Už nějakou dobu mám potřebu se vypsat na toto téma. Kojení ještě donedávna pro mne jako prvorodičku mělo význam asi jako jít se vyčůrat. Přeci stačí rozhodnutí chtít kojit a budu kojit. Vždyť je to tak normální a přirozená a obyčejná věc. Před porodem jsem zkoukla polohy při kojení a jak má vypadat, když dítě saje. Připadala jsem si chytře, když jsem věděla co to je mlezivo.
Jak moc jsem byla po porodu mimo kojící realitu jsem si musela sama vyžrat. Laktace se mi spustila až 4.den. Hormony se mnou švihaly o stošest. Prsa jeden den prázdná a druhý den nalitá k prasknutí až to bolelo. Z dlouhého kojení syna a nesprávné techniky jsem vyfasovala za odměnu ragády. Neuměla jsem mlíko z prsu ručně odstříknout. Když jsem žádala novorozeneckou sestru o pomoc, zeptala se mě zda jsem nikdy nedojila krávu. No, nedojila. Za mých mladých let už brigády v JZD nefrčely.
Nejvíce mě v dnešní době péče o matku po porodu štve, že chybí individuální přístup. Kolik zachráněných prsou a kojení by mohlo být, kdyby porodnice vyhradily dle své velikosti aspoň jednu skutečně kvalifikovanou laktační poradkyni, která by obíhala maminky na pokojích, nebyla by tolik zatížena administrativou, péčí o novorozence, atd. Měla by čas na novopečené maminky psychicky je podpořit a pomoct se rozkojit. Bohužel realita je jiná. Do jaké míry je to provázanost sponzoringu a lobby za propagaci značek vyrábějících UM je otázka.
Spousta dětí vyzkouší UM ještě v porodnici, mámy odcházejí s krabicí umělého mléka a slovy, ať se nebojí, že se doma URČITĚ rozkojí. A co teprve chuděry mámy, které jsou po císaři či náročném porodu, mimčo nevidí tak často a ten kontakt chybí od startu. Nebo miminka, která si při porodu projdou nelehkou cestu o život a jsou v inkubátoru. Pokud nenarazí maminka na ochotný personál či si mnohdy "nevyřve" přístup ke svému dítku, má to také velmi těžké.
Jako velký průser a krok k záhubě kojení vidím i to, že spousta mamin neví, jak vlastně vzniká mlíčko, jak funguje laktace a jak moc záleží na jejich psychické pohodě a sebevědomí. Při růstových spurtech často nabydou dojmu, že mají slabé mlíko a sáhnou po UM. Tak samo v případě, kdy nastane večer, tok mléka se zpomalí, dítě se začne odtahovat a maminka nabyde dojmu, že má málo mléka. Je to mnohdy i ze začátku neznalost potřeb vlastního dítěte, které potřebuje třeba jen odříhnout či se vyprdět, proto u kojeni brečí a napíná se do luku. Není to z toho, že má hlad. Třeba je už najezené a má dost, sami jíme různě velkké porce v různých jídlech. Taky mi nějakou chvilku trvalo než jsem na to přišla.
Jako největší prasárnu však považuji to, že jsou mnozí praktičtí Mudři, pro které jsou tabulky svaté. Pokud kojené dítě není tabulkové (protože přibývá skokově oproti nekojeným), lékař dokáže matku vynervovat vším tím převažováním a nasadí na první návštěvě UM, místo aby dal mamince a dítěti chvíli čas.
Co mě nejvíce zklamalo jsou informace o intervalech a frekvenci kojení. V "chytrých" brožurách se můžeme dočíst, že by dítě mělo jíst po min. 1,5 hodině, ideálně po 3hod, pak je nutné jej budit. Bohužel již zde není moc info, zda se to týká dětí na MM či UM.
UM je hůře stravitelné, takže dokáže dítku zaplácnout bříško a při častém jídle může mít problémy. Každé dítě má však jiné spalování, jiný pohyb, jinou značku UM atd. Upřímně, které dítě nemá problémy s prdíky a bříškem, když se po narození vše vyvíjí.
Když si představím, že bych byla odkázána na někoho, kdo mě bude krmit podle nějakých časových tabulkových dementních údajů a já měla prostě hlad, taky budu řvát. A kor, pokud bych ráno dostala jablko, po kterém mi hned vytráví a až za další 3 hodiny bych měla nárok na guláš.
Neodsuzuju v žádném případě maminky, které svým dětem umělé mlíčko dávají. Díky za tento vynález, díky kterému již děti neumírají hlady. Spíše mě mrzí, že spousta maminek kojení vzdá předčasně z nedostatku informací, či jsou hormony tolik vyplašené a neznají ještě potřeby svého dítka, hůře pak z vlastní pohodlnosti.
Nejsem zarytá kojící mamina, i já jsem svému miláčkovi vrzla UM doma druhý den, protože mi mlíko chvilkově uteklo do mozku a mě nenapadlo nic jiného, než že má hlad. Naštěstí mě osvítilo a opět jsem mu vrazila prso.
Z porodnice jsem odcházela s kloboučky, protože mám krátké bradavky. Stačila jedna domácí soukromá návštěva LP a syn se přisál. Je to časově, fyzicky a psychicky náročné. Ale vědomí, že to dělám pro něj mně naplňuje.
Velmi krasne napsane👏