Děkuji všem za povzbudivé zprávy i srdíčka. Ani nevíte, jak moc mi to pomáhá.
Původně jsem neměla v úmyslu svoji nemoc ani svoji cestu sdílet. Nejsem ten typ pacienta, který se v nemoci šťourá, probírá jí a hodnotí.
Ale sama v sobě zjišťuju, že jsem se s tím nesmířila. Ještě ne. Pořád nade mnou visí diagnóza jako černý mrak, který odháním rukou.
Přemýšlím, kdy mi to dojde? Možná až budu sedět na chodbě v IKEMu. Možná tehdy.
Zjistila jsem ale, že mi pomáhalo se ze všeho během roku vypsat a když jsem si procházela poznámky, nebylo to snadné. Najednou se mi začaly vracet vzpomínky na pocity, které jsem vytěsnila. Nejen jako člověk, ale hlavně jako máma. Protože my mámy musíme být silné. Musíme jít dopředu, nenechat se ničím zastavit.
Je to vlastně paradox. Tak dlouho jsem se tu ptala vás, o čem bych měla psát, aby Vás to zajímalo. Tak dlouho hledala téma. Až se našlo samo. Život má vážně někdy zvláštní smysl pro humor 🙂
Třídím poznámky, které jsem psala a dávám jim formu. Pracovně jsem to nazvala "Skleněná Bublina", myslím, že to přesně sedí. Takže tak to bude vycházet, nevím, kolik toho bude a pochopím, že to někdo nechce číst 😉
P.S. Píšu i Threads a na fcb jsem klasicky jako celé roky-to jen, kdyby se někdo chtěl přidat.
https://www.threads.com/@sklenena_bublina
https://www.facebook.com/blogmamy?locale=cs_CZ
Ne, my mámy nemusíme být silné. A už vůbec ne my nemocné mámy. A jestli jsem na něco alergická, tak na všechna musíš. A kecy musíš být silná, musíš bojovat. Ne, nemusím nic. Ale chci. A někdy taky nechci. A všechno je v pořádku. Nemocný člověk je ke všemu citlivější. Na mě tvoje psaní působí tak,že když když se cítím na hovno a mám všeho dost, je to špatně. Protože není.
Ale na mě cokoliv co napíšeš,působí jak když to píše stroj nebo AI.
Nicméně ti přeju hodně štěstí zdraví🍀