Sobota. Jsme doma, jako už dlouho. Synovi začínají jarní prázdniny, takže nějaké moje ambice, aby procvičoval nabyté vědomosti se setkávají s totální ignorací...jako ostatně i všechno ostatní, bude mu třináct, diagnóza sama o sobě.
Manžel se zakucká. Pak zase a zase. Mu říkám - hele, to je divný, zmanipulovaná mediální masáží o covidu. Věnuje mi jen zlomek svojí pozornosti. Naplánujeme nějaké výlety do přírody na další týden, beru si volno.
Ráno mi pípne messenger u postele - miláčku, mě je nějak blbě. Vyletím. Má horečku. A kašle a kašle. Směs pocitů - ale racionálno vítězí, do deseti minut mám pro něj termín testu pcr, zaplatím, protože nemám nervy ani náladu někde škemrat o žádanku. Naše obvodní lékařka má vyvěšený telefon a na emaily nereaguje. Ok, chápu, je už starší paní, elektronická komunikace jí nic neříká a nemíní to měnit. Vytáhnu kartu a vytopím 1600,-.
Ne, já na žádný testy nejdu. Nebudou mi strkat tu tyč do nosu.
Rozumím. Chápu. Přiznávám emoce, poučená výchovou Být a být respektován od manželů Kopřivovoých. V deset dopo v neděli je manžel na Bulovce.
Jak dlouho? Zítra touto dobou? V pondělí v noci ale máme jasno, britská mutace. Telefony od hygieny, velmi, velmi korektní chování, domlouváme se na dalších krocích. Po pěti dnech nám dávají společně se synem žádanku na testy.
Dítě vyloženě nadšené, jedeme někam, kamkoliv, ven, nevadí, že na testy. Nervy na pochodu, ale oba jsme negativní. Prima, můžeme doma nastavit nějaký režim, pravidla, víme, co dělat.
Ale ta psychika. Co když to chytnu? Co když bude muset manžel do nemocnice? Co když tam budu muset já? Překvapuje mě moje hlava, bože, nemám oholený nohy, jdu na to (chápu, je to trapný, ale stalo se).Chvatně uklízím celý byt a všechno organizuju tak, aby to šlo i bez nás....
A co když budeme oba s manželem ležet? Kdo se postará o prcka?
Instrukce. Kdo, co, kdy, jak udělá. Obratem objednávám Rohlík se základními potravinami. Absolutní katastrofa jsou obě naše rodiny, černá kronika hadr. Co teď budete dělat? Jak to uděláte? A co když ..a co....uááá. Filtruju messenger zprávy a mám celkem jasno: jsme prima parta, co už zvládla horší věci.
Stěhuju manžela do dětského podkroví a celkem se bavím (promiň, miláčku) jeho chlapským pomoooc, mám rýmičku. Složitě zapojuju rezervní televizi v pokoji, aby měl komfort a klid na léčení. Povedlo se.
Už šest dní tu jsme tak nějak spolu, ale každý jinde. Schody do podkroví jsem vyběhla už asi milionkrát, vařím, chystám kopce zeleniny, ovoce, smoothie, donesu nahoru s respíkem, odnesu s respíkem nádobí. Dezinfikuju, co manžel ošmatal🙂))
A on mi řekl, že ...prej co budeme dělat...a myslel tím lásku, fakt že jo.
Čeká nás ještě dalších 9 dní v karanténě - alias britská mutace. Den co den, ráno, snídaně, úklid, oběd, nuda, večer - lahvinka vína, bez mučení se přiznávám.
Co jsem tím chtěla říct? Že zdraví je to nejdůležitější, co máme a že je fajn mít kolem sebe rodinu, že jsem si jistá, že se z toho vyhrabeme (ne my, jako rodina), že covid bude minulostí a zase se nadýchneme....doslova a do písmene......
Držte se.