Litujete, že máte dítě?

Zrovna teď jsem ve fázi, kdy se buď zblázním nebo uteču. Nelituji toho, že je máme a nelituji ani toho, s jak malým věkovým rozdílem jsme si je pořídili. Ale teď zrovna (tak poslední měsíc, dva) jsem nějaká úplně vyšťavená a za den o samotě bych dala cokoli 🙂

Ja se taky verejne priznam. Bohuzel od zacatku druheho trimestru resime hrozne starosti se zdravim maleho, to nepreju nikomu. Takze cele tehotenstvi v nervech, oddeleni sestinedeli v porodce jako ze zleho snu, pozdeji se nabaloval jeden problem na druhy, porad se resily same zdravotni problemy. Priznam se, ze jsem mela tezke deprese a byla jsem zrala na prasky. Pocity, ze jsem nekde uvizla a nevedela jsem, jak z toho ven. Jak to vratit zpatky. Vlasu vypadala polovina hlavy, zaludek jak na vode. Pozitiva mit dite jakoby neexistovaly, negativa tezce prevazovaly. Navic jsem byla silne ovlivnena kamaradkou, ktere umrelo miminko a ja byla jeste na pohrbu. Ted jsou malemu skoro 3 mesice, konecne vime, jak na tom je a ja se zacinam uklidnovat. Nakonec vse dopadlo dobre a malemu ve vysledku skoro nic nebude, na to, jak hrozne to vypadalo 🙂

@michelle_01 Heh....Já první 4 měsíce probrecela. Jeho diagnózu nám řekli druhej den po porodu a dva měsíce objevili, že to má i v mozku. Super start mateřství kdy se těšíš, že budeš řešit leda tak prdy, nevyspání a teplotu po očkování. Proto doufám, že si to "normální" uziju u druhýho. Ale přesto jsem si nikdy nedokázala představit ho nemít. Ani na začátku, ani teď.

@me_druhe_ja
co to byla za diagnoza,jestli to neni tajne?

Já nelituji, ale z 80% mě to vážně nebaví.. furt totéž dokola.. a já u toho jen stárnu a další roky to nevypadá na změnu.. Docela se těším na vnoučata. Až to půjde půjčit a odložit zase. Mít ale občasnou hlídací babičku, bylo by to jiné.. Ale jsou i matky, co jim to naprosto vyhovuje.. být doma, nepracovat, náplň života dítě od rána do večera..Toho chlapa už ani nepotřebujou.. teda až na ty finance. Mám jich okolo pár a jsou šťastné.. Já potřebuji i dýchat a mít svobodu, ale není to moc reálné..

Mateřská mě nebavila. První půl rok jsem se starala automaticky, žádná neskonalá mateřská láska se hned po porodu nekonala. Pak jsem se začala hasit po fyzické stránce, dohromady už se nikdy nedám. Teď to je fajn, už to není jen "plíny, mlíko, kočár" a období "hřiště, hřiště, šťourání ve všem" už máme taky za sebou. Jsem ráda že jí mám, ale do dalšího už bych nešla.

@michelle_01 Ted se stydim, ze resim krabiny, kdyz mam zdrave dite. Obdivuju Te, ze jsi to zvladla ja uz bych se davno sesypala teda. Hlavne, ze vam to dobre dopadlo. Zdravi je nejvic

@zelenaesmolda Vzácná geneticka nemoc, monitoruju u sebe na profilu, kdyby se to někdy někomu stalo.....Já totiž informace v CJ nenašla.

Nelituju, ale casto me napadaji myslenky o tom, ze to bezdetni maji jednodussi. Ale myslim, ze znacny podil na tom ma aktualni nastaveni spolecnosti, kdy lide funguji v mikrorodinach - otec, matka, deti - otec neustale pryc, matka na deti vicemene sama. Ten kolotoc je proste sileny. Po prvnim porodu jsem mela prvni rok syndrom vyhoreni. Pak jsem se z toho s pomoci kamaradky zbrchala. Ted mam 7,5m po druhem porodu a prezivam to jen s vidinou toho, ze za rok to uz bude podstatne lepsi. Lonsky rok jsem se rehabilitovala - syn uz mel 3 roky, v zari zacal chodit na pulden do skolky a ja byla doma tehotna a zacala jsem sit. Odpocinula jsem si a navykla si na castecny navrat svych svobod. V klidu jsem jedla, na wc jsem chodila sama, zaridila jsem si beh stresu, co bylo potreba. A ted nanovo. Ted uz to neprozivam jako s prvnim, ale pribyly zase sourozenecke rozbroje, takze je to porad dokola. Navic si jako matka pripadam v obecnem chapani spolecnosti jako vyzirka, protoze jsem "jenom" doma a "jenom" se starm o deti. Jsem vysokoskolsky vzdelana, mam kousek od dokonceni doktoratu a ano, bylo fajn opustit vedu, deti me naplnuji, ale nekdy mam pocit, ze moje IQ je na bodu zapnute pracky. Jsem zvykla na jiny standard. Ale vim, ze az deti za par let odrostou, a ze to utece, casu zase bude vic a bude prostor i na vlastni zajmy a nejakou dalsi realizaci. Kez by se to dalo nejak naredit. Obdobi na rodicaku je velice intenzivni.

Já jsem to měla u první dcery do jejich 3 měsíců. Bohužel trochu náročné bylo to přijetí že jsem vůbec těhotná, je pravda že jsem se na začátku chovala ne úplně pěkně. Byla jsem naštvaná, že budu muset opustit slibně rozjetou karieru. Pak tomu nepřidal ani těžký, dlouhý, náročný, přenášeny a vyvolávany porod s komplikacema a týden v nemocnici na šestinedělí, kdy mi tam div ne skákali po koze, aby že mě něco dostali a holka řvala nonstop jak siréna na celou porodnici. Všichni věděli či ten alarm je. Až mi z toho rupla žilkami v oku. Sestry ji k sobě nechteli a já po šíleném porodu celý, týden nespala. Pak bylo dalších krutých 14 dní doma, kdy jsem už byla i nastvana na malou, pak zpátky špitál, protože nepribirala a blila a až tak po 3 měsících kdy, se začala trochu rovnat a já se vyspala 2 hodiny v kuse, se to začalo lepsit a já zácpa vystupovat z nějakého chladného deliria. U druhé už to bylo lepší to přijetí. Akorát když se historie opakovala a já měla jít v úplně stejném teinu (14 dní jsem přenášela u obou) na vyvolání a primář mi řekl, do hodinyi řekněte, jestli chcete vyvolat dneska nebo zítra..... Sesypala jsem se tam na chodbě a museli mě odtáhnout do pokoje a dát mi léky na uklidnění. Protože představa toho šíleného porodu podruhé.... Jsem chtěla skočit z okna.... Naštěstí porod o poznání lepší.... Pak zas byly po porodu jiné problémy. .. Dneska jsem na tom tak, že já to mám pravidelně v cyklech.... Přes týden jedu v pohodě ale přijde pátek a v pátek mám fyzickou krizi a v neděli psychickou. Prostě toho mám pak už po týdnu nad hlavu. Korun když hlídání není a manžel má opravdu náročné ulitane remeslo. Nejhorší je pro mě podzim v tomto, přesto že mám podzim nejraději. To vím, že bude muz v práci od rána do noci a vravlcetnse bude, až budou holky dost, takže je nestihne ani vykoupat. Svoje deti miluju i když je to náročné s rozestupem ani ne dva roky. A starší žere Duracelky. Jenže odpočinout bych si potřebovala. Muž se snaží, ale ten je sám kolikrát na šrot. Nemáme hlídání, nevím co je to být přes noc bez nich, nebo aspoň celý den. Když má muž volno, vytáhne je ven. Ale pořád..... Nemáme čas jen na sebe.

@me_druhe_ja oproti tobe jsou ty nase fakt jen drobnosti, ktere se vyresi operativne. Na pocatku mi nebyli schopni ani rict, jestli je nalez slucitelny se zivotem nebo ne. Nemam ani jednu prenatalni fotku a to jsem co 14 dni behala po ultrazvucich. Beru to tak, ze to tak melo byt a melo me to necemu naucit. Sledovala jsem te uz v tehotenstvi, mas muj velky obdiv. Drzim vsechny pesti k druhemu a moc ti preju, aby bylo vse v poradku 🍀Ja jsem srab, manzel ma taky dost, takze druhe zkouset nebudem 🙂

@michelle_01 To musel být taky masakr, když už jste to řešili v těhotenství...to je zas pro mě hrozná představa. Já si prožila naprosto klidné a bezproblémové těhotenství ve sladké nevědomosti. 🙂 Tak držím moc palce, aby operace dopadly dobře! Já taky doufám, že ten lék zabere, nebude mít problémy s mozkem a zachvaty a zůstanou 'jen" ty estetické veci. My a druhým nikdy nepočítali, ani tak ani tak...ale stalo se to skoro jako neposkvrněné početí, takže asi osud.....

Mam dve deti-prvni planovanou sekci, a to mi ta laska teda najizdela hodne pomalu. Uz v porodnici jsem si rikala, ze ji vlastne vubec nemam rada. Byla narocny miminko, kontaktni, uplakany, v noci nespala.... druhe spont a to byla velka laska hned. Ja jsem za kazdou cenu chtela, aby se tem porod alespon trochu rozjel, i kdyby mel skoncit sekci. Ale aby se nejake hormony vyplavily. Protoze to 1.sestinedeli bylo fakt narocny a verim, ze manzel mel obcas i strach nechat nas doma samotne. Jednoh jsem mu ze srandy rekla, ze jsem malou dala do babyboxu a on se fakt k smrti vydesil, protoze v te dobe bych toho byla asi fakt schopna.
Ted je jim 3 a pul roku a jsem rada ze je mam. Ale hodne casto zavidim bezdetnym-moct cestovat kak chteji, vyrazit vecer na vino, do kina. Mame minimum hlidani, takze deti mame doma "na krku" prakticky porad.

Teda holky, když to tady čtu, tak to je masakr 😲 ještě že já měla (a mám) porod i období po porodu v pohodě...

Ja taky nejsem matersky typ. Svoje dite miluju nejvic na svete, rozkrajela bych se pro ni a kdyz se ke mne prituli, je to to nejkrasnejsi na svete, ale nebavi me 100x za den malovat kocicku, hodinu v kuse drzet drevene ovoce/zeleninu, aby mohla delat rizy rizy, 50x udelat kuk, kdyz na me ciha z bunkru.... tesim se, az manzel prijde z prace, protoze se povesi na nej. Kdyz mi v jejich 4 mesicich zavolali z prace, jestli bych jim nechtela na par hodin tydne vypomoct, ani jsem dlouho nevahala. Predtim jsem delala z domova a ted jsem rada, ze na jeden den v tydnu vypadnu do kancelare. Nelituju ani jeden den, ze ji mam a ze cekam druhe, ale vysmata maminka, co si uziva byt doma a bavi ji saskovat 24h hodin s ditetem teda nejsem a nebudu

Toho, že mám děti určitě nelituji, nicméně si od nich moc ráda odpočinu 😂 tento týden to byl extra mazec, venku brutální vedro, do toho všichni tři nemocní, no čtvrtý den pobytu doma už bouchaly nervy všem 🤦‍♀️ Hraní si (momentálně u nás frčí hra na pošťáka) mi ani tak nevadí, i mě baví, spíše mě nebaví to neustálé dozorování, vysvětlování a hlavně usmrňování, to mě asi nejvíce ubíjí. Třeba dnes jsem asi 30x řekla, ať neskáče po posteli, 30x ať se nesnaží zvednout brachu, popřípadě že pokud něco chce, musí mi to říct a ne začít kňourat...no, mám naději, že možná časem to bude lepší (a začne to znova s tím mladším) 😂🤦‍♀️

Upřímně ty dokonale matky na soc. sítích maji buď anděly nebo prasky(víno) i v kojenecké lahví. Mám pro okolí hodně, úsměvave dítě.. V překladu kontaktni, první tři měsíce trápilo bříško, teď zas zuby, křik má už v rovině trhajíci uši, když brečí, přestane dýchat až do rudomodra.půl noci probreci ve spánku , ...ale když se usměje, vše zapomenuto

To se nedá tak říct. Jsou chvilky, kdy mi fakt pije krev - když se vzteká a chce za každou cenu prosadit svoje, když bezdůvodně řve, je rozmazlený..Jsou dny kdy prostě na něj nemám náladu - jsem unavená, není mi dobře..Ale ve výsledku ho mám stejně ráda a když ho uspávám, hladím ho po hlavě a užívám si to a říkám si, jak moc ho mám ráda. 🙂 Já si myslím, že každý má občas takové pocity. Prostě jsou i dny, kdy máš chuť to dítě zahryznout ...tak to je.

Také přiznám, že ze mě hormony štěstí z mateřství zrovna nestříkaj 😀... Ono asi i záleží, jaký byl porod a jaké je dítě. Jsme vděčná, že je syn zdravý a jsem ráda, že ho mám a jsou dny, kdy se dmu pýchou,láskou a štěstím,jaký mám dítě. Ale jeho složitá povaha a intenzivní nekonečný řev,vztekání hned od prvního dne mě fakt nenaplňují. Je to lepší, teď mu jsou 4 roky, ale mysím, že klid bud mít, až dospěje 😀 Já jsem se psychicky srovnala až s úprkem do práce v jeho 2 letech (nejdřív brigádně, ve 3 letech na HPP)...Jak říkám, v mateřeské roli jako životním poslání jsem se nenašla a potřebuju si zachovat i své JÁ a pak jsme doma spokojení všichni...V rámci mezí.. A určitě nejsem matka, která by s pohodě šla do 3-5 dětí 😝

Tak dite te stastnou neudela, pokud jsi dite chtela, tak se pouze dostavi to stesti, ze ho mas... jako kdyz chces vyhrat milion a vyhrajes.-) Vic bych od materstvi necekala.-)

A ty dítko máš nebo jak jsi na tom aktuálně? Někdy mateřské lásce hodně trvá, než se dostaví. Mě osobně ubíjely ty srdceryvné příběhy o tom, jak byla láska na první pohled na sále hned po narození. Přišla jsem si, že jsem totálně vadná. Ta zamilovanost do dítěte přišla až časem. Myslela jsem, že jsem vadná, ale pak jsem zjistila, že ta láska na první pohled není zase tak častá, akorát se o tom nemluví. Prvorodičky si pak připadají jako nejhorší matky na světě, které asi s dítětem ještě měly počkat a do čeho se to vlastně pustily, ale jsou ticho, jak myši pod metlou, aby náhodou se na ně někdo nedíval křivě.

Upřímně jsem se toho hodně obávala před porodem. Konec svobody, konec párty..
svobodná jsem furt a začali mě bavit i jiný věci než jenom alkoholové dýchánky.
Naštěstí jsem se hodně vyřádila před těhotenstvím, takže toho opravdu nelituji, to je podle mě důležité byt poradně vyřáděná! 🙂

Ne, nelituju 🙂) Možná jsi se spis chtěla zeptat, jestli mají ostatní nějaké krizovější chvíle, dny..? Nechci mluvit za ostatní, ale za sebe říkám, že občas bych je vystřelila někam na planetu XY
Nevím jak staré mas dítě, ty první měsíce mohou být hodně náročné.
Já osobně, co jsem tak letmo procetla, myslím, že v tomhle hodně platí to: člověk vždy tak trochu nostalgicky chce to, co zrovna mít nemůže 😃

Maminky závidí bezdetnym tu svobodu pohybu kamkoliv, bezdětné zase mohou nakukovat do kočárků a říkat si, kdy už......

Je to klišé, ale člověk by si měl co nejhezčí udělat to, co má a nedumat moc nad tím, co už nejde změnit 🙂)

(jak rostou, je to lepší a lepší 😉)

Ne, nelituji. Nebudu ale lhat, ze mi nechybi urcite akce, treba jako letni kino nebo koncerty ci male hudebni festivalky, ktere jsou ted u nas kazdy tyden na koupalisti. Jen si rikam, rok to musis vydrzet, pak prcek dostane sluchatka a trada na metalfest. S dvoumesicnim miminkem to vazne ted podnikat nebudu. Sveho syna miluji a prave ze jsem se bala, ze nebudu, ze tam ta euforie nebude (doufala jsem do posledni chvile v jine pohlavi) a obavy se rozplynuli jeho prvnim nadechem. Nelituji a litovat ani nebudu. Muj syn i jeho otec jsou pro mne nejdrazsi poklady na svete. Prave dnes jsem maleho musela nechat hlidat mamce, vezla jsem kamarada v podvecer na nocni zavod 200 km tam a 200 zpet plus cekani az dobehne a tou cestou jsem ho nechtela trapit. Ani netusis jak mi bylo smutno, byt na nekolik hodin tak daleko od sveho miminka.

@misel027
mas dvouletaka,to neni o rozmazlenosti ale o tom,ze je to normalni vyvojove obdobi.hleda sam sebe a zacina si prosazovat svoje potreby.dela to kazde dite.

Nelituji. Ne, že bych toho někdy neměla dost, ale zároveň vím, že si dceru musím užívat každý den, protože nevím, kolik času je nám dáno. První dcera nám zemřela náhle ve 2 letech a nevím, jak se s tím vyrovnat.

@vendes vyhrkly mi slzy do oci.. je mi to líto! Hodně sil, to musí být strasne.

Já jsem sice občas trochu na nerva, teď čekám 3 dítě, ale nelituji. Hlavní je podle mě dát si oraz, takže já předávám děti třeba na 2 hodiny manželovi a papá

Já jsem se těšila na dceru moc, čekali jsme na ni skoro rok, už jsme uvažovali o IVF, ale nakonec se zadařilo. Ale porod akutní císař, malá měla žloutenku, nechtěla pit, byly jsme v porodnici 10 dní, doma nastalo peklo na zemi, brutální koliky, pronosili jsme ji s manželem celé noci, v kuse spala cca hodinu, přes den 20 minut. Takže já jsem si sáhla na absolutní dno a je mi zle při vzpomínce na to. Teď ji jsou 3, za 14 dní jde do školky a já se vracím do práce a strašně, ale strašně se těším, že budu dělat zase něco, co mě naplňuje. Prostě mě mateřská nebaví a ubíjí mě ten každodenní stereotyp. Horší je, že manžel trvá na dalším dítěti a já fakt nechci a nedokážeme se na tomhle shodnout. Práce je pro mě dočasné vysvobození!