Ranní ptáče dál doskáče...
Strašně ráda spím. Přemýšlím o tom, že nabídnu své služby třeba Ikee. Vytipovali by si matraci, která se špatně prodává, a já bych se na ní zachumlala do přikrývky Indira a motivovala kupující k nákupu svým blaženým výrazem.
Díky své zálibě jezdím moc ráda autobusem. Zalezu na sedadlo, zavřu oči a propadnu se do sladkého klimbání. Kupodivu jsem nikdy nepřejela cílovou stanici. Jednou tedy kvůli mě musel řidič zastavovat za vsí, ale ne díky mému spánku, ale díky rozložitému pánovi, který vedle mě usnul a nepovedlo se mi ho probudit. Než jsem ho přelezla, autobus už vyjížděl do polí. Řidič sice trochu láteřil, ale ostatní cestující mu dosvědčili, jaké strašné drama proběhlo, tak se slitoval.
Když jsem byla malé sladké miminko, chodívali se na mě rodiče dívat, jestli žiju, protože jsem v sedm večer zalehla do postýlky a odespala si svých poctivých dvanáct hodin. Mou vášeň moje rodina nikdy nesdílela. Narodila jsem se totiž do rodiny ranních ptáčat. V sobotu v pět ráno už tatínek pohvizdoval ve sprše a maminka mixovala omáčku. Mladší bratr nastartoval autíčko a zahájil ranní etapu Paříž- Dakar. Zoufale jsem se snažila zvuky ignorovat až do půl sedmé, kdy naprosto svěží matka začala vysávat. Rodinné výlety začínaly s kuropěním, zbytek rodiny nadšeně komentoval ubíhající krajinu a já se snažila alespoň na chvíli pokračovat ve slastném snění.
Ostatně, ani české přísloví o ranním ptáčeti mi situaci neusnadňovalo. Od určité doby jsem začala trpět pocitem méněcennosti, že nevstávám stejně jako české celebrity v pět, neodcvičím si své pozdravy slunci nebo nevyběhnu do ranní mlhy a poté neposnídám lahodné smoothie. Zmohla jsem se maximálně na vlažnou sprchu a namazat rohlík máslem. A tak jsem si začala, rok co rok, dávat předsevzetí, že letos už konečně začnu vstávat v pět. Všechno je to přece v hlavě. Ráno radostně vyskočím z kanafasu, uvítám nový den meditací, vypiji sklenici teplé vody s citronem, zacvičím jógovou sestavu a zdravě posnídám. Kdepak, nějak mi ty radostné myšlenky ne a ne naskočit. A tak jsem každé ráno vstávala s provinilým pocitem a odhodláním, že zítra...
Ale jak už se mi několikrát potvrdilo : Dávej si pozor na to, co si přeješ. Od jara nám v ložnici spinká v postýlce naše milované pěstouňátko. A ano, je to ranní ptáče. Pátá hodina ranní mi dnes připadá jako super doba na vstávání, protože naše skřiváně pravidelně vstává ve čtyři. Když rostou zuby přidá k tomu ještě půlnoční intermezzo. Po pár měsících jsem se vzdala naděje, že dneska budeme spát alespoň do pěti. Ve čtyři ohřeju mléko, nachystám flotilu plyšáků a začínám cvičit pozdrav slunci... Pěstouňátko se mému počínání radostně řehtá a hází po mě plyšáky. Inu, kdo chce kam... Měla jsem si přát raději výhru ve sportce než ranní vstávání.
Začínám si zvykat. Možná už mi to skřivánkovství vydrží až do důchodu.... Ale už se těším, až někam pojedu autobusem. Tentokrát asi cílovou stanici přejedu.
Ať se vám dobře spí a rána jsou pro vás radostná 🙂
P.S. Omlouvám se všem nespavcům, kterým jsem tímto textem způsobila trauma....
Znění článku
Doporučujeme
Já tedy nechci nic naznačovat.. ale taky jsem měla takové krátké meziobdobí, kdy jsem vstávání v 5 považovala za luxus, protože dítě vstávalo ve 4... pak to prošlo postupným vývojem - luxus vstávání v 7, protože dítě vstává v 6.. luxus vstávání v 8, protože dítě vstává v 7.. kdyby nebylo školy, měla bych momentálně období "naučila jsem děti o sebe ráno postarat, takže zase můžu vstávat v 10", ale protože bohužel musí do školy, je to "ve všední dny budu ještě dlouho trpět, ale o víkendu si to vynahrazuju" 😀
Rozhodně nejsem ranní práče a nestydím se za to! Však ty ptáčata chodí spát se slepicema 😅
Mám miminko zatím nelezoucí a velmi hodné, takže ráno stačí šoupnout pod hrazdičku a spím třeba do deseti, když chci... Horší, když tu jsou starší a vstáváme v 6 do školy... Nojo co nadělám.
Ale nikdy me nenapadlo si dávat předsevzetí o ranním vstávání! Když můžu, pospím si a nestydím se za to
Tak užívej 😃
Konecne nekdo…
Ja kdyz bemusim, pred polednem nevylezam
Bohuzel se to moc neslucuje se svetovou pracovni kulturou
Ale kolegy jaem si uz nauca, ze davat meeting drive nez v deset = riziko, ze je utlucu…
@martinka_33 No jo, já chodím spát se slepicema a vstávám s jezevcem :D
Jsem taky spavec 😁. S dětmi to už tolik nejde, ale naštěstí vstávají kolem 7 což je na mě pořad brzy, ale lepší než ve 4😁🙈. Já jsem byla vždycky sova. Úkoly do školy jsem dělala dlouho v noci a ráno jsem samozřejmě zaspala, sovy to mají v běžném nastavení života opravdu těžké 😤. Ranním ptáčetem si ale nepřeju být.
Nejsem ranní ptáče. Naštěstí měli pro mě rodiče pochopení a nechávali mě spát, často jsem vstávala až na oběd. To mi asi zůstalo do dnes, že i když ráno musím vstanout, tak prostě nesnídám. Moje tělo stále spí a bylo by mi špatně z jídla. Naštěstí i děti rády spí, to ale přináší problém přes týden, protože dostat se do školy a do školky na 8 je problém, nebo k lékaři tak brzy.
Ja jsem sova a s kiminkem jsem si zvykla ze clivek.proste nespi. Ale jak ditko bylo starsi a starsi a spalo lip a lip, zase se ve me postupne probudily me biologicke hodiny a zase zacinam byt suva (malokdy stihame do skolky dorazit na 9 :D).
Kdyz nemusim, nelamu to pres koleno, je to nezdrave. Kazdy ma sve biologicke hodiny, kazdy je nastartovany jinak a nema smysl ze sebe delat zombie v 6 rano jen proto, ze tou dobou jsou aktivni ostatni. Sama vis, kdy jsi nejvic svezi, kdy jsi nejvic efektivni, a tomu se prizpusob hned jak ti to ditko dovoli 🙂. My si s muzem sice obcas pripadame jak ve filmu Jestrabi Zena (ze se vidame jen kdyz jeden z nas "jde spat" a ten druhy "vstava" - trochu prehanim samozrejme), ale ma to i sve vyhody - kazdy z nas ma nekolik hodin klidu na praci a nekolik hodin muze travit s ditetem a hezky se prostridame (souziti suvy a skrivana).
Taky jsem sova bez předsevzetí, ale já jsem ze soví rodiny, takže u nás před osmou nevylezl nikdo a v osm tak mé dětské já na Studio kamarád.
Obě děti jsou po mně (manžel je ranní pták), ale co si užíváme pohodu ranního lenošení (když to jde) to se vynahrazuje večer, kdy dotlačit do postele nejen naprosto energií sršící děti, ale dokopat tam i sebe je nadlidský úkol.
@amenophus tak před jedenáctou je mě aktuálně nereálné, ale ta půlnoc... ta by stála za zamyšlení 🙂, teď jsem na sebe pyšná, když zalehnu o půl jedné. Jinak to máme podobné a když jsme se s manželem poznali, já měla pracovní dobu obvykle do 22, on vstával do práce ve 4, dělali jsme si legraci, že by nám stačila jen jedna postel 😀.
@eviicka tak jsme na tom dost podobne :D ja se takhle snazila tenhle tyden, protoze manzel s dcerou jsou pryc a chtela jsem aspon obcas pracovat z kancelare a uzit si to dokud to jde, tak jsem chtela vstavat brzo a tudiz i chodit soat brzo...mno uplne to nevyslo a prosti tyden uz zase najedeme na klasiku kdy manzel vstava v 5, ja v 8, ja davam dite do skolky, on vyzvedava, on jde spat v 10, ja delam do pulnoci a jdu spat v 1...
Začni psát komentář...
Moc krásný 🙂