Péče o jedno a více dětí. Co je náročnější?

@anonym_autor Tady záleží z jake stranky se to veme.Já mam dvě děti 14 a 9 . Teď uz to je docela pohoda starší pohlídá mladšího, docela si spolu vyhráli kdyz byli mladší. Po finanční stránce je to znát občas se smějeme, ze jsou černá díra na penize 🤣. Těžké bylo období kdy mladší syn byl nemocny a nemohl cca pul roku chodit to skloubit ze starším tak aby si nepřipadal na vedlejší koleji. Prostě každý ma něco a je to individuální.
Starší syn ma o rok mladšího kamaráda jedináčka. Do 5 třídy část prazdnin trávil u nas (po dohodě s rodiči), jezdil třeba s námi i na výlety , protože se s rodiči sam nudil. Když jsem se bavila s jeho mamkou, tak říkala , ze je vidět, že mu chybí sourozenec s kterým by se vice zabavil.

Paušalizovat se to nedá, ale za mě je největší “pohoda” dvě zdravé děti, relativně blízko věkově u sebe. První dva roky jsou náročné, ale pak už vnímám jako výhodu, že k sobě má dítě parťáka. I logisticky se dá za mě zvládat rozvoz a péče kolem dvou dětí bez hlídání.

Každé dítě a i rodiče jsou jiní a je strašně moc individuální. Pro někoho je 5 dětí pohoda, někdo nedává ani to jedno. 🤷‍♀️
Jsou dny, kdy si říkám, že s jedním to bylo mnohem jednodušší a pak jsou dny, kdy vidím, jak je to jednodušší, když jsou děti dvě.
Třetí vím naprosto jistě, že bych nechtěla a nezvládla. 🙂

Z mé zkušenosti je to tedy otázka nejen počtu dětí, ale i podpory od okolí, možností hlídání a i povahy samotných dětí. Každé dítě je jiné a každá rodina má jiný rytmus. Mně osobně přijde náročnější mít víc dětí bez dostatečné pomoci, ale ten společný chaos a radost stojí za to. Co si o tom myslíte vy? Jaký máte vlastní příběh?
Ráda si přečtu vaše zkušenosti a tipy, jak zvládáte mateřství s jedním, dvěma, nebo více dětmi.🙂

Mně přijde, že tak trochu čekáš, že ti tu někdo napíše, že tvoje kámoška s jedním dítětem je rozmazlená 😄 – ale tohle fakt nejde takhle soudit. Každý má úplně jiné podmínky.
Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že mít tři děti musí být super, ale realita je spíš o okolnostech než o počtu. Hraje roli hlídání, zdraví, práce, místo, kde člověk žije… a hlavně peníze. O těch se sice moc nemluví, ale jsou obrovský faktor. A zajistit dnes dítěti nějakou jistotu do budoucna je fakt těžké.

Jinak tu tvoji kamarádku chápu – že má hlídání, cvičí, pečuje o sebe. To je naprosto v pořádku, well-being je důležitý.
Za mě je jednodušší mít jedno dítě. Tři bych dnes viděla jen pro někoho opravdu zodpovědného, kdo má silné zázemí – finanční, psychické i partnerské. Jinak je to spíš cesta k vyčerpání než k idylce. 😅

A upřímně – mít sourozence taky není vždycky výhra. Co se týče dědictví a majetku, neznám snad jediný případ, kde by se to rozdělilo úplně v klidu a bez narušených vztahů. Tam teprve začíná ta pravá “rodinná psychologie”. 🙈

Za mě byl nejhorší skok ze "svobodného" života na ten mateřský, takže mi první dítě přišlo jako šílenost a to jsem měla hlídání, ale chyběl mi můj bezdětný život.
Také mám mezi prvním a druhým dítětem velkou pauzu. Druhé a další děti mi přišly v pohodě, už jsem věděla, co čekat a byla jsem na to připravená.

Takže za mě byl můj první jedináček dalekio horší než ostatní děti, které mám blízko po sobě.

V okolí si nejvíce stěžují ti co mají jedno a ještě k tomu hlídací prarodiče. Syn byl a je stále hodně náročný ,ale dokud nebyla dcera tak to byla taková pohoda, nebylo na co si stěžovat. Dvě živé děti jsou náročné ,ale zase si umí spolu krásně vyhrát,fungují jako jeden tým. Nedovedu si představit mít jen jedno dítě, když vidím jak spolu krásně vycházejí a doufám,že jim to vydrží co nejdéle. Jsem z rodiny kde nás bylo pět dětí ,dělali se velké rozdíly a to navždy narušilo vztahy.

@jani1988 nezalezi jen na povaze deti ale i na povaze , schopnostech a moznostech rodicu/matky. To bych rekla, ze je celkem zasadni. Proste nejde porovnavat, co je lepsi nebo jednodussi, kazdy ma doma svuj boj a svoje problemy.

@alianan tak ja osobne jsem prvni dite nevnimala jako nejaky velky zlom. Jako zlom to byl, ale vsechno slo v pohode, podle mne a ditete. Druhy pak k tomu, to uz byl mazec. To jsem naprosto prestala zvladat, zejmena od okamziku, kdy druhe zaclo lezt a chodit. Nastesti mne na rodicaku tou dobou vystridal manzel, jinak bych vazne skoncila v blazinci. Uz jsem tam mela naslapnuto, ale nastup do prace mne na chvili zachranil.

Zalezi na dite, rodici a momentalni situaci, mit jen dceru tak si piskam (ale prvni rok byl extremne narocny a sahla jsem si na sve tehdejsi dno, nasledujici dva roky jsem byla presvedcena, ze dalsi dite ani omylem), syn byl prvni rok slunicko k nezaplaceni a od te doby me uci pokore, trpelivosti a bezmezne lasce, respektu k jinakosti vnimani, prozivani, jinemu tempu zivota…myslim, ze kdyby se narodil jako prvni tak bych sice nemela fyzicky problem uvazovat o diteti ale rozhodne bych si dalsi neporidila, ta narocnost je velka a bez antidepresiv a terapie je prace s nim pro me narocna (a to neni nijak vazne postizeny, jen je svojsky a jeho osobnost je s moji problematicky kompatibilni - potrebuju ticho abych cerpala psychickou silu ale on tise byt neumi, porad mluvi a kdyz nemluvi generuje jiny hluk - s necim klape, chrasti). Takze nepomerovat….zivot muze byt tezky i kdyz to neni na prvni dobrou poznat…

Náročné je podle mě mít děti s větším věkovým odstupem, což 6 let už je, protože se těžko slaďují jejich zájmy a potřeby. Někdo v tom zase vidí výhodu, že si každé dítě "užije". Mě vyhovovalo mít je víc při sobě, se třetím s větším odskokem už jsme někdy plánovali oddělené aktivity. Vše má svoje pro a proti. Někdo zvládá v pohodě 4 děti, jiný se hroutí z jednoho. Každý jsme nastavený jinak.
Zrovna včera jsem si trochu posteskla, že ač střídavá péče, tak 99% organizace kolem dětí zůstala na mě, těžší o to, že s nimi týden nejsem, takže něco organizuju na dálku. Dvě jsou nyní velké, jedno jsem pustila z hlavy úplně, ale být sama na 3 mladší děti, bylo by to za cenu ztrázy jakéhokoliv osobního života... Vážně nemá smysl porovnávat se, každý to prožíváme jinak.

Zalezi na moc vecech. Ja mam ten "idealni" pripad, tedy dve zdrave deti vekove u sebe, ale rozdilna pohlavi a povahy, takze spolecna zabava je dost slozita. Rozhodne nemuzu rict, ze jsou partaci 🤷🏻‍♀️ A myslim, ze s vekem se to jeste prohloubi... Segra ma jedno a ma toho plny brejle, protoze proste to jedno je zvykly na tu pozornost, tezko se uci, ze musi "pockat", jako kdyz zrovna resis sourozence. A znam jednu, co ma tri deti pod 6 let a ctvrty ceka a je naprosto vyzenovana. Ja se casto citim nahore a casto dole, kazdej den je jinej, ale s pokorou vzpominam na ty prvni dva roky, kdy mladsi spatne spal a deleni o pozornost a nevim, jak jsem prezila 😀

@zuzkasim souhlas. Ja nejakou organizaci deti 15+ uz uplne vypustila. Kdyz neco potrebuji, musi se mi pripomenout, i nekolikrat😅

Jo a jak nekdo zminoval finance, tak pubertaci jsou fakt cerna dira na penize. Fin.narocnost samozrejmbe roste linearne s poctem deti (pubertaci , navic kluk a holka, po sobe fakt uz nic nededi)

Taky nemám hlídání. Mám dvě. První holka (kliďas, kam jsme ji dala tam byla) druhý kluk (je všude, nechodi - litá, furt se někam škrábe). První je pomalá druhý extrémně rychlý. Strašná kombinace.
Zpětne nechápu, na co jsem si s dcerou stěžovala jako.

@anonym_autor mam 6,5 leta dvojcata,kluky a miminka byla drsná, všechno to zvládnout,kojit,nezblaznit se z toho 😄 Ale od 4 let jsou neskuteční partaci a hraji si spolu a je to opravdu super mít dvě děti stejně narozené. Ted mam 7 měsíční holčičku, která si zatim taky šikovně sama hraje, nemusím ji byt furt za zadkem atd. a kluky miluje,oni ji furt neco ukazují a holčička nadšeně pozoruje 😉 Klidně bych měla víc dětí, mě 3 děti vyhovují a kdybych nebyla už "stará" (39let), klidně bych sla do 4 🤣 Ale záleží,jak je každý nastavený. Na jedinaccich vidím,jak jsou ty děti smutné, že si nemaji doma s kým hrát, rodiče to taky furt nebavi,kor když už chodí do práce. Ale každý preferuje něco jiného 😉

A ještě vsuvka. Kdybych měla třetí budu si taky stěžovat a budu říkat proč jsem si stěžovala když jsem měla dvě. Takže je jedno kolik máš, postěžovat si je normální. Protože to prostě náročný je ať s jedním, dvěma, třema atd. Ať kam ho postavíš tam, nebo litá jak splašený. Každý to v tu chvíli posuzuje podle sebe, podle toho co dělal, jaký má temperament atd.

Mám kolem sebe maminky s jedním dítětem a v době, kdy těm jedináčkům bylo do pěti/šesti let, tak jsem to taky viděla tak, že dvě děti jsou jednoznačně náročnější. Ale teď, když je dětem osm/devět, tak vidím, že to i ti s jedináčkem nemají jednoduché - často dítě potřebuje parťáka a rodič buď může říct, že nemá čas, nebo nechá svoji aktivitu a jde - například společenské hry, míčové hry na zahradě, blbnutí v bazénu apod.

Byla jsem unavená z jednoho, stejně jsem unavená při třech. Nejvíce náročné byly různé období, hlavně miminka, předškoláci, ne počet. Vyhrají si spolu, ale třeba mentální zátěž je obrovská.

@konidana Úplně s Vámi souhlasím! Máte pravdu - není to jen o tom, jaké jsou děti, ale hlavně o tom, jaká je mamka.

Každá máme prostě něco jiného. Jedna má víc energie, druhá míň. Jedna má pomoc od babičky, druhá si musí poradit sama. Jedna má trpělivost jak světice, druhé už po hodině lezou děti na nervy.​

A hlavně:
Někdo prostě zvládne víc dětí najednou, jiný se cítí líp s jedním​
Záleží na penězích - víc dětí = víc výdajů​
Jestli pomáhá táta nebo ne - to je taky velký rozdíl​
Jak jsme samy vyrůstaly - to nás ovlivňuje​
A pak taky - když je mamka utahaná a ve stresu, tak to poznají i ty děti. A pak se mezi sebou víc hádají. Takže není pravda, že víc dětí = automaticky veselejší rodina.​

Prostě každá máme doma svoje starosti. Místo abychom se pořád srovnávaly, je lepší si najít vlastní tempo. Ať už máme jedno dítě nebo pět - hlavně aby se všichni cítili dobře.​

Říkáte to správně - nejde o to porovnávat, ale najít si to svoje! 👍

Já mám 3 blízko u sebe a opravdu se spolu zabaví. Jak je doma jen jedno, je to mazec, vůbec nejsou zvyklí být sami 😀 A když jsou doma všichni, nikdy si nejsou po svých, dělají vždycky to samý 😀

@anonym_autor se dvěmi jsou nejnáročnější první roky, ale jak stárnou zabaví se víc a víc sami a ke to pohoda. Člověk jim nemusí tolik řešit program.
Zato s jedním je to víc pohoda, když je malý. Když je starší, tak ale tu pozornost vyžaduje stále.

Já mám názor, že mít jedináčkla je peklo, pořád aby se mu člověk staral o zábavu. Já jsem spokojená se třemi, vyhrají si i spolu, pomáhají si, pomáhají mně. S dvěma to byl fičák, ale to může být tím, že tehdy byli mrňaví. Ale když zbyde doma jenom jeden, je to nejhorší, sice je větší klid a ticho, ale nestíhám vlastní myšlenky, jak na mě pořád mluví.

@anonym_autor za mě je mít jedno dítě pohodička do nějakého věku cca do těch 5 let, dokud si vystačí jen s rodičem. Potom si nedovedu představit třeba dovču s jedním, kdy se mu musíš plně věnovat, protože se nudí. Já má dvě a ti si vyhrají spolu, hrají si sami pláži, pořád buduji nebo si v Česku na pobytu půjčili motokáry a jezdili, pak šli na hřiště atd. Samotné dítě asi nepůjde. Jsou to parťáci. Syn mi když potřebuji dceru vezme ze školy. Včera o ní dokonce napsal tak hezky sloh, že mi až slza ukápla. Někdy jsou sami za barák, doma, na zahradě taky blbnout spolu. Nedovedu si představit mít jen jednoho. I kdy čím víc dětí, tím je to finančně náročnejsi. Třeba kamarádka kdyby měla dvě by si tu jednu dovču o samotě musela odpustit. Myslím, že je unavená, protože se malému musí pořád věnovat. Kdo má jedno, musí mít asi v záloze hodně kamarádu a zvat si je a i na tu dovču asi jezdit s partou, což ne každý chce.

Za mě jedno dítě. Mám dvě kousek od sebe a je to super. Stačí si spolu, vyhrají si, na dovolené je to pohoda apod. Kámoška s jedním dítětem pořád vymýšlí nějaké aktivity a na dovolené jen běhají kolem syna. ALE moje děti se mají od začátku hrozně moc rády a stojí při sobě a to dělá strašně moc. U druhé kámošky se sourozenci neumí zabavit, každý má jiné zájmy a jen se hádají a perou. Takže fakt nejde říct, kdo je na tom líp a kdo to má jednodušší...

Mam jedno a ani to nezvladam. Sice obdobi miminka a batolete bylo super, ale presne jak se pise vyse, musim mu delat animatora ( teda ted uz ne, uz je velky) a ja jsem.zrovna typ, ktery si extremne nerad hraje, vlastne to ani neumim, protoze se mnou si taky rodice nehrali.

Takze tvoje kamaradka, ktera ma jen jedno dite, nemusi byt tak moc matersky typ jako ty a proto ji to vice zmaha. Ale jen moje uvaha..

Jaké je to mít dvě nevím, z jednoho jsem přešla na tři. Na něco je snazší jedno, na něco tři. Jedno je náročnější na pozornost rodičů než tři. Tři blijici děti jsou o dost horší než jedno. Si vyber🤣

Za me jsou na 100% jednodussi dve nez jedno. Jednomu diteti musis byt neustale partnerem ty, nebo porad domlouvat navstevy a tak. Dva se zavrou do pokojiku na cely den a jenom nosim jidlo a nevim o nich.
Jasne, ze treba chystani nekam, krouzky atd jsou slozitejsi na logistiku, ale jinak bych za jedinacka nemenila nikdy.

@ai30 no tak to ze by se dva zavreli do pokojiku to u nas nastalo kdyz jim bylo tak 14 a 16 let. To se prestali doma honit, řvát, hadat se, rvát,.... a zacli se radsi ignorovat. Ja jsem myslim typicka matka na jedno dite. Ale tim ze jsem jedinacek, tak jsem chtela dve (nejlepe rychle za sebou neb uz jsem nebyla nejmladsi) a to ze dve deti jsou temer nad me sily jsem zjistila az casem😅. Ale ted jsem moc rada, ze mam dve, a ne jen jedno. Bylo by to jednodussi, ale takhle to je mnohem zajimavejsi😊😂. A myslim, ze pro ty deti lepsi, kdyz nejsou sami(jako ja cely zivot). Obcas se i maji radi a umi si pomoct, kdyz se jim chce.