Nervi, nebo ti nařežu, ať máš proč!

Frustrovaně prosím, sedíme frustrovaně ...

@ee.liska jako dis* asi všeho jsem si toho vůbec nevšimla. Ale po přečtení vašeho komentáře jsem slovo hledala a dost pobavilo v kontextu původní znění 🤣

@ee.liska
@morwisek videte, jako dislektik jsem si vždy myslela, že je tam "l". Díky 🙂

@cilkat skvely clanek, super pozorovani.

Problém té hlášky, stejně jako třeba toho odcházení, je v tom, co její aplikace způsobí dlouhodobě. Co se dítě naučí, že se děje, když je vzteklé, brečí nebo nezvládá své emoce. A jestli je fakt dobře, aby se naučilo, že v takové situaci dostane ránu navíc nebo ho nejbližší opustí. Krátkodobě to ovšem funguje skvěle, o tom žádná...

@ruzova_pastelka ono u staršího je to vždy situace, kdy už prostě 'hraje divadlo'. Naučit ho, že když bude ječet dlouho, budou mu ostatní naslouchat, opravdu nechci (protoze histerky málokdo bere vážně). Tak mu prostě seberu obecenstvo, což má sice za následek akutní výbuch vzteku, ale ten je v zápětí zvládnutelný.
U mladšího to vzniká spíš bezděčně: prostě když nejde uklidnit, vznikne dřív nebo později situace, kterou musím řešit akutně (třeba oběd zdrhajici z plotny), nebo ho víc nastvu pri snaze o uklidnění (obvykle odnesu někam "do klidu", když on chtěl být tam, co je brácha...).

@cilkat Já ti nevím... Jak o tom uvažuju já, tak to přesně takhle funguje - čím silnější emoci cítím, tím výrazněji jí projevuju. Výrazněji a déle. U dětí je to komplikované, protože často nevěříme, že by zrovna "taková blbost" mohla vyvolat tak silnou emoci, vůbec máme dost tendenci podceňovat důležitost toho, co dítě cítí. Ale ono možná není úplně dobré, když to jsme my, kdo rozhoduje, jak závažné to pro dítě je a jestli "má nárok" cítit se tak, jak se projevuje. Protože tak se naučí, že nemá věřit tomu, co cítí, ale nechat o tom rozhodovat ostatní a naučí se emoce potlačovat, ne je zvládat. A taky si říkám, jenom sama za sebe, že kdyby pro mě bylo něco hodně důležitého, chtěla bych to někomu sdělit a ten někdo by to nebral vážně, neposlouchal by mě a šel by pryč, že bych asi byla hodně vzteklá a smutná, možná bych už dopředu tu emoci přehrávala, abych dala najevo, že tohle je pro mě fakt zásadní, tak by to možná i na toho druhého působilo trochu jako divadlo... ale to už je čistě moje fantazie, jen mi to prolétlo hlavou, když jsem si to tak četla.

@ee.liska ty musis prudit porad, ze? Ja tu tvou zlobu nechapu. Zla zenska, zla...

@ruzova_pastelka no u nás to odejití taky občas funguje.. Malej je vztekloun neskutečnej, stačí, když mu nejde zapojit vlak za auto, nebo náhodou udělám něco jinak než chtěl. Nepomůže vysvětlovat, dělá takový scény, že prostě řeknu, že se mi to už nelíbí, odejdu do druhé místnosti a on do minutky relativně v klidu přijde za mnou. Horší jsou scény v kočárku, tam to nemám, jak řešit 🙈takže v kuse ječí i půlhodiny 🙄

@ruzova_pastelka Jen dodám, že ono to nemusí být, že ta situace vyvolala tak bouřlivou reakci, ale přesně jako u nás dospělých, tak i ty děti si ten stres do jisté míry občas hromadí a čekají na vhodný impuls k projevení. A projeví to pak všechno najednou, i když je to třeba totální blbost, ale prostě byl to impuls a byly vhodné podmínky to "pustit"... Někdy samy ten impuls hledají či vyvolávají (hezky o tom píše myslím psycholožka Aletha Solterová v knize Slzy raného dětství).
Jinak tady nechci moc zabředávat do diskuze o výchově, že rodič nemusí (a nemá) vše řešit a má být dítěti jen láskyplnou podporou (a platí to pro všechno, nejen pro emoce, zajímavé je, že u zasahování do učení prvních krůčků už to většina rodičů tak nějak bere, tak třeba se to posune i v této oblasti) . Myslím si, že už se toho napsalo o výchově mnoho a přesto je to dost konfliktní téma. Takže s dovolením nenapíšu více, přestože sama vím, jaké peklo dokáže (přístup uvedený v nadpisu) ze života nadělat.

Ono je to fakt těžký, tohle řešit správně. Zvlášť když je naše generace většinově traumatizovana. (I když to potlcujeme).

Omlouvám se, že nepíšu k tématu, ale původně jsem hledala, co se nemá servat, aby někdo nedostal nařezáno.. Prosím, aspoň diakritiku do nadpisu 🙂
PS:i u nás je jinak tato věta občas slyšená, bohužel