Duchařské příběhy. Máte některá nevysvětlitelný zážitek?

@lenatko91 To je mazec. Z takovýho baráku bych se fofrem odstěhovala.

Přidám takovou zajímavost, není to děsivý, a možná jen náhoda, ale... Měla jsem takový nástěnný kalendář, u každého měsíce byl obrázek anděla, a pod tím nějaké povídání. Když jsem otočila na měsíc srpen, udivilo mě, že tam byly jen 3 slova. "Zázraky se dějí." Několik let jsme se s manželem snažili marně o miminko, a tak jsem to manželovi ukázala s tím, že by byla psina, kdybych v tom měsíci otěhotněla. Samozřejmě jsme nevěřili. Ale po dvou týdnech mi bylo divně, udělala jsem si test, a byl pozitivní! To jsem věřila tomu, že to je znamení od andělů. Opravdu přirozené otěhotnění byl pro mě zázrak. Bylo prvního září, a já ráno, než jsem šla na gyndu, jsem koukala na horoskop na internetu, zajímalo mě, co mě v září čeká. Tam se psalo něco ve stylu, že potoky slz nebudou trvat věčně, že se zase vyjasní. Říkala jsem si co to je za blbost, jsem těhotná, a proč bych měla být smutná.No ale na gyndě mi oznámili, že to těhotenství je mimoděložní 😢 Takže horoskop nelhal. I když horoskopům nevěřím.

@lenatko91 to je možný! S tím koncentračním táborem jsem si vzpomněla, mam známou, které se při návštěvě kt vždy spustila krev z nosu. Na exkurzi dvakrát, jednou se školou, jednou pak uz v dospělosti a pokaždé. Do třetice uz to zkoušet nechtěla 🙂 může to být jen náhoda, třeba zrovna blbý tlak co ja vim.. Ale taky zajímavý.. Vůbec kt jsou místa s obrovskou energií, ja tam nikdy nebyla, chtěla bych na jednu stranu, je to součást naší historie, ale vim že bych to tam prostě nedala..

@amazonkajanik díky za tip na knihu Králův havran, ja teda nejsem věřící, evangelia tuším jen tak okrajově, jinak nevim vůbec nic :D spíš me vždycky zajímalo jak to je/bylo, se vznikem křesťanství, církve a tak vseho kolem toho. Na knihu se mrknu..

@beruna84 ale připrav si z počátku nervy,páč ta stará jména jsou jazykolam i když si to ctes potichu 😂 Chlodovík,Chlothachar, Chrotilda,Odoakar ...😂😂😂
Je to z období,kdy Gótové expandovali do světa. Třeba dobývání Říma je tam fakt masakralne popsané. Děj je kolem 400-500 l.n.l.

Já taky.. ale jelikož jsou to byty pro státní zaměstnance s rozumným nájmem, tak se z tama segra nehrne. A teď mě napadlo, že možná kvůli té energii byla malá tak neklidná a nehnula se ode mě, když jsme tam byly. Tehdy jí byly 3 měsíce. Jakmile jsme se vrátily domů, jako mávnutím kouzelného proutku byla zas normální.

@lenatko91 Je to možné, malé děti jsou hodně senzitivní.

Tak když jsme nakously ty paneláky... Naši se do bytu, kde bydlí, nastěhovali, když mi byl necelý půl rok, takže teď v září tam už žijí 39 let. Před námi tam bydlela nějaká stará paní. Nevím, jestli to bylo za jejího obývání bytu či za nájemníka před ní, ale něco ošklivého se v tom bytě stalo. Táta to ví, byl to původně panelák patřící šachtě, kde pracoval. Ale máma o té události nikdy nic vědět nechtěla, a tak se o tom u nás nikdy nemluvilo a já se na to radši neptám. Zmínil to právě jen jednou a toho mamka okřikla, ať je z ticha a nevytahuje to. Asi v lednu 2008, když jsem ještě u našich bydlela, jsem nemohla dlouho v noci usnout, převalovala jsem se ze strany na stranu. V pokoji i přes zaklopené žaluzie bylo dobře vidět. Je to třetí patro, takže pouliční lampy a digitální budík se postarají o dobrou viditelnost. Ležela jsem na zádech a koukala směrem ke dveřím, které byly jen přivřené. A ty se najednou samy otevřely a zase přivřely. Měla jsem ložnici s našima a oni oba spali. Vůbec mě to nevyděsilo, byla jsem úplně v klidu, jen jsem se pořádně zahrabala pod deku a brzy usnula. A loni opět v lednu a zase v tomto bytě. Spávám tam s manželem v obýváku na rozkládacím gauči a malá v ložnici s našima. Zase jsem dlouho nemohla usnout, zatímco muž měl tvrdou půlnoc. A najednou mě "něco" chytilo za pravý kotník a hned pustilo. Vyskočila jsem, ale nemusím asi dodávat, že krom chrápajícího manžela s námi v pokoji nikdo nebyl. Od té doby tam spát nechci, max. 1 noc a pryč. Našim jsem to neříkala, nevím, zda by mi věřili..

autor jj, živím se překládáním z polštiny do češtiny. Ale duchařská zakázka zatím asi žádná, kromě nějakých pověstí do turistických materiálů.

Mám taky zážitek z bytovky, tedy staršího domu než paneláku, ale vlastně ani nevím, jestli sem patří, no posoudíte samy. Bylo to v době po smrti taťky, bydlela jsem tam se sestrou a babičkou, namačkané v 2+1, ale vlastně nám bylo fajn, měly jsme k sobě blízko. Byt byl starý, ne moc zrekonstruovaný, ale měly jsme ho rády. Jenomže jsme tam byly jenom v podnájmu a majitelka ho celkem brzo prodala a musely jsme se stěhovat. Celou tu dobu se tam nic nedělo, divné věci začaly až před odchodem, měla jsem pocit, že nás ten byt nechce pustit. Třeba jsem přišla do koupelny, rozsvítila a viděla hadici od pračky, jak skáče nahoru a dolů, přitom pračka vypnutá a ani při napouštění vody rozhodně hadice nedělala takovéhle pohyby o několik centimetrů. Ségra zase zůstala uvězněná na záchodě, byla tam zrovna sama, a prostě zaboha nemohla otevřít dveře ven, přitom klika nevypadla nic a když jsme se my ostatní vrátily, normálně jsme jí otevřely. Chvíli potom jsme se už stěhovaly.

@elencze Já si nedávno koupila knihu pověstí, dle názvu to vypadalo český a polský jazyk, a ono to je celé jen v polštině 😒

Cirkevni dejiny jsou uplne off topic, navic ze zdroje jako je historicky roman? To je jako uvest do zdroje Bravicko. Zacala bych detskou Bibli a katechismem, protoze víra nejsou mysteria, duchove, vesteni, senzace, zarucene prave filmy, apod.Omlouvam se, ze jsem s tim tady vubec zacala 🙂

@autor tak pokud je ti k ničemu, tak ji třeba odkoupím, ať ti doma neleží. Pověsti mě baví.

@elencze To já si ji nechám, mám obrovskou knihovnu takže každý kousek dobrý 😀Ale jestli chceš, tak se jmenuje " Od Těšína k Bohumínu". Je to pěkná tlustá kniha, a ještě ji na eshopu mají.

@beruna84 mně je při představě návštěvy koncentračního tábora fyzicky špatně. Opravdu.

Na odlehčení- dvě noci za sebou se mi zdálo o Jágrovi, jednou jsem si ho měla i brát. To je samo o sobě dost strašidelné, ne?😉

Jednou mi náš pes ležel u nohou. Najednou se zadíval na protější prázdnou sedačku a začal vrčet. A vrčel a vrčel. Potom se k té sedačce začal pomalu za stálého vrčení plížit, občas uskocil zpátky a steknul. Když se k ní doplizil, snažil se na ni dát přední packy, ale vždycky hrozně poplasene zase utíkal. A pořád dokola. Nejdříve jsem to sledovala s pobavením, potom s husí kůží. Potom přestal a přiběhl zpátky ke mně. Dodnes nevím, co tam mohl vidět.

@purplerain Mám to stejně. Do koncentráku by mě nedostali ani párem volů, vadí mi i jen pořady na toto téma.

Pro obnovení diskuze, máte rády nějaké "dokumentární" pořady s duchařskou tématikou? Já zbožňuji ty, které dělá Nick Groff, hlavně Sami s duchy a Duchové Sheperdstownu.

@elencze teď se mi líbí na Netflixu Haunted

Kdysi jsme byli s našima a kámoškou na výletě na jednom hradě. Během prohlídky nám průvodkyně vyprávěla o manželce jednoho z majitelů, že musí za trest chodit po hradě jako Černá paní. Já, tehdy těžká puberťačka, jsem se při tom jen napůl ironicky, napůl shovívavě usmívala a myslela si svoje. Když jsme ale scházeli od hradu k autu, neodpustila jsem si komentáře typu - jak můžou krmit lidi takovýma nesmyslama, prej Černá paní, pchéé, to bych chtěla vidět! A najednou žuch! a v momentě jsem seděla na zemi. Podotýkám, že svah byl hodně mírný a bylo sucho, takže uklouznutí nepřipadalo v úvahu, navíc jsem naprosto regulérně cítila, že mi někdo podkopl nohy, což nemohl být nikdo kolem mě, protože jsem šla poslední. Už je to skoro třicet let, ale dodnes věřím, že se mi tehdy Černá paní pomstila za to, že jsem zpochybňovala její existenci 😉

A co teprve hrad Svojanov...

Povídej, anonyme 😉

@mimi1004 No byli jsme na Svojanově, a průvodkyně nám vyprávěla pověst o malé Kateřince, která tragicky na hradě zemřela. Stáli jsme v místnosti kde se to údajně stalo, já stála jako poslední mezi dveřmi. Najednou se ozvala strašná rána na vedlejší dveře, ze kterých údajně ještě Kateřinka stihla utéct, když hledala pomoc. Myslím že to bylo poblíž skříně, za kterou se údajně objevují její krvavé otisky rukou. Já nadskočila, ale neřešila jsem to. Ale průvodkyně, do té doby vysmátá zbledla, šla se podívat, ale dveře byly ještě zamčené, nikde nikdo. Tak se vrátila, ale po zbytek výkladu byla divná. Jako by věřila, že se duch Kateřinky prohání hradem...

jojo, takové věci se dějí na spoustě hradů a zámků, však průvodci a kasteláni by mohli vyprávět 😉 Mně osobně se už na žádné památce nic takového nepřihodilo, ale mám k tomu velký respekt. Ale u nás v rodině byly taky zážitky, třeba když umřel můj děda, tak v noci před pohřbem slyšela jedna příbuzná, která spala u nich v obýváku, jakoby někdo v sekretáři třídil papíry. Hrůzou se málem potento, ale vyběhla vzbudit babičku (jeho ženu), tu napadlo zapálit svíčku a byl klid.
My jezdíme už od dětství každý rok na hory, na chalupu ke známým. Je tam nádherně, ale sama bych tam nebyla ani zanic 😉 Chalupa je přes dvě stě let stará a má úžasného "génia loci", ale bohužel i dost pochmurnou historii. Takže není neobvyklé slyšet tam různé zvuky, cítit kouř i když jsou tam samí nekuřáci, v noci vidět blikat naše auta zaparkované před chalupou, slyšet "někoho" obouvat si boty u pece atd atd.. Už jsem si zvykla, že vždycky když přijedem, tak v každé místnosti nejdřív hlasitě pozdravím a řeknu, že jsme v míru přijeli a v míru za týden zas vypadnem 😉
No a když ovdověla moje kamarádka, hodně často za ní v noci chodil manžel, ale ne ve snu. Ona měla v ložnici psa, ten vždycky začal strašně výt, najednou vyskočil a jakoby někoho vyprovázel ke dveřím, přičemž celou dobu na "někoho" koukal a vyl. Hrůza. Nakonec musela navštívit nějakého senzibila a vyšlo najevo, že ten její manžel měl jistou nedořešenou věc, takže to potom dala do pořádku a od té doby to ustalo.

Předloni umřel náhle můj taťka. V den pohřbu jsme u našich doma obědvali, celá rodina. všichni si povídali, takže jsem si toho všimla jen já s mamkou. Syn, tou dobou dva a půl roku, se najednou zadíval do dveří na balkon, začal se usmívat, natáhl ručičku a řekl: dědě (=děda). Mrkli jsme s mamkou na sebe, rozbrecely se a víme, že se na nás taťka před pohřbem přišel podívat. Jinak i když je to už dva roky, cítím taťku pořád hodně a vím, že na nás dává pozor a moc nám pomáhá, v tom smyslu, jak může, např. mi vždy posle do cesty toho, kdo mi řekne přesně to, co v tu chvíli potřebuju slyšet, atd.

Když se tu objevily zprávy o hradech, mám také zážitek z jedné památky, ovšem výrazně novější. Z dolu Michal v Ostravě-Michálkovicích. V současnosti je zde expozice pojímaná jako cesta havíře od nástupu na směnu k sfárání. Součástí je i návštěva ošetřovny, kde nám ukazovali tamní sprchu, kde se omývali lehčeji zranění horníci, ale i těla předtím, než byla po smrtelných úrazech odvezena. Když jsme odcházeli, z ničeho nic se na chodbě zavřely jedny dveře. Přitom tam nepanoval žádný průvan, nebo něco takového. Byli jsme malá skupinka, sešlo se nás jen pět a průvodce, takže vím jistě, že to nebyl nikdo z účastníků prohlídky. Průvodce se tím směrem jen podával a jakoby pokýval hlavou. Přišlo mi, že zdraví ducha, kterého zná, ostatně sami průvodci jsou bývalí horníci.

Na Tv Seznam je pořad Tajemno a ten se mi líbí, takže doporučuji.

My jsme s manželem zas navštívili jihlavské podzemí. Čekala jsem bůhvíjaké paranormální jevy, ale nic, jen jednou se za mnou ozvaly kroky, nikdo za mnou ale nebyl. Ale to jsem přisuzovala jen ozvěně. A byla jsem zvědavá na "svítivku", tam se prý lidé cítí blbě. Ale na mě to mělo naopak strašně pozitivní účinek. V podzemí mi nebylo nejlíp, jsem klaustrofobik, ale ve svítivce ze mě najednou spadl všechen neklid.

Holky, jak jste tady psaly o těch hradech, tak zajímavý hrad je třeba Houska. Vím, ze tenkrát jsem tam moc dobrý pocit neměla.