Pamatujete si, když vám bylo tak 2-5 let? Ovlivňuje to Vaši výchovu?

Pamatuju si střípky, útržky zážitků (nejstarší tak 2,5) - ne ve smyslu, ze by mne chovani dospělých štvalo, ne úplně pocity, na co jsem se soustředila.. Pravda, že 2 nejrannejsi zazitky jsou o tim, jak jsem manipulovala JÁ s někým a to je pravý opak toho, co se jinak dělo, jaké jsem měla (a mám) chování. Nemyslím, že by mne to vychovu ovlivnilo, spis pozdějsi prožitky.

Pamatuju si spoustu věcí, takové třeba jen útržky. Samozřejmě, že to člověka ovlivnuje, ovlivnuje ho i to, co si nemusí úplně pamatovat. To jak se k nám chovali naši rodiče či ostatní lidé už jako k miminku, tak na nás má samozřejmě nějaký vliv..

Pamatuju si určité události na základě častého prohlížení fotek, ale určitě si nepamatuju chování dospělých. Pamatuju si Vánoce, kdy jsem dostala pannu, velkou, mrkací, dělala zvuk, a já z toho dostala šok a nesu si celoživotní trauma v podobě fobie z panenek.

Pamatuji si, jak jsem byla ve 3 letech hospitalizována infekčním odd. Sama, protože to tehdy jinak nebylo možné. Vím, že jsem měla přivázané ruce, kanylu a zamřížovanou postýlku. Musela jsem tam nechat knížku Polámal se mraveneček a panenku. Po mojí zkušenosti bych nikdy nenechala své dítě v nemocnici samotné, byť by bylo třeba na JIP.

Já si třeba pamatuji, že mi v 2,5-3 letech hraní na písku přišlo takové špinavé, měla jsem písek v botách (což jsem nesnášela), v létě bez bot mě to taky štvalo, protože se pak musely nohy pořádně oprášit a stejně tam byl písek, nechtěla jsem si do něj sedat a i ruce mi přišly špinavé 😀 A to nyní nejsem žádná fajnovka a na chalupě jsem často celá od bahna 😀
Stejně tak si pamatuji, že jsem se dost styděla - dospělých, protože jsem nevěděla, co chtějí (neřekli to jasně), některých dětí (protože byly ulítané, křičely a chovaly se chaoticky, braly věci a skoro do člověk vrážely).
Pak že mě hrozně lákalo kamkoli vylézt - na zídku, na plot, prostě to bylo hrozně lákavé a skoro jako kdybych tam musela vylézt. Ráda jsem taky opakovala věci stále dokola (a třeba lezla stále dokola). A pokud bylo něco hezké a zajímavé, stále jsem se na to chodila dívat.
Pak mám dalších plno vzpomínek na konkrétní situace, narozeniny, vánoce, výlety, dárky, hračky, nákupy a plno dalšího, pamatuji si to vizuálně i pocity, občas zvuky. Trauma žádné naštěstí nepamatuji, maximálně v cca 7 letech, co jsem vlezla do jedné prolézačky-tunelu a skoro nemohla ven, obecně pak nemám ráda stísněné prostory.

já si pamatuju dvě takové "křivdy" z dětství - byl to pro mě asi hluboký zážitek, tak to nevymizelo - jedna je, že kdykoliv jsem si s něčím začla hrát, ségra se přiřítila, začala řvát (byla mladší) a máma aby měla klid, tak řekla - no tak to E... dej, ona je mladší, ty už přece máš rozum. Jako tohle nikdy, nikdy, nikdy nepoužiju. A druhá křivda - koupali jsme se se ségrou ve vaně - ona tam byla první, já jsem nějak odešla, nevím kam jsem šla a ségra začala řvát, přiřítila se tam máma, seřvala mě, že chci E... opařit. A když jsem se pak ségry ptala, tak ona si tam točila s kohoutkama a pustila si vařící vodu. Byla jsem v tom úplně nevině. To jsou dva takové výrazné zážitky. Jinak pak si pamatuju spoustu věcí, ale asi ne nijak zásadních... jinak určitě ten stereotyp, jak vychovávali naši, v nás zůstává. Já se snažím vychovávat trošku jinak, ale nevím, jak moc se mi to daří.

@martiina_k Jo, to je taková typická situace, kterou asi zažívá hodně starších sourozenců. Já jsem sice jedináček, ale taky bych tu větu "ty jsi přeci starší" nepoužila.

Ja mam nejranejsi vzpominku ze dvou let. Je to vzpominka na prababicku, ktera v mych dvou letech zemrela, ale pry se mi od narozeni hodne venovala. Pak si pamatuju takove stripky, co jsme delali s prarodici nebo rodici, taky na skolku mam par vzpominek. A jednu negativni, dost silnou, kdy jsem byla asi ve ctyrech letech hospitalizovana se spalou, lezela jsem tyden samana pokoji, rodice za mnou nesmeli, vidala jsem jen lekare a sestry na vizite nebo kdyz mi nesli jidlo a leky, pamatuju na injekce, a taky ze jednu noc byla bourka, ja tam byla sama a bala jsem se. Od te doby si kousu nehty a nemuzu se toho zbavit. Taky vim, ze bych svoje dite nenechala v nemocnici samotne. A taky se snazim, aby moje deti mely stejne hezke vzpominky na prarodice a rodice, jako mam z detstvi ja.

@hanih To je hezká vzpomínka na prababičku 🙂 Také se mi prarodiče hodně věnovali, mám na ně vzpomínky a snažím se o podobné u dcery (moje mamka ji vidí tak 3x týdně a to dojíždí přes Prahu).
Jo, nemocnice musely být v dětství hodně humus, teď už je to snad o dost lepší, když tam mohou být většinou i rodiče. Já byla naštěstí v nemocnici jen jednou - na porod 😀

@daasqua Jo, tehdy to byl pro dite v nemocnici masakr. Dnes je to jine. Se starsi dcerou jsem byla v nemocnici, kdyz ji jeste nebyly dva roky. Mely jsme postele prirazene u sebe, na vsechna vysetreni jsme chodily spolu, mela jsem ji porad u sebe.

@martiina_k já jako mladší zase neustále slyšela, že mám všechny poslouchat. Taky terno. :D obzvlášť ve 20+ letech to pobaví...
Jinak něco si pamatuju, ale ne zážitky s lidmi. Ty až tak kolem pátého roku - že by ten dětský egoismus?
Pamatuju se, když mi byly tak dva, jak stojím v postýlce, držím se šprušlí, ječím a pak se pomaloučku počurávám a strašně se za to stydím :D

@daasqua Já si pamatuju poměrně hodně věcí. Nejranější zážitek je, jak jsem zoufale po bytě hledala nějaký zapadlý dudlík, když mi táta "snědl" ten nejpoužívanější, abych už dudlík neměla. Pamatuju si, jak jsem jiný hledala za košem s prádlem. Prý mi byl tak rok a půl. Pak si např. pamatuju, jak jsem strašně ráno brečela, že nechci do školky, jak nás tam nutili pát kakao se škraloupem a po obědě spát (nikdy jsem neusla), jak mi ve školce nikdo z dětí nevěřil, že už umím číst (prý si to vymýšlím podle obrázků). Taky si pamatuju, jak po jedné zídce chodila bílá kočička a my jsme se na ní s tátou chodili koukat, jak mě učil jezdit na kole a já jsem si odřela bradu...je toho dost. Ale nevím, jestli to nějak ovlivní výchovu, to spíš asi až pozdější zážitky. Taky mám mladší ségru, jak tu někdo psal, a taky jsem za vše mohla, takhle bych se ke svým dětem určitě chovat nechtěla.

pamatuju, že před tím než mi bylo 5 jsme se stěhovali, otec rozmlatil kuchyňskou linku a ani podlaha nebyla vidět kolik tam bylo švábů. Byl to první moment, kdy jsem pocítila strach z těch švábů. a od tý doby se bojím hmyzu. Jinak si toho moc extra nepamatuju, trochu školku, jezdili jsme k moři a na školy v přírodě, zažila jsem moc hezké dětské oslavy. Tehdy se vůbec neřešila nějaká zdravá strava, takže si pamatuju mekáče po školce a pár hraček z happymealu.

Mě zůstali v paměti dvě vzpomínky. První je, že si hraju na zemi v obýváku s kostkama, stavim dům a začnu řvát. Máma prilitne co se děje a já začnu :"já jsem se pokakalaaaa" 😂😂😂byly mi asi 3.Ta druhá je, že jdu za mamkou (myla nádobí) a říkám jí, že mám ošklivé oči 😀a ona se ptá proč, tak ji říkám, "že je mám jako hovínka" 😂😂😂😂 tyhle dvě situace si budu pamatovat do smrti 😂 jinak jenom útržky.

Já si pamatuju jesle. Trauma jako blázen. Z vyprávění jsem tam celou dobu brečela a vůbec nic nejedla. Z pocitů beznaděj, smutek, jinak si pamatuju jen prostředí a panenku, bílý nočník.

U mě ty vzpomínky ovlivní výchovu asi tak, že se dovedu v určitých situacích vcítit i do malého dítěte a někdy chápu, co se mi snaží říci a co jí vadí (ještě pořádně nemluví, budou jí teprve 2). Hlavně to její lezení po všem možném 🙂 Chápu ji, když se občas stydí před dospělými (neví, co se od ní očekává) a když se klidí z cesty, pokud je někde moc dětí či jinak šrumec. Chápu, když na něco nebo někoho dlouho zírá.
Jako malinká jsem ještě moc ráda poslouchala mámu, jak čte - vůbec jsem těm slovám nerozuměla, ale znala jsem je nazpaměť. Stejně tak jsem později uměla zazpívat plno písniček, ale u plna z nich jsem jen zpívala "zvuky" (i když to znělo jako slova), nezpívala jsem věty, které bych chápala. To se asi budu dětem snažit víc vysvětlovat, o čem vlastně zpívají nebo básničkují.
Budu se snažit být důsledná ve výchově, protože rozporuplné vychovávání je matoucí a děti pak budou zkoušet "zlobit" a pokoušet hranice všude možně. Mátlo mě, když mě něco striktně zakázali a potom najednou to nebylo až tak zakázané, potom zase tak nějak zhruba jako jo... to už jim potom tolik nevěříte a chcete si dokázat, že je umíte přelstít.
Snažím se s ní hodně mazlit a být na blízku, protože to ty děti hodně potřebují. Chce to taky opravdu hodně všeho ukazovat a učit, já byla vždy hrozně spokojená, když jsem něco nového zvládla. A byla jsem nerada, když mě v něčem přerušili a snažili se naučit třeba něco jiného, na to jsem se prostě neuměla soustředit a rozčilovalo mě, že nemůžu v myšlení pokračovat tam, kam chci sama (a hle, ony existují senzitivní období v Montessori).

Pamatuju si pár "obrázků" a pamatuju si několik situaci, kdy jsem něco nepochopila, nebo někdo nepochopil mě. To je to jediné, na co bych řekla, že si dávám pozor právě kvůli vzpomínkám: když vidím, že jsme se synem vnímali situaci úplně jinak, pokouším se si to s ním ujasnit (není to úplně snadné, má disfazii a občas fakt nerozumí).

@daasqua Pamatuju si od tri let hodne. Do te doby zablesky. Vyrustala jsem v laskyplnem prostredi, talze se moc krivd, ktere by me nejak mely poznamenat, nekonalo.

ze tří let mám vzpomínky na pobyt v nemocnici, jak koukám na návštěvy skrz okno, naši, babička, sousedka od babičky, jak jezdívají a mávají (byla jsem tam 6 týdnů a bez návštěv osobních), pak z toho samého roku vzpomínky na dovolenou v Bulharsku, ale to si maptuji spíš vůni, kombinaci vůně moře a zmrzliny a skákající malé žabičky - nemapatuji si toho zase tak moc, ale to bude i tím, že tyto vzpomínky jsou 40 let staré. Občas mám pocit, že si něco z té doby pamatuji,ale přijde i, že je to spíš dané tím, že mamka hodně fotila, vyvolávala fotky a ty konkrétní situace nepamatuji přímo,spíš to znám z těch fotek. Jo, vzpomínka asi ze dvou let (a to na fotce nemám), prateta byla cukrovkářka a tou dobou přišla i o druhou nohu a já si chodila a hladila ten pahýl s tím, že má "bó" a ona vždy brečela.

Pamatuji si, jak jsem byla v nemocnici sama bez rodičů, hlavně večer mi bylo nejvíc smutno, když se začalo šeřit a mohli jsme se všichni jít dívat na chodbu na večerníček, jak tam ty děti seděly, některé se bavily, ale každé by bylo radši doma v pohodlí s rodiči než tam na chodbě koukat na TV, byla mi zima a o TV jsem neměla zájem, ale nic jiného se dělat nedalo. Myslím, že nám dětem určitě dávaly prášky na spaní, abychom mohli usnout i bez rodičů a aby měli klidnou noc. Ve dne za náma někdy chodila učitelka, byla jsem ráda, že si můžu s někým dospělým chvíli povídat, i když o učivu, jinak sestry stále spěchaly a něměly čas. Naši za mnou ani nechodili každý den, tak dvakrát do týdne, vždy jsem se těšila, ale pak vlastně ta návštěva nebyla nic moc, jakoby ani nevěděli, jak se mi stýská, nebo jakoby byli rádi, že mají klid. A to jsem jedináček! Stále jsem se jich ptala, kdy půjdu domů a nikdo mi nedokázal nebo nechtěl odpovědět. Byla jsem i naštvaná na naše, že mě tam nechávají. Bylo mi smutno a cítila jsem se odložená. Vlastně mě teď napadlo, kdyby mi někdo vysvětlil, že mám nemoc, musím se tam uzdravit, mají tam léky, injekce apod. a přibližně za 14 dní půjdu domů, pochopila bych to, ale vlastně dítěti nikdo nic nevysvětlil. Tohle bylo tak kolem 2, třídy. V nemocnici jsem byla asi 3 až 4x, přitom jsem normálně chodila, hrála si a učila, dnes by asi člověk šel dříve domů než tenkrát, byla jiná doba, ale stejně se na naše dodnes zlobím, že mě tam nechávali.

Pamatuji si hlavne takove neprijemne udalosti co zasahli celou rodinu. Prvni vzpominka na babicku s dedou z mamky strany - chteli si me k sobe vzit na vikend, me byli 3 a kousek. Ja se jako mala hodne bala dedy, tak kdyz me odvezli, tak jsem se zamkla na zachode a brecela, ze nevylezu, dokud tam nebude maminka, tak me ze zachida dostali, nalozili do auta a babicka nah se sestrou hlidala doma a upletla nam venecky ze sedmikrasek. Dalsi vzpominka na babicku je jen o par mesicu pozdeji, jak lezi v nemocnici a sestricka mi ukazuje, krivky, jak ji bije srdicko, mela rakovinu, umrela v 54 letech. Dalsi vzpominka je, ze jsem poprve videla zachranarsky vrtulnik, mic se mi ve 4 letech libil, jenze to jsem jeste nevedela, ze prevazel moji sestrenku 2,5roku, ktera uz byla mozkove mrtva, udusena diky otoku v krku, diky jedne mudr co misto toho, aby ji hlidala, kdyz ji do nemocnice uz dusici se teta privezla, tak sla spat. Tyden na to selhali i organy, od te doby me ze zachrannych vrtulniku mrazi. Takze dalsi vzpominka byl Verunky pohreb. Rika se, ze z takto ranneho detstvi si deti pamatuji hlavne udalisti, co se dotkli cele rodiny, hodne silne zazitky, at pozitivni nebo negativni a myslim, ze tomu tak skutecne je.

Každý má tu hranici vzpomínek jinde (a je to zcela normální). Já třeba moc těch vzpomínek nemám, ale vím, že v tom nejranějším věku si děti vytvářejí svůj vztah k sobě a k druhým lidem... tedy snažím se chovat tak, abych v synovi nevytvořila podvědomý pocit, že ho třeba mám ráda, jen když je "hodný" (= klidný, poslušný...) nebo nesrovnávat. To si myslím je daleko důležitější než ty "vědomé křivdy".

Jo,pamatuji hodně věcí,ale že by nějak ovlivnily,toho si nejsem vědoma. Byly i nehezke zážitky, ale beru to tak,že se stalo. Jako když jsem dědovi vycinila,že mu je zle z piva a kouření, za dva měsíce umřel,rakovina plic a jater. To mi byly 4roky a mamka tehdy bojovala o život při mimodeloznim. Nebo když mě v 5ti pokousal tety jezevčík,to jsem se jich dlouho bála. Nebo když jsem ve 4letech utekla sourozencům a šla hledat maminku,aby mě udělala písmenkovou polévku 😁

Mám vzpomínky ze školky, cca 4-5 let, nutili mě jíst rohlík s taveným sýrem a já se tím dávila, až jsem se pozvracela. Seděla jsem sama ve velké jídelně, dokud jsem to nesnědla....a čekala, kdo mě zachrání. Ne, nidko mi to nevyprávěl, pamatuju si to. Logicky jsem nikdy děti nikdy nenutila jíst něco, co nechtěli - nemohli sníst.

Pamatuju si hodně věcí, ale nic, co by souviselo s výchovou. Prostě třeba chvíle se zvířaty, výlety, něco zábavného, klidně i něco ošklivého, jiné děti... Cca od 3 let, ale má úplně první vzpomínka je ještě z kočárku a netuším, jak si to mohu pamatovat. Pamatuju si obraz - výhled z kočárku, zataženo, stromy, šípky a babi 🙂

Neco si pamatuji. Hodne tmave a hodne svetle momenty. Napr to, kdyz me vyzvedaval tata ze skolky a hravali jsme po ceste s bratrem na vlka a ovecky. Nebo kdyz zacal jezdit uplne nove nizkopodlazni autobus a tata mi sliboval, ze kdyz se rychle oblecu, tak ho stihneme..... No a pak zase nejake to fyzicke nasili doma. A samozrejme to mou vychovu ovlivnuje, k detem se nechovam jako ke kusu hadru bez emoci.

@daasqua Já si naprosto přesně pamatuju, jak mi táta řekl, ať se nepřibližuju k baterce do auta, kterou doma nabíjel. Řekl mi, že by mi to utrhlo ruce a nohy. Bylo mi tenkrát tak 5 a samozřejmě jsem tomu věřila. Tak jsem se toho bála, že jsem se na tu baterku ani nechtěla podívat... Nebo mi strejda řekl, ať a nepolykám žvýkačku nebo mi to zalepí střeva a umřu... Ty jo, já se vyhýbala žvýkačkám, jak čert křiži... To jsou věty, které prostě děti berou vážně, protože by je nenapadlo, že jim dospělí můžou lhát... 🙂 Proto se snažím dětem neříkat nic o bubácích a podobných nesmyslech.

@ellisza Mně zase říkali, že si nesmím sednout na jehlu, jinak se dostame do tepen a probodne mi srdce 🙂 Tak jsem vždy hrozně zkoumala místo, kde si chci sednout (i doma). S elektřinou mě taky strašili, plus jsem měla respekt z mixérů a podobně. Na jednu stranu je dobré, že se nebezpečných věcí děti bojí, ale zas to nesmí být příliš přehnané 🙂

Ještě na jedna vzpomínka a ponaučení pro mě... Když mi bylo asi 3 roky, učili mě, že v MHD mám pustit starší a těhotné. Jednou jsem takhle jela s babičkou tramvají, seděla jsem na dvojsedačce u okna a babička v uličce. Přistoupila těhotná paní a stoupla si k nám. Já jsem okamžitě vyskočila a snažila se protáhnout přes babičku ven, abych paní pustila, akorát babička tam měla nohy a nedalo se moc protáhnout. Babička si pak těhotné všimla a hned hurónsky spustila něco jako "Tak koukej vstávat, musíš přece tady pustit těhotnou paní, tak vstávej!" Já se tedy tak nějak přes ty nohy protáhla a stoupla si do uličky, aby si paní mohla sednout. Byla jsem ale hrozně smutná, že mě nikdo nepochválil, jak jsem to udělala dobře a sama od sebe vstala a že naopak babička dělala, jako bych seděla jako puk a nebyla vychovaná a ona mi to tak musí přikázat... (ale ona taková spíš byla, na ostatní megamilá a megaúslušná a na rodinu přísná).
Takže se snažím dceru hodně chválit, jak udělá něco sama, a neignorovat ji 🙂