řeči od paní, obv. starší až starý, která to myslí evidentně dobře, chce mě povzbudit nebo tak... tak jsem zdovřilá, odpovídám své hlášky přiměřeně a buď to nechám být nebo jí svůj náhled na věc podám s úsměvem a klidem, že to mám prostě jinak, aby si rozšířila obzory (počet, pohlaví dětí, odhady, kdy se má pupík klubat, když mi paní mluví na dvouletýdítě na chodníku, není třeba zasahovat, a ono vždycky začne ječet, když na něj mluví cizí - dítě vypadá na tři, já další malý u sebe, pupík, jsme napřed, čekáme, až půjde, paní se na mě dívá, proč na ni to dítě jako tak ječí... Nemá na něj mluvit, no... Ale ona to myslela dobře, mluvila na něj hezky, chtěla mi pomoct... tak ji určitě nesjedu za to, že jsou to moje děti, ať mi na ně nemluví, což bych udělala v jiným případě.
Ono je to hrozně těžký - nemoc, postižení, smrt byly léta nuceně zastrčený za zdí, jako že to neexistuje, a lidi neví, jak na to reagovat a jak s tím naložit. Většinou při těžkých situacích (úmrtí blízkého člověka, úmrtí miminka narozeného nebo prenatální problém...) o tom lidi rádi mluví, když mají s kým - většina tomu není ochotna naslouchat, resp. si myslí, že dotyčný to radši někam zasune, neotvírá, opak je pravdou. Zavřené to nevybolí. Moje zkušenost je ta, že za empatické ucho jsou vděční.
Faktem ale je, že na to není moc co rozumnýho říct než otevřeně nabídnout možnost o tom mluvit, nebo nemluvit, mít různé nálady v různýcho obdobích (termín předpokládaného TP, výročí ap.), a prostě být pro ně tak, jak potřebují. Ale jiný je to s lidma, jejichž příběh člověk zná a zná ty lidi, jiný s neznámýma.
Na opakované nebo předpokládané nežádoucí dotazy mám už předpřipravené odpovědi, které přitvrzuji podle netaktnosti mluvčího. V době, kdy jsme se přestěhovali do domku, pořídili 100 % venkovního hládacího psa, bylo mi už dost, byli jsme vzítí, tak stejně stará kamarádka měla nějakou připomínku na téma "no jo, no, to je to moderní manželství". Já si tehdy myslela, že moderní manželství je soužití bez sňatku, tak jsem to nepobrala, vejrám na ní, načež ona praví: "Pořídí si psa, a děti nikde." Spadla mi brada, slyšet tohle od holky, která má takový požadavky na muže, že dodnes žádnýho nemá, ani partnera neměla, a sama zas takovej zázrak není, nemá adekvátní nabídku... Ale s tou tohle rozebírat teda nebudu, když má takovej postoj...
Podobně ty děti, my chtěli pohlaví druhýho stejně jako prvního... Tak samozřjmě "ať vám to vyjde a je to do páru, že." Tak jestli nám to vyjde, tak to bude to stejný pohlaví... U dalších už to lidi nechápali vůbec, takže na to jsem říkala něco jako "A proč si myslíte, že chceme holčiku/chlapečka?" Ještě mi nikdo neodpověděl, spadne jim brada a jsou v koncích.
Zase pokud je to někdo dobrého srdce, s kým jsme dlouho nemluvili a má to jako konverzační základnu, sestřelovat ho takhle nebudu.
Asi to sem moc nepatří, ale já mám extrémně hubené dítě, ve 3 letech 12 kg. Jí všechno a celkem hodně, ale celý den lítá a skáče. Nic mu nechybí. A ač jsem já a hlavně jeho otec hubený, moje ségra, která to dobře ví, na mě chtěla volat sociálku, že se o něj nestarám a nedám mu najíst...
@zo_ja jojo máte pravdu že je rozdíl jestli stejnou věc slyšíte od blízkého člověka nebo cizího, který vás tak dobře nezná. o tovíc zas překvapí, když vám někdo blízky řekne něco, co překvapí🙂 s tím pohlavím je to dost časté, ty dotazy, já ho před porodem znát nechtěla, protože jsem se těšila na děti, né na holku, kluka...a je fakt že se taky někteří divili - a proč to nechceš vědět? protože je mi to fuk🙂
Taky jednu pridam... Mame vymodlene miminko, tehotenstvi nebylo nejlepsi a maly se narodil predcasne cisarskym rezem. Zacatky nebyli jednoduche ale vse jsme zvladli. Bohuzel ma maly plagiocefalii (sisatou hlavicku). Da se to "lecit" bud helmickou nebo prisnym polohovanim a to chce cas. Kdyz prijela kamaradka a koukla na malyho tak rika: jeeee, ten je ale sisatej (celkem me to zamrzelo) a asi za 14 dni mi pise: tak co? Co hlava? Uz nejste sisouni? Vim ze to nemyslela zle ale vi cim vsim jsme si prosli a bylo mi to lito...
@jbzirafa Ono je to těžký... člověk by chtěl třeba něco říct, aby toho druhého potěšil a povzbudil, ale jsou situace, kdy i to nejupřímnější slovo a přání vyzní prostě....blbě. No a když se neřekne nic, tak zase ten druhý může mít pocit, že okolí jeho bolest nezajímá....
Takže ať to bude tak či onak, vždycky to bude špatně 😎
když mě viděl bezdomovec jak vezu kočárek s dvojčátky tak mi řekl, že mi to teda nezávidí. no tak jsem mu řekla, že já mu taky ne.. 🙂 čuměl jak puk. jako já vím, zle to nemyslel, ale mě to nějak strašně zamrzlo, já byla blahem bez sebe a slyšim tohle :-/
a o asi milionu gratulací k těhotenství, když jsem jen kvůli hormonům přibrala 14 kilo, ani nemluvě 🙂
taky myslim, ze lidi chteji dat najevo zajem, chteji povzbudit, ale ta slova mohou vyznit spatne az bolestne pro zucastneneho. kdyby byl ten druhy cloveku fuk, ani se nezastavi na kus reci... je tu ochota pomoci slovem, ale nemusi se podarit...
ja sama taky obcas ze sebe vypravim nejaky trapas... proste jsme lide,chybujeme. mozna si dopredu rozmyslet, co rict, ale to vzdy v necekanem rozhovoru nejde a clovek improvizuje, jak se da.
ale chci rict, ze porad je v tom zajem, energie, ne lhostejnost.
když jsem byla těhule, obě děti jsme si nechávaly jako "překvapení"... bylo nám to jedno u obou dětí a na mimčo jsme se těšili ať by se narodilo makový nebo tvarohový
když se narodil druhý syn, tak mi macecha ještě na chodbě v porodnici snad ve třetí větě povídá
"a já jsem Ti tu holku tak přála"
a mě v tu chvíli bylo líto toho kloučka, že jí není dost dobrej nebo co?
ale vsadím se, že ona už tuto svou perlu ani neví, že mi řekla... prostě to asi tak nemyslela, ale mě to bylo moooc líto
Jo a ještě, mám zdravého krásného kluka, zaplaťbůh. Ale moje ožralá matka, která mě nenávidí, ho sice má ráda, to vím, ale každej den mi řekne, že si ho vůbec nezasloužím.
ono je to težký, člověk se prostě zadívá nebo vyloudí nějakou poznamku dotaz nebo větu bez hlubšího zamyšlení.... vě většině případů je to asi jen neštatný způsob jak vyjádřit lítost nebo snaha podpořit tě. Stává se mi také, že řeknu něco hloupého nebo mi dojde, že to nebylo uplně správné tak se dodatečně omluvím. Na situaci , která tě potkala se toho moc říct nedá.