Pro sepsání tohoto článku jsem se rozhodla, protože mi stále mnoho z vás psalo o rady pro výrobu teepee. Na úvod bych ráda podotkla, že jsem opravdu totální amatér, co se šití týče (jediná věc, co jsem kdy ušila, byly indiánské kostýmy na maškarní) – teepee jsem šila podle sebe a je proto možné, že exitují jiné postupy, jak to udělat lépe. Nicméně věřím, že tento návod poslouží pro mnohé z vás dobře, neboť si zcela neskromně troufám tvrdit, že naše teepee vypadá hezky a povedeně. Což mi potvrdilo i mnoho lidí, kteří se šití věnují. Toť na úvod a nyní už k samotnému článku.

Potřeby:

• 4 tyče (já koupila násady na koště v domácích potřebách, jedna vyšla na 63 kč)
•   2 metry látky, která bude základní (šíře 150 cm)
• 1 metr látky na přední ozdobnou stranu teepee (opět ideální šíře 150 cm – ale já si vybrala látku, která se v této šíři koupit nedala, a stačila mi tedy šíře 140 cm)
• látka na tunýlky na tyče
• množství a vzory látky na doplňky – tady už hrozně záleží, pro co se rozhodnete (já kupovala navíc látku třetí – obyčejnou jednobarevnou tyrkysku na podložku a doplňky, plus jsem brala více i od látek, co jsem vypisovala nad tímto bodem)
• šikmý proužek na olemování
• třásně (nejsou nutné)
• šňůra nebo provaz na svázání tyčí u hotového teepee
• nůžky, šicí potřeby, špendlíky, křída na látku,...

Výše uvedený seznam věcí pro ušití teepee zcela stačí, ale pokud se rozhodnete dělat i doplňky, pořiďte si:

• vatelín – na výplň podložky na zem (rozměr cca 1x1 metr ) – já pořídila 1,5 x 2 metry a šikovně jsem poskládala🙂
• duté vlákno – náplň do polštářků – jedna dávka mi vystačila na 3 pořádně naducané polštářky🙂
• vlaječky jsem ušila ze zbytků a odstřižků látek – a našila do šikmého proužku

Postup:

Červen 2014

Užívám si poslední den školního roku a zároveň také poslední pracovní den. Těhotenství si užívám a na mateřskou se strašně těším a mám ohromné plány, co všechno stihnu, než se miminko narodí. Všechny nevyžádané rady okolí pouštím jedním uchem tam a druhým ven.

Červenec 2014

Z počátku ještě zvládám všechny své velkolepé plány, s přibývajícími dny a také s přibývajícími stupni na teploměru toho zvládám čím dál méně. Chůze do schodů je pro mě výkon hodný výstupu na Mount Everest a snažím se tuto činnost provádět co nejméně. Nejlépe mi je na koupališti a je mi úplně jedno, že na mě velká většina lidí kouká jak na zjevení. V závěru ještě zvládáme těhotenské focení - na fotkách si připadám nádherná a štíhlá - samozřejmě v rámci možností. Jsem nadšená. 

Chci už rodit, nechci ještě rodit, nechci nikdy rodit. Bojím se...jsou chvíle, kdy jsem úplně paralyzovaná strachem. Lumpiáš je navíc stále hlavou nahoru, takže dělám všechno možné, aby se otočil. Samozřejmě naprosto zbytečně. Rozhoduju se, že se musím sebrat a začít myslet pozitivně🙂

Srpen 2014

Pracuji jako učitelka v mateřská školce (což samozřejmě spousta z vás už ví) a tak mě vždy čas od času oslovují známí, zda bych jim mohla dát nějaké rady, jak co nejlépe dítě připravit na školku. Myslím, že by to třeba mohlo pomoci i někomu tady, tak jsem se to rozhodla sepsat do článku. Všechny rady vycházejí z mých zkušeností a praxe - proto se nedivte, že některé rady uslyšíte třeba vůbec poprvé. Každopádně si za nimi stojím a své dítě (popř. děti) povedu přesně podle těchto pravidel. 

Co může udělat rodič před vlastním vstupem dítěte do MŠ:

• zjistěte si co nejvíce informací od známých či přátel, jejichž děti navštěvují MŠ, o kterou máte zájem - ptejte se na učitelky, na stravu, prostě na cokoliv vás napadne a je pro vás důležité. Počítejte s tím, že při vstupu do státní MŠ se budete muset přizpůsobit spíše vy školce - než MŠ vám, proto volte takovou MŠ, která je vám blízká svým programem, zaměřením, přístupem k dětem, ke stravě...
• pokud váháte mezi několika školkami - zjistěte si, k jaké p. učitelce vaše dítě pravděpodobně půjde (v době zápisů už toto bývá na většině školek rozhodnuté) a opět si o paní učitelce zkuste něco zjistit - pokud se dozvíte, že je paní učitelka na děti zlá, křičí po nich a jinak si jich absolutně nevšímá, volte jinou školku. S největší pravděpodobností se totiž bude paní učitelka chovat naprosto stejně i k vašemu dítěti

• naučte dítě co největší samostatnosti - mělo by se umět obléknout, dojít si na záchod, najíst se - ne, opravdu to nepíšu proto, abychom my učitelky měly ulehčenou práci, samozřejmě to za dítě uděláme, pokud to neumí, nicméně dítko bude muset čekat a věřte tomu, že to děti moc neumějí, z čehož pak vznikají krizové situace plné pláče
• s otázkou sebeobsluhy opravdu strašně moc souvisí otázka sebevědomí dítěte - pokud vše umí a ví to, je to na něm opravdu znát - školka pak pro něj není tolik stresující jako pro dítě, které tyto věci neumí
• naučte dítě, aby si umělo o "všechno" říct - paní učitelky jsou ve školce mimo jiné i od toho, aby vašemu dítku pomohly se vším, co nebude umět - těch dětí je ale v běžné třídě 26, takže někdy opravdu trvá, než si paní učitelka všimne, že je potřeba pomoct. Pokud za ní dítě dojde a řekne si, vše se vyřeší během okamžiku
• pokud s dítětem mluvíte o školce, mluvte o ní vždy v pozitivním duchu - nikdy (ale opravdu nikdy) nepoužívejte výhrůžky typu "počkej ve školce, tam se s tebou mazat nebudou, tam si tě srovnají" - jistě si umíte představit, jak se dítě, které takové věty slýchá, do školky těší
• když už víte, do jaké školky bude vaše dítě chodit, podívejte se na jejich jídelníček a pokud na něm spatříte potraviny, které se u vás absolutně nekonzumují, zkuste je doma zavést. Většinou bývá největší problém s pomazánkami a luštěninami - spousta dětí to z domova nezná, a pak to nechtějí jíst, a nakonec mají prostě hlad. Je naprosto jasné, že nikdo nebude jíst vše, ale takto je větší pravděpodobnost, že vaše dítě nebude ve školce hladové.
• využijte adaptačních dnů, pokud je vaše MŠ nabízí - mnoho rodičů má často pocit, že jejich děti nic takového nepotřebují, protože jsou přece absolutně "v pohodě" , a tak na adaptační dny nejdou. Bohužel pak jejich děti většinou nějaký problém mají. Adaptační dny probíhají tak, že se v určený čas jdou děti podívat do své třídy s rodiči. V klidu se tak seznámí s paní učitelkami, novými prostory a podívají se, jaké jsou k mání hračky. Projdou si školku, kde třeba ještě nikdy nebyly, najdou svoji skříňku, vyčůrají se,... Samozřejmě že to ,že se zúčastníte adaptačních dnů, neznamená, že vaše dítě ve školce nezapláče, ale určitě pomůže snížit míru stresu pro dítě
• pokud vaše školka nenabízí oddělený klidový režim po obědě, bude muset i vaše dítko chodit po obědě do postýlky (na lehátko, na matraci) - pokud doma už nechodí spát, zaveďte opravdu řízený odpočinek - tzn. po obědě si jděte lehnout spolu do postele, prohlížejte knížky, čtěte pohádky, poslouchejte relaxační hudbu,...prostě cokoliv tak, aby se dítko naučilo vydržet po nějakou určenou dobu v klidu v postýlce. Bez scén a hysterie.
• zjistěte si harmonogram dne a nějakou dobu před vstupem do školky na něj zkuste "najet" i doma - vaše dítě pak bude vědět, co bude následovat a vše bude podobné, což na něj bude působit uklidňujícím dojmem
• zajistěte, aby vaše dítě mělo kontakt s vrstevníky - choďte do kroužků, pozvěte si domů kamarády  - a učte dítě, že se hračky půjčují, kamarádům se neubližuje ,atd.
• zkuste dítě motivovat k tomu, aby se zvládlo chvíli zabavit i samo - najít si třeba stavebnici a s tou si chvíli hrát. V mš se většinou střídají řízené aktivity s těmi volnými a věřte tomu, že opravdu existují děti, které se neumí zabavit ani na chviličku samy. Asi vám nemusím popisovat, jak je pak takové dítě nešťastné, když si ho paní učitelka nemůže třeba všímat.
• naučte dítě, že se jí u stolu - nad tímto bodem se možná pousmějete, ale věřte, že pro mnohé děti je toto neřešitelným problémem. Z domova na to nejsou zvyklé a ve školce to pak prostě "nedávají"
• věnujte se doma dítěti - zpívejte s ním, říkejte básničky, čtěte pohádky, prohlížejte knížky, malujte, stříhejte, cvičte - prostě dělejte cokoliv pro rozvoj vašeho dítěte. Ve školce se všechno toto bude dělat a vaše děti to budou milovat. Zde opět platí, že čím lepší základy budou mít děti z domova, tím lépe se rozvinou v kolektivu.

To by bylo pro dnešek všechno, příště zase sepíšu pár rad pro období, kdy už dítě školku navštěvuje.

Závěrem bych jen chtěla podotknout, že vstup dítěte do školky je velmi důležitým mezníkem v jeho životě, proto tuto situaci nepodceňujte a snažte se svým dětem vstup ulehčit tím, že budou na školku dostatečně připravené. A pamatujte, že i když to bude pro všechny zúčastněné náročné, zvládnete to🙂

Dostal se ke mně tento článek a nemohu jinak než sdílet. Je v něm obsaženo ohromné množství pravdy a minimálně stojí za to přečíst si ho a zamyslet se nad ním. Protože ruku na srdce, není to jen záležitost otců. Už mockrát se mi ve školce stalo, že jsem zaslzela nad tím, jak se někteří rodiče chovají ke svým dětem. A nyní jako máma to vnímám ještě mnohem silněji ☹

"Stáli jsme se synem ve frontě na reklamaci zboží, když jsem si všiml malého chlapce – nebylo mu víc než šest let. Díval se na svého tátu a nesměle se ptal, jestli až to tady vyřídí, koupí mu zmrzlinu. Otec na něj zvysoka pohlédl a procedil skrz zuby, ať je zticha a nevyrušuje.

Chlapeček se okamžitě přitiskl ke zdi a stál bez pohnutí a hlesu nějakou dobu.

Když se fronta trochu pohnula, odvážil se klučík jít znovu za tátou. Potichu si zpíval nějakou dětskou písničku. Zdálo se, že už zapomněl, jak hněvivě ho táta prve zakřikl. Teď se otec znovu otočil a s křikem mu vynadal, že dělá kravál. Chlapeček se honem znovu postavil ke zdi.

Byl jsem úplně bez sebe. Jak to, že ten člověk neviděl to, co jsem viděl já? Jak mohl nevidět to krásné stvoření stojící v jeho stínu? Proč bez chvilinky zaváhání „vytlouká“ každý náznak štěstí z vlastního dítěte? Proč si necení toho kratičkého času, kdy je pro svého syna vším?

Zbyli jsme před pokladnou tři, když se klučina znovu odvážil přiblížit k tátovi. Otec bleskově vykročil z řady, popadl rukama chlapce za ramena a stiskl ho, až se mu obličejík zkřivil bolestí:

Zítra slaví moje babička 73. narozeniny a jelikož je to člověk, který pro nás strašně moc znamená, chtěli jsme jí dát něco speciálního. S manželem jí vděčíme opravdu za mnohé, a samozřejmě se k ní podle toho chováme. Máme ji moc rádi a ona má zase moc ráda nás. Jako většina lidí v tomto věku už samozřejmě nic nechce a "nepotřebuje", takže už je čím dál těžší udělat jí radost a nenaštvat ji super dárkem, který určitě stál strašně moc peněz🙂 (její slova).

    Před časem zaplavila internetový svět vlna homemade přání vyrobených ze sušenek a mně se ten nápad opravdu moc líbí. Mohli jste si všimnout, že jsem v tomto duchu vyráběla přání pro manžela k našemu výročí a mělo ohromný úspěch. Manžel byl opravdu nadšený (neznal to), a tak jsme se dohodli, že vyrobíme podobné přání i pro babičku. Nechtěli jsme však jen nikoho kopírovat, tak jsme si poměrně dlouho lámali hlavy nad textem - aby dával smysl a hlavně, aby vtipným způsobem řekl to, co jsme říct chtěli. Babička dobroty miluje, tak jsme se zároveň snažili, abychom se trefili do jejího chuťového vkusu🙂

A teď už k realizaci. Nejprve bylo potřeba sehnat velký kus kartonu (díky bohu za Tesco), který jsem nejprve pomalovala akvarelovými pastelkami - a poté jsem barvy rozpila vlhčenými ubrousky (čím jiným, jsem máma🙂 ). Na tento podklad už jsem pak začala přenášet text a výrobky - nejtěžší bylo vymyslet, jak to tam napsat a naskládat, aby se vešlo všechno, ale povedlo se a je hotovo🙂

Text přání:

"MILÁ BABIČKO HANIČKO,

k narozeninám ti chceme popřát všechno nejlepší, hodně ŠTESTÍ, abys byla pořád FIT a každý moMENT tvého života byl sladký jako CARAMEL, aby každý problém měl řešení snadné jako maLINA a aby byl tvůj život prostě jedna veliká SIESTA.

K sepsání tohoto článku se chystám už dlouho, jen jsem čekala na dobu, kdy už si zlepšení situace nezakřiknu tím, že o tom napíšu.

Proč tento článek vlastně píšu? Upřímně se musím přiznat, že jsem dlouho váhala, zda to budu vůbec zveřejňovat, protože je to opravdu hodně osobní zpověď, kterou možná nedovede každá z vás pochopit. Kdo nezažil, nepochopí, co s maminkou může udělat bojkot kojení a laktační krize. Když jsem to prožívala, hledala jsem kde se dalo a nacházela strašně málo osobních zkušeností, které by mi ukázaly, že i ostatní mohou něco takového prožívat. To málo, co jsem našla, mi psychicky hrozně pomohlo, takže doufám, že i moje zkušenost někoho povzbudí🙂

Na úvod bych jen chtěla říct, že celé těhotenství a porod probíhalo naprosto ukázkově a já byla strašně šťastná. Po porodu se Eliášek sám krásně přisál a bylo to opravdu takové to ideální dítě na kojení – krásně se přisaje, 20 minut si pososá a další mlíčko chce za poměrně delší dobu. Prostě miminko, které chce každá maminka. Kojení pro mě dokonce byly jedny z nejhezčích okamžiků maminkovství.

Všechno prostě probíhalo, jak mělo, já i manžel jsme byli strašně šťastní a naplno jsme si užívali toho, že jsme se stali rodiči. Když si na to období vzpomenu zpětně, byla jsem jak „nafetovaná“, ze všeho nadšená a šťastná na maximum.

Přesně v den Eliáškových 5 měsíců se však zničehonic nechtěl přisát k prsu. Viděl prso a spustil šílený řev, jak když mu někdo trhá nehty. Zrovna jsme byli na celý víkend na návštěvě u kamarádů v Brně, a na Eliáškovi bylo vidět, že je už unavený. Právě jsme se chystali, že vyrazíme na cestu domů, nakojit se mi ho nepovedlo, tak jsme odjeli s tím, že budu kojit někde cestou. Eli byl ale fakt tak unavený, že celou cestu prospal a vzbudil se až před domem. Doma se normálně najedl a já si myslela, že se jednalo o nějakou jednorázovou událost. A strašně se mi ulevilo.

Tohle přesvědčení se však bohužel ukázalo jako špatné a my tímto vlastně začali náš cca tříměsíční boj s kojením. Od toho dne se to prostě sr... Zpočátku se nechtěl najíst jen třeba jednou denně, ale nakonec to dospělo do fáze, kdy každé krmení byl strašný stres a boj. Eli se přisál a jakmile se mu nespustilo hned mlíčko, začal se odtrhovat a šíleně plakat. Zezačátku jsem to brala sportovně, ale pořád to bylo horší a horší. Umělé mlíko odmítal, pít nic jiného neuměl a já byla ve strašném stresu, že bude mít hlad.