Nedokážu se smířit s tím, že už nebude druhé mimi. Jak se s tím vyrovnat?

@anonym_autor Nevím kolik ti je roků. Ale napíšu moji zkušenost. Máme s manželem dvě děti. Vždycky jsem chtěla tři děti. Manžel třetí ďítě nechtěl. Nechala jsem to být, občas jsem tohle téma otevřela. Vždy neúspešně. Až po několika letech se mu to rozleželo v hlavě a teď třetí dítko chce. Takže za mne pokud tě úplně netlačí čas , že by jsi musela otěhotnět hned teď dala bych tomu čas. A spíše se zaměřila na sebe a manžela a na váš vztah. Možná až budete zase v pohodě třeba svůj názor přehodnotí.

@anonym_autor Kolik ti je let? Pokud tě netlačí čas, urovnala bych především vztah s manželem, on pak může změnit názor. Nema smysl pořizovat dítě v nefunkčním vztahu.

Já sem se špatně vyjádřila...Mi nemáme žádný problém jako že bysme se hádali a bylo něco špatně...Růžové to není protože můj tlak na něj je asi moc veliký mě štve že on nechce druhé sem z toho nervózní a on je nervózní protože na něj tlačím pořád o tom mluvím atd...mě je 34...přítel je bohužel o 13 let starší...Jo máme věkový rozdíl veliký já vím a to je asi taky ten kámen úrazu...já se jen potřebuju dám asi do pohody a smířit se s tím...pak bude nejspíš vše zase zalité sluncem...

On uz chce klid

Mam staršího o 12let. Teď mu je 50. Máme jedno. V jeho 40, když se holka narodila a první roky se nedalo srovnávat s tím, co je teď. Je aktivní - ale sám pro sebe. Jsi mladá, pokud chceš víc dětí, běž o dům dál.

Aha, tak promiň, to bylo opravdu špatně pochopeno. Potom hraje největší roli asi ten věk a vůbec se mu nedivím. Vím, že nejsem svým názorem úplně populární, ale je to můj názor a každý se může zařídit podle svého. Myslím, že člověk by měl k rodičovství přistupovat zodpovědně. Plánovat dítě ve 47 je fakt dost pozdě. Spočítej si jeho věk v době, kdy by teoreticky další dítě mohlo maturovat. Představ si, že by dítě šlo na vysokou. Tou dobou by už tvůj partner měl být v důchodu, jak byste to utáhli? Nemluvě o tom, kdyby ještě navíc nebydlelo doma. On sám asi cítí, že už má raději svůj klid, ne probdělé noci, běhání za batoletem, další období vzdoru, potom škola, úkoly, učení, puberta... Vím, že jsou tu ženské se staršími partnery a malými dětmi, je to jejich věc. Já tam vidím hromadu negativ, nemluvě i o obřím generačním rozdílu mezi dětmi a rodiči, který pak cítí i ty děti, což mi potvrdila spousta kamarádů jak dřív, když jsem byla mladá a oni mi záviděli mé mladé rodiče, tak teď, kdy jsou moji rodiče ještě stále aktivní, zatímco jejich už buď nežijí nebo s nimi mají úplně jiné starosti...
Rozumím, že ty to teď cítíš jinak a emoce jsou silnější jak rozum. Mít jedináčka není žádná ostuda. Nezkazte si to doma. Nevím, kolik je synovi, zkus se třeba i dívat na pozitiva toho, že už je větší, šikovnější, dá se s ním ledacos podniknout. Jestli je tvůj chlap fajn, můžete být skvělá rodina. Mnohem lepší než ty sama s nějakým novým chlápkem, který ti rychle udělá další dítě, ale tvůj nynější syn ztratí rodinu.

Doplňující komentář, který jsi sem dala, je důležitý. Přiznám se, že rozumím manželovi, že ve 47 letech už dítě nechce. Kolik je staršímu synovi? Kdybych měla děti "na stará kolena" a chtěla jich víc, plánovala bych je co nejdřív po sobě, s max. dvouletým rozdílem. Ono totiž každé miminko vás zas hodí na startovací čáru. S přibývajícím věkem rodičů je to pak čím dál náročnější. Mně i manželovi je 43 let a hodně často si říkáme, že to nejlepší, co se nám povedlo, bylo to, že jsme stihli 4 děti celkem zamlada, do našich 35 let.
Hodně mě ale zaujala tvoje věta: "představa že budu žít s člověkem se kterým mě už nic nečeká" . Jako bez miminka už vás nic nečeká? To je divný pohled na společnou budoucnost. Já se právě těším, že nás toho ještě spolu čeká hodně, když úplně odpadnou rodičovské starosti.

Chápu tvé pocity, ale vezmi rozum do hrsti. Asi tady dostanu sodu za názor nesebevědomé ženy, ale když si představím, že v tomto věku opustím vztah, který víceméně funguje, zůstanu sama s malým dítětem a začnu nahánět ženichy... Jak bys chodila na rande, jak dlouho by trvalo než bys "sehnala" vhodného chlapa, se kterým by sis uměla představit založit rodinu, jak by ho přijalo tvé dítě a on jak by přijal tvé dítě. Něco jiného je, když jsou dva dospělí, kteří jdou každý svou cestou, ale ty už dítě máš a předpokládám, že je pro tebe na prvním místě, takže nestačí, že to ladí ve dvou, musí to ladit ve 3, a to víš, že dítě chce, aby máma zůstala s tátou. Další můj asi blbý názor je, že chlapi ve věku 35let výš jsou buď zadaní, nebo rozvedení (většinou s dětma), nebo divní (bydlí u maminky apod.), takže když vezmu druhou kategorii, zvládla bys přijmout jeho děti, starat se o ně a hlavně líbila by ses ty jim? Taky to může být fajn chlap, ale mít už třeba své 3 děti + tvé jedno dítě, šli byste společně do dalšího a zvládli 5 dětí... Jako je tam hodně faktorů. Další věc, šlo by vám to? Připadá mi, že je tam strašně moc rizik na to si postavit hlavu a opustit fungující rodinu. Třeba ještě manžel povolí nebo to bude osud, ale počítat s tím nemůžeš. Bohužel, u počtu dětí neexistuje kompromis, buď dítě máš, nebo ne. Chápu, že to bolí, ale vezmi si, že jsou ženy, které těhotenství a mateřství nezažijí nikdy.

Ach jo doba komunismu v naší společnosti zasela, že děti mají mít lidi do 30, nejlépe ve 20. Takhle to nikdy nefungovalo. Ano rodič klidně může být v důchodu když je dítě na vysoký. Vysoká není nárokovatelné, spoustu mých spolužáků si vzdělávalo samo, to že je někdo v důchodovém věku neznamená že je v důchodu. Navíc může mít na to našetřeno. Ale hlavně nikdy se nepodaří dítěti dát úplně stoprocentně to , co by člověk chtěl. Mohou přijít nemoci, žena spatně vybere partnera, může být kdoví jak mladý, ale když je to debil... Mohou spadnout do dluhů. Podle mě záleží víc na lásce, než na věku a penězích.
Můj muž byl ještě o 2 roky starší než tvůj. (Ale do třetího taky nechce jít, ale vlastně ani já ne, jen mě je líto, že už nezažiju miminko...)

Ale je dost blbý, že to přehodnotil. Radu nemám,jen pochopení. Vůbec nevím co bych dělala. Můj muž nechtěl nikdy děti,ale bral si mě s tím, že já chci 2. Takže mě tak bral (buď nic nebo já a 2 děti)

@anonym_760cec souhlasím. Chápu, že spousta lidí věku podléhá a má takovéto "na tohle už jsem starý", ale oni by si zase měli uvědomit, že to tak nemá každý. Já dělám stejné věci jako jsem dělala ve 20 nebo ve 30 a věkem se omezovat nehodlám - stejně jako můj manžel. A ano, moje nejmladší dítě bude mít "staré rodiče" a ano, až bude maturovat (nevím, proč tohle všichni počítají jako ten strašně důležitý mezník), tak mi bude 60 a manželovi 75 let. A? Co se financí týče, hádám, že každý zná svou finanční situaci a je schopen ji přizpůsobit okolnostem. To je jako radit někomu, ať si pořídí dítě, až bude mít splacenou hypotéku...

@anonym_autor "Partner mi říká že pokud je moje touha po dítěti větší a důležitější než máš život ve třech můžeme se rozejít" - moc hezké. To je evidentně on, pro koho vztah není priorita a je ochotný ho zahodit, ne ty, i když to takhle pěkně překroutil. Já neříkám, že má mít dítě proti své vůli a nemá nárok ho nechtít, ale hádám, že ty mu to taky nestavíš jako buď/anebo. Co s tím - těžko říct. Můžeš ho zkusit ukecat. Samozřejmě se s ním taky můžeš rozejít a mít dítě s někým, kdo o ně stojí, ale to ti je určitě jasné, že kvalitní partneři nejsou na každém rohu a že slepované rodiny taky nejsou úplně ideál. Upřímně, já bych asi tlačila - protože když ustoupíš, tak bude sice on spokojený, ale ty ne.

@suzanna123 Maturitou jako koncem přípravy na budoucí povolání u spousty lidí končí v ČR vyživovací povinnost ze zákona. V tom období se člověk stává dospělý nejen právně, ale začíná se skutečně postupně osamostatňovat. Myslím, že je docela jasné, proč se snažíme své děti dovést "do maturity" bez ohledu na to, jestli ukončí školu pouze výučním listem nebo budou chtít studovat dál. Konec střední školy a věk okolo 19. roku života skutečným mezníkem je.

@suzanna123 Já v tomto s tebou souhlasit úplně nemůžu a v případě tazatelky bych rozhodně na druhé dítě na sílu netlačila. To by fakt nebylo dobrý. Kdyby to bylo první společné dítě, po kterém ona touží, že chce mít společné dítě s tím mužem, společnou rodinu, budiž. Ale tohle není první dítě. On ten chlap to má jasně dané teďka a v hlavě srovnané, že je mu už 47 a a na mimino těsně před padesátkou (a pubertu po šedesátce) se prostě už fakt třeba necítí. Dokáže si spočítat, že když bude dítěti 18, jemu bude táhnout pomalu na osmdesátku. Jestli tobě to přijde v pohodě, protože máš právě osobně takovou zkušenost, chápu, ale nesouhlasím, Za mě to prostě není OK vědomě mít dítě jako stará matka/starý otec (=matka starší jak 40 let, otec starší jak 50 let), protože já prostě CHCI a přes to nejede vlak!!! A co to dítě, na to se nemyslí? Že pak mu bude dvacet a místo užívání si života v nejlepších letech a studia bude muset řešit péči o stárnoucí rodiče? (ono velmi pravdeěpodobně pak o rodiče se starat v tomto věku stejně nebude) Tohle bych prostě pro svoje děti dobrovolně nikdy nechtěla.
Bývalá kolegyně má 2 děti taky na stará kolena, ve 43 a 47 letech (manžel je cca stejně starý). Sama má zdravotní problémy, silnou obezitu, štítnou žlázu, pravděpodobně prediabetes, v 1.těhotenství řešila preeklampisii (v 2.nevím, to už u nás nedělala a v kontaktu nejsme). Nikdo z nás v práci neviděl její rozhodnutí jít vědomě v 47 do druhého děcka ("prý aby na stáří dcera nebyla sama" - to byl argument) jako šťastné a rozumné rozhodnutí. Už u prvního dítěte byla furt dost unavená, nic nestíhala...hlídání logicky nemá (2x stárnoucí rodiče ve věku 80+) a vědomě jde do dalšího mimina... Všichni si klepeme na čelo, že je sobecká a sebestředná, Já já já, ale na to, jak to budou mít ty děti, nikdo nemyslí.

Autorko, na tvém místě bych si hlavně ujasnila jednu věc - je tvoje touha po druhém dítěti natolik zásadní a veliká, že bys kvůli tomu ohrozila fungování vaší stávající rodiny, soužití váš tří? Že bys kvůli tomu dopustila, že syn bude třeba vyrůstat v neúplně rodině, bude střídavka anebo bude tátu vídat jen o víkendech? Vyslechla sis partnerovy arguemnty, prč už se necítí na to mít druhé dítě? Byly dvě společné děti od počátku vztahu na pořadu dne a v plánu, který on teď "chce změnit" anebo jsi s tím teďka přišla, protože to tak cítíš a máš zoufalou touho "znovu zažít to těhotenství a porod"? Ono to není jen o tom těhotenství a porodu, ale pak i o minimálně 18-20 dalšího společného života a výchovy. Možná to manželovi teď taktko vyhovuje, že máte to jedno dítě, kterému můžete dát vše, postupně odrůstá a on se třeba už těší, jak ze syna bude jeho parťák a že budete moct s ním cestovat a objevovat svět...což s dalším minminke je vždy určitá komplikace. možná se na to malé miminko už fakt necítí věkově a vnímá, že by nebyl stoprocentním přítomným rodičem, protože by už vědomě chtěl svůj klid, a tím pádem by většina péče byla na tobě...ono každý rok je znát, a když se dala dohromady s výrazně starším partnerem, tak si tohoto musíš být vědoma, že někde ty priority budete mít nastaveny jinak. Budete prostě v jiné životní fázi, on už je usazen a chce mít svůj klid a ty po něm chceš krátce před padesátkou další mimino. Můj bratranec je v padesáti dědkem!

Jako klidně jdi do druhého mimina na sílu i bez jeho souhlasu, pokud předem budeš počítat s tím, že z něj třeba nebude přítomný rodič, že bude všechno doma na tobě, že bude třeba preferovat a privilegovat prvorozeného syna, kterého on chtěl, zatím co to druhé sis prosadila přes jeho souhlas...že třeba to nakonec dopadne tak, že ty rozkoly budou natolik veliké, že ůjdemte od sebe, aty najednou budešě sama. A se dvěma dětmi. Odpověz si pořádně na všechny pro a proti otázky a zvaž - stojí ti risk, že váš vztah toto důležité rozhodnutí neustojí, za to ohrozit to, co máte spolu teď? Třeba to tak nebude, ale fakt to důkladně zvaž a rozhodně by rozhodnutí mít další miminko mělo být společné, nikoliv jen vlastní tvoje rozhodnutí, protože s tebou mlátí hormony.

Autorko, jak bylo zmíněno. V jeho věku už nechce mít doma mimino a chce mít svůj klid. Úplně ho chápu.
Moje kamarádka to měla velice podobně jako ty. Od začátku vztahu se dohodli na jednom dítěti. Po dvou letech, mu oznámila, že je znovu těhotná i když mu tvrdila, že bere prášky. On se od ní odstěhoval a mají střídavku. Tohle by se mohlo stát i u Vás. Přemýšlej o tom. Netlač na pilu, protože pokud tlačíš moc, může se stát, že brzy budeš sama a další mimino nebude už vůbec.

@ninive211 já to zkusím vzít popořadě. Jednak to tvoje jedno dítě mají, druhé nepotřebují, je čistě tvůj přístup a je naprosto mimo aplikovat ho na někoho, kdo evidentně s jedním dítětem v pohodě není. Zadruhé - chlap to má srovnaný, že dítě nechce... Super, jenže ona má srovnané, že dítě chce. Proč by jeho nechci mělo mít prioritu, přes kterou nejede vlak? Já neříkám, že má ona nárok, aby ustoupil on, ale v tomhle prostě jeden ten ústupek udělat musí a nevidím jediný důvod, proč by jedna z těch pozic měla být silnější. OK, je starší a moc se mu do toho nechce, tak asi budu počítat s tím, že to bude víc na mě, ale prostě v partnerství beru, že je spousta situací, které jeden chce a druhý ne a prostě se musí dopracovat k řešení, ne, že jeden má právo veta, ať už se to týká čehokoliv. Další věc, vysvětlovat někomu, že dítě není jen o porodu, ale o následné 20leté péči - ehm... Fakt myslíš, že si toho samanení vědoma? A nevím, jak ty, ale já jednak očekávám, že se o sebe budu schopná postarat daleko později než v 60, zadruhé fakt neočekávám od svých dětí, že se o mě budou starat. A co se toho chudáčka dítěte, co na něj nikdo nemyslí, týče - jen bych připomněla, že ta druhá varianta je, že se nenarodí. Nevím, kdo by to upřednostnil, navíc si dokážu vybavit milion situací, které jsou pro děti daleko horší než mít rodiče starší než je zvykem 🙄 Na tu obézní kolegyni s milionem diagnoz ani reagovat nebudu.

@zuzkasim já si jsem o vzdělávacím systému informovaná velmi dobře, nicméně pořád nechápu, proč je problém, když rodičům maturanta je 60 nebo víc let... Já beru, že třeba když ty si to spočítáš, tak bys v tom věku dítě na škole neufinancovala, nicméně pokud si na to někdo troufá, tak to asi má spočítané, že to zvládne a nechápu, proč na něj aplikovat svoji finanční nebo jakoukoliv jinou situaci. Navíc pokud má někdo ty děti ve vyšším věku, tak hádám, že je taky finančně někde jinde, než někdo, kdo si ty děti pořídil dříve. Plus, když vezmu svoji předchozí situaci, kterou považuji za víceméně průměrnou - kdybych zůstala u dvou dětí, tak v nějakých 55 mám splněno i s jejich vysokou a pravděpodobně i splacenou hypotéku a přede mnou je minimálně 10 pracovních let. Pořídit si do toho další dítě, tak holt těch 10 let nebudeme hýřit, nicméně pořád budeme živit jedno dítě místo dvou a máme nižší náklady na bydlení. Navíc se ten příjem taky většinou zvyšuje.
A jo, můžeme češit, že co když nebude práce, fyzička, budou nemoci, úrazy - nicméně to může člověk aplikovat kdykoliv na cokoliv a já fakt nehodlám svůj život podřizovat tomu, coby kdyby.

Z vlastní zkušenosti, kdy jsme se neúspěšně několik let snažili o druhé dítě a kdy jsem pociťovala urputnou touhu to druhé dítě mít a opravdu obrovskej žal, že ho mít asi nikdy nebudu, zakladatelku naprosto v jejích pocitech chápu.
Manžel po tom druhém dítěti ani zdaleka netoužil jako já, ale naštěstí ani tak se mnou tu snahu nevzdal. Kdyby mi tehdy řekl, že už prostě nechce a hotovo, tak by to asi náš vztah opravdu neustál, protože bych mu to asi neodpustila. Původní plán byl dokonce mít děti 3, ale s tím, že nebude 3. dítě, jsem se vyrovnala snadno. Kdyby nebylo to druhé, tak to bych brala jako velkou životní bolest.

Já to furt nechápu s těma penězma a vejškou/maturitou. Pokud jsem zodpovědnej člověk a neztrácím za blbosti, tak za život vydělám nějakej balík peněz a nějakrj utratim a je přeci jedno kdy mám děti. Prostě buď ty peníze utratim za ně dřív, nebo pak v pozdějším věku,co jsem ušetřila.

Takovych pribehu uz jsem slysela mraky a je to podle me bezvychodne. Nikdo neni v pravu . Asi bych vychazela z toho, jake jste meli plany, kdyz jste se rozhodli vase zivoty spojit a zalozit rodinu. Ale i v tomhle pripade ma taky kazdy pravo zmenit nazor vlivem let a okolnosti. Zkusila bych manzela presvedcit, ze nejde jen o Vas. Od rodicu jedinacku casto slysim, ze jim jedno dite staci, ze mu chteji vse doprat a nemuset se omezovat. Ja si vzdycky v duchu rikam - budete stacit i vy jemu? Nebude Vas jedinacek viset denne na plote neci zahrady, jako to je u nas?😄 Dat diteti sourozence, se kterym muze vyrustat a zustane mu partakem na cely zivot, i v dobe, az tady rodice nebudou, je nejvetsi benefit jaky mu muzete do zivota dat. Samozrejme ze nikdo Vam nezaruci, ze si dobre vztahy udrzi inv dospelosti, ale jako rodice pro to muzeme hodne udelat, aby to tak bylo.

Milá autorko, vidím, že se ti dostalo spousty názorů na jediný správný věk na rodičovství, na což ses ale zjevně neptala, tak ti zkusím odpovědět na opravdu položenou otázku.
Jednoduchá odpověď je: blbě. Rozhodně nefungují rady, že se máš soustředit na něco jiného nebo si koupit psa, ani uklidňování, že už dítě máš, ta co bys chtěla.
Jakkoliv jsem zastáncem kompromisů ve vztahu, tak zrovna v počtu dětí bohužel ten kompromis “jedno a půl” neexistuje a nakonec vždycky jeden musí ustoupit a možná bude nespokojený nebo nešťastný. Nepřemýšleli jste o nějaké párové terapii? Protože stejně jako cokoliv jiného ve vztahu je i tohle potřeba vykomunikovat a pokud píšeš, že máte doma dusno, tak to asi trochu vázne. Možná má partner naprosto zásadní důvody, proč nechce. Možná jsou to malichernosti (sama píšeš “že to není vhodné” - to proboha určuje kdo?), které mají řešení. Aktuálně prožívám taky velmi intenzivní touhu po druhém dítěti a “bránit” mi v tom “jenom” nechuť partnera, tak budu hodně zoufalá. Považuju to za natolik zásadní věc, že to hodlám vytáhnout na dalším sezení s psychologem.

@drep “to proboha určuje kdo?” - však se stačí kouknout o pár odpovědí výš a uvidíš, kdo to určuje 😀