• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Proč mít děti? Proč jste se pro ně rozhodly?

13. února 2010 
Ahoj
moc by mě zajímal Váš názor ,proč jste se rozhodly mit děti.Jaké důvody jste k tomu měly.
24. říj 2008 v 11:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Mam deti moc rada,mame problemy s otehotnenim.uz jsme byly i na IVF.Ale posledni dobou se zabyvam myslenkou,proc vlastne chceme deti???Jak to citite vy???Ja mam spoustu odpovedi v hlave,ale neumim je dat do vet. :sweat_smile: :confused:
24. říj 2008 ve 12:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Proč děti? možná proto, protože pak uvidíš svět ůplně jinýma očima, něco tady po tobě zůstane, na staří nebudeš sama. :wink: Je to prostě smysl života a jeho naplění :wink: aspoň tedy pro nás :wink:
24. říj 2008 ve 12:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj lopka,
toto je zajímavá otázka. Já nejsem z ženských, co mají mateřský pud od malička, takže se to ve mě pořád pere. Děti taky chci, ale rozhodně bych nechtěla, aby byly můj jediný smysl života a jeho jediné naplnění. Já pořád doufám ve svou vlastní seberealizaci. Ale na otázku proč mít děti bych ti odpověděla, že bych chtěla mít důvod neřešit jenom sama sebe, nesklouznout právě do toho sobectví, dát dětem co nejvíc, radovat se i z jejich úspěchů. Někde jsem ale četla, že děti by neměly být smyslem života, nýbrž "vedlejším produktem" dobrého vztahu. A s tím souhlasím.
24. říj 2008 ve 12:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já si nemyslím, že mít děti je smyslem života (tím bych říkala, že pokud se mi nepodaří otěhotnět, můj život nebude mít smysl), ale moje důvody jsou trochu jiné. Myslím, že mám možnost dát život novému člověku, zabezpečit ho, dát mu spoustu lásky a vychovat z něj slušného člověka... A v neposlední řadě si trochu sobecky myslím, že genetická výbava mě a mého muže rozhodněnení k zahození a ráda bych tyhle geny šířila do dalších generací :wink:
24. říj 2008 ve 12:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lopko čteš mi myšlenky... přemýšlím nad tím už pořádně dlouho... mateřský pudy se ve mě perou s těma antimateřskýma.. neumím to vysvětlit, ale je to prostě tak... jednou se moc těším až budem těhulit a z toho si říkám, safra dyť ještě ne...
a tak si často pokládám ty otázky, co vše se změní až děti budou... né, že bych se nějak panicky bála, že mě omezí, to ne, ale přemejšlím jakej je to asi pocit. jaká je to láska? jakej je to strach o ně... a v neposlední řadě se bojím i toho, že nebudu dobrá máma ... teď když tuhle poslední větu čtu, tak mi to příde úsměvný, protože toho se asi bojí každá budoucí maminka.

Snad to svědčí o tom, že nad tím vším aspoň uvažuju realistiky a se svědomím a nevidím jen kouzelný, růžový, bezbranný uzlíček a trochu respektu je v tom případě na místě.

ale doufám, že se tu zjeví maminky a napíšou svoje zážitky z praxe :slight_smile:)) :wink:
24. říj 2008 ve 12:43  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Lopko,
zcela mi mluvíš z duše, mám nějaké stejné pocity..
nejsem také taková ta snažilka, co na nic jiného nemyslí..nikam to neženu, i když mám problémy - mám PCO, ale zatím jsme šla jen na laparku a ted mozná pojedu do lázní..mám děti ráda, ráda bych se jim věnovala, vzala si později nějaké i do pěstounské péče..ale nejsem ten člověk,co juchá nad každým kočárkem,každým miminkem..nevím, jak to říci...ale souhlasím se všemi - smysl života, předat geny:slight_smile:, ..ale poslední týden mám stejné pocity jako Ty..
díky, že jsi to napsala, aspoň v tom podivném rozpolcení nejsem sama:slight_smile:
pa, Veru
24. říj 2008 ve 12:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
VERURU to je přesně to slovo - - - rozpolcení!!! :slight_smile:

ani já nekoukám do kočárků, ale na svoje dítě se těším. těším se až se mu podívám do očí a uvidím tam mojeho muže nebo kousek mě... těším se až se na mě usměje a natáhne ke mě ruce, až se budu dívat jak mi roste před očima a mění se, poznává svět ...
ale přesto mi to příde jako hudba budoucnosti - až jednou... neuvědomuju si u toho zároveň, že je to za chvíli. a že se ta snová představa opravdu může jednou týkat i mě... pak si vzpomenu, že už jsme si s mužem řekli, že se chceme snažit o potomka a přepadne mě zas ten strach z neznáma...
24. říj 2008 ve 12:51  • Odpověz  •  To se mi líbí
HEHENA také se těším na svoje, ale z cizích dětí nějak nejásám...mám i pocit, že budu dobrá maminka, těším se, až je budu učit to, co já znám, až je to bude učit manžel...bude to skvělé..
Ale přeci jen, když se snažíme a chodím po těch doktorech, taks i říkám, jestli to není nějaká křeč..jestli už je správná doba..nemám takové nějaké vnitřní šílené nucení a chtění..
Je to těžké říci.. :wink:
24. říj 2008 ve 12:59  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak holky já už těhotná jsem /snad to vydrží/, ale taky nějak pořád nevím. Přiznám se, že pro dítě jsme se s manželem rozhodli proto, že se to prostě tak nějak asi čekalo. Vezmeme se, mám po škole, stavíme barák, tak se prostě začneme snažit o dítě. A ten prvotní impuls přišel od manžela, ne ode mne.
Já mám pořád pocit, že jsem puberťačka, u který přece není možný, aby sama měla nějaký dítě. Furt si přijdu jako dcera svý mámy a ne budoucí matka... :sweat_smile:

Teď mám to dítě uvnitř a vůbec si nedovedu představit, jak se o něj budu starat. Jaký to bude, když budu mít pořád někoho na starosti, bude tu někdo, komu se budu pořád muset věnovat, nebudu si už moct dělat to co chci... Zvláštní pocit, po skoro třiceti letech "svobody" :grinning:
Hrozně se na to těšim, jestli bude po mě, nebo po manželovi, do jaké rodiny víc bude, těším se na tu výchovu, jak z něj udělám slušného člověka, ne takovýho, jaký občas vidim a je mi z toho do pláče (nebo na zvracení? teď nevim...). Budu přísná máma, to vím, ale doufám, že vychovám slušný dítě vychovali naši z nás...

Prostě jak psala Len, chci tu za sebou "něco" nechat. Svůj odkaz. Něco, co tu po mě zbyde. Ne jen materiální statky... ALe člověka, ve kterým lidi uviděj i kousek mě...

Ale dovedu si už představit i život bez dítěte. Fakt jo. Po tom delším čekání, který máme za sebou, jsem se smířila asi se vším...
24. říj 2008 ve 13:01  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já myslím, že OPRAVDU jsem začala po dítěti toužit ve chvíli, kdy jsem zjistila, že hned tak neotěhotním. Do té doby jsem si říkala, že by bylo bezva děti mít a těšila jsem se na to, ale takové to skutečné přesvědčení, že je fakt CHCI, přišlo v okamžiku, kdy mi došlo, že to nejde :grinning: Ale přestože děti chci moc, cizí kočáry mě neberou doteď, to jsou prostě jenom cizí kočáry a asi budou i napořád :wink:
24. říj 2008 ve 13:02  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jo a s tím koukáním do kočárků - to mě nebralo nikdy a nebere doteď. Popravdě nesnáším to šišlání "ten (nebo ta) je krásnej, půjč mi ho, já si ho pochovám...". Vůbec. Vidím dítě - no a co. Dítě. Se nepo..ru, že jo... Oblečky mě neberou vůbec, to doufám, že za mě nakoupí někdo jinej...
Asi jsem divná, nebo to třeba všechno teprve přijde... Fakt začínám přemýšlet, jestli jsem na to miminko připravená. I když jsme se o něj snažili dva a čtvrt roku...
24. říj 2008 ve 13:03  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tak pro mě mít děti byl a je smysl života. Neříkám, podřizovat jim vše, ale děti chci třeba i z důvodu, že mě moc zajímá, jak ten človíček bude vypadat, a taky chci, aby tady po mně jednou někdo zůstal a žil dál. Taky zastávám názor, že když člověk dostal ten dar a je tady na tom světě, měl by taky dát život někomu dalšímu, ale je pravda, že někteří by ty děti vážně mít neměli, pokud tu lásku a potřebu necítí, tak to radši ne.
24. říj 2008 ve 13:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Len - svatá pravda.. Já už poslední dobou chtěla otěhotnět jen proto, abych
a) prorazila tu prokletou "neplodnost" a mohla si říct - áha - tak ono to přeci jen jde :wink:
b) udělala radost manželovi a rodičům
c) mohla si oddechnout, že už to "snažení" máme za sebou a zase bude na chvíli klid
d) nemusela už všem vykládat, proč ještě nemáme dítě.
A možná by se našlo ještě dost důvodů.
24. říj 2008 ve 13:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj Grej,
mám také pocit, že jsem ještě taková prdlá,pubertačka. ale na druhou stranu, myslím, že až se Ti prcek narodí, tak budeš instinktivně vědět, co dělat:slight_smile:..to prý přijde samo.
My čekáme 2 roky a už si to člověk tak nebere..nečekám každý měsíc, zda se něco stane či ne..asi bych to nějak cítila, tak si žádné testy nedělám... :slight_smile:
24. říj 2008 ve 13:05  • Odpověz  •  To se mi líbí
Grej, určitě mnohem připravenější, než polopubertální snažilka, které chci to maličký miminečko, co ho bude chovat a mazlit se s ním a ono bude růžovoučký a voňavoučký :wink: Možná po něm touží víc než ty, ale připravená jseš stopro líp :wink:
24. říj 2008 ve 13:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
ja jsem nad tim ani nepremyslela
24. říj 2008 ve 13:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky,
já k tomu měla důvod asi od ranného dětství. :grinning: Ale už si fakt nepamatuju,kdy se to ve mě probudilo. :sweat_smile:
Když mi bylo 13.let,mým velkým přání bylo,dostat VELKOU KNIHU O MATCE A DÍTĚTI. :sunglasses:
Pak jsem si udělala školu,nastoupila do práce a čekala na toho pravého.Když nepřicházel(zatím),tak jsem začala uvažovat o tom,že se nechám zaměstnat jako náhr.maminka dětí v SOSvesničce. :wink:
Nakonec jsem si i vdala a naivně si myslela,že se s chlapem stačí párkrát vyspat a ženská je hned těhotná(moje mamka měla totiž spíš problém s tím,aby z novu neotěhotněla :sweat_smile: ................jsme 3 sourozenci narození během 3.let :grinning: ).
Ovšem to byla chyba lávky. :confounded:
Nakonec jsem po určitých útrapách otěhotněla 5 let po svatbě a jsem opravdu ráda,že mě mateřství potkalo.
Bez dětí by mi ten život připadal hrozně fádní. :frowning2:
Dnes je to 1,5 roku,co mě potkalo opravdové štěstí. :dizzy_face:
Vůbec jsem si dítě nepořizovala kvůli tomu,aby ve staří zůstala sama.Alespoň s takovou myšlenkou jsem na Ádu nečekala.Jsem ráda,že ho mám,a že mě každý den poteší svým úsměvem. :dizzy_face:
24. říj 2008 ve 13:07  • Odpověz  •  To se mi líbí
Dík Len, asi jo...
Sama mám jednu kámošku, která si prostě řekla, že už jí to v práci nebaví, tak zkusí dítě. Prd, to 3 měsíců byla těhotná. Pak porodila a byla z toho na prášky. Ještě teď, když jí pozoruju, tak mám pocit, že měla ještě počkat. Možná ani ne tak kvůli sobě, jak kvůli manželovi. Mohla si najít jinýho, lepšího. Představovala si to podle mě hrozně jednoduše a pak čučela, jak je to všechno složitý, těžký, co všechno s dítětem přichází... Mám pocit, jako by jí to dítě překáželo. Možná kdyby na něj čekala dýl, jako my, tak by třeba zjistila, že ho ještě nechce nebo by se v tom naopak utvrdila. Občas jsem snad i ráda, že jsme si na to takhle dlouho počkali...
Určitě si to rodičovství víc užijem...
24. říj 2008 ve 13:10  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj, dobrá otázka :wink: Já jsem nikdy s dětmi nepřišla do kontaktu, nikdy jsem je nevozila v kočárku, jako většina holek,nikdy jsem se nedívala do kočárků nebo na těhotné a vždy jsem prohlašovala, že děti mít nebudu. Pak jsem si našla svého osudového chlapa, se kterým jsme cestovali, poznávali, budovali bydlení a najednou jsem měla pocit, že bych to dítě nebo děti chtěla, ale hodně se toho zároveň bála. Ve 30 letech jsme si najednou oba řekli, že to zkusíme, že teď je ta chvíle, kdy to chceme...po necelém roce nezdaru ve snažení se nám narodila dcera a najednou se celý život a svět točí kolem ní a já mám pocit, že náš život začíná být jiný, ale zajímavý, prostě učíme toho našeho malého človíčka různým věcem a máme pocit, že tu nežijeme jen tak, ale že po nás něco zůstane, že budeme mít někoho, s kým budeme poznávat a cestovat....no a rádi bychom měli sourozence pro naší dceru, aby nezůstala sama a měla si s kým hrát.
Zároveň chci říct, že dítě pro mě není smysl života, že potřebuji sebeuplatnění, práci a vůbec i své koníčky :wink:
24. říj 2008 ve 13:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
Asi jo, kolikrát si říkám, že to dlouhý čekání má něco do sebe, určitě nebudu těhotenství považovat za samozřejmost nebo něco, co se prostě přihodí - jak má člověk víc času na rozmyšlenou, tak najednou vidí všecka pro i proti. Obdivuju holky, co jsou schopný říct - bez dítěte si neumím život představit, pokud by nám to nešlo, určitě bych nějaký adoptovala. Já čím víc o tom přemýšlím, tím míň jasno v tom mám :unamused: A tím víc mi začíná docházet, že ani život bez dítěte není něco, kvůli čemu by se hroutil svět, i takový se dá prožít naprosto plnohodnotně :slight_smile:
24. říj 2008 ve 13:13  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky my máme děti, protože jsou mi vším. Protože naplňují náš život spokojeností a radostí. Neumím si život bez dětského úsměvu představit. S manželem děláme pro naše děti vše, jsou úplným naplněním našeho života, věnuji jim veškerý čas a pro ně jsem schopná vzdát se úplně všeho.

Nechápu jak těhulka může napsta, že čekají mimí jen proto, že se to od nich tak nějak čekalo, no to snad ne?
24. říj 2008 ve 13:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj holky, přidávám se se svoji troškou...s manželem jsme spolu už sedm let, z toho tři roky jako manželé.První rok po svatbě jsme si řekli, že děti zatím ne, užijeme si spolu, dovolené, cestování...po dalším roce, už padala témata jako dítě ano či ne...tak jsem vysadila HA a nechali tomu volný průběh...posem docela dobrý...stavy jako šilhání po kočárku jsem neměla, cizí děti mě nechávaly naprosto chladnou, ale...
v červenci 2007 jsme se dohodly, že by bylo super kdybych otěhotněla a začneme se snažit o něco víc...jo jo, člověk míní a příroda mění..
teď je říjen 2008 a děti nemáme a jak psala Len, až když vím, že to nejde tak teprve zjišťuji jak moc dítě chci...
a proč ho chci?? Dítě beru jako něco pěkného co po mě jednou zůstane, človíčka kterému dáme s manželem každý něco ze sebe a bude to taková "třešinka" našeho vztahu, nevím jak jinak to napsat...
Ale já už se dostala do fáze, kdy smutně koukám po cizích kočárcích, závidím kamarádkám jejich děti, protože většina z nich k nim přišla jako slepá k houslím...
ale přeci jenom se mi občas zavrtá v hlavě červíček a taky si říkám jestli jsem opravdu na dítě zralá, no uvidíme... :grinning: snad jednou
24. říj 2008 ve 13:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
ahoj len, plně s Tebou souhlasím...také si myslím, že až se člověk po letech dočká, bude si to užívat a bude za to velice vděčný...Lepší, než to příliš hrotit a lámat přes koleno..nejhorší je ale tchýně, která Ti do toho kecá a pořád Ti radí, jak se snažit, když sama byla těhotná, jen si vzpomněla..
24. říj 2008 ve 13:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Grej, já jsem si myslela, že mě taky nepostihne to nakupování dětských oblečků, ale po kontrole ve 12tt jsem šla domů a cestou koupila první body, ale nějak jsem se styděla, že já kupuji oblečky, schovala jsem ho do skříně, ale postupně jsem začala kupovat na MMB oblečky a měla jich plnou skříň...vůbec nechápu, že i mě to postihlo...no a dnes kupuji oblečky hlavně dceři než sobě a opravdu jsou moc krásné, člověk si nemůže vybrat :grinning: Myslím, že to nakupování pak postihne každou :wink:
A šišlání nesnáším taky :unamused:
Taky nejsem matka, co by každý den chodila na procházku s ostatními matkami a povídali si jen o dětech, prostě pokud mám čas zajdu si s někým neutrálním a o našem dítěti nepadne ani zmínka :wink:
24. říj 2008 ve 13:18  • Odpověz  •  To se mi líbí
veruru-to znám taky, v mém okolí je plno "starších a zkušený" které nechápou, že dítě není lusknutím prstu...no ale mám výhodu, jsem vdaná tři roky, bydlím na malém městě, takže většina lidi už si vykládá, že jsme neplodní a děti mít nikdy nebudeme a já jsem ráda, protože se mě neptají: " a vy nechcete děti, mladá paní??"
24. říj 2008 ve 13:20  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já jsem to vyřešila jinak, vždy jsem všem řekla, že děti mít nechceme a jak byli pak všichni překvapení, že já jsem těhotná :grinning: Člověk se nesmí nechat vyprovokovat řečmi ostatních, jinak by se zbláznil...
24. říj 2008 ve 13:22  • Odpověz  •  To se mi líbí
U mě to bylo asi iracionální, pudové, našla jsem konečně partnera pro život a chtěla jsem s ním dítě (děti), cítila jsem, že to k mému životu patří. Po zkušenosti s dětmi mohu říct, že mi daly nesmírně zkušeností, starostí, radostí a všeho, co je živnou půdou pro to, aby člověk rostl...
24. říj 2008 ve 13:23  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ambret - já jsem neřekla že čekám dítě jen proto, že se to od nás čekalo. Ale bylo to takový automatický vyústění vztahu. Svatba - stavba - dítě... Kdybych ho nechtěla, tak asi nevysazuju antikoncepci, že jo... Bylo mi v té době 26 let. Akorát jsem dodělávala vysokou. Nežila jsem celou dobu jen proto, že budu mít jednou dítě.
Manžel je o sedm let starší, takže ta iniciativa přišla od něj. A já byla ráda a řekla si - proč ne. Ale nebylo to o tom, že bych se nemohla dočkat až tu antikoncepci vysadím. To teda fakt ne.
24. říj 2008 ve 13:25  • Odpověz  •  To se mi líbí
Asi je jiná situace, když člověk děti má (jsou pro něj na prvním místě a daleko, daleko za nima nic) nebo když je nemám a může se stát, že ani nikdy mít nebudu. V současné situaci nemůžu říct, že bych byla pro otěhotnění ochotná obětovat cokoli. Minimálně svého partnera bych nikdy nedala - i kdyby byla chyba naší neplodnosti v něm (nikdo neví, kde je), chtěla bych s ním raději zestárnout bezdětná než mít děti s jiným.

Stejně tak jsem zatím přesvědčená, že děti, ač budou tím prvním v mém životě, nebudou tím jediným. Nechci se kvůli nim vzdát sama sebe, vím sice, že jim budu muset obětovat hodně, ale nechci, aby to bylo 100 % mého času, moje koníčky (aspoň pár mi jich snad zůstane), přátelé, cestování (vždycky budu hledat kompromisy, kam se dá jet i s dětmi), po čase i práce (čili nechci být matka v domácnosti, po pár letech se chci opět realizovat). Prostě ač děti moc chci, nechci, aby byly jednou jedinou náplní mého života :wink:
24. říj 2008 ve 13:26  • Odpověz  •  To se mi líbí
Navíc - ve svém okolí jsem byla spíš za exota. Ty chceš dítě v 26 letech??? Hned po škole? Bez praxe?? Jsi blázen? V dnešní době?
V mém okolí má zatím dítě mimimum z těch, kdo se pro něj rozhodli jen tak. Spíš mají děti holky, který do toho vlítly ani nevěděli jak.

Není to o tom, že celý život jen toužíš mít děti a o ty se starat. Je to krása, ano, mít děti a vychovávat je. Ale každý má prostě jiný priority. Nechci být doma se čtyřma dětma. Chci mít dvě, o ty se starat, ale zároveň se taky starat sama o sebe. Mít v životě i něco jinýho než jen děti.
24. říj 2008 ve 13:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek