Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři

Můj život postrádá smysl. Kde je příčina?

16. pro 2019

Ahoj holky,
nevím co si počít se svým životem. Nejsem šťastná a ani jsi nepamatuji, kdy jsem šťastná vůbec byla. Snad už od narození jsem byla smutná, neprůbojná, stydlivá, neschopná navázat kontakt s lidmi. Vždy jsem byla ta šedá myška co s nikým slůvko neprohodila. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto, že jsem prostě nevěděla jak na to, jak se s lidmi bavit a hlavně o čem. Bála jsem se, že se ztrapním a tak jsem byla raději zticha. Bylo to už ve školce, pak ve škole. A je to tak dosaď. Jako bych žila celý svůj život v ulitě a ani před přáteli se nedokážu odvázat. Pořád mám potřebu se kontrolovat, hlavně na sebe zbytečně neupozorňovat. Být středobodem pozornost? Jen to ne ! Stydím se před lidmi strašně moc. Svazuje mě to.

Také mě trápí, že hodně lžu. Lžu rodině, lžu příteli. Můj přítel je bohužel kvítko a proto rodiče byli rádi, když jsme se rozešli. Dali jsem se dohromady, ale nikdo o tom neví. A ani přítel neví, že rodičům lžu, že spolu nejsme a příteli lžu, že rodiče o nás ví. Před rodiči jsem si vymyslela historku o sobě a před přítelem taky. Nevím jak z toho ven, bojím se až to jednou praskne.

Nevím jestli je to jenom lenost nebo je to už diagnóza, ale dělá mi potíže jít ven, na poštu nebo do obchodu. Je to pro mně veliká oběť. Nevím si představit jak půjdu do práce, posledního třičtvrtě roku jsem nepracovala. Jsem jenom doma v posteli, nic mě nebaví na nic nemám náladu. Nevím co si počít, takhle ale žít nechci. Přítel mi taky říká, že má obavy aby jsem nezakrněla. Chápu ho naprosto. Nechci být už taková, nechci se nechat živit, chci mu pomáhat a chci být i kvůli němu lepším člověkem a hlavně užitečným. Nechci být líná veš, která navíc lže jak když tiskne. To lhaní musí mít příčinu, ale nevím jakou, snad chci být zajímavější? Nevím..

Nevím jak to změnit, jaké kroky podniknout. Vůbec nic se mi nechce, nemám na nic náladu, nemám z ničeho radost. Byli jsme s přítelem přes víkend na trzích, bylo to ok, ale moc lidí a to nemám ráda, nejraději jsem doma. Tady mi nic nehrozí, žádné nebezpečí. Dostala jsem dárek, ani z toho jsem neměla radost. Zdobili jsme vánoční stromeček a taky se nedostavil ten pocit, který je myslím, normální, tedy štěstí. Prosto nic. Jako kdyby jsem nevěděla co je radost, štěstí a taky mám pocit, že jsem emocionálně vůči lidem ochladla. Jakoby ve mě nebyl cit. Přitom se dokážu rozbrečet kvůli nespravedlivosti nebo bezcitnosti jiných, když někdo trpí, vím se tak vcítit do jeho kůže, že brečím s ním/ní a jeho/její situace mě trápí snad víc než jeho/jí samotného/samotnou.

Mám dlouhodobý, dlouholetý pocit nespokojenosti, smutku.. jakoby jsem čekala už na smrt.

Káťa (28)

irena1111
16. pro 2019

Nečetla jsem příspěvky ostatních, ale to co popisuješ jsou deprese a bylo by fajn zajít s tím k odborníkovi. Ničeho se neboj ani se nestyď, není k tomu žádný důvod, koukni po nějakém odborníkovi a co nejdříve si domluv návštěvu. Kromě psychiatra by bylo dobré zajít i za psychologem. Vzhledem k tomu, že máš jisté problémy už od dětství, bude ddobré když to spolu všechno proberete.
Je dobře, že si tenstav sama uvědomuješ a chceš ho změnit. Navíc máš partnera, do budoucna budeš chtít třeba i děti, takže je určitě potřeba začít svůj stav co nejdříve řešit s odborníky. Ty to možná cítíš jako hambu nebo ostudu ale pro toho doktora jsou podobné problémy denním chlebem takže na tebe rozhodně nebude koukat nijak zle.

gingerbread
16. pro 2019

Ahoj Káťo, určitě vyhledej lékaře nebo rovnou kontaktuj nějakou psychiatrickou ordinaci. Takhle se citit opravdu neni v poradku a je z toho cesta ven. Zaklad je opravdu chtit a to,ze si tohle uvedomujes a chces aby ti bylo lip je vlastne uz prvni krok! Jen udělej ten další a nekam zajdi,dnes existují léky a odborná pomoc a opravdu opravdu se není za co stydět i když v čechách si spousta lidí stále myslí,že je to slabost jít k psychiatrovi,ale je to naopak. Máš deprese a tvé problémy budou určitě chtít i terapie a uvidíš,že se na terapie budeš pak i těšit,jelikož ti bude lépe a lépe.. chce to jen někoho,kdo ti pomůže na tom uzdravení pracovat. Držím palce

sobist
16. pro 2019

Asi bys to měla řešit.

V lecčem to mám podobně jako ty, ale umím si život užít. Jen prostě jinak, než většina lidí. Každopádně třeba to s tím, že musíš mezi lidi - jsem na mateřské a zhoršilo se to. Dokud jsem dělala jako prodvačka, bylo to relativně v pohodě. Teď mi větší skupina lidí vadí víc, než nějaké čtyři roky zpět.

Mě pomohlo se sebou pracovat. Žádné knihy nebo tak, ale najít nějaký z těch problémů, co mě trápily, a řešit ho. Aktivně. Nebát se. Přestat řešit co si druzí myslí. Dost mi pomohlo přestat být ta, co jde s davem, a několikrát se hlasitě ozvat. Lidi mě měli třeba za hysterku, protože byli zvyklí že držím hubu a krok, ale mě to pomohlo si ujasnit pár věcí - když nechci, nemusím; i můj názor má váhu; jsou lidi, co v životě prostě nepotřebuju; je k ničemu být pořád ta hodná a milá. Prostě jsem to sebevědomí pošoupla trochu výš.
Neříkám, že jsou to dobré metody, ale mě pomohly. Jsem se sebou spokojenější = můj život je lepší.

Jediné s čím se mi nedaří nic dělat je pocit, že si s většinou lidí nemám co říct. :D Prostě nemám. A už to taky neřeším. Nepřetvařuju se, nesnažím se nutit do věcí jako hraní spolčenských her apod. a jsem spokojenější.

Snad ti aspoň tohle málo pomůže, ale opravdu bych zkusila nějakého toho odborníka, pokud máš tu možnost. Já tu jen tak plácám z vlastní zkušenosti, takové mini tipy, které můžou být pro jiné úplná blbost.

Hodně štěstí a sil! Snad budeš brzy šťastnější! 🙂

kristyn.g
16. pro 2019

Nikdo se ti nevysmeje seber se a jdi psychiatrovi a psycholožce. Pomůže to to. Vypadá to na sociální fobii.

autor
17. pro 2019

Ahoj holky, děkuji za rady, včera jsem se necítila dobře a tak už jsem neodpovídala. Včera to na mě dolehlo víc než jindy, pobrečela jsem si a ... ty myšlenky na smrt bylo neobvyklé intenzivní. Nechci to ale udělat, rodičům by to ublížilo a já jim nechci způsobit takovou bolest. I když nikdo jiný by mě nepostrádal. Ale tak alespoň pro rodiče se to vyplatí, i když.. tam to taky není růžové. Nemůžu s nikým mluvit o depresi, matka vůbec nerozumí jak vůbec někdo může trpět depresí, takové lidi považuje za slabochy a sebevrahy vůbec nelituje a partner jen říká, že se tomu nesmím poddávat nebo mě to sežere. Pak se cítím ještě hůř.

kristyn.g
17. pro 2019

Tohle chápu. Ja jsem se začala léčit když mi bylo 18. A rodina to vůbec nechápala a odrazovala mě. Ale bylo to to nejlepší co jsi mohla udělat. Věř mi. Objednej se k psycholožce i k psychiatrovi. Za půl roku bude líp. Já se léčila asi rok a půl. A potom jsem byla v pořádku. Než se v tom plácat.

malaga019
18. pro 2019

Ahoj Katko, ve tvém případě bych neváhala a ihned si zavolala do nějaké psychiatrické ordinace a následně se i objednala k psychologovi...Oddalováním se to jenom zhorší. Pokud tvoji rodiče mají takové myšlení o lidech s psychickými problémy, nemusíš jim to říkat..alespoň ne hned, mohlo by ti to ještě přitížit.
Tím nechci říct abys jim lhala, ale stačí říct, že jdeš k doktorovi a toť vše...konkrétně to říkat nemusíš.
Mám, i když spíše jsem měla dost podobný problém, rozvádět to tady nechci, ale kdybys chtěla můžeš mi napsat soukromou zprávu, kde si o všem můžeme napsat...ráda ti pomůžu 🙂