Hurá, včerejší půlnocí nám skončila první karanténa. Bohužel očekávám, že to byla první z mnoha, které nás v té dnešní divnodobe čekají...

Naše první zkušenost ani není zrovna povzbuzující. Tobinek měl ve školce pozitivní paní učitelku. O tom, že se nějaká taková situace udála, jsme se dozvěděli 8.! den od kontaktu. Tak pozdě, že už nám hygiena rovnou oznámila, že se ani nestíhá test (to mi samozřejmě vůbec nevadí) a máme ho izolovat 14 dní doma. My všichni ostatní jsme samozřejmě zcela volní a můžeme si chodit, kam chceme.

Už aby to bylo všechno za námi, protože tohle vůbec není život takový, jaký má být. Já mám od včera zakázáno opět pracovat a dost mě to trápí. Muž už opět musí mít v práci spacák a veškeré věci pro život, kdyby je tam kdykoliv rozhodli zavřít. Elinek nemůže do školy a ač všechno do školy skvěle zvládáme, trpí emočně víc, než jsem si uměla představit. Tobimu se stýská po školce. A nejhorší na tom je, že člověk prostě nevidí světlo na konci tunelu. Před dětmi tyhle pocity samozřejmě neventiluju, tak snad mi tu pro jednou odpustite neslunickovy post 😢