Neopodstatněný strach z řízení auta a parkování
Ahoj, vím, že tu podobné diskuze jsou, ale jsou starší a já potřebuju trochu uklidnit 🙂 Co vám pomohlo překonat strach z řízení - a z parkování? Máme docela široké a dlouhé auto, já navíc dlouho neřídila, protože mě vystresovalo hned po autoškole řízení s tátou (myslel to dobře, ale jak byl nervní, tak jsem začala hrozně chybovat - a to mě to v autoškole bavilo) a já se pak přestěhovala do většího města a tam mi zkrátka stačilo MHD. Jenže čas od času potřebuju přeparkovat nebo někam zajet sama a zjistila jsem, že přes všechno snažení a domlouvání si z toho mám vážně strach - kdybyste mě viděly vyjíždět z garáže... Najednou jsou ta vrata hrozně úzká, já nemám odhad, a všude sloupy 😀 Vím, že to chce cvik a trénink, ale potřebovala bych nějakou kouzelnou formulku, abych se nebála, že to odřu (máme parádní místo v garáži hned vedle sloupu) nebo že někde uvíznu a budu tam bezmocně trčet a čekat, až mi někdo potupně pomůže... Navíc se stydím, že se bojím řídit, když třeba v práci nikdo nechápe, jak vůbec můžu do práce jezdit MHD, když autem je to "taková pohoda"... Co pomohlo vám ☹ ?
Mně se zase nechce jezdit s někým, koho znám 😀 hlavně s přítelem, vadí mi ten pocit, že mne kontroluje a to,že máme vždy s sebou prcka, hrozně bych si přála být někde na Šumavě u našich a sama s autem si potrénovat, aby mi do toho nikdo nekecal a nesledoval mně. Ale i mužem to jde, jen ty jeho hlášky občas, se tak soustředí na to, aby mi řekl, co mám dělata ještě to zopakoval, že si nevšimne, že jsemt o už dávno udělala. Nebo mne děsne vytáčí, když něco chci udělat a on mi to pak řekne a má pocit, že by mne to bez něho asi nenapadlo, nebo co 😀
Ještě mě napadá, že existuje projekt "Ženy za volantem", dělají kondičky pro ženy, které se bojí... a začíná to myslím sezením s psychologem, kde si vyjasní, jestli žena potřebuje spíš víc řídit, nebo spíš nejdřív odstranit nějaký psychický blok a nejdřív se víc scházet s psychologem. Fungují myslím v Brně a v Praze...
Jsem se moc rozepsala, takže druhá půlka 😀
Já osobně bych zkusila jak holky píšou kondičky, pokud na ně jsou finance. Sama jsem o nich uvažovala na zimu - že uděláme takový kondičky křížený se školou smyku- dělala jsem autoškolu v létě, bylo krásně a ani mi nezapršelo, takže je fakt, že jak se udělá hodně liják a pak hlavně v zimě se jezdit bojím, když nasněží nebo namrzne, prostě protože si nejsem jistá, jak to auto bude reagovat, letos jsem se tomu ještě vyhla díky břichu, ale další rok mi asi neprojde se z toho vykroutit. Mít auto svý, jezdila bych si cvičně po okolí a k nákupáku - tam je míst na trénink parkování mraky. Ale s přítelovým autem to nechci riskovat, je na svý věci děsně opatrnej...
@niheb mate kamaradku, ktera je dobra ridicka? Pokud ano, jezdete s ni. Pravidelne. Nejdriv bych si nechala vve vsem poradit. po case bych chtela jen jeji pritomnost v aute. To zvladnete. A pokud byste se strachu proste nezbavila, b7de pro vas lepsi nejezdit. Nekdy to proste nejde. Tak bych to nelamala pres koleno. Drzim palce!
@terezz29 Já si právě nemyslím, že bych to nepřekonala, hlavně když jsem v autoškole neměla žádný problém a ten blok se vytvořil až časem... Asi zkusím vsadit na pár kondičních jízd a pak uvidíme 🙂 Jezdit sama budu časem potřebovat určitě, už teď mi to občas hodně chybí, tak doufám, že se do toho pomaličku dostanu 🙂
@niheb hele, kazda mame neco. U me to neni rizeni, s tim jsem diky uzasne podpore manzela v klidu . ale jak je cizinec a cesky mluvi jen v ohrozeni zivota, tak vsechno vybavujo ja. Urady mi nevadi, ale vsichni udrzbari, instalateri, auto servis... S zenskou jednaji svrchu. Takze ja mam stres a nervy z uplne obycejneho telefonatu k vymene jarnich gum... Proste kazda s necim bojujem 🙂
@terezz29 kamarádku osobně nedoporucuju.. nedá tolik důvěry jako odbornik z autoškoly.. mě třeba můj pritel to taky chtěl učit, proč jako vyhazovat peníze ze jo...😉 ale to proste neslo.. nemá tu empatii. Rozcilovani (spis zvuk podobny řevu) napr proč jedu 70 na 90ce, když je hezky počasí a neprší - nechápe. Ale už mu nevysvetlim, ze nikam nepospicham, mám v břiše 2 deti, auto velikosti kárky na nákup, vedle mě je přerušovana čára a kdo chce mě muže předjet.. jinak je to hrozny klidas, ale v aute jsem normálně zastavila a ze dal nejedu😉
A ještě mě napadlo jedno - když jsem začínala jezdit, tak jsem neřešila až tak moc navigaci a hlavní a klíčové bylo jet bezpečně. Takže jsem ignorovala, že jedu nejspíše úplně blbě a když to někde šlo, zastavila jsem a podívala se do mapy. Tak tedy jezdím i dosud, ale už stíhám i trošku sledovat, kudy jedu. S navigací jsem se nikdy jezdit nenaučila 🙂.
@loylii Tak pokud se rozčiluje, že na 90ce jedeš 70, tak to je přesně ta situace, kdy tě dotyčný spíše ještě vynervuje. Já měla ale podobného instruktora v autoškole - takže to chce nebát se případně i říct, že s tímto člověkem ne. U nás to skončilo tak, že já s chlapem řídím jenom pokud si dá alkohol nebo je opravdu hodně unavený. V těch situacích je ochoten ignorovat, že jedu pomalu a sem-tam blbě - protože je rád, že řídím já.
Mam uplne to same, taky si rada prectu rady. Planuji teda kondicni jizdy v autoskole, klidne hodne, a az v dobe, kdy budu mit cim jezdit..
Řidičák mám od 18 a řídit začala loňské září, je mi 32 🙂 Celý život jsem se kvůli tomu cítila méněcenná, záviděla jsem všem ženským, které to dokázaly. Pak jsme museli koupit nové, tak jsme pořídili automat a já si řekla, jestli nezačnu teď, tak už nikdy. Donutily mě i okolnosti, manžel začal dělat práci, při které je celý týden pryč a oblítávat všechno se dvěma dětma sockou je fakt otrava. A bylo to pro mě hrozné a je pořád, hlavně jak píšeš, parkování. Jsem z Prahy, ale sama si troufám, jen na blízké okolí. Pořád se bojím, že někoho nabořím, odřu, že udělám chybu a budou na mě všichni naštvaný..... Člověk se od toho musí oprostit, ale taky mi to nejde. Když udělám chybu a někdo mě vytroubí, tak nad tím celý den přemýšlím. A dokonce jsem dva měsíce po tom, co jsem začala řídit, auto fakt nabořila při parkování, málo jsem si vyjela. SIce nic vážného, ale moje seběvědomí šlo ke dnu, úplně mě to rozhodilo, že jsem se ani nechtěla k řízení vrátit...... Jediné, co fakt můžeme dělat, je prostě jezdit, jezdit jezdit. Vidím na sobě, že se pořád zlepšuju a věřím si, ale pořád je to bída. A každému pomáhá něco jiného, mě třeba kondiční jízdy, nebo s manželem vůbec nevyhovovali, měla jsem pocit, že se spoléhám na ně a nemusím nad ničím přemýšlet, protože oni mě nenechají udělat chybu. Nejvíc se učím, když jezdím jen sama a svoje chyby pak doma konzultuju.
Chce to trénink a ideálně se vyjezdit s někým, kdo není nervní a má trpělivost se začátečníkem 🙂 A shovívavého manžela, který přežije, když se auto někde škrábne.
Já řídím 14 let, zpočátku jsem jezdila výhradně s manželem (tehdy přítelem) a x-krát se mi stalo, že jsem třeba vletěla někde, kde jsem měla dát přednost apod. 🤐 Naštěstí se nikdy nic nestalo, muž na mě dohlédl, vysvětlil atd., ale prostě jsem musela nasbírat zkušenosti. Totéž platí i o parkování, jako začátečník jsem se vždycky stresovala už předem, když jsme se blížili k cíli, že budu muset parkovat, ale praxí jsem se to naučila a dneska jsem schopna zaparkovat skoro kdekoli s naším sedmimístným autem. U parkování mi pomohla myšlenka, že přece nemusím zaparkovat napoprvé, přinejhorším se mi to povede na několikátý pokus, no a?
@rajecka No o tom sloupu, co jsem ho vzala bokem, se mi bude zdát asi ještě hodně dlouho... normálně dovedu věci hodit za hlavu, říct si "je to jen věc, no a co", ale spíš mě zamrzelo a naštvalo, jak nemožná jsem... 🙂
@herminka Taky si to musím říkat... tak prostě všichni počkají, než zaparkuju, a bude... 🙂 Ale pořád mi to nejde - a to jen pojedu z garáže, najít místo na přeparkování, a druhý den zpátky. A je to kovbojka 😀
@niheb
Kdybys nikoho nesehnala, v Nymburku je super autoskola. Jezdi i Celakovice a dal a navic kolem naseho mesta jsou hooodne siroke silnice, kde se uci fakt dobre. (Z Cerneho mostu cca 20 min vlakem) Delala jsem tam kondicky po 20 letech a takoveho super instruktora, jsem nezazila. Naucil, vysvetlil, zbavil strachu. Kdybys chtela napisu sz. Ted se potrebuju rozjezdit do vetsiho mesta a opet premyslim, ze jeho sluzeb vyuziji.
Ahoj, my jsme cca před půl rokem pořídili větší auto (Citroen Berlingo), protože máme roční dcerku, jezdíme často na chatu a vozíme hodně věcí. I předtím když jsme měli Citroen C3, tak jsem měla strach a řídila jsem hoooodně málo. Teď s tím velkým jsem měla úplně fobii, jako ty, že ho odřu apod...až jsem se asi před 2 měsíci přemohla, sedla za volant. V tom větším se kupodivu cítím za volantem mnohem bezpečněji než v tom malém. Chce to ale vedle sebe někoho klidného, já jezdím s manželem. A dost mi pomáhá i zadní parkovací kamera na autě 😀
@loylii jo presne nejak tak to mam v planu 🙂 zatim si totiz na rizeni fakt netroufam, ani me to nikdy nezacalo poradne bavit. Ridicak v 18 a pak uz jen parkrat za celych 15 let jinak nic ☹ ale diky trem chlapum, co mam doma a Top Gearu se mi auta zacala libit, tak snad me to nekdy nakopne a budeme na nejake druhe auto pro me mit 😄diky
nečetla jsem komenty, ale mě po téměř 20letech paniky z řízení vyléčil automat 🙂 jezdím pomalu dva roky a tluču se do hlavy, proč mi to tak dlouho trvalo....měla jsem i kondičky, manuál katastrofa, v prdeli bych se nejradši viděla 😀 a pak jsem zkusila kondičku v automatu a bylo jasno, i instruktor nechápal ten rozdíl v jízdě...
Co je třeba vtipný, že parkování pozadu mi vlastně skoro nevadí... ale vjet do garáže, to mám pocit, že jedu s tankem a nemůžu se vejít 😀
@koncita Automat, jedině automat... třeba naši nad tím kroutí hlavou, přijde jim to jako zbytečnost, ale na to popojíždění po městě a do kopců je to úžasná věc - ostatně bez něj bych asi nezaparkovala ten náš koráb už vůbec...
No držte mi dneska palce 😀
Každý je jiný. Mě kondičky nepomohly, po první jízdě se divil, že chci ještě znovu. Řekla jsem, že potřebuji nacvičit parkování, zaparkovala jsem asi 5x, prý je to dobré, já si to teda nemyslím naučila jsem se lépe v provozu. Za mě je lepší jezdit sama, abych neměla falešný pocit bezpečí. Už to tu bylo napsáno, nejdůležitější je BÝT PŘEDVÍDATELNÝ, např. napřed dám blinkr, než dupnu na brzdu, když chci odbočit. Můj muž vždycky říká: auto udělá vždycky jen to, co ty chceš a to je pravda. Základ je naučit se couvat velmi velmi pomalu, pak mám čas manévrovat a naučit se to jednou rukou. Zatím mi to nejde, ale vím, že to je lepší, pak se můžu otočit nebo koukat z okénka, když je třeba.
Prostě nejezdím, není to přeci povinnost.
@klea81 To je pravda, to jsem si taky pořád říkala.. Navíc to třeba nepotřebuješ, takže to vlastněnení potřeba řešit 🙂 Mě ale tak nějak mrzí, že jsem nebyla úplně marná, a teď z toho mám strach, a když je manžel na služebce, tak na sebe mívám vztek, že nákup tahám v ruce jak orangutan, a přitom by stačilo pro něj pohodlně zajet autem... Už jsem se odhodlala a zavolám na ty kondiční jízdy, dneska z garáže pojedu jak vystresovanej slimejš a pak se to konečně pořádně naučím a zvyknu si 🙂
A postupně se snažit zlepšovat, nejprve parkuji na lehčích místech, postupně zkouším obtížnější. Abych pak mohla své cesty plánovat podle toho, kam potřebuji jet a ne podle toho, kde zaparkuji. Jako moje známá, která jezdí 10 let a podélně nebo pozadu nikdy neparkuje, protože jí to nejde. No když to nebudu zkoušet, tak se to taky nikdy nenaučím.
Mně pomohlo, když jsem si koupila vlastní auto a musela jsem s ním jezdit (převážně po dálnici) a parkovat (v Praze na sídlišti). Skoro deset let po autoškole.
Tak první krok akce s velkým A (vyjet z garáže, nesejmout sloup a garážová vrata a najít místo k zaparkování venku) se, světe div se, podařil 😀 Sice jsem asi hrozně pobavila pána z Rohlíku, když jsem to venku rovnala, ale už to neodnesl ani lak ani moje nervy. A uvědomila jsem si, že být v autě sama mi vlastně docela vyhovuje - až mě to zarazilo... 🙂
@niheb taky se bojím. Bydlím v Praze, takže MHD a jinak řídí manžel. Pokud někam jedeme mimo Prahu a manžel nejede tak jede někdo jiný 😁 buď se s dcerou vejdeme do auta nebo alespoň naše věci a jedeme dopravou. Takže jsem si našla alternativu a u mě je to trošku dál, že se bojím i jízdy jako spolujezdec - s tím bojuju. K řízení se nechystám. 😊 je to náročnější, ale jde s tím žít.
@niheb Řidičák jsem měla 22 let, zkusila jezdit i s kamarádem, vzala jsem si kondičky, zkusila jsem to s mužem. Pokaždé jsem končila s tím, že jsem naprosto nepoužitelná, nemožná a jen při představě, že bych měla zase sednout za volant, mi bylo na zvracení.
Přitom si zpětně uvědomuji, že jsem nejezdila jako nějaký tragéd, prostě jsem si jen nebyla sama sebou jistá a hoši měli potřebu pořád něco komentovat. Muž mne odradil úplně a jeho mamka mi řekla, že to je jak přes kopírák u ní, že jak u jejího řízení vyváděl, předala mu jen klíče a odmítla řídit. Já měla totéž - zastavila jsem u silnice, předala mu beze slova klíče a šla jsem si sednout na sedadlo spolujezdce.
A pak mi loni kamarádka řekla, že pohoda, že mne vyzvedne a pojedeme se projet, že se to poddá. Tak jsme se projely. A od té doby jezdím.
Jen dál nerada s mužem. Ale ten mne vlastně ani pořádně k volantu, když je poblíž, nepustí.
Naštěstí máme dvě auta, prostě si ráno vezmu to své menší a vyřídím, co je potřeba.
Nadále se však držím po našem městě, max nejbližší okolí.
Větší ambice nemám. Je super, že vezmu auto a zajedu sama nakoupit, rodina zůstane doma.
Potěšilo mne, když mi má mamka řekla, že se jí se mnou dobře jelo, že jezdím v klidu a na jistotu (přitom se mi dál chvílemi klepe žaludek).
Jo a už jsem jednou odřela bok o sloupek při vjíždění na dvorek. Muže jsem odrovnala odpovědí na jeho otázku: "Můžeš mi říct, proč jsi tam vjela?" odpovědí, že co řeší, nějak se to naučit musím. Na to mu nezbylo než zalapat po dechu a šel ty škrábance zaleštit.
