Používáme cookies. Více informací zde.
Zavři
cilkat
20. říj 2020
879 

Nervi, nebo ti nařežu, ať máš proč!

  1. Každý tuhle hlášku asi zname. A když ne osobně, tak aspoň z doslechu. Pro nás, děti devadesatek, je prostě s dětstvím spojená stejně, jako Pedro a Studio Rosa. A upřímně, kdo z nás, neměl někdy chuť ji použít: dítě leží na zemi, kope kolem sebe a jakákoliv naše snaha je odměněna jen dalším vzteklym záchvatem...

Dneska jsem četla článek od Nevychovy. Ten článek byl o tom, jak my rodiče občas situaci neodhadneme, serveme nevinné dítě a pak se cítíme jako největší padouši. Mluvil o tom, že máme přestat neustále hledat vinu, a radši se naučit omluvit. I tomu dítěti.

Dnes jsem četla příběh maminky autistické dcery, která má pocit selhání, protože nezvládla uklidnit svou dceru na procházce.

Dnes jsem se na hřišti čtvrt hodiny dohadovala se svým pětiletým synem, že se nemůže zout, protože je zima. Samozřejmě jekem.

Dnes je si na tom všem něco uvědomila...

Na tom "serezu tě, abys měl proč řvát", totiž něco je. Používám to u svých dětí a vlastně i u sebe: když se něco stane a my se zasekneme v afektu, který nelze uklidnit, je třeba ho prolomit. Jak krásné by bylo, kdyby vždy pomohlo si situaci vysvětlit a pochopit ji. Nebo kdyby pomohlo aspoň odvést pozornost k něčemu jinému... Pevně obejmout... Schovat v náruči a nechat uklidnit... Odejít. Nebo prostě cokoliv.

Jenže ono nepomáhá. Dost často nepomáhá vůbec nic a vy frustrovane sedíte nad jecicim dítětem (nebo třeba sami tiše bublate a nakonec vyjedete na partnera proto, že má pravou pokožku na levé noze, že...). A právě v tuhle chvíli je opravdu třeba "dát důvod" ke vzteku. Ideálně takový, který můžete v zápětí vyřešit. A neb když čtvrt hodiny uklidnuju, objímám, vysvětlují a ono furt nic, tak prostě odejdu. A dítě rázem řve proto, že jsem odešla. I přicházím, obejmu, problém vyřešen a krize zažehnána.

Jo, funguje to u pětiletého i u osumnactimesicniho. A funguje to i u mě: když je zle, když se zaseknu v něčem, co nemůžu ovlivnit (třeba v coroni karanténě), potřebuju něco, co vyřešit umím. Třeba vánoční úklid. Co na tom, že do prosince daleko. Lustry meju fakt jen jednou v roce. A pro letošek mám hotovo.

Frustrovaně prosím, sedíme frustrovaně ...

20. říj 2020

@ee.liska jako dis* asi všeho jsem si toho vůbec nevšimla. Ale po přečtení vašeho komentáře jsem slovo hledala a dost pobavilo v kontextu původní znění 🤣

20. říj 2020
cilkat
autor

@ee.liska
@morwisek videte, jako dislektik jsem si vždy myslela, že je tam "l". Díky 🙂

20. říj 2020

@cilkat skvely clanek, super pozorovani.

20. říj 2020

Problém té hlášky, stejně jako třeba toho odcházení, je v tom, co její aplikace způsobí dlouhodobě. Co se dítě naučí, že se děje, když je vzteklé, brečí nebo nezvládá své emoce. A jestli je fakt dobře, aby se naučilo, že v takové situaci dostane ránu navíc nebo ho nejbližší opustí. Krátkodobě to ovšem funguje skvěle, o tom žádná...

21. říj 2020
cilkat
autor

@ruzova_pastelka ono u staršího je to vždy situace, kdy už prostě 'hraje divadlo'. Naučit ho, že když bude ječet dlouho, budou mu ostatní naslouchat, opravdu nechci (protoze histerky málokdo bere vážně). Tak mu prostě seberu obecenstvo, což má sice za následek akutní výbuch vzteku, ale ten je v zápětí zvládnutelný.
U mladšího to vzniká spíš bezděčně: prostě když nejde uklidnit, vznikne dřív nebo později situace, kterou musím řešit akutně (třeba oběd zdrhajici z plotny), nebo ho víc nastvu pri snaze o uklidnění (obvykle odnesu někam "do klidu", když on chtěl být tam, co je brácha...).

21. říj 2020

@cilkat Já ti nevím... Jak o tom uvažuju já, tak to přesně takhle funguje - čím silnější emoci cítím, tím výrazněji jí projevuju. Výrazněji a déle. U dětí je to komplikované, protože často nevěříme, že by zrovna "taková blbost" mohla vyvolat tak silnou emoci, vůbec máme dost tendenci podceňovat důležitost toho, co dítě cítí. Ale ono možná není úplně dobré, když to jsme my, kdo rozhoduje, jak závažné to pro dítě je a jestli "má nárok" cítit se tak, jak se projevuje. Protože tak se naučí, že nemá věřit tomu, co cítí, ale nechat o tom rozhodovat ostatní a naučí se emoce potlačovat, ne je zvládat. A taky si říkám, jenom sama za sebe, že kdyby pro mě bylo něco hodně důležitého, chtěla bych to někomu sdělit a ten někdo by to nebral vážně, neposlouchal by mě a šel by pryč, že bych asi byla hodně vzteklá a smutná, možná bych už dopředu tu emoci přehrávala, abych dala najevo, že tohle je pro mě fakt zásadní, tak by to možná i na toho druhého působilo trochu jako divadlo... ale to už je čistě moje fantazie, jen mi to prolétlo hlavou, když jsem si to tak četla.

25. říj 2020

@ee.liska ty musis prudit porad, ze? Ja tu tvou zlobu nechapu. Zla zenska, zla...

11. lis 2020

@ruzova_pastelka no u nás to odejití taky občas funguje.. Malej je vztekloun neskutečnej, stačí, když mu nejde zapojit vlak za auto, nebo náhodou udělám něco jinak než chtěl. Nepomůže vysvětlovat, dělá takový scény, že prostě řeknu, že se mi to už nelíbí, odejdu do druhé místnosti a on do minutky relativně v klidu přijde za mnou. Horší jsou scény v kočárku, tam to nemám, jak řešit 🙈takže v kuse ječí i půlhodiny 🙄

11. lis 2020

@ruzova_pastelka Jen dodám, že ono to nemusí být, že ta situace vyvolala tak bouřlivou reakci, ale přesně jako u nás dospělých, tak i ty děti si ten stres do jisté míry občas hromadí a čekají na vhodný impuls k projevení. A projeví to pak všechno najednou, i když je to třeba totální blbost, ale prostě byl to impuls a byly vhodné podmínky to "pustit"... Někdy samy ten impuls hledají či vyvolávají (hezky o tom píše myslím psycholožka Aletha Solterová v knize Slzy raného dětství).
Jinak tady nechci moc zabředávat do diskuze o výchově, že rodič nemusí (a nemá) vše řešit a má být dítěti jen láskyplnou podporou (a platí to pro všechno, nejen pro emoce, zajímavé je, že u zasahování do učení prvních krůčků už to většina rodičů tak nějak bere, tak třeba se to posune i v této oblasti) . Myslím si, že už se toho napsalo o výchově mnoho a přesto je to dost konfliktní téma. Takže s dovolením nenapíšu více, přestože sama vím, jaké peklo dokáže (přístup uvedený v nadpisu) ze života nadělat.

11. lis 2020

Ono je to fakt těžký, tohle řešit správně. Zvlášť když je naše generace většinově traumatizovana. (I když to potlcujeme).

11. lis 2020

Omlouvám se, že nepíšu k tématu, ale původně jsem hledala, co se nemá servat, aby někdo nedostal nařezáno.. Prosím, aspoň diakritiku do nadpisu 🙂
PS:i u nás je jinak tato věta občas slyšená, bohužel

12. lis 2020

Začni psát komentář...

Odešli