Strašně ráda spím. Přemýšlím o tom, že nabídnu své služby třeba Ikee. Vytipovali by si matraci, která se špatně prodává, a já bych se na ní zachumlala do přikrývky Indira a motivovala kupující k nákupu svým blaženým výrazem.
Díky své zálibě jezdím moc ráda autobusem. Zalezu na sedadlo, zavřu oči a propadnu se do sladkého klimbání. Kupodivu jsem nikdy nepřejela cílovou stanici. Jednou tedy kvůli mě musel řidič zastavovat za vsí, ale ne díky mému spánku, ale díky rozložitému pánovi, který vedle mě usnul a nepovedlo se mi ho probudit. Než jsem ho přelezla, autobus už vyjížděl do polí. Řidič sice trochu láteřil, ale ostatní cestující mu dosvědčili, jaké strašné drama proběhlo, tak se slitoval.
Když jsem byla malé sladké miminko, chodívali se na mě rodiče dívat, jestli žiju, protože jsem v sedm večer zalehla do postýlky a odespala si svých poctivých dvanáct hodin. Mou vášeň moje rodina nikdy nesdílela. Narodila jsem se totiž do rodiny ranních ptáčat. V sobotu v pět ráno už tatínek pohvizdoval ve sprše a maminka mixovala omáčku. Mladší bratr nastartoval autíčko a zahájil ranní etapu Paříž- Dakar. Zoufale jsem se snažila zvuky ignorovat až do půl sedmé, kdy naprosto svěží matka začala vysávat. Rodinné výlety začínaly s kuropěním, zbytek rodiny nadšeně komentoval ubíhající krajinu a já se snažila alespoň na chvíli pokračovat ve slastném snění.
Ostatně, ani české přísloví o ranním ptáčeti mi situaci neusnadňovalo. Od určité doby jsem začala trpět pocitem méněcennosti, že nevstávám stejně jako české celebrity v pět, neodcvičím si své pozdravy slunci nebo nevyběhnu do ranní mlhy a poté neposnídám lahodné smoothie. Zmohla jsem se maximálně na vlažnou sprchu a namazat rohlík máslem. A tak jsem si začala, rok co rok, dávat předsevzetí, že letos už konečně začnu vstávat v pět. Všechno je to přece v hlavě. Ráno radostně vyskočím z kanafasu, uvítám nový den meditací, vypiji sklenici teplé vody s citronem, zacvičím jógovou sestavu a zdravě posnídám. Kdepak, nějak mi ty radostné myšlenky ne a ne naskočit. A tak jsem každé ráno vstávala s provinilým pocitem a odhodláním, že zítra...
Ale jak už se mi několikrát potvrdilo : Dávej si pozor na to, co si přeješ. Od jara nám v ložnici spinká v postýlce naše milované pěstouňátko. A ano, je to ranní ptáče. Pátá hodina ranní mi dnes připadá jako super doba na vstávání, protože naše skřiváně pravidelně vstává ve čtyři. Když rostou zuby přidá k tomu ještě půlnoční intermezzo. Po pár měsících jsem se vzdala naděje, že dneska budeme spát alespoň do pěti. Ve čtyři ohřeju mléko, nachystám flotilu plyšáků a začínám cvičit pozdrav slunci... Pěstouňátko se mému počínání radostně řehtá a hází po mě plyšáky. Inu, kdo chce kam... Měla jsem si přát raději výhru ve sportce než ranní vstávání.
Začínám si zvykat. Možná už mi to skřivánkovství vydrží až do důchodu.... Ale už se těším, až někam pojedu autobusem. Tentokrát asi cílovou stanici přejedu.
Ať se vám dobře spí a rána jsou pro vás radostná 🙂
P.S. Omlouvám se všem nespavcům, kterým jsem tímto textem způsobila trauma....
Znění článku
Moc krásný 🙂