Zcela otevřeně o výchově našeho „láskového“ dítěte
Mám úžasné dítě a strašně často od maminek ve svém okolí slýchám, že moje mateřství je naprostá pohodička a v podstatě si ani nemám právo jakkoliv stěžovat, ani kdybych chtěla. Kdežto ony to mají o tolik a tolik těžší...nechci se pouštět do svérázných debat a dumat, čím to vlastně je, ale přiznám se, že na to svou teorii mám. Ráda se o ni s vámi podělím a doufám, že tím někoho nenaštvu a nebudu litovat, že jsem to sepsala🙂
Kde jen začít, abyste pochopily, co přesně vám chcic říct? No, začnu od úplného začátku, jak to vlastně bylo s Eliáškem.
Nikdy jsem nebyla typ holky, která vidí smysl života v mateřství, panenky mě nebraly vůbec a vždycky jsem byla povahově spíš takový klučičí typ. Biologické hodiny mi netikaly a ani jsem neměla dojem, že bych po dítěti nějak toužila. Do určité doby jsem si upřímně docela zahrávala s myšlenkou, že možná ani děti mít nikdy nebudu. S manželem jsme spolu od našich 15 let a myslím, že můžu tvrdit, že pro oba je to jediná a osudová láska. Po svatbě jsem však začala cítit, že by si naše láska zasloužila povýšit a je čas na to, aby nesla pořádné plody. A tak jsme se rozhodli pro miminko. Ne z nutnosti, ne kvůli očekávání společnosti, ne kvůli poplašeným hormonům, prostě a čistě jen z naší lásky. Od samého začátku jsme oba mé těhotenství prožívali velmi silně, miminko jsme milovali už od dvou čárek na testu a tahle láska sílila snad každou vteřinou.
Po porodu se z nás stali opravdu šťastní a naplnění rodiče, kteří by pro své dítě snesli snad i modré z nebe. Když nad tím tak přemýšlím, myslím, že snad do 3 měsíců spal Eliášek jen pořád v něčí náruči (kromě noci), plně jsme si užívali toho, že ho máme a pořád ho jen mazlili a říkali mu, jak moc ho milujeme. Užívali jsme si i kojení, a to podle potřeb dítěte (ne podle nějakých časových intervalů). Prostě jsme se snažili být tu pořád pro něj a splnit jeho očekávání. V okolí strašně často slyším o tom, jak se má dítě nechat vyřvat, nechovat ho moc, abychom ho nerozmazlili, atd. A hlavně se strašně často setkávám s pojmem, že rodiče nechtějí být „otroci svého dítěte“. Když jsem od tchyně slyšela asi miliontý díl tohoto nekonečeného příběhu, řekla jsem jí, že jsme si dítě pořídili proto, abychom ho milovali a ne proto, aby nám řvalo samotné v postýlce. A pak už jsem měla z této strany klid.
Přestože jsme dělali snad vše podle Eliáška, nemůžu říct, že bych se byť jen na chvilinku cítila být jeho otrokem. Naopak, cítila jsem se prostě jako milující máma. Jednám intuitivně, neřídím se radami z moudrých knih a myslím, že to bylo naprosto to nejlepší, jak jsem mohla volit. Jak Eliášek rostl, bylo to s ním všechno stále mnohem lepší. Jelikož se jedná o velmi kontaktní a mazlivé dítě, dospěli jsme časem i k nošení a také ke společnému spaní. Nikdy jsem neignorovala jeho potřeby, nikdy nebyl nechán vyřvat, prostě jsme se na určitou dobu plně podřídili my jemu. A s postupem času bych řekla, že se nám to opravdu vyplatilo. Díky tomuto přístupu neznáme separační problémy – od útlého věku neměl problém s tím, že jsem ho na chvilku nechala samotného v místnosti a zašla si v klidu třeba na záchod. Prostě ví, že jsme jeho jistota a nemusí se bát, ví, že se vždycky pro něj vrátíme.
Věřím, že to, co dáváme, se nám vždycky vrátí a přesně s tímto mottem chápeme i výchovu. Netvrdím, že jednou nás Eliášek nešoupne třeba do domova důchodců, ale opravdu věřím tomu, že nám jednou naši péči vrátí. S mužem jsme oba vystudovaní pedagogové, takže pro nás je opravdu noční můrou představa nevychovaného dítěte – já jich znám mnoho ze své praxe a muž jako speciální pedagog ve věznici zase vidí, kam až to může dojít, když se rodiče na výchovu vykašlou (nechci samozřejmě paušalizovat, ve věznicích samozřejmě sedí i lidi, kterým se rodiče věnovali). Proto se opravdu snažíme, aby naše dítě mělo pevně stanovené meze. V okolí máme hodně podobně starých dětí a občas dojde mezi námi rodiči i na téma tělesných trestů. Musím říct, že jsem byla velmi nemile překvapena tím, že Eliášek je jediné dítě, které ještě nikdy nebylo bito. Podle nás je nejdůležitější důslednost a také jednota ze strany rodičů a nejbližšího příbuzenstva. Pokud Eli dělá něco, co nemá, většinou jen stačí vysvětlit, občas třeba zvýšit hlas a přidat důraz. Pokud ani to nezabralo, vzali jsme ho do náruče a od špatné činnosti ho prostě odnesli🙂 Nějak si neumím představit, že bych ho dokázala praštit🙂
A teď k tomu, proč o tom vlastně píšu – mám hodné a skvělé dítě a samozřejmě zde nějakou roli hrají i geny a příroda, ale opravdu velký díl přisuzuju také tomu, že jsme opravdu od začátku respektovali jeho potřeby a vždy se je snažili naplňovat. A tím pádem ví, že se na nás může vždy spolehnout a nemá pak potřebu vynucovat si náš zájem zlobením. Je schopný zabavit se sám a nemá s tím žádný problém.
S našimi blízkými kamarády pro tento typ dětí používáme termín „láskové miminko, láskové dítě“ a myslím, že perfektně vystihuje to, jak vnímáme výchovu našeho syna. Samozřejmě tím nechci kritizovat výchovu ostatních, nebo dokonce tvrdit, že tohle je jediná správná cesta. Ale pro nás a naše dítě je to jediná cesta, kterou chceme jít. A zda jednáme správně, ukáže samozřejmě až čas, ale já pevně věřím, že se naše předpoklady vyplní🙂
Tím samozřejmě nechci tvrdit, že je moje dítě vždy dokonalé a neumí se vztekat. Ano, i Eliášek umí být pěkně paličatý hajzlík, který po tatínkovi a jeho rodině zdědil cholerickou a výbušnou povahu🙂 Ale i to k dětem patří a je potřeba to tak brát. Nejsou to žádné stroje, aby vše dělali podle našich pokynů. Nicméně si myslím, že láskou a nastavením hranic se opravdu nikdy nic nezkazí...
Doporučujeme
Souhlasím - láskou se nikdy nic nepokazí a laskavým přístupem taky ne. A myslím si i, že hodně záleží na nastavení rodičů. Nevím, jak to přesně vyjádřit, ale když se k mateřství přistupuje s pozitivním přístupem, s otevřenou myslí, tak je to všechno prima. Ale zároveň chápu, že jsou ženy, které to nenaplňuje a jsou z dětí utahané.
Krása, myslím, že pojem "láskové dítě, miminko" to vystihuje úplně perfektně. Vnímám to velice podobně. Také věřím, že láska je ta nejcenější a nejmocnější "věc" v životě.
@mihulatko máš bohužel naprostou pravdu. Třeba ty tělesné tresty mě fakt šokovaly - jako neříkám, že nikdy neuhodím, ale umím si to představit třeba až v pubertě a ne u malého dítěte. Možná je to hodně tím, že jsem sama tělesné tresty zažila a dodnes mi je při vzpomínce fakt děsně a úzko...
@apacheee ja si to trebas u pubertaka neumim predstavit vubec. Ponizit jeho a vlastne i sebe. A uz u dcery je mi to blbe, abych ji bila, a to ji teprve pet. Taky deti nebiju a kdyz vidim , jak kamaradka furt placa po rucicce svyho 18m synka za kaudou pizomost, tak je mi z toho uplne uzko . Rodic - nejblizsi clovek, zivotni jistota a bije me.... hrozny. Sa jsem to zazila celkem ve velkym.
@apacheee No Veru, ja nechci byt negativista nebo skarohlid, tvuj pristup schvaluju a do puntiku souhlasim. Ale..Dokud jsem mela jem Viky, zila jsem v presvedceni, ze je tak uzasna a hodna diky memu pristupu. Pak se narodila Justynka a ja pochopila, jak jsem naivni, ze na nektere deti neplati proste nic, vsak aspon trochu znas nase histroky. Takze za me ano, tak by to melo byt, ale uz vim, ze deti mnohdy prekvapi 😀
Krásný článek. My to s manželem děláme uplne stejne. Ja jsem se setkala s nepochopením svych příbuzných v tom, že s malym každý den uz od jeho narození (ted je mu 10m) usínám v posteli dopoledne i po oběde. Jsem za to rada, on je šťastný a spokojeny, ze je se mnou. Je hodne kontaktní, nosime ho, porad se mazlime. Od příbuznych mi bylo akorat řečeno ze pak nic nestiham a nic s nim neudělám - nevim, bordel v byte nemam a co nestihne behem dne dodelam vecer, když je manžel doma. Me dítě je pro me nejdůležitější. A pak mi ti stejni pribuzni řeknou - on je tak vesele miminko, na každýho se směje, takove dítě jsem ještě nevidela...no čim to asi bude?? Je proste spokojeny že ma od nas veškerou lásku.
No, taky hodne slycham, at Krystofa tolik nenosim, ze si uz vyrvava pozornost atd. Jenze ja ho plakat nenecham, pokud chce pozornost, tak ji ma, pokud si chce jen tak cucnout z prsa, tak ho dostane atd. Spime spolu. Pak ale obcas zapremyslim, kde je nejaka ta mez, znama to delala podobne jako ja a jeji dite je ted cca na dvou letech dosti uknourane, takove negativni, na kazdeho se mraci...nevim no, oznacila bych ho i za vcelku rozmazlene. To pak pochybuji, zda delam vse spravne, ale verim, ze ano.
@apacheee jojo, taky jsem dostala parkrat sekec mazec... A kvuli blbinam ze mam zase rozbitej loket, nebo ze mam diru na teplakach... U me je biti deti selhani rodice, nezvladnuti situace - ja si doted pamatuju ze jsem mela strach, abych zase nedostala.. A fakt si preju aby moje nervy byly dostatecne pevne, abych tenhle pocit v me dceri nevypestovala, a nikdy ji to sve "navrch" nedala najevo silou fyzickou, ale spis tou lidskou, chapavou, materskou 🙂
Krásně napsáno 🙂 A víceméně vlastně souhlasím, jen si myslím, že povaha dítěte je dána fakt z velké části vrozeně (temperament) a někdy ani sebelaskavější přístup rodičů nemusí z dítěte "vychovat" hodné, klidné, poslušné dítě. A i naopak. A k těm trestům, taky vlastně souhlasím a obdivuji tě, já taky dítě "nebiju" (pod tímto pojmem si teda představím něco jiného než výchovné plácnutí po ručičce, když dítě opakovaně i přes upozornění sahá na zásuvky např.), ale občas právě po ruce nebo lehce přes zadek výjimečně dostane, ovšem fakt jen v situaci, kdy opakovaně upozoňujeme se zvýšeným hlasem, že něco ne, odtáhneme ji od tam a ona klidně jde a s úsměvem na rtu to schválně zopakuje...anebo když mi bezmyšlenkovitě utíká, na volání, ať se zastaví, nereaguje a pak vběhne do silnice mezi auta a když ji chytnu za ruku, tak se vztekne a dělá "gumovou" a jak jí strašně ubližuji, že jsem si dovolila ji omezit ve svobodném pohybu. Tak to to třepnutí po zadku občas schytá (spolu s rozzlobeným zvýšeným hlasem a "domluvou", která se ale u vzpírajícího dítěte míjí účinkem - takové dítě prostě nevnímá). Nikdy by mě ale nenapadlo trestat dítě třeba za to, že se počůralo a nestihlo si říct nebo že v zápalu hry něco rozbilo, příp. že spadlo a rozbilo si koleno, jak píše jedna maminka výše - tohle fakt nepochopím! Místo aby maminka dítě uklidnila řekla, že se nic nestalo, tak ho ještě fyzicky potrestá, že nedávalo pozor?
Jinak já si právě ty fyzické tresty (když už to tak budeme nazývat) dokážu představit právě spíš jen u menších dětí, kde fakt kolikrát je rychlejší reakce na plácnutí ručičky než sáhodlouhé vysvětlování ve stylu "ale Bohoušku, tohle přece nemůžeš dělat, maminka se moc zlobí, no tytyty". V pubertě asi fakt jen ve výjimečných případech, spíš vůbec, sama jsem jako dítě byla bita ne moc často, ale když, tak spíš za "kraviny" než za vážné prohřešky -na ty jsem byla asi dobře vychovaná, takže klasické pubertální přešlapy mě minuly, mamka si asi ani neuvědomuje, že já i ségra jsme měly pubertu vlastně velice mírnou a v pohodě oproti některým našim spolužákům. Dokážu si představit, že mi "ujede ruka" např. v případě, kdy šestnáctiletý potomek přes předchozí domluvu se o tři hodiny zpozdí s příchodem a ještě se vrátí ve stavu poloopilém a páchnoucí po cigaretách - ale ne v případě, kdy dítě "jen" s rodičem debatuje a je "drzé" - dle rodičů - a odmítá si teď hned v tuto sekundu uklidit svůj pokoj 🙂 V tom případě, když jsem četla jen úryvek z knížky RABR a bylo tam o vžití se do pocitů trestaného dítěte - tak si fakt pamatuju akorát ponížení, vztek, pocit nespravedlnosti a touhu se "pomstít", než že by moje reakce byla "ano, zasloužila jsem si, dobře mi tak, už to radši nikdy neudělám."
Super článek!!! Naprosto se s ním musím ztotožnit. Když jsem ho četla, připadala jsem si jako bych četla o nás a výchově Sebastianka. Taky jsme poslouchali od tchanovcu jakého budeme mít mamanka apod. Ale žádná separační úzkost, ani závislost se zatím neprojevila. Sebik začíná být samostatnějsi a jako otroci si s manželem vůbec nepřipadáme. Jsem moc ráda, že tento styl výchovy má svůj smysl.
@martulik23 Že děti kolem roku začínají být samostatnější a zkoumají svět samy, je vcelku normální vývoj a i separační úzkost se může projevit v různém věku (některé děti ji prožívají v 8 měsících, některé v deseti a některé až po roce, ale je to normální a fyziologická součást vývoje každého dítěte - nebo teda řekněme drtivé většiny dětí, abych nebyla braná za slovíčko - bez ohledu na styl výchovy. Jen možná u té autoritativní a méně citové výchovy je ta úzkost silnější a delší). Počkejte na období kolem 15 měsíců, roku a půl, období vzdoru, uvědomování si vlastního "já" a svých potřeb, majetnictví, pak bych teprve hodnotila 🙂
@lvicek2000 Leni,ja s tebou určitě Souhlasím...tenhle článek vyšel z konkrétní situace,kdy mě pár maminek,ktere nechávají odmalinka dite vyrvat,kaslou na ně,nevsimaji si jich,ted už je třeba i bijí vařečkou,namuchlo řečmi o tom,jake mám já s Elim štěstí.A já si myslím,ze to není i štěstí,ale o přístupu a o tom,jak je Eli spokojené dítě.Samozrejme že je v tom vic faktorů a já se bojím,jak to jednou půjde praktikovat s 2 dětmi,aby ani jedno nebylo osizeno o naší pozornost 😃
Tak za sebe můžu rict, ze na naše dítě s jeho temperamentem by to nefunfovalo :(
@apacheee Přesně to mě při čtení tvého článku napadlo také...když je dítě samo, jedináček, může si přivlastňovat 100% pozornost rodičů, ti mohou okamžitě reagovat na jeho potřeby, chovat ho, kdy si řekne, kojit na požádání třeba dvě hodiny v kuse atd. atd....v případě, kdy je doma ještě starší sourozenec, který kolikrát vyžaduje daleko větší pozornost než to miminko, tak prostě některé potřeby jdou na druhou kolej, maminka nemůže reagovat okamžitě na pláč dítěte, zatímco jeho tříletý sourozenec zrovna leze na parapet a chystá se shazovat květináče nebo zrovna sedí na záchodě a řve "mami, bobo" 😀 Tak je to potom už o kompromisu a vždycky to bude asi tak, že ty druhé děti mají té pozornosti vždy trochu méně než ty naše první, které se o pozornost s nikým dělit nemusely. A zatím ze zkušenosti z okolí u kamarádek a sestry - ty mladší děti bývají kolikrát takové klidné, hodné, jako by věděly, že nějakým řevem by stejně nic nezmohly, že prostě musejí stejně počkat, "až na ně dojde řada".
...anebo naopak, někteří druhorození se naučí řvát o to více, aby si jich vůbec někdo všimnul...no sama jsem zvědavá, jak to bude jednou u nás.
Tohohle se snažím docílit taky 🙂
Článek je to moc pěkný 🙂 tím neříkám, ze bych svoje dítě nekdy mlatila, jen proste jsme na nej co se výchovy týče přísnější, jinak jako miminko moc mazlínek nebyl, ale spinkat ukázkově a moc neplakal, jen teď je to malej ďáblík, na druhou stranu je hrozně šikovnej učenlivej a vzručnej oproti dětem od kamaradek, které maj děcka klidnější 🙂
Ja si myslim,ze je to proste i v diteti...u vikci staci treba,ze spatne vstane a je vymalovano☹vstane se slovem nechcci a to ji drzi pak cely den,nechce mazlit,nechce jist,nechce pit,nechce se oblekat a tak....kdyz se pak snazim vysvetlit proc ae najist ci oblect,tak prijde vztekaci scena a nedejboze,ze bych ji treba oblekla sama ponozku nebo tak....je to taky velka provokaterka,takze ikdyz ji neco reknu 3x pak i durazne,tak proste k te dane veci jde a s vysmechem v ocich to proste udela....nenechala by se od zadne sve nekale cinnosti odnest,to by plakala a propinala se a vztekala....ma v sobe desne moc energiie,nechodi pomalu,jen beha,skace a tak...sama si s nicim nevyhraje a kdyz tak jen chvilicku🙂tim si ale nestezuju,je proste takova a uprimne bych ani nechtela prehnane klidne dite,ktere bych nasla tam kde bych ho posadila🙂ma svoji hlavu a chce delat vse a hlavne vse sama🙂a kdyz ji neco vysvetlim,treba ted,stojime u cesty,ja ji vysvetluju,ze musi byt opatrna,ze jsme u silnice a ze tam jezdi auta a ze tam nikdy nesmi sama a jen s tatinkem ci maminkou a ona se otoci a vbehne do silnice,kde jelo auto?:-/tak to je vysvetlovani k nicemu☹
@janickaavitecek Nepíšeš ty o naší Elence náhodou? 😀 Do puntíku snad přesně všechno sedí...necí, sama, oblíknout je problém, ze snahy oblíknout kalhotky či ponožky velká vztekací scéna. To běhání, to sedí též přesně,pomalu chodit neumí, běhá jak postřelenej zajíc. A to běhání do silnice? Taky to samý, opakuju jí to pokaždý, milionkrát za sebou...a stejně mi zase příště uteče a chystá se tam vběhnout
@janickaavitecek
@ninive211 holky,Eliasek tohle taky umí😃 jinak on fakt není klidas,to tak možná jen působí.Je to malá tryskomys 😃
Tak tohle mi mluvi primo z duse. Taky to u nas mame tak zarizene, hodne ho nosim a porad slysim jak se nekdo podivuje jak je hodny. Smeje se skoro porad, aj na cizi lidi co potkame, az si z neho delame srandu jestli neco potaji nezobe 😀
@ninive211 u nas domluvy proste nejdou,vubec me nevnima😃neco ji rikam,ona kouka mimo a mluvi si svoje😃
@apacheee ale tak asi enma vztekaci sceny no,vikca je ma ted momentalne kvuli vsemu,staci jen na neco sahnout a uz je to...a to sme spolu nonstop,venuji se ji cely den,pozornost ma moji porad,delame vse spolu a i tak to priste neni nejhodnejsi dite😃
@apacheee krásně napsáno 🙂 i my se snažíme tímto směrem jít a mít "láskove dítko" přesně, jak zminujes v článku i kolem nás je spousta kecalu i ze strany rodiny (jak dceru rozmazlujeme, že pořád kojim apod.)
Ale naopak mě pak zahřeje u srdce když jsme ve společnosti a maličkou chválí, jak je hodná. A to opravdu je.
Pomazlime, opusinkujeme, ale i divočime spolu a já si mateřství opravdu užívám 🙂
@janickaavitecek má,klidne si lehne a řve.To je prostě v tomhle věku normální.Naucil se u nás,ze si to stejné nevyrve.V zachvatu vezmu do náruče,kludne na něj mluvím,snazim se převést pozornost jinam a jde ti,lepsi se to.Jak říkám,cholericnost mají v rodině a to hodně velkou 😃
Hezky clanek,taky dite nechci bit,to ji radsi odnesu jinam. Jak mam 14,5 m diteti vysvelit,ze se hracky jinym detem neberou?
@lucinkalucka nejsem samozřejmě odborník na výchovu,ale já bych to tak,ze když to udělá,zasahnu,hracku vezmu,vratim dítěti a tomu svému vysvetluju a vysvetluju 😃
Taky to tak máme, podle některých by Klaudinka měla být rozmzlená ale je to úplně naopak .. má v nás tu jistotu, kterou potřebuje a to je hlavní. Je neuvěřitelně samostatná, je jí jedno že jsme pomalu z dohledu, ona si jde dál 😀 ale ví, že kdykoliv přijde tak tam jsme. Když řekneme, že se pro ní vrátíme, tak ví že se vrátíme a ještě nám zamává. Nezažili jsme období vzdoru ani žádnou separační úzkost. My jsme jen její dozorci a ona si žije to svoje. Když si jí bereme z hlídání, tak nám jí nechctěj vracet, že si jí nechaj nebo vymění za svýho ďáblíka 😀
Taky souhlasím, malýho nebijeme, vyřvat jsme nikdy nenechali a ke všemu zatím vždycky dospěl sám (odstav od mléka, nočník apod.). ALE souhlasím i s tím, že je to hodně i temperamentem. Kdo nás zná, ví, že malýho miluju, věnuju se mu, má vyžití až až, totéž muž, prarodiče, nicméně je to cholerik par excellence. Má energie za 3, všechno ho hned naštve, nemá trpělivost, vztekat se umí bravurně a někdy je to fakt už moc. Takže svým způsobem máš štěstí, protože Eliáš to "jen" umí, ale nedělá to často.😀
Hezky clanek, souhlasim... A s tim temperamentem -- osobne si myslim, ze pokud je dite vychovavano s laskou a kontaktne, tak to v nem je zaseto a casem se to projevi. Ja mam treba velmi klidne dite, jasny, nekdy se vzteka, ale obecne je to takova flegmaticka povaha po manzelovi, neagresivni, spis nesmely, ale mily a pratelsky. Oproti tomu moje kamoska vychovava taky kontaktne ja a ta jeji holcicka je hodne narocna, ujecena, vztekla, proste velmi temperamentni dite -- jsem ale presvedcena, ze az prekona tohle narocne batoleci obdobi vzdoru a nezvladnutych emoci, ze se z ni vyklube bezva holka, protoze zaklad od rodicu ma super😊
Verunko, krásně napsáno. Já bych ještě doplnila, že je ohromně důležité v jakém prostředí dítě žije. Zda se jedná o klidné, láskyplné prostředí. Nebo naopak stres, každodenní hádky a řev. To je na těch dětičkách ohromně vidět.
My jsme jako děti měly relativně "přísnou" výchovu. Mamka byla hodně důsledná (vždy říkala, že demokracie končí před dveřmi našeho bytu), měly jsme přesné mantinely, věděly jsme, kdy co musíme a kdy co můžeme. Občas jsme dostaly přes ruku, přes zadek (a vím, že to bylo zaslouženě). Občas jsme dostaly zaracha (opět to bylo zaslouženě). Ale vždy jsme věděly, že můžeme přijít, svěřit se, poradit se, pomazlit se, říct si o pomoc. A naši nám vždy pomohly. Vlastně teď v dospělosti děkuji našim, jací byli. Troufám si říct, že z nás vychovaly čestné a hodné holky. Které rodičům v jakékoliv situaci pomůžou (co rodičům, starší sousedce třeba s nákupem atd.). Nechválím se moc často, ale hrozně mě těší, když někdo řekne mamce, ty máš tak skvělé holky, škoda, že já ne 🙂
Na druhou stranu, moc mě mrzí ta výchova některých dnešních dětí. Neznají hranice, nemají mantinely, dělají si doslova co chtějí (rodiče odpoví, vždyť jsou to děti), často jsou rozmazlené (na co si ukáží, to mají), vše se řídí podle nich (nechtějí jet na výlet, nejede se atd.), nejsou zvyklé si po sobě nic uklidit (maminka to udělá)..... To si tak občas říkám, co z takových dětí jednou vyroste? A vážně přísahám, že na kroužcích a táborech jsem zažila desítky takových dětí ☹ A v poslední době to není ojedinělé, ale spíš velmi časté ☹
O to víc si přeji, abych jednou mohla říct, vychovala jsem hodného a slušného člověka. Je jasné, že každé dítě se občas vzteká, má období vzdoru, udělá něco, co by nemělo, zlobí. Ale nemůže to být na denním pořádku.
Moc hezky napsané . Jen by mě zajímalo,jak se tento způsob dá praktikovat při dvojčatech. Protože kazdy mě chce pro sebe,kazdy chce něco jiného,rvou se apod a nezbývalo mi, než je nechat vybrat a aby si zvykli být samostatnější,protoze touto metodou bych asi brzo zkolabovala. Ale to je hodně zkráceně řečeno. Uzivejte,ze máte jedno a můžete mu dát vše,hlavne sebe 🙂
Taky máme láskové děti, obě dvě 🙂 druhorozená mě díky tomu nepotřebovala dříve než prvorozená. A jsou láskové obě, ačkoliv při dvou dětech už ta 100% péče není taková, jako měla prvorozená, ale zase druhorozená získala mnohé díky své milující sestřičce, ta jí vyplnila všechna prázdná místa 🙂 moje dvě holky nedají bez sebe ránu a já jsem nesmírně vděčná, že se tak milují 🙂
Máme to stejně, malý má také od narození veškerou naší lásku a pozornost. Bohužel je ale syn i přesto hodně vzteklý, uplakaný a nevydrží ani chvilku bez něčí pozornosti...je to hodně náročné a vyčítám si, že prostě musím dělat něco špatně. Do toho všude kolem ty kecy: "To máš z toho, že jsi ho tolik nosila, kojila, věnovala se mu..." A mě už občas přepadají myšlenky na to, jestli náhodou nemají pravdu, protože mně docházejí síly a je to pořád stejné...
Naše tříměsíční Eminka je také láskové dítě, je to krásný název 🙂 Již od narození se neskutečně ráda tulí a od měsíce se na nás stále směje a já cítím, že výchovu děláme správně, že budujeme opravdu milující rodinu. 🙂
No, nechci ti brát iluze, ale naše Anička je výhradně nošená, spí s námi v posteli, nenecháváme jí vybrečet, reaguju na její potřeby a život s ní rozhodně není jednoduchý, dalo by se říct, že do doby než se naučila sama pohybovat to bylo hotový peklo. Teď je to lepší, ale pro změnu začíná separačka 😀 Takže tenhle přístup je prostě to nejlepší, co můžeš dítěti dát, ale není všespásný. 🙂
Pod to se taky rada podepisu 🙂 i když to s Amalkou občas není jednoduché snazim se jit trpelive též tou laskovou cestou 😉
No, můj názor je takový, že každé dítě potřebuje jiný přístup. Jednomu stačí vysvětlit jednou, u druhého by sis mohla pusu umlet a stejně tě neposlechne. Nejsem zastáncem bití, ale podle mne občasné plácnutí v pravou chvíli je někdy účinnější než půldenní vysvětlování a rozhodně z toho dítě nebude mít žádný defekt. Druhá věc je, že máš zatím teprve jedno, třeba s druhým zjistíš, že to není tak jednoduché jako s Eliáškem a třeba ani nebudeš mít tolik času se plně věnovat oběma tak, jak vyžadují. A třetí věc , co si myslím je, že to, že máš hodného synka je především o povaze dítěte. Sama mám tři, každé jiné, bohužel to, že vyrůstají v láskyplném prostředí nezamezí tomu, aby se projevila komplikovaná povaha. Myslím, že je hodně maminek, které praktikují jako ty, a stejně by se nedalo říct, že mají štěstí na hodné dítko. 🙂
@apacheee
Jako bych to psala ja.
Dcera ale od porodnice mela 'komplikovanou povahu' jak mi tvrdilo cele okoli, take jsem si vyslechla, ze to proste bude zlobive dite, ktere si vse vyrve atd 😀 Proplakala by cele dny i noci kdybychom ji stale nenosili, kdybych ji temer non stop nekojila, kdybychom neprisli na to, ze ve spolecne posteli se vsichni vyspime mnohem lepe. Bylo to velmi narocne, ale ridila jsem se instinktem a postupne se z toho 'zlobiveho, narocneho' miminka zacal stavat sebevedomy, nebojacny a usmevavy maly clovek a vsichni se ptaji, jak to delame, ze je tak vesela, hodna, pratelska? 🙂
@apacheee a kdyz to udelam a tomoje rve a vzteka se....? Tak to je nas pripad. Pak ji radsi odnesu jaks psala. S jednou stejne starou holcickou si vubec nesedla, tohle bylo porad a oddelavala ji ruku ze stejne lavicky aji...a kdyz jsme s jinyma detma tak tohle vubec neexistuje. Mnax jim neco veme,asle nerve pak kdyz ji to vezmu ja a vratim atd.
@mandala tak to mame treba my🙂mala je nonstop se mnou,delame spolu vse,nosi se,spat s nama teda nechce,ma rada svuj klidek a vyspi se tak mnohem lepe,mazlit se teda chce,ale pak ji treba rupne v bedne a jde ublizovat....stipe deti na hristi a tak...nebo proste neni po jejim a je desna scena,...a ikdyz neco vysvetluju klidne 30x fak ona je proste provokaterka a pak na me jen tak mrkne a i tak to udela😃nekdy ma dny,kdy je proste zlata a jindy proste cely den na nervy☹
Ne nadarmo se rika,deti jsou nase male zrcadlo.Ale jako ve vsem mohou existovat i vyjimky.To je proste zivot.🙂
@ninive211 😂😂😂 ale já netvrdím, že tohle je nejlepší styl výchovy. Sama dělám v MS a jsem speciální pedagog, takže toho vím docela dost o separační úzkosti. Ale když z praxe vidím jaký vliv má bití, řvaní po dětech, odstrkovani na děti. Říkám si, že nechci tohle prožívat doma. Když si zaslouží, neříkám neplacnout po dupce, ale s rozumem. Nevím jaký Sebik bude za půl roku, za dva, za tři roky, ale to že nás čeká období vzdoru a jiné chuťovky, tak s tím počítáme. Ale zatím nám mazlení, klidné vysvětlování funguje.
@martulik23 a můžu se zeptat,radi se něco ,když se dvojky řvou,kousou do krve,mlati,delaji naschvály, a když jdu po dobrém,udela to klidně znova? Mazlit moc nejde,desne žárlí a většinou to opet končí rvačkou mezi nimi....zatím trochu pomáhá zvýšit hlas i zařvat a za kousání dostává na zadek a přes papulu když je zakouslej. Všichni dávají příklad na jednom,ale zajímaly by mě rády s dvojčaty,kdyz jsou raubíři, a oba dost temperamentní
@ivekr trpělivost, pevné nervy a hlavně důslednost. Kdybych měla dvojky a Nela řešit stejný problém, určitě by to nebylo takové jako teď s jedním pohodářem, kterého mám doma. Nemůžu dávat konkrétní rady, na každé dítko platí něco jiného, ale upřímně máte můj obdiv. Nicméně syn zrovna včera taky dostal jemně po prstech, protoze udělal něco či nesměl a moc dobře rozumněl co mu bylo vytykano. Takže pokud se děti kousou a bijí, určitě není správné jen přihlížet, hladit a pusinkovat a říkat, jak máme úžasné a šikovné děti. Nějak děti musí pochopit, co se smí a co ne. V práci máme kolegyni, která kousání řeší tak, že kousnute dítě má na oplátku kousnout to, kterým bylo kousnuto. No nevím, nikdy jsem nezkoušela a asi ani zkoušet nebudu 😀
@martulik23 já právě zkoušela vše. Kousnout ho taky, na zadek, výtky, pinkani do tváří ,aby při zskusu to bolelo i jeho. Vcera braskovi skoro vytrhl maso z lýtka a opravdu mě ujeli nervy a vyliskala jsem ho. Přitom mě to ubíjí,ale opravdu nejde jen přihlížet a nechat ho, nemůže vykusovat do krve. Jsou to desni Rošťáci a satanci a u nás funguje ( nevím zda bohužel,nebo dík) nadávání a dostávají na zadek nebo odchod na samotku. Když jsem zkoušela po dobrém,vysvetlit mazlit, druhy žárlivosti dělal naschvály.asi nezbývá ,než čekat až z toho vyrostou .
@ivekr to mě mrzí, ale určitě děláte dobře, že jen neprihlizite. Hlavně si i vy musíte říkat, že jste skvělá maminka a pro svoje dva tajtrliky děláte maximum a samozřejmě jen to nejlepší 😊. Určitě je to pouze přechodné období, blížící se období vzdoru. Ale jste Skvělá, že jste důsledná a trpělivá a přesto všechno co umí kluci vyvést milující maminka ❤
Amen! 🙂
Děkuji za článek. Naprosto souhlasím. A nesnáším pojem "otrok dítěte". Díky moc 😉
hehe, taky jsme va učitelé, já speciální, a taky jsme propadli kontaktnímu rodičovství 🙂
No u nas prave naopak, dcera mela od narozeni 100% pozornost, kojeni, mazleni, rikani, tuleni, hrani s ni atd. a dnes ve 4,5 roku si skoro neumi hrat sama, ani 15 min. Syn - narozen ve 20 měs. dcery - neměl tolik pozornosti, jako kdyz mate jen jedno dite - a hle - je hrozne hodny, nevzteka se, krasne spinka, hraje si i sam, klidne 30 min. Takze dcera sama laska a jeji projevy a je vzteklejsi nez syn, ktery byl od mala obcas nechany i o samote - kdyz byl hodny. Kdyz si vyzadoval pozornost, tak ji samozrejme jako male dite dostal... Toto je o diteti. Nektere fetacky budou mit hodne dite a maminky, ktere si muzou nohy ubehat a cele noci neprospi, maji dite zlobivejsi - resp. vyzadujici si vice pozornosti.
Pokud mate dve deti, nemuzete cely den sedet u jednoho, i kdyz ho samozrejme milujete nadevse. Musite proste uvarit, dojit s obema na nakup, udelat s jednim ukoly, k lekari atd. a ne jen hledet na potreby miminka. Casto mi naopak pripada, ze kdyz jsou treba 3 deti, tak to nejmladsi byva hodnejsi nez dite, ktere je "zatim" jedinacek.
Ono to k tomu svádí si to myslet... i já si ráda myslím, že náš syn není vůbec uplakaný a slzy měl max. v koutku oka když nějak nepěkně spadl, nikdy ani na tvářičkách... protože jsme ho nikdy nenechali plakat, protože když v prvních 2 měsících plakal kvůli bříšku, tak byl vždy jen a pouze na rukách, protože je z lásky, protože se mu věnujeme a i když možná nejsme kontaktní podle "ofiko měřítek" tak se tak cítíme (spí celou dobu krok ode mě v postýlce a ne v manželské posteli, kojený rok a ne do 3, 7, ... 🙂, nošený první 2 měsíce, protože dál už prostě nechtěl a je to veliký aktivista a přetočil se na bříško ještě mu nebyly ani 3 měsíce a prostě nošení se mu nelíbilo a omezovalo ho, i když je veliký mazel atd.). Je to prostě povaha a náš ji má hlavně po tátovi - velmi společenský, hodný, pohodový, ale mega mega aktivista, lehce cholerický (ano ano už v šestinedělí mi ukázal jak se umí vzteknout, ale - vztek u něj trvá v řádu sekund a na zem sebou ještě nehodil), po kom je bystrý, chytrý, šikovný se nedá určit tak bych to mohla připsat sobě 😀. Ale zase - to by bylo připisování si zásluh 😀. I když manžela v něm v mnohém opravdu hodně vidím... Pořád je to individuální bytost, mix rodičů i jiných předků, ... a to jaký je jako batole ještě nic neříká o tom jaký bude později. Některé děti jsou prostě náročné miminka a batolata, ale až z toho vyrostou a až se nasytí toho co potřebují můžou být úplně Top! 🙂 Takže ráda bych se dmula pýchou (a dmu, ale za něj, ne za nás), tak toto je velká sázka do loterie. Určitě potvrdí mnozí rodiče více dětí. Já to sama vidím na mě a sestře, stejní rodiče, výchova a jiné povahy.
..mrkni tu https://www.facebook.com/kontaktnirodicovstviab... dotaz "Paní Magdalena se ptá..." a to vidím i všude jinde. Někde můžou být rodiče sebekontaktnější a... Prostě toto je velmi velmi individuální.
@lvicek2000 Naprosto souhlasím... Sice se mi líbí styl výchovy autorky, mám úplně stejný, ale je nutné si uvědomit, že na různé děti neplatí jeden a ten samý návod. Každé má jinou povahu a když se narodí hyperaktivní a cholerické dítě (promiňtě, snad mě pochopí jen ti, kteří takové dítě mají), trpělivý a láskyplný přístup je samozřejmost a přece to jeho zlobení a temperament nezmění...
@apacheee ,já si zase tělesné tresty neumím představit v pubertě-zvlášť,když na to dítě nebylo nikdy zvyklé.To už mi nepřijde vůbec výchovné-spíš ponižující pro obě strany 😝 Já jsem také milující matka,ale od toho cca roku už bylo občas potřeba plesknout přes ruce,když dítě mělo chuť např. ochutnat psí výkaly v trávě apd. a "NEE,.............Fůůůůůůůůůůj!" nezabralo ani omylem.Nebo,když se mi dítě šprajclo v půlce přechodu v dopravní špičce,lehlo si na zem s tím,že už nepůjde dál.V tom případě na domlouvání není čas a časem stačí jen pohrozit a dítě si pak rozmyslí,jestli bude dělat naschvály nebo ne.Dokonce jsem se sestkala i s tím,že tělesné tresty doporučují rodičům nezvladatelných dětí v PPP.Takže já proti nim nic nemám,pokud nejsou v takové razanci,aby bylo dítě zmodřicované,poškrábané a mělo zlámané končetiny.Na každé dítě platí něco jiného a to,že ho mají rodiče rádi,se nutně nemusí vyjadřovat nepřetržitým chováním-jsou děti,které to třeba nesnášejí 😀
Souhlas, podobně to mám nastavené se synovcem, který má kvalitní geny - nemá být po kom blbej a kliďas - v tom nejlepším slova smyslu...u nás je to možná utvrzeno i tím, že jsem byla se ségrou u porodu a tak malého držela sotva byl pár minut mezi námi a musím říct, že to tedy vnímám tak, že "naše dítě" mě miluje stejně jako já jeho a ví, že jsem tu pro něj...nejvíc jsem to vnímala, když s ním ségra jela do nemocnice, bo byl fest marod a jak mu v čekárně měřila teplotu, tak se malej na mě otočil a zašeptal - nemohl mluvit - jedem domu, prostě ví, že je náš, mantinely má stanoveny od rodičů i tety a strejdy a funguje to
nectu komentare holek, ale absolutni nesouhlas.. S. je vymodlene dite, otehotnela jsem v podstate okamzite, ale ten zbytek byl peklo, kdy jsem lezela a doufala, aby "prezil" ty prvni 3 mesice, pak dalsi sok, podezreni, ze je postizenej. Amnio jsme odmitla, nechtela jsem riskovat potrat. Nastetsi je zdravy, i kdyz se narodil o 6 tydnu driv. Kojila jsem na pozadani - hodina na prsu, hodina klid, hodina na prsu, hodina klid - do jeho 5 mesicu. V noci sem tam s prestavkou i 3 hodiny, ale to spis vyjimecne. Neustale jsem ho mela u sebe, spal na mne nebo na manzelovi, nosila jsem ho. A neustale brecel a brecel a brecel. Rozhodne byl vse, jen ne pohodove dite. Po roce se zacalo zlepsovat aspon spani, ale v 16 mesicich byl na operaci a nespal do 5 let. Kazdy den jsem s nim lezela dve hodiny, nez usnul, usinal u sebe, ale pak se k nam presouval, nikdy jsem mu nerekla ne, ty prvni roky s nami spal kazdou noc.. I ted, kdyz je mu 10, tak k nam casto prijde a spi u nas. Jinak byl celkove dost vzteklej, casto nezabiralo ani vysvetlovani, ani odneseni od te cinnosti, nebyl nikdy klidnej a na rovinu priznavam, ze i kdybych mohla mit dalsi dite, tak tohle znovu bych uz nezvladla a sesypala bych se. Takze bud rada, ze mas pohodove deti, moc ti to preju a vlastne vsem 🙂 Ale nazor, ze to je o tom,jak se k nemu chovas, to nesouhlasim. Ano, casem se to projevi, ze je to "dobry clovek", ale u maleho ditete do toho vstupuje spousta faktoru, nejen chovani rodicu. Nase dite je diky vychove empaticke, ma uzasne srdicko, rad se deli, i kdyz je jedinacik, ale porad neni pohodovy, i kdyz teda posun je tam samozrejme obrovskej. 🙂
No...máte to hezký... A i přes to, že si říkám, že každé dítě je jiné a originál, tak mám úplně jiné názory (už). A i věřím, že takový článek může uvést nejednu matku v depresi, když nepochopí, že každý je fakt jiný. Já třeba v první řadě nechápu, jak někdo může milovat dvě čárky na testu. Když to tady běhá na mk, tak mě napadá, jestli nejsem vadná. Ani po porodu nepřišlo žádný extrémní zamilovani a to říkám, že dítě jsme chtěli, ovšem nějak se to nespustilo. Až s prvním úsměvem to začalo přicházet. Každopádně jsme se mohli roztrhnout, aby byla spokojena. Plnili jsme všechno, jak říkáš. Mám v tom absolutně čisté svědomí. Nošení,kojení,spol.spani. Ve výsledku se ale neděje nic. Budou ji 4roky. Je stále závislá a to ve 100%. Školku nezvládla, nezvládá ani když jdu s košem. Je vzdorovita a rozhodně na ni neplatí vysvětlování. Nepopírám, že chvíli platilo, ale čím je starší, tím je to naopak horší. A jsou věci, které jsou pevně dané a ty když poruší, tak ji vážně nejde 200x odnést... Takže je hezky, že někomu vysvětlování funguje. Někomu ale vůbec, bohužel.
Začni psát komentář...
Absolutni souhlas. Se vsim. S muzem to citime a delame naprosto stejne. Diky 🙂