myslím že moznost potratit v klidu sama doma bez revize je ta největší pomoc jak se s tim vyrovnat. Mně osobně nejvic vadila myslenka hospitalizace, zákroku, vysvětlování v práci... Hodně jsem bojovala za možnost nechat to na přírodě a jsem za to dodnes vděčná. Doktoři byli zasadne proti, mám i podepsanej reverz... Nicméně telo si poradilo samo, ja se vycistila a miminko pak přišlo celkem brzo. Byl to pro mne malej porod, odzila jsem si to v noci, v klidu, sama... poplakala jsem si, rozloucila jsem se a pak se schoulila do klubicka ve vlastní posteli a nějak to že mne spadlo. Muset do nemocnice, vyrovnala bych se mnohem hůř...

Me potkalo zamlkle tehotenstvi bez naznaku ze je neco spatne, o to vetsi byl sok u lekare... tyden cekat na revizi kvuli predoperacnimu vysetreni, mrtvy plod ve me, pote 2 revize protoze po prvni tam jeste neco zbylo. Tohle vsechno prohlubovalo moji "depresi". Bylo to tezke obdobi a dekuji svemu muzi ze byl pro me velkou oporou... a stale je 🙂
A jedine co v clanku chybi je pokladana otazka, ktera myslim potka kazdou zenu po potratu... PROC JA? Ale je dulezite ji brzy hodit za hlavu, stejne na to neni odpověď...