Už 8 měsíců žijem v sedmi s tímhle malým moudrem, které čekalo na to, až mě jeho 4 starší sourozenci připraví na to, jak plně vnímat a učit se od někoho tak malého. Díky jim všem nemusím propadnout vábení virtuální dokonalosti, protože tu pravou životní denně zažívám. Ale nejen tu pozitivní sluníčkovou, ale i tu bolavěji zabarvenou a pokorně ji taky přijímám, protože z každé takové zkušenosti si odnáším něco, co si uchovám ve své buněčné paměti, jen pokud to sama prožiju. Říká se tomu možná životní moudrost, co já vím. Občas se raduju, někdy jsem smutná, občas si i zařvu, protože je toho na mě moc. Ale můžu s klidem říct, že hlavní motivací, jak žít svůj život nalézám uvnitř sebe. A tam ji může nalézt úplně každý, když nepropadne zdání, že u někoho jiného je to tak dokonalé, že by s ním svůj život z fleku vyměnil. Ps: fotka je ze včerejšího článku, ale přijde mi, že jsme na ni oba takoví opravdoví, možná i proto, že se díváme na někoho, koho oba milujeme. ✨❤️