Kvásek se skládá ze dvou surovin a to mouka a voda. Když jsem začínala s kváskováním, tak mi zakládání a vedení kvásku připadalo jako strašná alchymie a vůbec jsem nechápala, jak tyto dvě suroviny mám míchat aby z toho vzešlo cosi, co mi zvládne upéct chleba... Na internetu je spousta návodů, které se kolikrát hodně lišily a já byla zmatenější a zmatenější. Jediné čemu jsem rozuměla bylo, že mám koupit žitnou mouku a přilít vodu...

Proč jsem vlastně začala kváskovat? 

Chleba jsem pekla už xkrát, dokonce mám i pekárnu a při pečení jsem využívala kvasnice, ať už  čerstvé nebo sušené... Chleba byl výbornej, ale jen do té doby než vychladnul, to se pak z něj stala drobivá houba nevýrazné chuti. Já si pořád lámala hlavu, proč nemůžu upéct chleba, který se prodává v obchodě, taková ta klasická šumava... Občas jsem na internetu viděla doma upečený takový chleba a ještě ozdobený krásným vyřezáváním. Pídila jsem se po receptu a ve všech případech bylo zmiňováno "kvásek". Ještě jsem párkrát upekla drobivé houby až jsem se naštvala a prostě tu žitnou mouku koupila! Recept jsem si vybrala takový, který byl nejvíc srozumitelný...

Vzala jsem si zavařovačku a šla na to (konkrétní datum 18.3.2020).... První den: 50g žitné mouky a 50ml vody. Udělá to takovou hutnější kaši, kde je vidět samotné míchání. Nic neteče do stran... Asi jako ztuhlá šlehačka.

Další den jsem přidala dvojnásobek žitné mouky a vody tj. do kvásku, který měl dohromady 100g jsem přidala 100g mouky a 100ml vody.  Tudíž měl kvásek druhý den dohromady 300g.

3. den jsem půlku odebrala, protože by se mi obsah do sklenice už nevešel, takže jsem se dostala na hmotnost kvásku 150g a ten třetí den jsem doplnila 150g mouky a 150ml vody a takhle jsem vedla ještě asi 3 dny, kdy jsem půlku odebrala a 2 půlky přidala...

V dřívějších dobách, když se narodilo miminko, musela si maminka obleční a jiné věci buďto ušít nebo podědit. Tak to prostě fungovalo, děti dědily po dětech, oblečení se šilo, pletlo, háčkovalo...

Co by za to tehdejší maminky daly, kdyby mohli jít třeba do pepco a za pár kaček koupit třeba celou novou jarní garderobu na dceru nebo synka...

Jsem ráda, že žiji v téhle době de facto neomezených možností. Když potřebuji nový kousek do šatníku, zaběhnu do nejbližšího krámku, který bývá otevřený od nevidím do nevidím a něco si koupím... úžasné, že? Přesto na tom úžasném, mi něco vadí... Ne, nejsem nevděčná...

Sešlo se mi pět jarních bund na Sárinku. Něco mám z loňska, něco jsem dostala od mamky a tchyně a něco jsem podědila...Všechny bundy jsou krásné, skoro jako nové a některé jsou nové. Když už pominu fakt, už se mi ty bundy nevejdou do šatníku, tak na co pět bund? A to je právě ten problém, co mi na tom vadí. Mrzí mě, že když už si někdo dal tu práci a koupil Sárince bundu, tak jí nemá šanci vynosit, chtěla bych se zbavit pár kousků, ale jsem v rozhodovací paralýze, která má jít pryč. Bunda od mamky se mi líbí víc, ale když půjde  pryč bunda od tchyně, tak se určitě x krát zeptá, proč jí nenosí, kde je apod. Což takovéhle výslechy fakt nesnáším. Byla by škoda je jen tak hodit do sběrného kontejneru na textil, takže se musím zaobírat prodejem přes bazar a na to nemám chuť a ani čas.

Tady mám před sebou jasný příklad toho, že nadbytek věcí, má spíš negativní dopady. Mám s tím víc práce, než je z toho užitku.

A přitom by z toho bylo tak snadné východisko a to tak, že si pořizovat jen to, co opravdu potřebuji... Všechny tyhle myšlenky potažmo starosti jsou  úplně zbytečné. Zbytečně si zahlcuji myšlení v podstatě negativním přemýšlením, což má za následek blbou náladu né-li frustraci.

Celkové vyhoření z naší překrámované a neorganizované resp. neorganizovatelné domácnosti si vybírá svojí daň...

Vybavujete si tv reklamu, tuším na modrou pyramidu, kde žena volá Matonohovi a říká, že už to s ním dál nevydrží a pak dodá, že mluví o svém bytě?

Tak právě takhle se cítím úplně stejně.

Upřímně už mě nebaví ani uklízet...

Jeden večer jsme sledovali s manželem film rychle a zběsile tokijská jízda, kde se hlavní hrdina stěhoval k tátovi. Říkám manželovi, že jejich byt byl úplně stejně přeplněný, jak ten náš a též mám pocit, že bydlíme spíš v šatníku 🥴

Ještě že se budeme brzo stěhovat - z mé strany padlo rozhodnutí, jakmile budeme mít kuchyň namontovanou, tak se stěhuji! Počítám tak na Velikonoce...  Manžel z toho není moc nadšen, protože domek zdaleka nebude dokončen, ale vysvětlila jsem mu, že mi tam bude psychicky mnohem lépe, než tady v bytě...

Na svůj poslední pobyt v porodnici jsem se nesmírně těšila...Především kvůli odpočinku od běžných povinností v domácnosti a okolo holek....

Co si budeme povídat, porodnice, kde jsem byla já už po třetí, je chudá, zastaralá a nezapře nemocniční prostředí. Nicméně i přesto jsem se rozhodla znovu tam rodit, hlavně kvůli moc milému personálu...

Je jasné, že s některými věcmi nic neuděláme - strohé a staré vybavení často pamatující Šemíka jako hříbě, nemocniční jídlo, ranní vizita a úklid apod.

I když se mi nemocniční prostředí nezamlouvalo, nebyla jsem z těch, které by vymýšlely jiné alternativy, kde a jak rodit nebo nadávat na to, že tu nemáme porodní domy apod. 

Rozhodla jsem se zpříjemnit pobyt, jak jen jsem mohla. Především jsem vycházela ze svých dvou předchozích zkušeností, kdy už jsem věděla kam jdu, jaký je režim a možnosti...

Především jsem si vybavila svojí první sprchu po porodu, kterou jsem si užila víc jak sebelepší wellness. Už jen teplá koupel samotná byla moc příjemná, především na bolavé tělo, tak i ten pocit ze sebe udělat zase člověka....Připravila jsem si sadu šamponu, sprcháče a krému na tělo ze svého oblíbeného obchodu rituals...kterou jsem začala používat až přímo v porodnici a na kterou jsem se nesmírně těšila, takže jsem si sprchování užívala o to víc...

Už delší dobu jsem přemýšlela, proč je mi doma tak špatně, proč uklidím, ale zároveň se cítím být pořád v bordelu, proč pořád jen vyhazuji potraviny, které jsou kolikrát i netknuté... mám spoustu dalších věcí ve své domácnosti, které mě nedělají spokojenou.

Jenže čím to je a co se s tím dá dělat?

Jednou jsme se bavili s manželem o budoucím nábytku v našem novém domě. Prý potřebujeme víc úložného prostoru, než máme ted v bytě, aby to nedopadlo stejně... V tu chvíli mě to docvaklo. My máme moc zbytečných krámů, všude je něco, plno věcí nemá svoje místo. Jsme zahlceni blbostma, oblečením, hračkama....

Stoupla jsem si do obyváku a představovala si jak by vypadal, kdyby např. v tom koutě nebyla ta hnusná dekorace, kterou jsem dostala, kdybych tamté věci našla lepší místo, nebo tamtu věc prostě vyhodila....

Takto jsem pokračovala ve všech místnostech....

Když jsme se po nějaké době bavili s manželem na týž téma ohledně nábytku, líbil se mi skromný a jednoduchý minimalistický nábytek, manžel opět prohlásil, že tam není žádný úložný prostor na naše věci. V tu chvíli mě to docvaklo podruhé. Nechci tolik věcí a už vůbec né tolik věcí, abych si podle toho měla vybírat nábytek.

Ahoj holky, 

myslím, že všichni už si všimli, že ceny základních potravin rostou opravdu enormě. Bohužel se to týká vícero potrvin a především těch základních...

Např. dnes jsem viděla v obchodě brambory kilo za 38kč, jakože cože? Naštěstí v jiném obchodě byly za 18kč:-/

Nikdy jsem neřešila kolik utratím za jídlo až do teď. Přimělo mě to trošku se nad tím zamyslet ve chvíli, kdy jsem došla z nákupu, kde jsem nechala litr a ve výsledku doma nebylo nic moc :-/

Zkouším tedy nakupovat i vařit ekonomicky, ale přitom se nešidit...

Mám pro vás tip na dvouchodový oběd pro čtyři lidi.