Občas se tu dočtu a setkávám se s tím i jinde, že děti, které nedostávají sladkosti a brambůrky apod., jsou chudáci. Já to na jednu stranu chápu. Taky jsem měla období (dlouhé období), kdy pro mě cukr byl nedílnou součástí života a představa, že bych ho nemohla jíst (teda spíš výrobky z něj 🙂) mi připadala, že bych si něco odpírala a v podstatě trpěla. Vlastně jsem to i zažívala při každém pokusu o dietu. Pak jsem ale začala víc přemýšlet o tom, co jím a vlastně poměrně nenásilně tyhle věci ze svého jídelníčku vyřadila. Ne, že bych si je nikdy nedala a jedla super zdravě (to určitě ne), ale některé věci z mého jídelníčku (a špajzu) zmizely jako nadbytečné. A ani na návštěvách, kde mi je nabídnou, na ně většinou nemám chuť. Můj přístup se změnil z "hrůza, kdybych to nemohla jíst" na "je super, že to jíst nemusím". Prostě už tu potřebu nemám. Přitom jídlo miluju. Je to můj koníček, baví mě vařit, chodit do restaurací, číst si o jídle i ho jíst. A určitě od té doby, co jsem tyhle "srajdy" ze svého jídelníčku vyloučila, mám k jídlu mnohem lepší a pohodovější vztah.
A to je důvod, proč tyhle věci nedávám ani svým dětem. Nechci, aby měly závislost na cukru a "junk food" jako jsem měla já. Chci, aby měly můj současný vztah k jídlu odmalička - a zatím se daří 🙂 A to, že jim nekupuju brumíky, tatranky, lentilky a kdovíco ještě, neznamená, že nemlsají. Jedí spoustu ovoce - čerstvého nebo sušeného, sušenky slazené medem a jinými přírodními sladidly, dostávají i čokoládu - tu vysokoprocentní. A taky milují veškerou zeleninu - i tu, kterou děti většinou moc nemusí.
Netvrdím, že kdo dětem cukr dává, dělá něco špatného - to rozhodně ne. Fakt se nepovažuji za supermatku, abych někoho hodnotila. Jen chci říct, že to, že někdo vyloučí z jídelníčku cukr apod., neznamená, že chroupe kořínky a když se chce hodně rozšoupnout, dá si mrkev 🙂 A že se může jednat o velmi nenáročné, ale velmi efektivní "omezení" jídelníčku