• Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO
  • Doporučujeme: Beremese.czModrastrecha.cz
  • Přihlas se
  • Registrace nového člena
  • Získej PLUSPRO

Proč mít děti? Proč jste se pro ně rozhodly?

13. února 2010 
Len, myslím, že jsi vystihla i mé názory :wink:
24. říj 2008 ve 13:29  • Odpověz  •  To se mi líbí
Koukám, že Grej píše to samý, co já v předchozím příspěvku :grinning:
24. říj 2008 ve 13:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Jé Len, koukám, že jsme zas napsaly to samý. Než to stihnu zplodit, tak mě předběhneš :grinning:
24. říj 2008 ve 13:30  • Odpověz  •  To se mi líbí
Amret,..................ono to taky záleží na tom,v jaké si situaci a jak dlouho na těhotenství čekáš. :frowning2:
Taky jsem měla v období,kdy jsme navštěvovali Sanus a nikdo nám nedával žádné naděje,stejné pocity jako Grej. :frowning2:
Když se Adam narodil,tak mi pak připadalo,že z něj dokážu mít radost akorát já,protože pro mé rodiče(kteří mě neustále 5 let atakovali dotazy,jestli už jsem konečně těhotná a kdy se dočkají vnoučete :rolling_eyes: )bylo najednou nespavé a uřvané dítě. :zipper_mouth:
Když bych věděla dopředu,jak to dopadne,byla bych trochu sobečtější a dítě bych si přála jen a jen kvůli sobě.
24. říj 2008 ve 13:31  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já osobně jsem si dítě přála opravdu jen pro sebe a svého partnera, řečí jiných mě vůbec nikdy nezajímaly a ani nezajímají :wink: Člověk se musí rozhodovat s ohledem na své pocity...
24. říj 2008 ve 13:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahoj JAnči, také jsem vdaná 3 roky a všichni se ptají..mám výhodu, že jsme teprve nedávno dodělala VŠ, takže si všichni říkají, že to nechává až po škole..a neví, že už se 2 roky snažíme.
Ted jsme byla na rodinných konstelacích a zjistila jsme takové zajímavé věci, že už možná chápu, co se u nás děje a proč děti snadno nepřichází..také ale vím, že jsem vlastně stejná jako moje maminka a ta měla nakonec děti 2, i když už nečekala..takže nejspíš vše je dané a nemá cenu to hrotit..
Jen by ostatní nemuseli pořád řešit moje rozmnožování, když to zrovna já řešit nechci..
Ted chci jet do lázní, snad to vyjde a člověk si udělá aspoň dobře:slight_smile:
24. říj 2008 ve 13:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já mám "štěstí," že oba s manželem jsme starší sourozenci, oba narození pět let po svatbě (a tehdy se to rozhodně neodkládalo jako dnes :wink: ). Takže z obou stran jsou rodičové potichu a v ničem se nešťourají, přeci jen, my máme po svatbě zatím jen tři roky :wink:
24. říj 2008 ve 13:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
My nemáme po svatbě vůbec :grinning:
24. říj 2008 ve 13:35  • Odpověz  •  To se mi líbí
No, my jsme k tomu přistupovali taky rozumně, až moc. S manželem se známe už 13 let a ze začátku jsme ještě oba studovali, pak jsme si hledali práci, pak jsme neměli kde bydlet, teď máme práci, máme kde bydlet a dítě se nedaří lusknutím, takže mám trochu výčitky a říkám si, že je to trest za to, jak je člověk zodpovědný a pořád něco řeší a nachází si důvody proč ne dítě teď, ale až tohle, až tamhleto... :unamused:
24. říj 2008 ve 13:38  • Odpověz  •  To se mi líbí
Asi je fakt, že ta která dítě nemá, ale vysadila HA tak o něm logicky přemýšlí...osobně nechápu holky, které vysadí HA a pak se strááááášně diví, že jsou těhotné. To mi opravdu hlava nebere.

Ale každá jsme nějaká...maminky řeknou že by dítě za nic na světě nevyměnily a většina z nich pak ještě dodá, že nechápe proč si je nepořídila dřív a nemaminky o tom neustále přemýšlí a diskutují až z toho blbnou, asi jako já :grinning: :grinning:
rozbrečet se u telky jenom proto, že nějaká ženská v televizi chodí s borcem půl roku i s cestou a ještě dítě ani neplánovali a ona je těhotná, je opravdu na psychiatra :grinning: :grinning:
ale svádím to na ovulační hormony :grinning:
24. říj 2008 ve 13:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ahojky, plně s vámi souhlasím... snažíme se o miminko, ale to přece ještě neznamená, že s dítětem začnu žít jenom jeho život... každý člověk je podle mě svým způsobome sobecký... takže ano, chceme miminko, těším se na to, že z našeho vztahu bude něco krásného, co budeme moci oba milovat a co bude milovat i nás... ale to ještě neznamená, že v tu chvíli přestane existovat všechno kolem.... takže holky, souhlasím s vámi... amret, ty jsi svůj život vytvořila ze své rodiny, jsou tu ale i holky, které mají v životě jiné cíle... každý jsme originál... sama se trochu bojím, že až (jestli) se mi podaří otěhotnět, nebudu mít stejné pocity jako Grej.... a asi budu :slight_smile:
24. říj 2008 ve 13:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ahoj holky
dekuji Vam moc za vase prispevky,ctu to tady memu manzelovi.Jsme spolu uz 14 rokem,12 rokem manzele.Jsme spolu moc stastni a rekla bych ,ze je to muj nejlepsi kamarad a zaroven muj partner.O dite se snazime poslednich par let,sice az minuly rok jsme se dostaly do Car centra a najednou se z toho stal kolotoc,co nejdrive otehotnet.V lete po poslednim neuspechu,jsem uz fakt nemohla,zjistila jsem,ze uz nemam duveru v uspech.Ze asi tehotna nemam byt apod....Zacalo se to ve mne prat,chci deti, nechci deti,ja jsem ten typ zeny ,ktery ma deti fakt rada,sestra ma deti ,svagr ma deti ,muj tchan ma male deti,kamaradka ma dite a nemuzu rict ,ze bych se s nima nechtela pomuchlovat apod Je mi nekdy moc lito ,ze deti nemam ,ale zaroven mam rada volnost,kterou mame .Je nam 31 a 32 let,doposud jsme si moc uzivaly zivota ,cestovani ,sport ,prace ,vzdyt to kazda znate.Nejsme rozhodne partneri ,kteri sedi doma a zivot kolem nas ubiha,snazime se zivota uzivat kazdym douskem.Nerikam,ze by to s detmi neslo to urcite ne........ale....Proto jsem otevrela tuhle diskuzi,protoze se touhle otazkou zabyvam a moc mne vase odpovedi zajimaji.
Necitim to tak,ze by moje deti mely byt smyslem zivota to fakt tedy ne.
24. říj 2008 ve 13:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lopko, máš veliké štěstí, že máš takového partnera, já mám takového taky :wink: Nám se dcera narodila až ve 33 letech a nelituji toho, protože člověk opravdu příjde o kus své svobody, dřív bych byla hrozně nešťastná...
24. říj 2008 ve 13:44  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lopko, já si občas říkám, že ty děti asi u těch dlouhodobých snažilek přijdou až bude jejich čas...kamarádka se snažila asi 6 let...chodila k léčiteli, pila všelijaké různé a hrůzné čaje, milovali se podle horoskopů...pak se naštvala, všechno vyházela, našla si novou práci, která byla o něco náročnější než ta předchozí a ani si nestihla v tom zmatku všimnout, že jí vynechala MS... :grinning: nakonec to zjistila až v 8tt, že je těhu :grinning: ale po všech těch jejích martiriích se tomu teď smějeme :grinning:
a je fakt, že mě taky občas napadá, že až budu těhotná, tak si budu říkat, jestli jsem neměla ještě počkat :slight_smile:

Veruru-no já to mám doma naopak, já a ségra jsme od sebe 14 měsíců a tchýně se taky vdávala těhu, druhé dítě má sice až po 4 letech ale tenkrát se rozhodla, že chce v květnu rodit, tak si prostě v srpnu otěhotněla...jak jednoduché, že :grinning:
24. říj 2008 ve 13:52  • Odpověz  •  To se mi líbí
Proc mit deti?...no u nas to taky bylo neco takoveho jako dovrseni vztahu....s manzelem jsme se milovali (a samozrejme porad milujeme), meli jsme bydleni, hodne jsme toho spolu prozili, videli...takze hura na miminko. Taky jsem byla moc zvedava "co" z nas dvou vzniklo....no jsou to tri krasne sikovne deti.

...pred detma jsme byli hodne aktivni - kultura, cestovani, prace a vzdytky jsem si rikala...jako uz tady nekolikrat padlo, ze deti nebudou nase jedine naplneni zivota a ze nas to URCITE nespolkne uplne....tak hokly :grinning: , ted mame 2 kluky, skoro 7 let a 4 a pul a skoro 10-ti mesicni dceru a jsem z nich total hotova (nekdy pozitivne, nekdy negativne), momentalne na 100 % matka....jsem v tom proste az po usi a uprimne? Nekdy se docela tesim, az budou kapku samostatnejsi a az si zase znovuvybuduju moje vlastni ja, az budu pracovat, az nebudu "jenom" mama :slight_smile: .

Aby to nekdo nepochopil spatne....deti jsou nadherny, milujeme je naprosto nezrizene...ale jsem fakt dost hotovson :grinning: :stuck_out_tongue_closed_eyes: ....tak snad je to jenom prechodny stav!
24. říj 2008 ve 13:54  • Odpověz  •  To se mi líbí
Maart - myslím, že naprosto chápu jak to myslíš :wink: Nedivim se kamarádkám, když se mi svěřují, že se za to sice stydí, ale když dají dítě na hlídání třeba na víkend tchýni, tak že si fakt odpočinou a fakt se na to až je odvezou těší :grinning:
24. říj 2008 ve 14:04  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já si říkám, že je fajn být předem odhodlaná, že mě to "nesežere" a pak případně odhodit ideály :grinning: , než se od začátku neskutečně těšit, jak tomu dám všecko a bude to dokonalý, a pak zjistit, že k tomu třeba nikdy nedojdeme :wink:
24. říj 2008 ve 14:06  • Odpověz  •  To se mi líbí
Maart - přikláním se ke Grej, asi tě taky chápu, pamatuju doby kdy nám i mamka říkala, jak rádá mě se ségrou odstěhovala aspoň na víkend k babi aby měla aspoň chvilku pro sebe :grinning: a kamarádka si teď nemůže vynachválit, že má tchýni v jednom městě a teď šla do důchodu...
24. říj 2008 ve 14:11  • Odpověz  •  To se mi líbí
...Grej, jsem rada, ze tomu rozumis...ja jsem si to potom po sobe precetla a rikala jsem si, ze to zni docela priserne...vis co, oni jsou fakt zlaticka, ale je to nekdy docela zahul :grinning: ....Len, my jsme taky meli idealy a znas nejako rychle opadavaly...ale nene, nebojte, materstvi je super :wink: ...a Len, drzim Ti palce, moc!!!!
24. říj 2008 ve 14:12  • Odpověz  •  To se mi líbí
Díky! :dizzy_face: Já se v životě snažím na věci budoucí moc neupínat, protože pak když to nevyjde, ta rána je o to horší... Ale zase když všecko dobře dopadne, o to víc si to umím užít :wink: Tak doufám, že za rok vám sem nepřijdu naříkat, že jsem byla blbá a nevěděla jsem , do čeho jdu :grinning:
24. říj 2008 ve 14:14  • Odpověz  •  To se mi líbí
...me pripada, ze si Elishka poridila spise me...proste najednou tu byla :grinning:
24. říj 2008 ve 14:15  • Odpověz  •  To se mi líbí
dostali jsme příležitost najít další a úžasný druh lásky a smyslu života, zaplnili jsme další komůrku v srdci...
24. říj 2008 ve 14:41  • Odpověz  •  To se mi líbí
autor
Ja myslim,ze to fakt nevime do ceho jdem ,mame spoustu planu ,jak to budem delat,ale dite a ta zkusenost ,ktera najedenou tady bude s prichodem ditete bude k nezaplaceni a urco se bude lisit od nasich planu.Ja bych byla samo rada ,kdyby se nelisila, ale vime jak to je v nasem zivote.Nam zatim v nasem zivote vse vyslo,mame super praci,ktera nas bavi,skvele kamarady,na ktere se muzeme kdykoliv obratit,domecek,nase psi a ted i kocku,muzem jet kam chceme ,neobracime kazdou korunu nebo tak neco ,zda mne chapete.Jedine co najednou neslo a o cem jsem si myslela ,ze by mne nemohlo potkat je problem s pocetim.Car centru jsem ted na chvili dala vale :sweat_smile: a dala jsem sanci zase nam a nasi skvele terapeutce,ktera nam ukazala ,ze problem nebude telesny,ale spis bude v hlave.Vzdycky neco odkryje a je se jenom divim ,jak to vi.Sama si tyhle myslenky nekam odsunuji do sede kury mozkove,ale najednou je ona vytahne a je se nestacim divit a muj manzel taky.
24. říj 2008 ve 14:45  • Odpověz  •  To se mi líbí
Já vás ne chápu,mám děti tři a nevyměnila bych život s nima za nic na světě. Teprve teď cítím že ŽIJU,jsou pro mě vším. Než se mi narodil první syn,měla jsem vše nač jsem si vzpoměla,mohla jít kam se mi zachtělo,ale......

Ale byla jsem PRÁZDNÁ,teď jsem plná lásky,zážitků - jejich první úsměv,prvni kručky na nejistých nožkách,první slůvka,první školkovské lásky a teď i ty školní. A je toho ještě spousta.

ANO,TEĎ TEPRVE CÍTÍM ŽE ŽIJU.
24. říj 2008 v 19:24  • Odpověz  •  To se mi líbí
nikdy jsem nebyla mateřskej typ, ale když jsem se vdala, automaticky jsem nějak chtěla abychom byli kompletní rodina.
A každá, ať snažilka, nebo těhulka, netuší, jaké návaly lásky, hrdosti a pýchy na to malinké stvoření, se ve vás budou tvořit.
Můj syn je teď pro mě vším, nic jiného není důležité. Teď jedině můj syn a manžel a zdraví v naší celé rodině.
24. říj 2008 v 19:33  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lopka,
je super, že jsi tu založila toto téma, protože někdy jsem si říkala, jestli vůbec existují ženský, který nejsou u vytržení z každýho mimča, a pokud se jim nedaří otěhotnět, hned nepláčou nad každým kočárkem. Já jsem si se svým rezervovaným přístupem k dětem přišla trochu vyšinutá a nemůžu se nějak ztotožnit s některýma příspěvkama tady na různých diskuzích, tak jsem ráda, že se tady najdou taky takový, který nejsou z těch hysterických snažilek... :slight_smile:
Prodělala jsem na jaře zamklé těhotenství, potom revizi a tak občas koukám na některé diskuze tady na koníkovi, ale prostě mi je nějak proti srsti psát o tom, jak mě potkala ta najvětší ztráta mýho života a jak se hned začneme snažit. Neříkám, taky mě to přišlo hrozně líto, taky jsem to obrečela, ale asi to tak mělo být a tak se to snažím moc neřešit. Jsem vdaná, ale otěhotněla jsem tak napůl neplánovaně a musím říct, že ve chvíli, kdy jsem to zjistila jsem byla v šoku (připadám si pořád hrozně mladá a to mi bude příští rok 30!) a celé krátké těhotenství se to ve mě pralo. A ted jsou chvíle, kdy nad tou otázkou proč mít děti taky přemýšlím, probírám si rozumový důvody, ale někdy prostě zvítězí zcela iracionální chtění. Příroda to tak zařídila, hormony někdy utlučou rozumový odůvodnění. A věřím, že i když budu někdy dítě mít, stejně se ve mně budou různý pocity prát pořád, ale i přes to budu svoje dítě milovat. :slight_smile:
25. říj 2008 ve 13:36  • Odpověz  •  To se mi líbí
Myslím, že patřím k těm, co děti zase tak moc "nežerou". Míra touhy po dětech je asi zakódovaná v každém z nás a já k těm "mateřským typům" nepatřila asi nikdy a asi ani patřit nebudu. Každopádně to neznamená, že nemám děti vůbec ráda (štvou mě spratci, ale znám i pár fajn dětí, které jsem si oblíbila, zkrátka kus od kusu, stejně jako s dospělýma), na druhou stranu nejsem z dětí ani výrazně u vytržení, a to ani z miminek.

Musím ale přiznat, že se mi dost změnil pohled na věc poté, co jsem pochopila, že v mém případě ta cesta za dítětem rozhodně nebude přímočará. Do té doby jsem měla dost pochybností, zda vůbec dítě chci, zda jsem ochotná obětovat kus svého sobectví, zda jsem vůbec člověk, který by se měl rozmnožovat... atp. Ne, že bych tyto pochybnosti neměla do určité míry pořád, ale je opravdu něco jiného odkládat nějaké rozhodnutí oproti vědomí, že i kdybych dospěla k revizi názoru, že děti NE, nemám šanci je mít.

Byla jsem z toho samozřejmě smutná, ale současně jsem si uvědomovala, že mnohem více než to, že děti nebudou, mně na kolena dostával pocit, že jsem v nějakém smyslu "nedostatečná". Asi je to dobou, zdá se mi, že dnes se nenosí mít problém, svět přeje dokonalým jedincům... Takže mám strach, jak se budu zaobírat tím, co lidem řeknu, až se mně budou ptát, proč děti nemáme, jak se budu konfrontovat se závistí vůči těm, kteří děti mají a navíc bez problémů, jaké si budu muset najít aktivity, kterými odvedu pozornost od něčeho, co mi úplně nevychází... Spoustu věcí si ale stále nedovedu představit.

Hodně jsem začala taky uvažovat i o adopci. Stále si ji nedovedu představit, ale dívám se na to už trochu jinak. Myslím si ovšem, že neplodní nejsou úplně ideální adoptivní rodiče. Zajímavý článek je třeba tento: http://klimes.mysteria.cz/nrp/neplodnost.html Bohužel ale nejsem schopná v sobě něco přepnout a zbavit se té touhy po VLASTNÍM dítěti a rady (i třeba dobře míněné): zažádejte si už teď o adopci, mně nesedí a v jistém smyslu štvou, podává-li je někdo, kdo vlastní děti má. Navíc na adopci musí být jaksi dva, a to nejsou, manžel rozhodně není pro, aspoň zatím...
25. říj 2008 ve 22:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Ygreen, tak u mě je to stejné. Já vůbec nebyla typ, který touží po dítěti, určitě hraje roli i věk, otěhotněla jsem ve 23,což je na tuhle dobu celkem brzo :wink:. Jestli mám být upřímná, tak cesta v MHD s nějakým řvoucím miminem pro mě byla utrpením, když jsem viděla ty umrčené vztekající se drobečky s utahanýma mamkama,tak jsem si říkala: chudinky, tak ještě dlouho dopadnout nechci a vlastně je politovala. Každý víkend jsem propařila s kámoškou nebo přítelem atd. :grinning: A pak jednoho dne jsem objevila na testu dvě čárky (přítel měl přiušnice, všechny testy vycházely pěkně mizerně, tak jsme přestali hlídat antikoncepci) a nekecám, ale změnilo mi to celej život.Kdo dítě nemá nebo je těhulka, tak to opravdu nepochopí,mateřská láska je ojedinělý druh lásky. :pensive: Prostě dítě je v tu chvíli vším, nejdůležitější článek života a je jedno, že je stejně umrčené jak ty ostatní v MHD :grinning: Je prostě moje a je nejkrásnější, nejchytřejší a nejšikovnější,stejně jako pro vás ty vaše :grinning: .
26. říj 2008 v 08:34  • Odpověz  •  To se mi líbí
Lopka: zkousej to dal, ja vim, ze mne se to rika, ja si neprozila to, co ty, ale prave proto, ze jsem o dite nejak extra nestala a ted vidim, co to se mnou dela a ze opravdu se stalo neplanovanym smyslem zivota, tak pokud se o tohle pripravis, pripravis se o to nejkrasnejsi, co te v zivote muze potkat,to mi ver :frowning2:
26. říj 2008 v 08:39  • Odpověz  •  To se mi líbí
A jinak jsem jeste chtela dodat, ze si myslim, ze vsechno, co clovek delal pred mimcem a co jej naplnovalo, muze delat i s nim a mel by, aby nezustal jen u toho sislani na prte, tomu taky nefandim. Samozrejme, ze ne vse jde hned po porodu, ale proc se omezovat v cestovani (pristi rok vyjedem do sveta aspon 3x doufam :sweat_smile: ), proc nestudovat (planuju taky od zari dalkovou vysku nebo aspon dva nejaky kurzy :slight_smile: ), proc nechodit s kamoskama na kaficka nebo sem tam si zaparit...? Myslim, ze polemizovat nad tim, proc mit dite je - a ted mi to prominte - blbost, protoze az ho clovek drzi v rukach, tak vsechny duvody pochopi :pensive:
26. říj 2008 v 09:17  • Odpověz  •  To se mi líbí
Tvůj příspěvek