Vracím ručičky času zpět přesně o jeden rok. Vracím se k poznámkám, myšlenkám, pocitům. Vracím se k naději i zoufalství, které jsem celý rok cítila. Přemýšlím, jestli se na to mohlo přijít dřív. A proč to nikoho z odborníků, za kterými jsem byla nenapadlo.
Od trichologii (padání vlasů a svědění hlavy), přes neurologii(šílené bolesti kloubů), gynekologii(nepravidelný a dlouhý cyklus), endokrinologii(růst chloupků na bradě a únava) až po gastroenterologii(nechutenství a nevolnost).

Vracím se zpět a sdílím svoji cestu i myšlenky nejen pro sebe, ale i pro někoho, kdo třeba teď sedí u počítače, čte tyhle řádky a každý den se ptá, jestli je to normální...?

Je normální být vyčerpaná tak, že sotva sedíte...je normální každých pár dnů tahat chomáče vlasů ze sprchy...je normální kvůli bolestem kloubů nemoct spát...je normální, že zapomínáte, ztrácíte slova, že se nepoznáváte v zrcadle...?
Dneska už vím, že nic z toho normální nebylo. Jenom jsem se snažila uklidňovat samu sebe, že je to věkem, intenzivnějším cvičením, málo vitamíny, hodně vitamíny, podzimem, zimou a pak jarem.

Když nad tím tak přemýšlím, během celého roku, kdy jsem měla nejhorší chvíle mě napadlo, že jsem nemocná.
Prostě nějak uvnitř jsem tušila, že tělo s něčím bojuje. Tušila jsem, že taková únava není jen "únava". Že mi stojí váha, i když pravidelně cvičím, že jsem po každém cvičení unavená, jako kdybych skládala vagon uhlí. A druhý den se sotva vleču.

Napadlo mě to. To víte, že ano. Tam někde v hlavě se čas od času vyloudila pochybnost.
Ve sprše, kdy jsem si při každém prohrábnutí hlavy vytáhla nechtíc další vlasy. Samozřejmě, že mě to napadlo. Ale nechala jsem uchlácholit, nevěřila jsem si a sváděla to na přechod.

A tak zapínala kávovar a pila litry zázvorového shotu, abych překonala únavu, četla informace o perimenopauze, přechodu, o tom, jak hubnout a proč se mi nedaří i když cvičím a jím správně, holila chloupky na bradě(protože ty patří taky k věku), polykala každé dva týdny černé uhlí na střevní potíže, sbírala vlasy i vlastní síly, abych mohla pokračovat.

A sbírám sílu i teď a uvnitř cítím, že jí budu potřebovat mnohem víc, než když jsem se snažila mávnout nad tím vším, co mi bylo a co jsem považovala za známky věku, stresu a počasí.
Protože tohle není jen o mě.
Je o nás.
Jsem totiž stále ještě máma. Máma, která tu pro svoje holčičky chce být co nejdéle a cítit se co nejlíp.

Jsem máma, která bude bojovat se vzácnou a nevyléčitelnou nemocí.
Ale já budu bojovat. Nevzdám se.

Další zastávka IKEM. Oddělení vzácných onemocnění.