Litujete rozhodnutí mít jen jedno dítě? Zkušenosti a názory rodičů.
Zdravím všechny, máme doma tříleté dítě a již nějakou dobu zvažuji, že zůstane jen jedináček. Původně jsem chtěla děti dvě jenomže jsem během mateřství zjistila, že asi nejsem tak úplně "mateřský typ" a necítím, že by děti byly smyslem mého života. Dceru samozřejmě miluji nadevše a udělala bych pro ní všechno. Zároveň mám ale ráda i svůj klid, své zájmy a svůj prostor, což vše muselo jít s narozením dítěte stranou, to je jasné. Nicméně teď, když už je starší, začíná se mi vracet takový ten "starý život". A asi jsem si už zvykla na ten větší klid a jsem pohodlná a při představě toho všeho znovu dokola od začátku (pleny, krmení, noční vstávání, hodinové uspávání v nosítku atd..) se mi svírá žaludek. 🙄 Další věc je, že jsem na dítě v podstatě sama, protože manžel není zrovna ten typ tatínka, co by dokázal matku zastoupit téměř ve všem, je ten typ "pomazlit, pohrát a stačí". 🙄 Navíc se léčí z OCD a to všechno také hraje roli v mém rozhodování.
Moje otázka je na ty, které se rozhodovaly podobně a nakonec se rozhodly jen pro jedno dítě, litujete toho rozhodnutí? A pokud ano, proč? Ač jsem totiž nejvíc přikloněná k té možnosti mít jen jedno dítě, stále ve mě hlodá červík, že toho třeba jednou budu litovat. 🤷♀️
Manžel bych chtěl ještě jedno, ale ví, že do toho nejvíc dávám já, takže konečné rozhodnutí nechává na mě. Jediná jeho podmínka je buď během maximálně dvou let nebo už nikdy, je totiž starší než já a nechte být starý táta, což chápu.
Je to opravdu něco za něco. Druhé dítě jsme chtěli a zůstalo by pomyslné prazdné místo, pokud by se třeba nepovedlo. Uplně narovinu: je dost dní, kdy si nejsme jistá, že to bylo správné rozhodnutí, fakt oba padáme na ústa a čekáme až bude líp. Mě od narození druhého syna provází pocit, že jsem je oba okradla o část svojí pozornosti, ale to je čistě moje interní téma. Chvilky, kdy vidím to pouto mezi syny, tak to je pocit z jiného vesmíru, to si říkám, že tady po nás něco zůstane..
Já jsem asi na dítě nebyla připravená nikdy takže i jedno bylo záhul.Pak jsem si řekla ne,byla jsem jedináček a nic moc.Bude druhý a i když druhý bylo nenáročné miminko tak jsem se proklínala.Opravdu je to náročné,až teď postupem času kdy jim je 8 a 5 let vím,že jsem udělala dobře a jsem šťastná,že jsem to zvládla.Ale asi je to o štěstí oni se mají rádi.Jsou to parťáci, zabaví se spolu.Takže já bych to ho asi pak litovala.A samozřejmě nikoho neodsuzuji když má 1 dítě a v podstatě to chápu jak jsou dvě je to složitější,jak zhlediska peněz tak hlavně času.
@kakba mě je přeci jedno kolik má kdo dětí, já je nikomu nehlídám 😄 jen konstatuji, že se v těchto diskuzích objeví někdo, kdo má víc "aby byly parťáci nebo až my tu nebudeme" nebo "já jsem byla jedináček" a tys to jenom vytáhla první. Protože při více dětech jsou tohle dva nejčastěji zmíněné důvody 😄
Tady si sednu. Rizikové těhotenství, těžký porod, syn byl náročné mimino, co spal prakticky jen v pohybujícím se kočáru, trpěl na reflux, koliky... Teď jsou mu tři a někdy to ve mně hlodá, zda nejít do druhého, zvláště když v okolí přibývají vrstevníkům sourozenci. Před tím jsme byli rozhodnutí pro jedno. Myslím, že u jednoho i zůstaneme, neumím si představit mít znovu mimino, syn je už přece jen parťák, i přes problémy, které má (ADHD, vývojová dysfazie) a začínat znovu, navíc kdyby druhé mělo stejné problémy... Ne, jedno je logičtější a bezpečnější volba, ale myslím, že ten červíky bude hlídat ještě dlouho.
Mám dvě kamarádky, které maji jedno dítě a vědí, ze to tak zůstane. Jedna mela poporodní deprese a znovu to zažít nechce, druha velmi náročné miminko. Pro me je jedináček skoro nepředstavitelny (sama mám 4děti). Ale rozhodnuti každého respektuji.... každý si to musí v sobě srovnat a neresit okolí.
Říká se, že v pozdějším věku (když už ty děti mít nemůžou)lidé litují toho, že mají jen jedno dítě, toho, že mají 2 děti nelitují. Já jsem si vždycky přála 2 děti. Máme 8 letého kluka 18m holčičku a jsem za ně moc šťastná. Mají se strašně moc rádi, vzájemně se obohacují. Je to velká dřina, velký rozdíl mít jedno a 2. Občas s manželem vzpomínám na časy, kdy jsme měli jen syna jakou jsme měli pohodu. Já ale vím, že by mě to vždycky mrzelo, že máme jen jedno dítě. Život s 2 dětmi je za mě bohatší, veselejší..ale i náročnější 🙂
Taky se přidám s tím, že přemýšlím nad dalším dítětem. Synovi je teprve devět měsíců, takže mám ještě dost času. Ale finanční stránka, opravdu je další dítě o tolik dražší? Vždyť většinu toho může zdědit ne? Navíc manžel je proti, chce jen jedno. Říká, že kvůli penězům, ale myslím si, že další by asi "nedal" (má psychické onemocnění). Navíc syn je zlatíčko, bezproblémový, asi od tří měsíců spí celou noc, není nemocný kromě nějaké rýmičky. S druhým dítětem takové štěstí určitě mít nebudu. Navíc manžel je taky jen takový táta na hraní, hlídací mám jen švagrovou co bydlí hodinu a půl daleko, takže sama na dvě děti... Ale nechci jedináčka, co bude sám. Před dvěma lety jsme se přistěhovali na vesnici a já se neumím moc seznamovat, takže tady nemám žádné kamarádky maminky, s jejichž dětmi by si syn mohl hrát. Navíc sourozenci můžou být parťáci na celý život...
@te_reza A ty duvody snad nejsou pravdive? Nemyslim, ze autorce bylo nejak podsouvano, spis jen konstatovano.
Chces rozporovat, ze to neni pravda? 🤷♀️
Tak ja byla do dcery cca 5 let skalopevne presvedcena, ze dalsi uz ani nahodou. Dokonce jsem byla ve fazi, ze jsem zjistovala, za jakych podminek se da udelat sterilizace. Dnes jsem rada, ze jsem nastesti nesplnovala podminky, protoze se pomyslne biologicke hodiny ozvaly a ted cekame mimco (dceri bude 8). Vazne bych necekala, ze se tak jeste nekdy stane a ze budu chtit druhe (komplikovany porod, spatna rekonvalescence, telo totalne zhuntovane, ze jsem ho davala dohromady 2 plastikami abych nevypadala hur nez kdejaka duchodkyne, do toho tezke poporodni deprese atd, takze komplikaci a duvodu, proc jsem chtela zustat u jednoho nebylo malo). Asi bych to nijak netlacila na silu, nechala bych to plynout. Kdyz se to nezlomi samo, proc se do neceho nutit? Vzdyt v dnesni dobe neni nic neobvykleho, ze maji rodiny jedno dite. A 2 roky jsou jeste nejaka doba, tak nac spechat s rozhodovanim. Treba za rok muze byt ten nazor pevnejsi, ze dalsi proste ani nahodou, nebo naopak prijde nejaka nostalgie nad tim, jak deti rychle rostou a nazor se sam otoci. Mozna lepsi litovat, ze ma clovek jedinacka, nez litovat, ze do druheho sel, hroutit se, nezvladat a tak. Riziko, ze clovek bude litovat rozhodnuti je vzdy, ale urcite se s tim pripadne lepe vyporada, kdyz si bude za svym rozhodnutim stat a vedet, ze se rozhodl jak nejlepe mohl dle vlastniho uvazeni a ne pod nejakym tlakem. Vim, ze kdybych do toho druheho sla drive, litovala bych. Nebyla jsem pripravena, necitila to v sobe a bylo by to jen kvuli tlaku okoli, ktere me neskutecne vytacelo vecnymi otazkami typu "a kdy bude druhe?".
Já mám teda dvě, ale naprosto chápu tvůj postoj. Pro mě byl začátek těhotenství, konec i porod v podstatě trauma. Mateřská a rodičák cca vždy do 2 let věku za trest (domácí vězení) Nemám tu rodinu, kamaráky měly jiné zájmy, než plíny a chlap se vracel večer. Takže nonstop depka z té samotky a sociální izolace a taky mě krutě štvalo, že nemám normální příjem. Rozhodně vím, že nejsem miminkovský typ. Jak jsou děcka starší 9 a 6, tak je to podstatně lepší. Ale představa, že to projdu vše znovu mi kroutí i prsty na nohách. Ty roky mi přišly jako prodrbaný čas den - jen nevyspání, kojení, přebalování, domácnost a večer odpadnutí a ráno znovu - roky. Asi nesnáším stereotyp. A s jsou lidi, co nemají žádné dítě a nemyslím, že jsou sobci.. Sobci jsou lidi, co si děcka naflakají a nestarají se o ně..
@emily228 hehe... cítím a mám to naprosto stejně. Když jsme se poznala s přítelem, hned na začátku jsem řekla, že chci dítě..Jendo. JEDNO. Přítel už měl tři a chtel vždy 4, takže ideál. Jenže pak nastala situace, že syn se narodil s handicapem a mě najednou přišlo šíleně líto, že nezažiju jaké je to mít zdravé dítě, řešit jen běžné problémy a tak. Ale ani tak jsme o druhým neuvažovali, ale já si to vnitřně přála. Pak jsem omylem(opravdu naprosto omylem) otěhotněla když měl syn Teprve půl roku. 3 týdny jsme váhali.... Nakonec jsme si dceru nechali. Děti jsou od sebe 15m. Dcera (teď už má 2 roky), je zdravá a je parádní užívat si normální vývoj. Navíc oni jsou jak dvojčata, ona mu teď už hodně pomáhá a táhne dopředu a v budoucnu bude ještě víc. Oba je moc miluju....ale ale.....prostě dvě děti jsou na mě děsně moc.... nezvládám to hlavně psychicky...je to náročné, nulový čas pro sebe....nic....a jako ty nejsem mateřský typ na tisíc procent. Chybí život před dětma... chybí mi i jiné věci než domácnost a děti....takže akorát mi to fakt dokazuje, že to, že jsem chtěla jen jedno dítě bylo dobre....ale člověk míní, život mění ....🙂 Teď už se upíram na budoucnost, že za 2-3 roky už to bude v pohodě. 🙂 Jak nebudou tak malý. 🙂
Prave jsme resili stejnou vec. Nedarilo se nam pocit syna, povedlo se az po 3 letech po IVF, zbylo nam jedno zamrazene embryo. Vcera jsme byli po 3 letech ukoncit mrazeni. Obrecela jsem to a bojim se, jestli toho nebudu do konce zivota litovat, protoze to s nejvetsi pravdepodobnosti byla posledni sance na to, mit druhy dite. Zvazovali jsme to dlouho, ale manzel rikal, ze s ohledem na moje velky zdravotni problemy kolem porodu, uz by do toho nesel, ale ze se mam rozhodnout hlavne podle sebe, protoze na me je nejvetsi tiha (tehotenstvi, porod, rodicak). Mela jsem hrozny tehotenstvi, naprosto sileny porod cisarem, problemy jako prirostlou placentu a dalsi operaci dva mesice po porodu tech zbytku, to by se nejspis opakovalo. Syn prvnich 14 mesicu v noci nespal, resp. byl porad vzhuru, jak uz tu zaznelo, ackoli to vyzni hrozne, byl to nejhorsi rok meho zivota, sahla jsem si na psychicke i fyzicke dno. Od tehotenstvi mam navic kylu, se kterou jdu ted na opereci. Takze bych to znovu asi vazne nedala, presto kdyz na syna koukam, je opravdu uzasny dite (krom toho prvniho roku 😅, ale za to nemohl), tak me boli, ze jsme mohli mit jeste jedno. Je to jeste velmi cerstvy, tak si rada prectu pribehy, zda se s tim da srovnat.
Já mám dcery dvě a jedna z nich má receptivní poruchu řeči, vývojovou dysfazii, hyperaktivitu. Museli jsme hodně slevit ze svých životních standardů a věnovat se jí tak, aby se mohla normálně socializovat a později se snad začlenit mezi normální děti. Do své milované práce se kvůli tomu už asi nevrátím, dcera musí navštěvovat stacionář a musíme se s ní každý den učit, je to psychicky náročné pro všechny z nás.
Druhá dcera se zatím jeví jako "normální, zdravá".
Proč to ale píšu, i když mám obě dcery ráda, tak někdy lituju, že nemáme jen tu druhou dceru, všechno by bylo jednodušší. Vím, že to zní hrozně, někdo mě možná odsoudí.
Nikdy nevíš, jaké dítě se ti narodí, jestli bude zdravé, nemocné atd. Vím, že řada rodin je na tom daleko hůř než my.
A proč jsem teda měla ještě druhou dceru? Protože jsem chtěla vědět, jaké je to mít "zdravé" dítě. Má rok a půl a je úplně jiná, všemu rozumí, začíná mluvit ve větách, všechno je jednodušší.
Ale jak jsem psala, někdy lituji, že nemáme jen ji, tu druhou dceru.
Já jsem strašně začala toužit po druhém dítěti v cca 8mi měsících věku první dcery. To bylo takové to pohodové období, kdy ještě tolik nalezla a dobře spala. Pak to nějak přešlo, já se v jejích 14ti měsících vrátila do práce, všechno se vrátilo do starých kolejí a s manželem jsme tak předběžně zhodnotili, že zůstaneme jen u jedináčka. No a za měsíc se nedostavila menstruace. V práci jsem po třech měsících znovu oznámila, že jsem těhotná. Narodila se druhá dcera a mě najednou přišlo, že tím jsme kompletní, že tak to má být.
Jasně, že to že začátku bylo těžké, respektive možná horší tak v roce věku té mladší, kdy si začala prosazovat svou. Dneska je holkám 3 a 5 let, chodí do školky, hádají se, perou, mě tečou nervy. A pak to vynahradí tím, že se jedná o druhou postarají a obejmou.
Občas mě napadne jaká pohoda by to byla s jedním dítětem, zvlášť když si předávají nemoci, tahají se o hračku a jedna druhé závidí obrázek na tričku. Takže celkem chápu úvahy zůstat jen u jednoho dítěte. Ale v mém případě by mě to za pár let určitě mrzelo.
Mám tři a mám toho plný zuby.nejmladsi má rok a má velký věkový rozdíl od bratrů a budu teď upřímná,nevím jestli bych do toho znova šla.narozdil od bratrů,kteří byli jsme dní je ona ďabel,je jí 16 měsíců a furt řve,kňoura,někam leze,vyhazuje věci že skříněk. No, ať si každej říká že je to požehnání,ale pro tu matku je to obrat úplně maximální.mam pocit,že je. Uklízím a uklízím....a na kluky mám strašně málo času.uprimne,dnes bych měla jedno dítě.
ufff, ani nevíte jak se mi ulevilo, když tady vše čtu..všechny pocity, emoce, zážitky, zkušenosti a názory. Už jsem si říkala, že jsem v tom jediná. Ale napadá mě otázka - vidíte, kolik my ženy, toho musíme zvládat?
Jinak k tématu, mám jedno a byla jsem zapřísáhlá, že to tak zůstane. Teď začínám cítit, že bych klidně měla i druhé. Byť jsem si u prvního taky sáhla na úplné dno (důvodů bylo několik) a jsem na vše v domácnosti i péči o dítě naprosto sama. Další věc - pokud budu mít druhé, tak ztratím příjem a budu doma poslouchat, že nás živí manžel... U nás je to složité v tom, že on je člověk co neměl vůbec děti mít (já si myslela, že se změní až pochopí že děti jsou smysl života) a když nemá žena 100 %tní oporu v tom muži tak to prostě není rodina jak má být..
Nelituji🙂
Měla jsem to stejně jako zadavatelka, ale před čtvrtými narozeninami syna jsem nečekaně otěhotněla. Teď mám na ruce ubrečené miminko s bolavým břichem a kupodivu mi to vůbec nevadí a jsem nakonec ráda.
Každopádně jeden můj kolega v předdůchodovém věku, co má jen dospělou dceru, říkal, že mu nejednou vyčetla, že nemá sourozence. Že je to vlastně asi škoda, že neměli dvě děti.
Tohle asi musíš cítit, z tvého příspěvků pociťuji, že jsi de facto už rozhodnutá. Věk rodičů (i otce) samozřejmě hraje také roli, píšeš, že manžel je starší. My máme děti dvě, protože jsme dvě chtěli, a nelituji, na dceři vidím, že jí brácha dává hrozně moc a bez něj už v těch 2 letech, kdy se "lámal chleba" ohledně 2.dítěte, měla dost náběh na to být pěkný sobeček. Brácha jí jednoznačně prospěl. A i přesto jsem v jednu chvíli měla takový splín, jestli přece jen nezůstat jen u jednoho zejména z finančních důvodů (přece jen dvě děti prostě stojí 2x tolik co jedno). Nicméně vnitřně jsem cítila, že jedináčka bych litoval, že ty dvě děti prostě chci. Nejlepší rozhodnutí. Ale to prostě musíš cítít, no. Nenech se ovlivnit okolím, že "normální je mít dvě děti, chudák jedináček" nebo naopak "jsi blázen, v dnešní době dvě děcka"? Nikdo nežijeme vaše životy, nikdo za vás ty děti hlídat a vychovávat nebude. Pokud cítíš, že tě to nenaplňuje a i dítě je spokojené samo, nenuť se do druhého dítěte jen proto, že bys "měla"
Nelituji! Naopak teď, už s odrostlejším kouskem si to užívám. Trávení času s rodinou je pro mě duševní regenerace a relax, který záměrně vyhledávám 😎 Žádné třenice mezi sourozenci, hádky a nekonečné kolečko vzájemně předávaných nemocí. Prostě pohoda pro všechny zúčastněné 🥳
Mám dceru skoro 8 let a nelituji zatím vůbec ♥️ do 4 let jsme nespali, v roce kočárek jsme prodávali, protože prostě v něm měla hysteraky, bylo to náročné ...postupem času se ale měnila, nyní chodí do druhé třídy, je strašně moc hodná, je to moje partacka, jezdíme už spolu nakupovat, na výlety, které si fakt obe užijeme a zároveň když chci jít sama někde s kamarádkou, tak už není problém, už je velká, takže já jsem šťastná, že to takhle mám a na mimino nemám ani pomyšlení, možná jednou až bude mít 13 a už na mě bude prdět 😂
Holky, moc všem děkuji za předané zkušenosti a milá slova, vážím si toho. ❤️
Omlouvám se, že všem neodepíšu jednotlivě, ale asi bych se do toho zamotala 🙈, takže odpovím všem společně. 😊
Když si představím dál život jen a jedním dítětem, vidím všechny ty benefity a představit si to dokážu. Bylo-li by to jen na mě, nechala bych to teď být a rozhodla se až za 2-3 roky. Představa další mateřské a toho samého kolotoče na další 3 roky mě fakt teď hrozně děsí, nejsem na to vůbec připravená. Jenomže pokud se rozhodnu za ty 2-3 roky, že bych chtěla ještě to druhé, že mi to chybí, tak manžel už nebude chtít a já pak třeba budu litovat, ale třeba taky ne. Nejhorší je prostě to, že to v sobě nemám uzavřené 🙈 Já vím, jsem hrozná fňukna. 😅🙈🙈😅
Moje kamarádka vždy chtěla jedno dítě, po 9 letech ji rodina dotlačila do dalšího a teďka má 3.dítě, které bylo zjistilo pozdě, na potrat bylo pozdě. Můžu ti říct, že pohled na ni je fakt hroznej. Taková obří hromada neštěstí. Do teď s tím není vyrovnaná. Navštěvuje odborníka a bere prášky. Nechci tím říct, že tohle by tě po letech čekalo, ale i to se může stát. Já osobně jsem to měla nastavený tak, že mezi dětima žádná pauza. Vzít to jedním vrzem, pak bych to bylo těžší být v práci a pak zase odejít.
Já myslím, že v jakékoli variantě člověk někdy zalituje, že neměl dvě, že neměl jen jedno. Já občas lituju, že nějaké vůbec mám 😀 Já mám dvě holky, necelé dva roky po sobě. Když byly menší, bylo to úžasné. Hrozně si spolu vyhrály, všechno dělaly společně, chodily spolu do školky, na kroužky, učily jsme je ve stejný čas lyžovat, plavat, bruslit... Teď je jim 10 a 8 a už to tak růžové není a já neustále hasím nějaké požáry a řeším konflikty. Hlavním půdovcem je ta mladší. Ta starší je moc hodná, poslušná, klidná a rozumná. Ale ta mladší je satan a teď obzvlášť má období, kdy se ukazuje, že liberální výchova nebyl ten nejlepší přístup. A přiznám se, že kolikrát mě hlavou prolítne myšlenka, jak bych měla klidný a pohodový život, zůstat jen u té jedné.... Ale jsem ráda, že to vyšlo takhle. Máme spoustu zážitků, všechny aktivity, které pro ně vymýšlíme mají prostě úplně jiný rozměr, když je tech dětí víc. Navíc doufám, že v dospělosti k sobě budou mít blízko a budou mít spřízněnou duši už napořád.
@kakba já ti ale neberu, že máš dvě, jen konstatuji, že se ve všech diskuzích, která je primárně zaměřená na to, že se někdo rozhodne mít jedno, objeví někdo jako ty se svojí osvětou "mám dvě, protože..."