Je smutné, kolik žen se bojí říct nahlas svůj názor.
Bojí se odsouzení, kritiky a nepříjemného útoku, protože nejsou dost šťastné mámy.
Být máma přeci stačí ke štěstí.
Já cítím, že ale mě nestačí.
Své děti miluji nade vše na světě a udělám pro ně vždycky všechno, co budu moct. Své potřeby odsunu na druhou kolej a jejich dám na první místo.
Ale i přesto, říkám otevřeně a nahlas, že jsou věci, které mě jako mámu nepříjemně zaskočily a které mi rozhodně radost nepřinášejí.
Jednou z nich je třeba hluk.
Upřímně, myslím si, že hluk je jedna z nejtěžších věcí, které jako mámy denně zažíváme.
Já přiznám, že mám ráda klid a ticho.
Moje dcery ale ne.
Někdy vytvářejí tolik hluku svým nadšeným poskakováním, hlasitými hovory a hrou, že (a teď nežertuji), utíkám se zavřít do ložnice ve druhém patře, kde si lehnu na postel a naplno vychutnávám TICHO.
Po chvíli se ale cítím provinile, že nejsem dost dobrá máma, když se takhle schovávám, protože hluk je jen dočasný.
A já bych měla být naopak vděčná, že jsou naše dcery takhle živé, upovídané a neztratí se.
Ale někdy je to prostě náročné.
Někdy stačí opravdu málo a bojuji s tím, zůstat v klidu a neokřiknout je. A někdy také selžu.
Večer, když jsou spát, si užívám ticha kolem sebe, zrovna jako právě teď.
Ale místo toho, abych si to vyčítala a obviňovala se, jsem se rozhodla, že nemám za co se stydět.
Nemám ráda hluk a na tom není nic špatného. Přeci to neznamená, že jsem neměla mít děti.
Tahle část mateřství je pro mě těžká, ale patří k němu.
Stejně jako k němu patří spousta krásných věcí.
Věřím, že nejsem sama, kdo to takhle cítí a že je nás víc, které jsme rády večer za trochu ticha 🙂
I když své děti milujeme nade vše, je krásné, když spí, že? 😉
Tak klidnou noc a hlavně tichou, co nejvíce to bude možné ❤
Všechny mámy to cítíme stejně. Nosíme je a cítíme, jak uvnitř nás rostou a s tím i pouto, které společně máme.
Milujeme je celým srdcem a chceme, aby se jim nic nestalo.
Někdy si přejeme, aby nás chvíli nechaly, ale jakmile spí, už se nám stýská.
A až jednou odejdou z domova a vydají se za svým životem, budou nám chybět a budeme si přát, aby se čas vrátil zpátky.
Ale také budeme šťastné, že z našich malých, sotva chodících batolat jsou dospělí lidé, kteří jsou spokojení sami se sebou a v životě si poradí.
Milé maminky, bude to hlavně díky nám, protože my je vychováme a naučíme je, jak si poradit s nejrůznějšími situacemi.
A kdy je máma nejšťastnější?
Když je spokojené její dítě ❤
Dobrou noc 😉
Moc děkuji za srdíčka, hlavně srdíčko- Vážím si Tě- mě moc dojalo opravdu.
Chtěla bych je poslat zpět, kdopak se přihlásí?❤
Lidé mě často zastavují a vyjadřují svůj obdiv k tomu, že jsem se rozhodla mít pět dětí. Doslova říkají, že jsem statečná a odvážná a také že jsem "dobrá".
Mýlí se. Vůbec nejsem tak dobrá, abych tvrdila, že to zvládám s přehledem.
Někdy se bojím, panikařím a jsem zoufalá.
Ale mezi mnou a jimi nebo VÁMI není žádný rozdíl.
My všechny každý den bojujeme s tím, jak být dobrou mámou navzdory všemu čemu se musíme postavit.
A protože jsme to nevzdaly, jsme statečné.
Ale hlavně jsme silné, neuvěřitelně silné a všechny to zvládneme ❤
My všechny máme PRÁVO na něco
Je zvláštní, že máme všichni v paměti základní lidská práva.
Právo na to žít.
Právo na svobodu.
Právo na to být respektovaný jako osobnost.
Napadlo mě, jak by asi vypadala taková listina práv pro ženy, které jsou matkami a nebo ženy obecně.
Kolik žen na světě by k ní mělo co říct a chtělo by doplnit nějakou větu, která je trápí a díky které se cítí bezcenné, nemožné a neschopné.
Někdy dobře míněné rady, které všude slýcháme můžou vést k tomu, že začneme pochybovat o sobě samých. Že začneme věřit tomu, že potřebujeme, aby nám někdo radil, protože my samy nejsme schopné to zvládnout.
Já ale věřím tomu, že každá z nás je natolik silná, aby si dokázala poradit s každou situací, které musíme čelit.
I když jste unavené a spaly jste jen dvě hodiny, stejně ráno vstanete, uděláte snídani a poklidíte dům.
Zvládnete všechny povinnosti, které se od Vás čekají.
Uděláte to, UDĚLÁTE TO VŠECHNO.
Tak proč by jste neměla také mít nějaká práva?
Přijde mi hrozně smutné, jak se v dnešní době předpokládá, že automaticky zvládnete všechno.
Že odsunete svoje zájmy a přání a upřednostníte rodinu, děti a všechny kolem sebe.
Že Váš muž bude chodit do práce a živit celou rodinu, protože se to od muže očekává.
A vy budete sedět doma, protože se to zase očekává od ženy.
A samozřejmě budete vše zvládat s úsměvem a nadšením, protože každá máma je přeci šťastná už jen proto, že se stala mámou. Na co by jste si měla stěžovat.
Nejenom ženy, matky, ale myslím, že my všichni máme právo na to cítit se smutně, naštvaně, šťastně, spokojeně, bez energie.
Cítit a dělat všechno jako skuteční lidé, protože jsme skuteční.
Tvoje kamarádka, sousedka, já, Ty.
Ano i Ty.
Máš právo na-být sama sebou a nemuset se přizpůsobovat žádnému trendu.
Máš právo na to- nebýt perfektní, protože nikdo není.
Máš právo na to- udělat si čas jen sama pro sebe, protože se každý den věnuješ naplno své rodině.
Máš právo na to- někdy křičet a pořádně nahlas.
Máš právo na to- bojovat sama se sebou a ptát se, jestli tohle je to, co jsi chtěla.
Máš právo na to- mít špatné dny a nezáleží kolik už jich bylo.
Máš právo na to- mít dobré dny a užívat si je, dokud tu jsou.
Máš právo na to- mít chuť to vzdát.
Máš právo na to- nemít absolutně představu o tom, co dál dělat nebo jak vyřešit každou situaci.
Máš právo na to- nadechnout se a nabrat sílu.
Máš právo na to- odpustit sama sobě a nebýt k sobě tak tvrdá.
Máš právo na to- nemuset se omlouvat, že jsi dneska všechno nezvládla.
Máš právo na to- požádat o pomoc, když cítíš, že ji potřebuješ.
Máš právo na to- poslouchat své srdce a věřit mu.
Máš právo na to- plakat a nechat slzy téct dolů po tvých tvářích.
Máš právo na to cítit se jako superhrdina, protože jím jsi každý den.
Máš právo na to- se opozdit, protože s dětmi je opravdu těžké vypravit se z domu ve správný čas. Vždycky do toho přijde nějaká neodbytná návštěva záchodu nebo hlad.
Máš právo na to- být frustrovaná, že je kolem tebe zase nepořádek, přestože jsi uklízela celé dopoledne.
Máš právo na to- nesnášet praní prádla a věšení. Upřímně, kdo ho má doopravdy rád?
Máš právo na to- vybrat vzdělání pro své děti podle sebe a nemuset poslouchat rady ostatních.
Máš právo na to- mít rodinu, která nevypadá vždy tak perfektně jako z časopisů.
Máš právo na to- chodit v legínách do obchodu, jen matky rozumí.
Máš právo na to- uvařit k večeři cokoliv, co chceš. Nebo co je po ruce a nezabere příliš času.
Máš právo na to cítit se přemožená všemi povinnostmi a už dopoledne v deset hodin cítit únavu.
Máš právo na to- zdřímnout si, zatímco děti spí nebo jsou ve škole a školce.
Máš právo na to- být šťastná a spokojená s životem, který žiješ.
Ano Ty, my všechny.
Někdy, spíše často jsme k sobě nemilosrdné a nedovolíme si se nadechnout. Neodpustíme si nic.
Nedovolíme si, prostě jenom BÝT samy sebou a nemuset se ohlížet na ostatní a jejich představy o životě.
Nedovolíme si být skutečné a dělat skutečné chyby bez pocitu vinny.
Nedovolíme si mít samy sebe rády a vidět se jako úžasné bytosti, které toho tolik dělají.
Máte právo na to prostě a jednoduše jen BÝT.
Máte právo na to věřit v samy sebe i tomu, že za to stojíte.
Máte právo na to podívat se do zrcadla a usmívat se.
MÁTE PRÁVO NA SEBE BÝT HODNĚ PYŠNÁ.
S láskou,
Monika Kray
POJĎTE ZA MNOU I NA FACEBOOK: https://www.facebook.com/KrayMonika/
Někdo mi kdysi ŘEKL tolik věcí....
Například, že život se skládá z momentů.
Okamžiků, které ani nevnímáme a nepovažujeme je za důležité.
Drobnosti, které děláme každý den a procházejí našimi životy bez většího povšimnutí.
Nevěřila jsem tomu.
Vždycky jsem si všímala jenom velkých věcí.
Věcí, které byly podle mě důležité, protože měly velký význam.
Stejné to bylo, když jsem se stala mámou.
První zub, první slovo, první krůček.
Velké věci, které stojí za to, aby se zapsaly a nafotily. Abychom se s nimi podělily mezi svými přáteli a nadšeně je sdělovaly okolí.
Dnes je ten den, kdy náš velký kluk udělal první krok a řekl poprvé "táta".
Ale co ty malé okamžiky, které skoro nevidíme?
Co předchází tomu, než Vaše dcera nebo syn udělají první krok?
Je to pohupování na kolínkách, přidržení se stolu...
Není to první krok, je to jen malý nepatrný pohyb, který trénuje několik měsíců, aby byl dokonalý a vedl k tomu dokonalému PRVNÍMU KROKU.
Když naše nejmladší dcera namalovala první kolečko pozorovala jsem ji předtím.
Několik týdnů se snažila správně uchopit pastelku a jen ledabyle čmárala na papír, ale i to byl trénink.
Malý trénink před velkou věcí.
Ve shonu každého dne a se všemi povinnosti je snadné přehlédnout tyhle drobnosti, které jsou pro naše děti důležité.
Neustálé utírání otisků dětských prstíků ze zrcadel, umývání pasty z umyvadla.
Počítání do deseti a čtení slabik, které nedávají velký smysl.
Strachování se o to, aby se jim nic nestalo a o sebe, aby jsme všechno udělaly správně.
Zvládání každého dne i s minimem spánku a s tolika šálky kávy, že už nám jen při zaslechnutí slova "kofein", naskakuje husí kůže.
Ježdění sem a tam a stále dokola.
Na nákupy, do školy a do školy. Ráno, odpoledne.
Kroužky plavání, tancování, modelování a zpívání.
Mytí nádobí a vyndávání dalších čistých talířů.
Plnění pračky, které nikdy neskončí.
Utěšování plačících dětí, stírání slz a hledání kapesníků, které v kapse byly, ale už z nějakého záhadného důvodu nejsou.
Psaní zpráv větším dětem a domlouváním se s nimi, kdy pojedou domů a kde se sejdete.
Ale když jsem tak pozorovala naši nejmladší dceru, jak se snaží namalovat kolečko, došlo mi, že jsem se mýlila.
I když se to nezdá, ale každý krok, který podnikneme před dosažením svého cíle, je důležitý.
Chvíle, které nás naplní štěstí a berou nám dech nejsou většinou chvíle velkých vítězství.
Tvoří je drobné, obyčejné věci.
První napsané slovo.
Pohled na spící tvář našich nejmenších.
Úsměv, když s radostí jedí zmrzlinu.
Když sevřete tu malou ručku ve své.
Ale ne vždycky přijdou úžasné okamžiky v pravou chvíli a my je můžeme ocenit.
Někdo mi nedávno řekl, že se mu mé články zdají patetické.
Dřív bych měla snahu vyvracet mu tento názor a tvrdit, že nejsou takové.
Ale dnes vím, že občas patetické jsou.
Neustálé připomínání toho, že jako mámy řešíme spoustu nelehkých věcí, saháme si na dno svých sil a možností a vždycky musíme najít cestu a způsob jak ze všeho ven.
Vyčerpání, fyzické vysílení, pocity frustrace a zoufalství.
Všechno by mělo být zázračně vykoupeno jedním úsměvem od našich dětí, pohledem na to, když spí a pocitem štěstí, když je objímáme.
Ale víme, že to tak není.
Někdy jsem rozčilená na své dcery, že i kdyby mě objímaly celou věčnost, nepomůže to.
Ne, opravdu ve chvíli, kdy mi padá nákup z rukou, jedna dcera si stěžuje na kamarády ve škole a nejmladší vylije skleničku pití na stůl, nemůžu se dívat na své děti a skákat radostí a tančit s nimi.
V tu chvíli mám vztek a chci se vším praštit na zem a někam utéct.
Je to ale normální, známe to všechny mámy.
Milujeme své děti nejvíc na světě a nesnášíme sebe samé, když na ně zakřičíme.
Chtěly bychom být lepší, klidnější, mít víc času a trpělivosti. Umět krásné dorty, hodiny s dětmi vyrábět zvířátka z papíru a radovat se z dnes teprve druhé pračky prádla.
Ne, nemůžeme z toho mít radost a to, že ji nemáte, je normální, nemusíte se obviňovat, že nejste dost šťastná máma a neprožíváte jen pocity euforie a lásky.
Nikdy neběžel čas tak rychle jako od chvíle, kdy jsem se stala mámou.
Den za dnem, ani si to neuvědomuji, naše dcery rostou a mění se.
Zastavme se na chvíli a zkusme si ten DNEŠNÍ DEN vychutnat naplno.
Nebude se už nikdy opakovat.
ZÍTŘEK bude úplně jiný.
Dobrou noc 😉
Monika Kray
Bilancování je CESTA jak jít dál
Zase je tu konec roku. Přijde mi to až neskutečné, že rok tak rychle uběhnul. A stalo se tolik věcí.
Některé byly dobré, jiné špatné, ale i ty špatné se snažím vnímat jako potřebné.
Protože právě v těch nejtěžších chvílích jsem našla nejvíce síly.
Za posledních pět let jsem prošla tolika situacemi, o kterých jsem ani neměla ponětí.
Vlastně jsem si některé z nich ani nedovedla představit a už vůbec jsem nevěděla, jak budu reagovat.
Také máte někdy představu o tom, že kdybyste prošly tímhle nebo tamtím, určitě byste se zachovaly NĚJAK?
Nebo, kdybyste potkaly někoho, kdo Vám v minulosti ublížil, řekly byste přesně TOHLE?
Ale pak na tu situaci dojde a reagujete odlišně. Nebo potkáte tu osobu a řeknete úplně něco jiného. Nebo neřeknete třeba nic.
Hlavně to poslední se mi stává často. V hlavě mám plán, připravuji si monolog a nakonec, neřeknu nic.
Ale o tom dnes mluvit nechci.
Chtěla bych Vám popřát Vše nejlepší do Nového roku. Hodně štěstí a zdraví a lásky a ať se Vám splní vše, co si přejete.
A poděkovat Vám za Vaši podporu a přízeň.
Za to, že jste mi dodaly sílu a energii začít psát o těch nejhorších pocitech, které jako mámy zažíváme.
Říct nahlas, že někdy to nestojí za nic a pořád se nesmějeme, i když to okolí očekává.
Že často pláčeme a litujeme. Křičíme a nadáváme.
DĚKUJI VÁM ZA TO.
Ale hlavně bych Vám chtěla popřát, abyste ničeho nelitovaly, některé věci změnit nelze a nemůžeme se kvůli nim trápit stále.
Na konci každého roku mám pocit, že musím bilancovat a hodnotit, jaký rok byl a co mi přinesl.
Jen letos poprvé vím, že nechci srovnávat, jaký rok byl a jaký bude.
To, že byl nějaký, mělo smysl.
Naučila jsem se o sobě zase něco navíc a objevila jsem v sobě skrytou sílu, nevzdat se.
Zvládla jsem další záchvaty pláče a vzteku. Hádky našich dcer během cest a dovolené.
I to, když jsme napůl cesty do Rakouska zjistili, že nemáme pasy.
Rok se s rokem sešel a každá z nás si prošla nějakým obdobím, kdy jsme to chtěly vzdát a cítily jsme se na pokraji svých sil. Nezáleží na tom, jestli jste takových okamžiků měla více, než jiná maminka bydlící od Vás několik set kilometrů.
Prožívala jste je a ovlivnily Vás. Vás konkrétně, protože to byly Vaše pocity a Vaše okamžiky.
Nenechte si nikým radit, jak se máte cítit, když je Vám do pláče a že zrovna teď, to za slzy nestojí. Pokud uvnitř sebe cítíte, že Vám plakat pomůže, plačte.
Nemáme kouzelnou moc vidět do budoucnosti a naplánovat si každý krok tak, aby byl dokonalý.
Spíše se setkáme s většinou našich přešlapů a omylů, ale takový už je život.
Každý pád je reálný už jen proto, aby jsme dokázaly naplno vnímat vzestup.
Každý špatný den je tak hrozný, aby jsme si dokázaly vážit těch dní, kdy je všechno zalité sluncem a štěstím.
Pocity zoufalství, pláče, beznaděje se střídají s těmi nejúžasnějšími pocity lásky, štěstí a radosti.
Užívejme si každý den i každou minutu naplno.
Pokud se Vám chce plakat, plačte. Vykřičte ze sebe všechnu frustraci, zlost a vztek.
Stejně naplno se pak radujte, když budete chtít.
Nesrovnávejte se s jinými maminkami, jak ony zvládají péči o děti a domácnost. Ony nežijí Váš život a Vy nežijete jejich a i když se jejich život zdá dokonalým, nemusí to tak být.
Možná, kdybyste opravdu měly možnost si otevřeně promluvit, byste zjistila, že za tou clonou třpytek a dokonalých fotek na Intagramu se jen snaží ukrýt svou beznaděj a pocit samoty.
Přeji Vám ještě něco.
Něco, co je pro nás všechny těžké.
BUĎTE SKUTEČNÉ, REÁLNÉ.
My všechny.
Dělejme skutečné chyby a skutečně je vnímejme.
Každý den se pochvalme, jak jsme to zvládly.
Snažme se vidět všechno co děláme a kolik toho děláme pro naši rodinu a své děti.
Objímejme, čtěme tu samou pohádku stále dokola, stavme vysoké věže z kostek, aby byly hned zbourány.
Zavazujme tkaničky, přikrývejme je, konejšeme v náručí a utírejme slzy i špinavé ruce.
Křičme, milujme, plačme, propadejme zoufalství i naději.
To všechno dělejme skutečně, protože život je SKUTEČNÝ.
Všechno co prožíváme každý den, je SKUTEČNÉ.
Uchovejme si ty pocity a čerpejme z nich.
Nepovažujme se za obyčejné a náš život za obyčejný.
Jako mámy, děláme život NEOBYČENÝ a ÚŽASNÝ všem kolem nás.
Protože i my jsme neobyčejné a úžasné.
Tak ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2017!
S Láskou,
Monika xxx
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/
Patrně už jste v plném proudu oslav blížícího se Nového Roku a tak Vám chci i já popřát.😉
Ale nejprve poděkovat.
Z celého srdce Vám děkuji za Vaši přízeň a podporu, za to, že jste mi dodaly sílu a odvahu začít psát o pocitech, o kterých se moc nemluví.
Říct nahlas, že se někdy necítím dobře, že propadám beznaději, když nesu vztekající batole z obchodu a že mám někdy chuť se jen někam zavřít a křičet.
Díky za energii, Vaše komentáře jakékoliv a všechno, díky čemu tento blog mohl vzniknout a já doufám, že nadále poroste a více maminek se přidá.
Příští rok bych chtěla ukázat dalším maminkám, že nejsou samy, kdo si procházejí určitými zkouškami, špatnými dny a propadají panice.
Věřím, že s Vaší pomocí, to společně dokážeme 🙂
A teď už k tomu přání.
Přeji Vám do Nového roku hodně štěstí, zdraví a lásky.
Ale přeji Vám i něco jiného.
Ze srdce Vám přeji, aby jste byly skutečné.
Skutečně jste plakaly, křičely, radovaly se, objímaly a užívaly všechno, co Vás v Novém roce čeká.
Dělejte chyby a na konci každého dne, na ně zapomeňte, protože je před Vámi den nový.
Nelitujte ničeho, protože s to stalo, jak se to stát mělo.
Važte si samy sebe za to, co vše pro svou rodinu děláte a jak výjimečné jste.
My všechny jsme výjimečné <3
Každé mámě s malými dětmi
Neustále mě fascinují.
Fascinují mě, kolik energie se v tak malých tělíčkách skrývá. Hlavně naše prostřední Nicolka je blázínek a je obdařena takovým množstvím energie, jakoby by si dala několikrát denně dvojité espresso.
Zrovna včera jsem si uvědomila, jak je těžké být mámou těch nejmenších dětí. Ano říká se, že problém jsou tak velké, jak velké jsou děti, ale kdo někdy opravdu strávil den s dětmi do pěti let ví, že tohle období JE NEJNÁROČNĚŠÍ ze všech.
A když jich máte víc, je to ještě náročnější.
Pamatuji si na dobu, kdy jsem doma měla v jednu chvíli novorozeně, tříletou a rok a půl starou dceru. Bylo to opravdu vyčerpávající.
Už jsem skoro zapomněla, jak zaneprázdněná jsem byla.
Všude zněly hlasité zvuky od pláče miminka přes záchvaty vzteku tehdy tříleté dcery. Běhala jsem mezi dětmi a snažila se zároveň uklízet byt, vařit a vychovávat.
A i když mi to dnes přijde jako film, přehrávaný někde mimo mně
Vy všechny, statečné mámy malých dětí.Vím, že jsou Vaše dny někdy jen rozmazané šmouhy a že máte pocit, že ničeho nedosahujete.
Ale opak je pravdou.
Dosahujete toho hodně.
Pracujete velmi tvrdě s těmi maličkými, kteří se snaží být samostatní, nezávislí a bojují s Vámi každý den.
Neustálé slovo "NE!" nebo " JÁ SÁM!" znějí pořád dokola a Vy v sobě někdy marně hledáte trpělivost, zvlášť ve chvíli, kdy spěcháte a víte, že prostě musíte odejít z domu. A zrovna se Váš tříletý syn rozhodl, že si zapne bundu a obuje boty úplně SÁM a Vy vidíte, jak mu to nejde.
A čas běží.
Je to přehlížené, i my samy to nevidíme, ale je to práce.
Těžká, stále opakující se práce, každý den.
Děti rostou tak rychle, jako na běžícím páse a jednou opravdu ty boty obují správně a bundu si zapnou během chviličky.
Rok se s rokem sešel a zase tu máme Vánoce 😘
A já bych chtěla z celého srdce poděkovat své rodině a vám, svým čtenářům za to, že jste podporovali a pomáhali mi projít všemi těžkými dny i těmi dobrými.
Hlavně díky Vám, těm co čtete můj blog jsem se naučila, že i když mám nejhorší den ze všech, nejsem sama a všechny jsme na tom podobně.
Vlastně proto jsem blog začala psát. Chtěla jsem, abychom se všechny nakonec spojily a uvědomily si, že v tu samou chvíli, co my pláčeme zavřené v koupelně nebo se snažíme utišit plakající dítě, NEJSME SAMY.
Že kolem nás je spoustu takových maminek, které prochází právě tím svým těžkým dnem a hledají v sobě sílu, aby ho překonaly.
Nejen maminky, ale i ženy, protože my ženy máme v sobě tu skrytou sílu, zvednout se ze země a dál pokračovat.
Děkuji všem, kdo mi pomohli si to uvědomit.
Děkuji všem, které jste četly jakýkoliv můj článek a reagovaly na něj.
Komentářem, srdíčkem, palcem nahoru, i kritikou.
Díky Vám všem, je ze mě dnes silnější člověk a já si přeju jen jediné, aby se silnější mámy a ženy, staly i z Vás.
Krásné Vánoce, klidné prožití Vánočních svátků, užijte si tyto výjimečné okamžiky se svými blízkými, rodinou a dětmi ❤
Pro všechny mámy, které jsou VŽDYCKY TADY
Na chvilku se zastavte a podívejte se kolem sebe, na všechnu tu práci, kterou jste udělala a zkuste ji vidět jako neobyčejnou, potřebnou.
Stejně jako sebe samu, protože jste VŽDYCKY TADY.
Pár let zpátky, naše nejstarší dcera ztratila v dětské herně oblíbenou hračku. Bílého, bílého králíčka.
Uprostřed obrovské herny v Praze.
Vzpomněla si na něj až doma.
Přemýšlela jsem, jestli se do obchodního domu opravdu vydat a hledat malou, plyšovou hračku uprostřed všeho zmatku.
A pak jsem se na svou dceru podívala.
Stála tam celá zničená a v dětských očích jsem viděla smutek a strach, že už svého nejoblíbenějšího kamaráda nenajde.
A tak jsme jeli s mužem zpátky. Vtrhli jsme do dětské herny a zůstali stát v šoku. Bylo mi jasné, že na ploše 300 m čtverečních je téměř nemožné, najít jednoho malého bílého zajíčka, který měl sotva 20 centimetrů.
Snažila jsem se, opravdu. Běhala jsem jako šílená po dětských skluzavkách, skákala do bazénu s míčky a prohledávala každý kout, kde by mohla být. Celou dobu jsem měla na paměti zklamání v očí své tehdy pětileté dcery, která bez své oblíbené hračky nemohla usnout. Věděla jsem, že se musím snažit udělat všechno proto, aby se našla.
A pak jsem ji zahlédla. Malou bílou, chlupatou hračku v modrých kalhotách, sedící na dětské bílé židličce.
Když jsem ji vzala do rukou a zkontrolovala, že jí nic není, ulevilo se mi.
Byla jsem vyčerpaná, zpocená, ale našla jsem ji.
Udělala jsem přesně to, co děláme každý den my všechny mámy všude na světě.
To, co jiní považují za samozřejmé, je pro nás jistým posláním.
JSME TADY.
Děláme šílené věci, jako že se pokoušíme najít hračky uprostřed dětských heren.
Vyrábíme adventní kalendáře, posypáváme je třpytkami a očekáváním. Pokoušíme se péct cukroví a přitom se snažíme během celého procesu, aby byla mouka co nejméně všude okolo. A chceme čistou kuchyni.
Skládáme uprostřed noci prádlo s vědomím, že naše tříleté dítě je bude vytahovat ze šuplíku, jak mu přijde pod ruku. A některé skončí stejně na podlaze.
Slýcháme šílené otázky celý den a na každé "Proč?", se snažíme najít nejlepší odpověď.
Snažíme se uklidnit všechny hádky a souboje mezi sourozenci, které nás dohání k šílenství.
Nebo každý záchvat vzteku, který přijde nečekaně v nejhorší dobu.
I když jsem měla spoustu věcí na práci, stejně jsem strávila několik hodin rozvěšováním Vánočních světel po bytě. Balancovala jsem na židli a prala se s lepící páskou.
Ale za ten rozzářený pohled očí mých dcer, které uviděly na svých oknech svítící stromečky, to stálo.
Pro takový pohled, jsme my mámy schopné udělat cokoliv na světě.
Zůstáváme uprostřed noci vzhůru se svými dětmi, které mají zlý sen.
Lepíme obrázky do učebnic, tvoříme zvířátka ze špejlí a učíme se první slova.
Děláme to proto, že je milujeme. Milujeme je tak, jak jen máma může milovat své dítě.
A i když jsme unavené, vysílené a naštvané, stejně tu jsme. Jsme tu celý den, kdykoliv nás potřebují.
Jsme tu, aby jsme odehnaly každý špatný sen, setřely každou slzu a našli malého bílého králíčka.
Obyčejné věci.
Vím, že by jste určitě mohly všechny napsat svůj vlastní seznam věcí, které každý den pro svou rodinu děláte. A víte co? Napište ho.
Napište si všechno, co jste až do teď od rána udělala pro svého muže a své děti.A pak se na ten seznam podívejte a přečtěte si ho stále dokola.
Nejsou na něm tak zářivé věci jako postavení pyramidy ani zachránění stromů před pokácením, že?
Tak se zdají být obyčejné, ale nejsou.
Každá věc sice jen obyčejně zapadá do vašeho života, do každého dne, který prožíváte, ale je výjimečná. Je výjimečná jen tím, že jste ji udělala z lásky, z mateřské nebo partnerské lásky ke své rodině.
Krásné čtvrteční ráno 🙂
Někdy se bere jako samozřejmost, že jsme my mámy silné a vše ustojíme s hlavou vztyčenou. Že máme nějaký skrytý talent na zvládání náročných situací, že nám někdo svěřil manuál, jak o dítě pečovat a jak ho správně vychovat.
Často i my samy si neuvědomujeme, že jsme jen lidé, obyčejní a skuteční a i když se samy sebe snažíme přesvědčit, že to musíme zvládnout, nemusíme.
I my mámy, máme právo na to křičet a bouchat vzteky do stolu, když se nám dítě vzpírá.
I my mámy, máme právo na to propuknout v pláč a snažit se zbavit zoufalství a frustrace.
I my mámy, máme právo na to být unavené a vyčerpané a nemít dobrou náladu a dobrý den. Nemusíme se na všechny pořád usmívat a zvládat všechno s hrdostí.
Není samozřejmostí, že v noci nespíme a konejšíme dítě. Není to normální spát jen tři hodiny přerušovaným spánkem a ráno normálně fungovat. Neberme to jako samozřejmost ani my u sebe, neočekávejme, že budeme mít náladu na vtipy, když jsme unavené.
A neviňme se, když jsme vyčerpané a cítíme, že to dnes prostě zvládneme jen z posledních sil.
Není samozřejmé, že své děti milujeme navzdory jejich záchvatům vzteku, odmlouváním a vzdorováním. I když máme své děti hluboko v srdci, máme právo na to, necítit jen lásku a požehnání.
A nakonec, není ani samozřejmě, že máme vždy sílu na všechno. Že zvládneme dělat svačinu, zároveň psát s dítětem úkoly a vařit večeři.
I my máme právo na to se BÁT, že to nezvládneme;
LITOVAT, že jsme s dětmi nepočkaly;
PLAKAT A KŘIČET a zbavit se stresu a napětí;
A hlavně, my mámy máme právo na sebe nebýt tak přísné a nedávat si každé selhání za vinu.
Nečekejme od sebe, že musíme překonat každou bolest, frustraci a vyčerpání jako by se nic nestalo.
Den za dnem, obětujeme kousek ze sebe svým dětem a své rodině.
Buďme na to pyšné a neberme to jako SAMOZŘEJMOST.
S láskou,
Monika
PŘIPOJTE SE KE MĚ NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/
Krásný předvánoční večer 🙂
Z celého srdce děkuji všem za úžasnou podporu a šíření mých článků do světa, mezi další maminky. Tento blog není jen mým místem, ale i Vaším. Tady Vás nikdo soudit nebude.
Máte ve dřezu nádobí, na sušáku už třetí den prádlo a po bytě se povalují hračky? V pořádku, jste skvělá a na tomhle nezáleží.
A protože se pomalu blížíme k první a já doufám, že ne poslední 1000 liků a věřte, že mnohem více, než ono číslo mě těší fakt, že stejný počet z Vás blog sleduje a jen jste ho nelajkly kdysi 😉
je čas na další motivační plakát 🙂
PŘIDEJTE SE KE MĚ I NA FACEBOOKU: https://www.facebook.com/Denikmamy/
5 věcí, které bychom měly naše děti naučit o Vánocích
Krásnou třetí Adventní neděli 🙂Na blogu je nový článek o tom, co bychom měly naše děti naučit o Vánocích.
Když se kolem sebe rozhlédneme vidíme, že lidé různě pohlížejí na toto období.
Pro někoho jsou Vánoce časem stráveným s rodinou a dárky jsou až na posledním místě. Jiná rodina má každý rok bohatého Ježíška a vidí smysl Vánoc právě v dárcích.
Ať u patříte do jakékoliv skupiny, Vánoce jsou hlavně o hodnotách, které by naše děti měly znát a předávat je vlastním rodinám, až vyrostou.
Pojďte si přečíst, které z nich, jsou pro mě nejdůležitější 😉
Přemýšlela jsem o Vánocích a jak úžasné je to období! Nemůžu uvěřit tomu, že už za dva týdny jsou tady. Tak hrozně rychle ten čas zase utekl.
I když jsou naše dcery ještě skoro všechny moc malé na to, aby si plně uvědomily, čím jsou Vánoce tak kouzelné, těším se na jejich rozzářené obličeje při rozbalování dárků.
Brzy ale přijde doba, kdy budou dost velké na to, aby pochopily, že Vánoce nejsou jen o dárcích a jídle a já nechci přijít o možnost naučit je, co Vánoce všechno znamenají.
Dnes jsem napsala pět věcí, které bychom měly naučit naše děti, třeba letos o Vánocích.
KAŽDÉ MÁMĚ, KTERÁ JE VZHŮRU UPROSTŘED NOCI
Přemýšlela jsem o Vás, maminkách, ano i o Vás, která teď čtete tyto řádky.
Možná, bydlíte hned vedle mě a jste také vzhůru uprostřed noci, jako já. Možná žijete na druhé straně města, v jiném státe nebo třeba na druhém konci světa.
Přemýšlela jsem, že s největší pravděpodobností nejsem jediná maminka na světě, která je v noci vzhůru. Ve skutečnosti, nás jsou tisíce, protože máme společnou jednu věc. Jsme mámy.
Nemohla jsem spát.
Ani už nevím, kolikátou noc. Být máma je vyčerpávající a i když jsou knihy plné rad, jak dítě přebalit a nakrmit, nedočtete se v nich, jak se vyrovnat s deficitem spánku, který prostě přijde.
Tentokrát jsem ale přemýšlela o roli, kterou jako mámy sdílíme. O pocitech jako požehnání, smutek, zoufalství, láska.
O bolestech hlavy, které jdou ruku v ruce s nevyspáním, o vzpomínkách, které milujeme a o věcech, které nás děsí.
Všechno sdílíme společně, i když se neznáme osobně a patrně se nikdy neuvidíme.
Možná jste právě vzhůru, protože konejšíte své plakající dítě, které nemůže znovu usnout.
Možná ho budete krmit a kolébat, přitom všem se budete sama sebe ptát, jestli vůbec JEŠTĚ NĚKDY, budete spát delší dobu v kuse, než 45 minut.
Možná jste vzhůru ve dvě ráno, protože se bojíte a Vaší hlavou se honí tolik myšlenek.
Myslíte na své děti a nemůžete si pomoct, ale je toho tolik, že nemůžete spát. Zatímco Vaše rodina spokojeně oddechuje, Vy myslíte na tolik věcí, které dnes bylo potřeba udělat. Nebo už plánujete v hlavě svůj seznam na zítřek.
A nebo nespíte protože potřebujete dodělat práci, na kterou jste přes den neměla čas.Protože před ní, byl dlouhý seznam se všemi potřebami Vašich dětí, Vašeho manžela a úkoly, které bylo třeba udělat.
Ať už máte důvod jakýkoliv, tohle je pro Vás:
1. JSTE SILNĚJŠÍ, NEŽ SI MYSLÍTE
Být vzhůru uprostřed noci pravděpodobně nebylo Vašim plánem, když jste se chystaly do postele.Ve skutečnosti je spíš možné, že jste se modlila uvnitř, abyste se dnes konečně vyspala bez přerušení několikrát za noc.
Ale bohužel, nejspíše jste seděla uprostřed noci a v náručí měla své dítě, krmila ho nebo konejšila a doufala, že brzy usne.
Bio sloník pro zdravé bříško
Když jsem zjistila, že se na koníkovi bude testovat kojenecké mléko HiPP, byla jsem nadšená.
Nedoufala jsem, že bychom měly se Sofinkou štěstí a mohly zkusit mléko otestovat, ale o to mi ani primárně nešlo. Mléko HiPP, konkrétně A.R. variantu dcera pila skoro rok a bylo to jediné mléko tohoto charakteru pro děti s refluxem, které jí nejen chutnalo, ale nebolelo jí ani po něm bříško.
Firma HiPP je pro mě srdcovou záležitostí. Jejich výrobky tím, že jsou v BIO kvalitě pro mě vždycky byly naprostou špičkou nejen ve výživě, ale i v kosmetice. A přiznám se, že jejich olejíček je můj zamilovaný a tajně ho dceři beru 🙂
Nakonec se na nás usmálo štěstí a brzy nám byl doručený balíček se čtyřmi krabicemi kojeneckého mléka HiPP 4 Combiotic. Musím říct, že jsem nečekala, že v balení bude tolik krabic 🙂
Malý sloník, který je maskotem HiPP hned Sofinku zaujal a chtěla mlíčko otestovat.
Po otevření jsem ucítila známou mléčnou vůni a praktický růžek na straně krabice určitě usnadní dávkování.
S blížícími se Vánocemi, myslíme na své blízké a snažíme se být k nim milí a laskaví.
Nejen o Vánocích nezapomínejme na to, co je vlastně doopravdy důležité.❤
Hezké středeční odpoledne 🙂
Nesoutěžme mezi sebou jako mámy, nepoměřujme to, co jsme dokázaly a nepovyšujme se nad ostatními.
Každá z nás měla pro každé rozhodnutí svůj důvod ❤
KAŽDÉ MÁMĚ, KTERÁ ZAKŘIČELA
Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."
A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.
Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.
Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.
Hned na začátek, tady jste v bezpečí.
Tady Vás nikdo soudit nebude.
Nebudu ani zjišťovat, proč jste na své děti křičela.
Nemůžu to posoudit, nebyla jsem tam, neviděla jsem to množství frustrace, která se ve Vás nahromadilo.
Ale proč Vás vlastně nemůžu soudit?
Je to prosté.
I já jsem to zažila, i já vím, jaké to je.
Ano, i já jsem dnes na své děti zakřičela.
Když se moje dcery narodily a byly malé, nedokázala jsem si představit, že bych na ně kdy zakřičela. Nemyslím tím, zvýšení hlasu a zvednutí ukazováčku se slovem " Ne!".
Stejně tak jsem si neuměla představit, jak podrážděná jako máma můžu někdy být.
Myslím, že úplně první lekce mateřství by se měla jmenovat takhle: " Vaše tříleté dítě Vás přinutí plakat a přivede Vás na místo, kde je těžké zůstat v klidu ve chvíli, kdy jdete pozdě o patnáct minut, nemůžete najít boty, dítě se rozhodlo, že má hlad, zatímco Vám zvoní telefon a začíná pršet a do toho někdo přišel na nečekanou návštěvu ve chvíli, kdy se všude povaluje prádlo."
Mateřství je plné úžasných, fantastických okamžiků, ale je také plné až po okraj okamžiků, kdy stojíte proti svému dvouletému, čtyřletému nebo desetiletému dítěti, které má silnější vůli a žádný ze zaručených postupů z knihy " Ideální rodič" prostě nefunguje.
Nic nefunguje.
A někdy prostě narazíme na svoji hranici, přes kterou už nemůžeme a přesně v tomhle okamžiku, zakřičíme.
Nekřičíme vlastně na své dítě, křičíme ven ze sebe svou frustraci a bezmoc.
Je to šílené, že?
Ale jak může malé tříleté dítě způsobit, že se velký dospělý cítí bezmocný?
Všechny víme, že snadno. Až příliš snadno.
Můžeme zkusit počítat do deseti a odejít a ono to někdy pomůže. Někdy ale není prostor na to nikam odcházet. Třeba, když jedete na dálnici v rychlosti 110 km/h, jste unavení a vaše batole se zrovna rozhodlo, že se nudí.
Nemáte kam utéct, nejde ho utišit a tak svůj vztek vypustíte ven.
A pak se nesnášíte. Přijde to rychle, hned vzápětí.
Vím to.
Někdy raději odejdu jinam, zavřu dveře od ložnice a křičím do polštáře, je to lepší, než tvářit se, že se nic neděje.
O takových věcech se moc nemluví.
Sdílíme roztomilé fotky svých spících dětí, a jak umíme nakrájet sendviče na dokonalé trojúhelníky a cítíme všechen ten tlak uvnitř sebe, abychom byly všechno, co je potřeba. Všechno, co potřebují všichni kolem nás.
A pak to vypustíme ven a zakřičíme a hned vzápětí máme pocit viny a odsoudíme se za to.
A tvrdě.
Poslouchejte. To, neznamená, že jste špatná máma, opravdu to tak není.
Ani nezničíte život a duši Vašemu dítěti, nijak ho to nepostihne.
Jako mámy jsme k sobě tvrdé.
Nechceme mluvit o momentech, které se každý den dějí a nejsou krásné a nepřináší nám pocit štěstí. Bojíme se odsouzení a kritiky, že nejsme dobré mámy.
Ale v mém světě, o tom mluvit můžete.
Můžeme společně sdílet všechny své starosti, ať už jste svobodná matka nebo jen to, že prožíváte úzkost.
Předstíráním, že se to neděje, že neprožíváme žádné špatné chvíle nezajistí, že se to dít nebude.
Jen to způsobí, že příště se toho stane dvakrát více.
A tak někdy zakřičím, i když se potom divím, jak se to mohlo stát, že jsem se nechala vyvést z míry?
Proč mě rozlití pití na právě vytřenou podlahu tak rozčílilo?
Proč jsem měla pocit, že křik je jediným východiskem?
Upřímně řečeno alespoň pro mě, ve chvílích, kdy jsem přemožená tím vším kolem mě, když se zdá, že neexistuje žádná jiná možnost.
Hezké pondělní ráno 🙂
Považuji se za člověka, který je klidný a máloco ho rozčílí.
Moje babička vždycky říkávala: " Vše se dá říct v klidu."
A musím říct, že jsem jí snad nikdy neslyšela zvýšit hlas. Možná jednou, co si pamatuji.
Také věřím, že většina věcí se dá říct v klidu.
Někdy, to ale nejde jinak a musíme prostě zakřičet.
Více v novém článku na blogu 😉
Milé maminky, nejste samy
Nejste sama.
Můžete se tak cítit, ztracená uprostřed toho všeho nepořádku, hromady prádla a s nekončícím seznamem povinností.
Ale nejste sama, kdo každý den zažívá dobré i špatné okamžiky.
Kdo se ptá a hledá odpovědi, ale žádné nedostane.
Nejste sama ve všech těchto situacích a spoustě dalších:
- když se probudíte ráno a zamáčknete budík s nadějí spánku, trvajícího alespoň dalších pár minut. Chvíli ležíte v posteli, než se vrhnete do dalšího dne, kdy závodíte s časem.
Život je každodenní skutečný boj, že?
Možná jste doma. Možná právě teď, zatímco ležíte v posteli. Možná jste ve své kanceláři, hypermarketu, u lékaře nebo na dětském hřišti.
Všude, kde jste byly milé mámy, jste JI mohly vidět. Stačilo pohnout párkrát prstem po obrazovce Vašeho telefonu.
Pojďte si o NÍ a o skutečném boji, přečíst více na blogu 🙂
Být rodičem je těžké. Kromě běžných věcí máme před sebou nelehký úkol-vychovat naše děti. To je nejtěžší věc na mateřství.
Našim dcerám se snažím pořád vštěpovat, že cesta, která je těžká je těžká právě proto, že vede k cíli, který si přejeme a toužíme po něm.
A my všechny víme, že nic, co za to opravdu stojí, není lehké získat ❤
Konec týdne je za námi a to mě vždycky nutí přemýšlet nad uplynulými dny.
Poslední dobou mám čím dál víc pocit, že nic nestíhám. Děti, škola, domácnost...naprosto s úžasem v očích sleduji ty pracující, vždy upravené mámy s dokonalými fotkami večeří na mediálních sítích.
Vedle nich mám často pocit, že jsem selhala.
A co vy?♥
Mít doma malé nedonošeňátko je náročné. Proto bych ráda sdílela úžasnou akci, kterou vytvořil obchod Petit Bateau CZ
(text níže je můj)
Mít předčasně narozené miminko, je pro novopečené rodiče jedna z nejtěžších chvil na světě.
Každá budoucí maminka se těší na první okamžiky se svým děťátkem a rozhodně si nepředstavuje dramatické narození a odloučení od svého drobečka.
I já jsem si předčasným narozením prošla se svou první dcerou Karolínkou a i když se narodila jen o pět týdnů dřív, pro mě jako pro prvorodičku to byl šok. Viděla jsem ji jen minutu po narození a hned s ní spěchala sestřička na JIP.
Následující dny pro mě byly velmi vyčerpávající. Sledovat svou dceru napojenou na množství hadiček, které jí pomáhaly dýchat, slyšet jí plakat už od vstupu na oddělení JIP a nemoci jí pochovat, bylo hrozné.
Nakonec jsem se dočkala a dceru si odvezla domů, ale první měsíce a dokonce roky byly velmi náročné.
To, co Vám lékaři neřeknou je fakt, že předčasně narozená miminka jsou jiná. Mohou špatně jíst, mohou špatně spát a pomaleji prospívat.
Karolínka tak první čtyři roky svého života doslova proplakala. Celé noci nebyla k utišení a ve dne trpěla nekontrolovatelnými záchvaty vzteku. Pro mě to bylo velmi těžké, nevěděla jsem co si počít a místo spokojeného miminka, jsem držela v náručí plakající uzlíček, kterému jsem nemohla nijak pomoct.
I dnes je citově labilnější, než ostatní dcery a to vše je zřejmě důsledek, jejího příchodu na svět.
Pokud byste tyto malé bojovníky chtěli podpořit, obchod Petit Bateau
vymyslel charitativní akci - zakoupením bodýčka ve velikosti 46, které dále poputuje na oddělení intermediální péče Ústavu pro péči o matku a dítě v pražském Podolí pomůžete nejen nějakému miminku, ale vybraná finanční částka pomůže rodinám těchto malých nedonošeňátek.
#petitbojovnici
http://www.petit-bateau.cz/cs/pomozte_detem
Hezkou sobotu všem 🙂
Někdy máme na sebe vysoké nároky a čím vyšší jsou, tím hůře se nám plní a o to hůře se mi cítíme.
Přitom stačí jen pokusit se být lepší o maličko každý den.
Dnes jen malé zamyšlení-pokusme se každý den trochu více být o trochu lepší.
Sdílejte a přidávejte své vlastní myšlenky, tvořme všechno společně a podpořme se navzájem ❤
Žádný den není stejný, jako ten minulý a i když jste si myslely, že už to nejhorší máte za sebou, může přijít další špatný a ještě horší den.
Ale všechny ty náročné i překrásné dny, patří k mateřství ❤
6 PRAVIDEL PRO DNY, KDY TO CHCETE VZDÁT
Je to vyčerpávající občas, že?
Ty dny, ty dny, kdy vaše touhy být rodičem, se vracejí a zase odchází. A vy jste někde uprostřed toho všeho. Uprostřed toho všeho chaosu a beznaděje.
Takže dnes, bych s Vámi chtěla sdílet šest pravidel pro dny, kdy máte chuť všechno vzdát a hodit ručník do ringu.
Také máte někdy pocit, že takových dní je až příliš?
V idylickém mateřství podle učebnice by se měly střídat dobré dny se špatnými a samozřejmě, ty dobré by měly vždycky převažovat.
Jenže skutečné mateřství není žádná pohádka se šťastným koncem. Mnohdy je to spíš horor, kdy se krčíte pod dekou a bojíte se toho, co na Vás zase kde vykoukne. Jaká pohroma to bude dneska?
Vztek, vzdor, zoubky, bříško, nákup, úklid, rozlité pití, vysypané křupky....?
