Tupozrakost i šilhání u dětí může spravit okluzor: Jak se s ním děti sžívají?

Možná i vy ve svém okolí znáte děťátko, které má jedno očičko překryté jakousi náplastí nebo na brýlích nosí zvláštní věc s obrázkem. Jedná se o okluzor a dítě pravděpodobně prochází obdobím léčby tupozrakosti nebo šilhání.

Malá, ale účinná pomůcka

Okluzor, celkem malá pomůcka, která se používá k léčbě tupozrakosti či šilhání. Jde o jakousi klapku, která má za úkol zakrýt vedoucí, tedy zdravé oko a  aktivovat tak oko oslabené. Respektive srovnat práci okohybných svalů, které nepracují, jak mají. Léčbu a její způsob i délku vždy určuje lékař.

Dnes se dá okluzor sehnat v několika variantách. Ve formě náplasti se lepí přímo přes oko, spolehlivě ho tak zakryje. Pokud si ho ale dítě strhne, obvykle se musí nalepit zcela nový. Pak jsou okluzory, které se nasazují na brýle, tam je třeba dbát na správné nasazení, aby dítě opravdu nikudy nevidělo. Tyto nasazovací okluzory lze sehnat i v látkovém provedení a s obrázky, je tedy možné takto dítě motivovat k jejich nošení. Možností je pak i tzv. okluzní čočka, která se nasazuje úplně stejně jako ta kontaktní a je minimální riziko, že si ji dítě sundá. Ta je však na lékařský předpis.

Tupozrakost a šilhání

Tupozrakost (amblyopie) i šilhání (strabismus) patří mezi nejčastější oční potíže u dětí, pokud se ale řeší včas, dají se poměrně úspěšně řešit.

Tupozrakost (amblyopie) je funkční porucha, při které dochází k zhoršené zrakové ostrosti na oku, to je však jinak v pořádku. Má několik typů a přítomna může být i při strabismu (šilhání).

Šilhání (strabismus) je stav, při kterém se osy vidění při fixaci předmětu na blízko či na dálku, neprolínají ve stejném bodě. Funkční porucha vycházející z asymetrického postavení očí. Rovněž i zde existuje několik typů.

Obě poruchy je nutné začít léčit co nejdříve, na nic nečekat. Zde platí, čím dříve se začne, tím vyšší je šance, že se dá vše do pořádku. Například u šilhání by léčba měla být ukončena už před vstupem do školy. V obou případech je ale léčba dlouhodobějšího charakteru. Neléčené potíže znamenají potíže s viděním a orientací do budoucna, což potvrzuje jedna z maminek: „Já jsem tupozraká, mám nulové prostorové vidění, na levé oko nevidím periferně, musím otáčet hlavu. Problémy mi to dělalo v matematice a nemůžu řídit. Jinak s tím žiju normálně.“

Kde může nastat problém

Okluzor se používá s velkým úspěchem už mnoho let. Problém však většinou nastává v prvních dnech nošení. Dítě si musí zvyknout. Zvyknout na jiné vidění, jelikož zůstává aktivní očičko, které nevidí zcela standardně, může být ze začátku problém s orientací, zakopáváním atd. To se po pár dnech ale upraví.

Další velký problém pak je to, že dítěti oko něco překrývá, cizí předmět, což může některým hodně vadit a okluzor strhávají. Větším dětem to můžete zkusit vysvětlit, ale pokud je dítěti třeba rok, pochopí to těžko. A okluzor je bohužel nutné mít po určitou dobu. 

Jedna z maminek popisuje zkušenost následovně: "Dobrý den, já mám tříletého kluka a oči řešíme od jeho 8 měsíců. Má divertibilní strabismus (rozjíždějí se mu oči jak chameleonovi). Taky dostal brýle a okluzor, je fakt, že brýle snášel lépe než okluzor, ale po čase to bral jako normální věc. Moc nám pomohly látkové okluzory. Nelepí se, ale navlékají se na brýle a jemu se moc líbily (měli jsme jich víc). Moje zkušenost je, že si to časem sedne, čím je starší tím, chápe víc věcí a dá se i ukecat (že něco dostane, když bude hodný). Držím palečky."

V případě okluzorů je tedy nutné zkoušet, co sedne nejlépe, někomu nevadí formy náplastí, jinému ano. Každému prostě vyhovuje něco jiného. Maminka dvouletého děťátka k tomu dodává: "Asi tak od půl roku také používáme okluzor. Nejdříve jsme také lepili a protože to malé nevyhovovalo, tak jsme začali používat černou okluzní čočku. Je to jako kontaktní, ale je černá. Chvíli je pláč, ale pak pohoda. Malá zvládá nosit okluzor na půl dne. Ale v optice se nedá moc sehnat, musí se objednat u lékaře."

Naučit dítě na okluzor, bude asi vždy tak trochu boj, vzhledem k nízkému věku. To potvrzuje i další z maminek: "Dceři je dnes už 6 let, okluzor lepíme od 11 měsíců. Začátky byly stejné jako u vás, plakala, okluzor nedržel, strhávala si ho. Ale s manželem jsme vydrželi a trpělivě lepili, zabavili a motivovali a odměňovali. Byla to strašná fuška, ale pak se to zlomilo a dnes si hraje sama, okluzor nestrhává, zvykla si na něj, i když jeho nošení jí dost vadí, na to oko hůř vidí. Brýle ale doktor nepředepsal. Všímám si, že s okluzorem nešilhá."

Život s okluzorem je běh na dlouhou trať a nezbývá, než se obrnit trpělivostí. V dnešní době je však možné zkusit děti od určitého věku motivovat alespoň obrázky na okluzoru. Existují příjemnější materiály, a pokud to nejde jinak, tak i okluzor ve formě čočky.

Více informací a zkušeností maminek se můžete dočíst ve fóru:

Šilhání, okluzor, operace strabismu. Máte zkušenost?