Zítra...
Zítra to bude přesně rok, co vyhasl život mého manžela.
Přesně rok, co jsem ho naposledy políbila na nehybnou tvář.
Přesně rok, co jsem naposledy dala průchod slzám.
Nejsem z těch, co budou tvrdit, že je smrt milovaného člověka obohatila.
Ne. Smrt manžela mi vzala nejen lásku a otce dětí, ale i dlouholetého kamaráda, důvěrníka, milence.
Moje děti nejenže tátu nemají, ale nedostaly možnost si ho pamatovat. Neuchovají v mysli jedinou osobní vzpomínku.
Nevím, jestli by náš vztah vydržel, ale vím, že byl skvělý a milující otec.
Za ten rok jsem zjistila, že je jen málo věcí, co nezvládnu. Že lidské tělo a mysl jsou neskutečným zdrojem síly. A také to, že lidstvo není tak zkažené, jak se zdá. Mnoho lidí mi nabídlo a poskytlo pomoc ( i zde na koníku - děkuji vám moje milé říjnovky :-* ).
Že moje rodina je naprosto úžasná a plná lásky. Že moje děti jsou zdrojem únavy, pocitů beznaděje, smutku, štěstí i radosti a hlavně nekonečné lásky.
Při pohledu na ně cítím obrovský žal, že je nevidí můj muž a obrovskou pýchu na ně. Vidím v nich částečky nás obou. Každý den...
Nikdy nezapomenu na poslední hádku - hrozní jí lituju, na poslední slova lásky, polibek a poslední pípnutí, po kterém nastalo ticho, které ukončilo všechnu naději.
Nikdy nezapomenu na minuty, kdy jeho rakev sjížděla z pódia a já hledala sílu v dětech. Tu sílu z nich čerpám dodnes. My všechny víme, že děti jsou bezednou studnou naděje, síly a lásky...Naštěstí
Tohle si neumim absolutne predstavit😞Moc me to mrzi a posilam velike objeti ❤️