Tuhle nás postihlo zlo jménem jarní prázdniny. Jako učitelka mám prázdniny ráda, jako matka dvou plechovek semtexu už méně. Od té doby, co mám děti, ve mně prázdniny vyvolávají poněkud schizofrenní stavy.

Každopádně jsem se rozhodla, že když jsme doma tak hudebně založení, bylo by fajn to nějak začít předávat další generaci a pustit se do výchovy dalšího Mozarta. A tedy využít prázdnin a vzít to dítě školou povinné, které navíc vyjádřilo přání hrát na kytaru, na kukačku do mé hodiny na konzervatoři. Protože určitě není víc motivující zážitek než vidět matku, jak se škvaří ve vlastní šťávě.

Trochu jsem tušila, že tahle mise nebude žádný med. Ale patřičně jsem se na celou situaci připravila. Sbalila jsem Valje batůžek plný písanek, omalovánek, sešitů na procvičování matematiky a dalších věcí. Ořezala jsem jí všechny pastelky, aby se jí dobře pracovalo, zatímco já se opět budu snažit trumfnout svůj osobní rekord v disciplíně „udělej ze sebe co největší jelito za jednu vyučovací hodinu“.

Zezačátku to šlo celkem hladce. Po dvou hodinách v autě za doprovodu „Kdy už tam budeme?“ a „Mně se chce blinkat!“, občas i výhružného: „Mami, jestli nezpomalíš, řeknu to tatínkovi!“ naše dámská jízda dorazila do Plzně. Tam však nastal první nepatrný zádrhel s prostorovým uspořádáním parkovacího prostoru.

Abych to zkrátila: Ta lampa tam prostě neměla co dělat. A vůbec, když už tam byla, měla se uhnout. Pokud vás zajímá můj názor, je mi vlastně záhadou, proč dodnes ještě nikdo nevynalezl pouliční lampy z nějakého ohebného materiálu. To jsou pořád nějaké super vynálezy jako drony, rakety, 3D tiskárny a další nesmysly, ale aby někdo vymyslel něco opravdu užitečného pro lidi, to ne! Přitom by to ušetřilo spoustu starostí s nakřáplými nárazníky. A rozvody. Což samozřejmě není můj případ. My to s Pažoutem máme dobře rozdělené. Já neumím parkovat, on neumí tankovat. Společnými silami vždycky nějak dojedeme do cíle. (Pravda, někdy pro nás musí přijet odtahovka, ale to je vedlejší.)

Po krátkém poklusu Plzní, kdy se Valja jako správná vesničanka zasněně kochala tramvajemi a ruchem velkoměsta přičemž několika kolemjdoucím málem vypíchla oko deštníkem, jsme dorazily na konzervatoř. Jakože – WOW! My jsme to dokázaly a cesta nám trvala pouhé dvě hodiny dvacet minut z budovy do budovy. Dostrkala jsem to nebohé dítě až do třídy a přikázala jí, aby si vyndala všechen ten vercajk, co s sebou táhne, a nějak se zabavila s tím milionem písanek, sešitů, omalovánek, koníků a žvýkaček, co jsme sem dotáhly.

Tak jo. Já vím, že po tom drobném nedorozumění s pouliční lampou jsem jaksi zapomněla zkontrolovat, zda si madam vzala všechno z auta. Měla jsem plnou hlavu starostí s tím, jestli z toho prasklého nárazníku nebude mít Pažout doživotní tik v oku nebo sklony k depresím. Proto jsem se nechala vykolejit jejím prohlášením: „Mami, já jsem nechala ty pastelky v autě...“ a prodělala jsem menší citový výlev. Na větší výlev nebyl čas, protože dorazil profesor a hodina mohla vesele začít. Naštěstí celou situaci zachránilo torzo pastelek v mém penálu.

Pak to celkem šlo. Valja chvílemi i seděla a něco si čmárala do sešitu. Zbytek času vyplnila laškováním s mým profesorem na kytaru buď tak, že ho zásobovala humornými historkami naší rodiny, snažila sama sebe zavřít do futrálu na kytaru nebo do skříně a na závěr mu čmajzla klíče. Pak si lehla pod klavír a odpočítávala, kolik minut ještě zbývá do konce hodiny. Celkem vzato, byla neodolatelná.

Abychom ten den jaksepatří završily, rozhodly jsme se pro trochu nefalšovaného konzumu v nákupním centru. Určitě chápete, že my burani z venkova si to zkrátka jednou za čas musíme vychutnat se vším všudy. Nejdřív jsem projevila snahu sehnat něco na sebe. Jak je známo, my ženy nemáme nikdy nic na sebe. A i kdybychom tím pocitem náhodou zrovna netrpěly, ta kvanta obchodů na metru čtverečním nám tuhle myšlenku zaručeně vnuknou. Takže já zrovna podlehla dojmu, že potřebuju kalhoty.

Mno, už jsem asi nebyla nakupovat hodně dlouho. Ale doufala jsem, že ta móda kalhot á la kamaše prince z pohádky  už pominula. Evidentně ne. Nedalo mi to a přesto jsem pár kousků vyzkoušela. Zatímco se v kabince odehrávalo menší drama pro pozorovatele zvenčí nejspíš připomínající boj s krajtou královskou, a personál nervózně obcházel kolem s vysílačkou, dcera mě informovala, že už ji tyhle nákupy nebaví a jde si koupit do hračkářství filíky. Nakonec se mi podařilo se do jedněch kalhot dokonce nasoukat a ve finále je i zapnout. Povím vám to takhle: Radši budu chodit nahá. Ono to nakonec vyjde totiž nastejno. Moje nohy v těch kalhotách vypadají jako dva slimáci, kteří si právě pochutnali na čtyřech hlávkách zelí a omylem k tomu sežrali ještě pět kámošů. A to ani nechci pomyslet, jak tu věc ze sebe vlastně sundám...

Ze samého žalu nad tím, že se ještě pár let budu muset obejít bez džín, jsem svolila k návštěvě McDonaldu. Tam jsme si objednaly deset papírových sáčků a hračku z Číny za stopade jinak známé jako dětské menu a menu se salátem. Když jsem si tak v poklidu užívala vrcholu konzumu a žvýkala gumovou housku s přepáleným tukem uprostřed, napadlo mě najednou, kde je vlastně ten slibovaný salát? Začala jsem zkoumat všechny ty předražené papírové pytlíky, abych zjistila, že těch šest zelených oschlých mikrokousíčků o velikosti 2X2 mm odpadávajících z hamburgeru zřejmě mají představovat onen slibovaný salát. Zkrátka McDonald ví dobře, že nic se nemá přehánět. Ani zelenina. A hlavně jíst střídmě. Pět hranolek, gumovou housku a maximálně ještě papírový pytlík, těch mají dost. Víc ani ťuk. Možná se i do těch kalhot jednou dostanu.

Nakonec nejlepší fází výletu bylo kino. I když jsem byla připravena na nejhorší, film měl opravdu příjemně překvapil. Díkybohu bylo v celém sále pouhých devět lidí, takže nás nemohli vyhodit za nevhodné chování ani ve chvíli, kdy Valja běžela překážkovou dráhu přes celou řadu sedadel.

Článek i s fotodokumentací zde: 

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=755

Sledovat naše zážitky můžete taky zde: 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Většinou je období mateřství prezentováno jako něco nadpřirozeně úžasného.  Něco, z čeho si sednete na zadek a pravděpodobně v tom bude figurovat i nějaký ten filtr s psím čumáčkem a selfíčko. Pravda je, že si jen tak nesednete. A už vůbec ne na zadek.  

Cítím povinnost říct to nahlas a to i přesto, že svoje děti miluju. Mateřská dovolená je zločin proti lidskosti. Měla by se zakázat. Je to jako by vás někdo zbavil svéprávnosti. V podstatě je to facka se vzkazem: Je mi jedno, kolik máš škol, co všechno umíš a kolik vyděláváš. Od teď jsi dobrá tak akorát k utírání zadků.

Přidávám pár bodů, které mě namátkově napadly při krátkém zamyšlení, co všechno jsem se o mateřství naučila za chodu a na co mě nikdo nepřipravil.

• Osamělost a samota jsou dvě odlišné věci. Na mateřské máte jen to první, to druhé tak dvakrát do roka, když se poštěstí.
• Mít na sobě pušapku je svátek svou velikostí srovnatelný s Božím hodem.
• Výcvik pro piloty už máte po třech letech na mateřské téměř za sebou. Umíte být ve střehu ve dne v noci, chytat letící nádobí za poklusu a ani při nejdivočejších manévrech (jako třeba při odtahování dvou uječených dětí a nákupu ze supermarketu) se vám nezatočí hlava a neztrácíte kurz. Směle do toho, to je výzva!
• Vaše děti nejsou jako ty hodné děti z reklamy, co si ruce neutírají do trika, spí nerušeně celou noc díky plenkám Pampers nebo si celý den spořádaně hrají v dětském koutku. Vše vyjmenované se stává jen zcela výjimečně.
• Reality show, kdy vás velký bratr vidí všude ve dne i v noci asi nebude nic pro vás.
• „Jó, ty vlasy ještě jeden den vydrží“ se stává vaší mantrou alespoň dvakrát do týdne.
• Alergie na tepláky je vážná nemoc.
• Na multitaskingu není vůbec nic hezkého.
• Když se vám do pračky připlete jednorázová plenka, máte bezva zábavu na  celé odpoledne.
• „Když jsem já sloužil“ je zatraceně dlouhá písnička a její délka rocipročně roste pokaždé, když jste donuceni ji zpívat (čti denně). Taky jste nikdy netušili, jak rychle ji vůbec můžete přezpívat, když se to dítě těší až na část „A ty boty do roboty“ a už u kačenky se této předposlední sloky o botách hlasitě dožaduje. A taky když tam zaměníte „sloužil“ za „souložil“, nejen že to v sobě skrývá nějakou tu tajuplnou pravdu, ale navíc to bude dítě reprodukovat ve školce a hrdě vám před nastoupenou školkou připíše zásluhy za tento skladatelský počin.
• Sex v televizi je taky sex. A nemusíte si na to ani holit nohy, čímž ušetříte spoustu času a energie na noční vstávání.
• Když už se konečně dočkáte té školky, nakonec jen sedíte doma a brečíte si s partnerem na rameni, že je tu nějaké ticho a jestli si nepustíte Šmouly.
• Když koupíte dětem tunu plyšáků, oni si na spaní stejně vyberou buď traktor nebo dětskou pokladnu, v horším případě vyžadují tatínkovo nářadí nebo sadu nožů.
• Vaše děti po vás pravděpodobně zdědí právě ty vlasnosti, které nejvíc nesnášíte. Popřípadě se ty geny nějak šikovně namíchají tak, aby se to vážně nedalo vydržet. Takže se vám může dost dobře stát, že si porodíte bohéma s pedantskými sklony všechno kontrolovat, technicky zdatného jedince s nezkrotnou touhou rozebrat všechno, co se na první pohled zdá být rozebratelné a s alergií na úklid.
• Vrcholem kultury je pravidelné sledování Růžovky, Ulice, Zoufalých manželek a dalších kvalitních seriálů. Časem máte dojem, jako byste s postavami byli nejlepšími přáteli.
• Mozek definitivně vyteče mlékovodem. Čím dřív se vrátíte mezi dospělé, tím větší je šance zachování alespoň elementární mentální svěžesti.
• Váš nový nejoblíbenější song: ticho, hukot topení.

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=750

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Každý trpíme nějakou tou formou obsese. Někdo při  odjezdu z domu desetkrát kontroluje zamčené dveře a pokaždé se nezapomene zeptat své drahé polovičky, jestli náhodou nenechala doma zapnutou žehličku (a to i v případě, že žehličku doma nemáte). Někdo si rovná oblečení podle barev od nejsvětlejšího po nejtmavší. Někdo rovná věci podle geometrických tvarů, přičemž musí být v rovnoběžné linii s kuchyňskou linkou, prahem nebo ledničkou. Prostě každý máme něco. Ale pokud se kvůli svému OCD cítíte méněcenně, nezoufejte a zhlédněte Legopříběh. Ten vás uklidní, že je to naprosto v pořádku.

Alegorický příběh o psychotickém otci s těžkou formou obsedantně kompulzivního syndromu projevujícím se skrz jeho privátní sbírku Lega a jeho synovi, který si chodí s jeho Legem tajně hrát. Příběh ze života takové normální rodinky.

Tato alegorie se odehrává prostřednictvím postaviček z Lega. Lord Byznys (otec) je naštvaný, že mu mistři stavitelé ničí jeho stavby. Proto se spiknul se zlým poldou, který mu pomáhá stavitele pochytat. Vlastní nejmocnější zbraň – krágl (lepidlo). Pak se ale zjeví nějaký maník ve stylu Gandalfa a říká o jakémsi proroctví, v němž přijde Výjimečný, nalezne blokátor (zavírátko na lepidlo) a může zachránit Vesmír.

Výjimečným se ukáže být Emmet, chlapec zaměstnaný u stavební firmy, který se snaží vést úspěšný život a stát seoblíbeným. Jednoho dne ale spadne na staveništi do díry, kde najde tajemný blokátor. Probudí se až ve spárech zlého poldy, který ho chce v rámci výslechu roztavit. Super pohádka pro děti. Poučná a mírumilovná.

Před jistou smrtí ho zachrání Hustěnka, opravdu hustá holka zaslíbená Batmanovi, pravděpodobně na extázi, protože je schopná postavit létající motorku za letu a ještě laškovně házet očkem po Emmetovi. Definitivně jde o nadčasové jméno mezinárodního kalibru a vsadím se, že se po premiéře tohoto kvalitního snímku narodilo již hodně Hustěnek. Dokonce to má vliv i na starší dítě, které si tuhle nemohlo vybavit, jak se jmenovala ta holka v Mrazíkovi, prý Hustěnka.

Ústředním hitem filmu je píseň „Všechno je tu boží“. Ne že by to bylo nějak extra důležité, ale pro majitele hudebního sluchem tohle disco s mizerným textem poněkud traumatické je.

Vlastně se s Pažoutem nemůžeme shodnout, jestli je tenhle film spíš socialistickou nebo kapitalistickou propagandou. Ale možná je to nakonec jen reklama na lepidlo nebo unikátní psychiatrickou kliniku, kde vás za přiměřený poplatek OCD zbaví.

Co se stane po útěku Emmeta a Hustěnky před zlým poldou po mně nechtějte vědět. Touto dobou se mi obvykle podaří utéct do ložnice, kde se snažím o humánější smrt udušením polštářem. Bohužel si pro mě dítě během pár minut zase dojde, abych se s ním šla koukat na „Panáčka novýho“.

Nakonec to samozřejmě dopadne dobře. Kdesi v průběhu příběhu se Batman rozhodne dát Hustěnce košem, aby mohla chodit s Emmetem.

Před koncem filmu je provedena geniální projekce do reálného světa. V této scéně otec přichází domů a hubuje synkovi, že mu zničil stavby. Důrazně vysvětluje, že místnost plná Lega je jeho a že synek má svou nicotnou stavebnici kdesi v krabici. Tedy nevím, co všechno jim v té Americe ještě trpí, ale tohle je vrchol, takové týrání dětí!

Vše ale dobře skončí, otec uzná, že se synkovi moc nevěnoval a že zakazovat mu Lego je blbost. Nakonec se vše vyřeší, ti dva si padnou do náručí a ani jedno oko nezůstane suché.

Když už chcete jásat, že ten správný americký happy end pro vás znamená konec muk, v titulkách přijde co? Ano, samozřejmě kasovní hit „Všechno je tu boží“. Když přežijete i tohle, dítě pak přijde s požadavkem, že to chce pustit od začátku. Teď už vás ani smrt udušením nezachrání.

S Pažoutem zakládáme aktivní odboj proti „Panáčkovi novýmu“. Film byl smazán z pevného disku právě včas, abychom zvýšili své šance na záchranu zdravého rozumu. Obávám se ale, že je už pozdě ve chvíli, kdy je celá rodina skrz naskrz prolezlá hitem „Všechno je tu boží“, který si zpívá už i na záchodě.

Takže lidi: než dětem něco pustíte, radši si to prostudujte a důkladně rozmyslete.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=740

Na dovolenou se jezdí proto, aby měl člověk důvod k rozvodu. Ideálně ještě předtím, než zaplatí zálohu.

Jistě mi dáte za pravdu, že vybírání dovolené je nadějným šampionem v soutěži o nejvíc frustrující zážitek rodinné kariéry. Když už tu jugošku jednou zařadíte do své aktuální pětiletky, odstartuje mohutná vlna šílenství.

Naklepnete si portál s cestovními kancelářemi a hledáte... Respektive nehledáte, zatím jen zadáváte kritéria své dovolené. Destinaci, datum odjezdu a příjezdu, dopravu, stravu, jaký větřík má foukat, kolik rozviklaných klecí potřebujete pro své ratolesti  atakdále.

Vtom spatříte hotel snů. A za super cenu! Bezva! Rozkliknete všechny fotky, abyste se správně navnadili, ale když dorolujete až k finální kalkulaci ceny, vybafne na vás už značně méně výhodná cena odpovídající vašemu dvouměsíčnímu příjmu. Chvilku se rozčilujte, že tam nemají slevu na dítě, ale ten hotel je vážně senza, takže si necháte stránku otevřenou na liště. Pokračujete v lovu dovolené dále.

„Jenom tak se kouknu, třeba narazím na něco fakt výhodného!“ se ukáže být jakýmsi časovým vakuem. Dojde vám to tak o dvě až tři hodiny později, kdy máte v prohlížeci otevřených pětadvacet stránek s vážně senza zájezdy, které však mají jeden malý zádrhel – budete kvůli nim muset prodat auto i psa. Jo a ta třetí záložka zprava je levná alternativa, která je sice v jiné zemi, jiné kategorii, bez jídla a se švábem na posteli a kdoví – možná i bez moře, ale je to levné.

Člověk sršící nadšením jako kupříkladu má maličkost okamžitě běží za svou drahou polovičkou a překotně oznamuje, jakou tvrdou dřinu za uplynulé dvě hodiny udělal a že rodinná dovolená se rýsuje. Na to mu drahá polovička, zpravidla již méně entuziazmem sršící, odpoví něco v tom smyslu, že stejně asi na dovolenou letos nepojedeme a že na takový kraviny nemá čas.

No co, není přeci kam spěchat. Je teprve leden. Můžeme se přeci ještě v průběhu jara rozhodnout, že koupíme dražší, ale zato méně kvalitní zájezd.

Možná zkusím změnit destinaci... Třeba na „Doma na zahradě“ nebo „V krematoriu“ bude nějaká speciální sleva.

Po chvíli se jdu jen tak náhodou podívat, co dělá Pažout. A hádejte co! Sleduje zájezdy, syčák jeden! Nadšeně mi ukazuje jeden hotel za druhým. To je sice pěkné, jenže my přeci nikam nejedeme... Pánejo, to moře vypadá úžasně! Možná bychom měli...

Nene, kdepak, se mnou to nehne. Ani omylem. Letos prostě nikam nejedeme a basta. Ale támhle měli vážně super dětské hřiště...

Zdrceně odcházím uklidnit nervy na fejsbůk. Šlo by to skvěle, kdyby na mě za každým příspěvkem nevysakovala reklama na nezapomenutelnou dovolenou. A taky kdyby kolem nelítaly dvě neřízené střely, které kdovíkde uslyšely, že pojedeme k moři a rozhodly se pro jistotu už teď si sbalit své bábovičky a poprat se o přebytečnou lopatku.

Poté chvíli předstíráme, že nás ta dovolená vůbec nezajímá a ve skutečnosti je vlastně dobře, že nikam nepojedeme. Střídavě pod různými záminkami odbíháme, abychom každý na svém počítači překontrolovali stav hotelů v naší destinaci a jestli se tam náhodou za ty dvě minuty neobjevil nějaký nový hotel s bezkonkurenční nabídkou čekající jen na nás.

Nakonec oba téměř s brekem konstatujeme, že už nemáme na to, abychom dovolenou dál hledali a přesvědčujeme sami sebe, že je určitě lepší koupit si bednu šampáňa, lehnout si v obýváku pod palmu a čekat, až moře přijde k nám.

Epilog: Nakonec jsem Pažouta udolala. Našlo se jedno místo, které vyhovovalo našim požadavkům a cena se zdála být příznivá. S velkou pompou jsem odeslala nezávaznou objednávku a spát jsem šla s blaženým pocitem na duši, že už za necelých stopadesát dnů budeme u moře. Doslova mi moře šplouchalo celou noc v uchu. Pak mě Pažout nad ránem vzbudil a prohlásil, že nikam nejede, protože se mu zdálo o havárii letadla.

Letos teda asi vycestujeme jenom prstem po mapě.

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=734

• Do práce přicházím sršící pozitivní energií a připravená předávat všechny hudební moudra světa budoucí generaci hudebních virtuozů. 
• Nemám nejmenší ponětí, kam se poděla ta čokoláda ve sborovně. Dnes odpoledne jsem neměla volnou ani minutu a kolem sborovny jsem vůbec neprošla. Ani velkým obloukem. Ne.
• Nechám dítě, aby se naučilo počítat do čtyř a odcházím na chodbu počítat do čtyřiceti.
• „Ne, Janičko, nota čtvrťová opravdu netrvá čtvrt hodiny...“
• Samozřejmě, že se držím vzdělávacího plánu. Jen co zjistím, kde ho mám.
• „Je mi líto, ale Superstar nespadá do kategorie soutěží ZUŠ.“
• Každých pět minut volna musí být využito k odpočívání s nohama na stole. Vyňato ze školního řádu.
• Skladba Čtyři minuty ticha je taky skladba a navíc se výborně hodí k postupovým zkouškám. Pokud žák navíc vyvine tvůrčí iniciativu a udělá z ní Pět minut ticha, je přijat na obor Skladba.
• Ať se zdá být situace ve škole sebehorší, je to pořád lepší než ta apokalypsa, co nastane po návratu domů.
• „Když mluvím o pravé ruce, skutečně mám na mysli pravou ruku. A ne, nemám zrcadlové vidění, díky za optání.“
• Při každé hodině převádím do praxe svou teorii o nutnosti vyhledávání příležitostí ke kvalitnímu ztrapnění se. Věřím, že je to pozitivní příklad pro děti.
• Pro každého učitele by měl být při příchodu na pracoviště přichystán welcome drink. Určitě by to od základů změnilo kvalitu výuky. K lepšímu, samozřejmě. Nadnesu to na příští poradě, tedy až na nějakou dorazím. A ano, přikláním se k suchému Martini.
• Večer po šichtě se ploužím domů bez energie a s vědomím, že veškerá snaha vychovat budoucí generaci virtuozů má asi takový vliv jako čistit si zuby a jíst u toho Fidorku. Při životě mě drží jen vidina toho, že si konečně dám oběd, který si vezu v kastrůlku. Ovšem jen za předpokladu, že na mě něco z toho oběda zbyde po nájezdu hladovějících piraní. 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=727

Vždycky se nechám nachytat na nějakém domácím porodu nebo jiném výkřiku po svobodě od kdejaké lesany.

Tuhle jsem narazila opět na jednu lesanu level 8 000 volající po domácích porodech, svobodné informované volbě, větších právech rodiček a bla bla bla.

Jenže je to bohužel pravda. Skutečně je ostudné, že nemám tu svobodnou volbu, kde a jak rodit. Tak jsem si sepsala porodní plán přímo na míru. To víte, pro jistotu, kdybych se někdy náhodou rozhodla pro harakiri jménem další dítě.

• Chci mít po celou dobu porodu k dispozici bicí soupravu. Bicí mě uklidňují. Každá rodička má mít právo na bicí.
• Nepřeju si, aby po dobu porodu hlasitost mluveného slova přesáhla hranici 65 decibelů. Taktéž preferuji příjemněji zabarvené hlasy, pokud možno hlubší – alty, barytony, ideálně basy. Je to dobré pro další vývoj dítěte. Toto rozhodnutí je závazné a zcela zásadní, proto ho laskavě berte na vědomí. Pokud bude u porodu asistovat porodní asistentka se sopránem, celou situací se bude zabývat můj právník.
• Bezprostředně po porodu požaduji, aby personál porodnice vytvořil čtyřhlasý sbor a zazpíval úryvek z opery Rusalka „Květiny bílé po cestě“. Důvodem je okamžitá podpora laktace a tento postup mi doporučila má soukromá laktační poradkyně.
• Přeju si plný bonding. Nejlépe aby u toho byl James Bond.
• Nepřeju si žádný druh chemické anestézie. K tomuto účelu bohatě postačí palička od bicích.
• Nepřeju si holení genitálií. Nemohu riskovat nastydnutí miminka během porodu.
• Přeji si snížit počet monitorů na nezbytné minimum, aby mi nenarušoval hru na bicí během porodu.
• Vyhrazuji si právo vybrat dítěti jméno až po jeho narození poté, co zjistím míru jeho hudebního sluchu a mohu tedy kompetentně posoudit vhodnost jména Wolfgang Luciano Ludwig. Do té doby ho prosím neměřte ani nevažte, aby budoucí génius nebyl ničím ovlivněn.
• Velice si přeju, aby v okamžiku narození dítěte zazněla symfonie Osudová a při našem odchodu Requiem.

Věřím, že má přání budou vyslyšena a že nás všechny můj porod vyzdvihne na vyšší úroveň bytí, o čemž bychom si v budoucnu mohli povídat při společných meditacích nebo při hromadném tandemovém kojení.

Celý článek i s fotkou zde:

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=722

Sledovat mě můžete taky na fejsbůkách: 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Automatické otočení displeje

Tato funkce je naprosto unikátní. Zdá se být velmi prospěšnou až do chvíle, než se ji rozhodnete využít. V praxi to vypadá asi takto: chcete obrazovku na výšku? Nedejbože, abyste telefon nepatrně vychýlili mimo jeho osu. Obrazovky na šířku se nezbavíte až do nejdelší  smrti. Nakonec si ho přečtu raději podle rady chytrého telefonu na šířku. Nebo na šišato. Jak to vyjde. Opět jen do chvíle, než bych si telefon otočila na šířku, protože pak se zaručeně přehodí na výšku. To je zákon chytrého telefonu.

Načítání e-mailu

Než se mi načte e-mail, stihnu si zpravidla vyčistit zuby, vytrhat obočí, naondulovat chlupy na nohou a u toho zhlédnout dva filmy. Efektivní nástroj k ještě efektivnějšímu nakládání s časem.

Když chcete využívat chytrý telefon k telefonování

Co vás nemá! Telefonování je nemoderní! Pokud něco chcete někomu sdělit pomocí chytrého telefonu, raději mu napište zprávu na fejsbůku. Chytře. Navíc pokud by mi šlo o život a chtěla bych volat tísňovou linku, masový vrah by mě stihnul znásilnit, rozřezat, rozčtvrtit a exemplárně vyvěsit na všech billboardech v okruhu 10 kilometrů. Twitter to jistí.

Ucho touch

A pokud už se vám podaří v tomto časovém pásmu přeci jen někomu zavolat, pravděpodobně se vám během hovoru povede zmáčknout uchem buď funkci GPS, Wi-fi, automatické otáčení displeje (viz první bod)  nebo alespoň režim blokování.  Postrádám už jen funkci odjištění detonátoru.

Chytré odstavení od přístroje

Váš chytrý telefon ví nejlíp, kdy máte dost a měli byste si dát pauzu. Vlastně tím plní funkci vaší maminky nebo doktora, kteří by vás v tuto chvíli pokárali, ať pořád nevisíte na tom telefonu. Přesně v ten moment se buď sám vypne nebo alespoň nepřijímá hovory ani esemesky, přičemž se tváří zapnutě.

Zkrátka ať chcete dělat cokoliv, váš telefon je obvykle jiného názoru. Je vskutku chytrý a ví, co je dobré. Když už se jednou zadaří a vy se s ním shodnete na tom, co chcete dělat vy a co on, můžete si připadat doopravdy chytře.

Pokud si váš chytrý telefon nerozumí s Koníkem, Fejsbůk to jistí:

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

Samozřejmě, že dokážu zachovat klid a nadhled.

Tedy až na pár výjimek, které ovšem jen potvrzují pravidlo.

Jen tak namátkově: Přeci by po mně nikdo nechtěl, abych ve vyhrocených situacích, jako je rozpáraný pes nebo dítě s prokouslým rtem skrz naskrz, s blahosklonným úsměvem rozdávala lístky jasmínového čaje a přála všem zúčastněným uvolněnou meditaci?! To zkrátka nejde! Jsou situace, kdy člověk může trochu vyšilovat. Tak.

Stejně tak jsou situace, kdy můžete vyšilovat víc než trochu. Jako třeba když už počtvrté jedete se svou ratolestí sešívat jakousi část obličeje.

Vážně mě mrzí, že jsem na ten Elišův úraz nereagovala s noblesou a klidem. Měla jsem v plánu říkat jen věty typu: „Což se dá dělat? Navrhuji, abychom teď všichni asertivně vyjádřili své názory a emoce nad šálkem Ječmene.“ Pro příště si píšu nápovědu do telefonu: Koupit Ječmen. A pak to určitě zvládnu elegantně.  Na děti a jejich vedlejší účinky ale člověk není připraven nikdy. Je to jako ruská ruleta. Sem tam vystřelí, ale to je v pohodě, to přežijete. A pak, když to absolutně nečekáte, vás dorazí. Jenomže teď, teď ten úraz vážně přišel nevhod.

Je sobotní odpoledne. Exkluzivní sobotní odpoledne, protože si děti vzala babička. Něco visí ve vzduchu. Předzvěst něčeho vzrušujícího. Jeden by si myslel, že to bude sex. Vlastně by si to mysleli i dva. Problém je v tom, co si myslí zbytek rodiny toho času přebývající u babičky.

Takže u nás doma právě nastává největší romantická chvíle roku. Vypadá to na předčasné Vánoce. V lahvince vína už zbývá jen pravda, v televizi neběží Krtek nebo Scooby Doo a polovina zúčastněných nacpala výrazné křivky do spodního prádla o dvě čísla menšího,  z doby, kdy ještě mělo využití.

Upřímně nevím, co na těch krajkách všichni vidí. Je to nějaké... Vysoce kontaktní. To je ono. Asi jako kontaktní rodičovství, kdy si přilepíte dítě na 10-18 let k tělu a nedostanete ho odsud ani za pomoci kombinaček.  Snad u kalhotek nebude tak dlouhá čekací doba. Nicméně tady by ty kombinačky mohly pomoct... Ale co už, po všech těch skleničkách si přijdu neodolatelná a přirozeně sexy jako Pamela a ta zařezávající se tanga mi vůbec nevadí. Ba naopak. Jen málokdy bych měla takovou chuť ze sebe něco doslova strhnout, to mi věřte.

Pažoutovi to, zdá se, taktéž nevadí. Vlastně to vypadá, že by mi s tím snad i rád pomohl. Abych byla přesná, nemá ani moc na vybranou, protože asi víte, jak je to s příliš těsným spodním prádlem. Těžko se sundavá...

 Jenže v tu chvíli se to stane. Celá ta pracně vybudovaná atmosféra se sesype jedním zařičením zvonku, který nám má oznámit, že žádný sex v příští desetiletce nebude.

Za dveřmi stojí duo cikánských lidových jódlovačů. Jeden patřičně barvitě líčí celou událost a druhý dotyčný se zraněním tragicky popotahuje nudli do rytmu. Zadní konvoj tvoří babička, která dodává doplňující informace ohledně úrazu za doprovodu bezmocného krčení ramen.

Kašlu na vyjadřování emocí i na lístky zeleného čaje. Teď musíme rozlousknout zásadní otázku: Kdo bude řídit? Oba jsme se spravedlivě podělili o lahev vína... No dobrá. Možná jsem měla o nějakou tu skleničku navíc. Tak dvě, tři, víc určitě ne. Počkat... Nalila jsem vůbec něco Pažoutovi? Teď si nějak ne a ne vzpomenout...

Já vím, že jsme neměli podléhat chvilkovým pocitům euforie a lahvinku jsme si měli nechat na jistější příležitost. Třeba až budou děti promovat na vysoké. Definitivně by bylo lepší strávit toto odpoledne četbou rodičovských příruček. Jenže když už ty děti vypadnou, člověk jen těžko odolává nutkání slavit.

To rychlé vystřízlivění je hrozná věc. Mám stres! Obě děti i s babičkou trpí posttraumatickým šokem. Pořád ještě jsme nevyřešili dilema ohledně toho, kdo bude řídit. Je to celé jako absurdní drama.

Později v areálu nemocnice:

Pažout: „Zastavím, vy běžte napřed a já zatím zaparkuju.“

Já: „Tak fajn, na vrátici se ani nebudeme zdržovat. Jdeme rovnou na ORL.“

Něco vám řeknu: v zašívání brady už máme slibně rozjetou praxi. A v té organizaci kolem jakbysmet.  

Takhle nějak se určitě točí filmy a seriály z nemocničního prostředí. Chápete, když brázdíte v poklusu chodby ztichlé nemocnice a tváříte se u toho patřičně dramaticky. Akorát nám měli u vchodu přistavit lehátko, takhle to nevypadá tak vážně. Cestou si ještě stihnu vylovit poslední žvýkačku z kabelky ve snaze zakrýt nějaký ten požitý alkohol. Naštěstí je tu všude prázdno a ve dveřích ORL nás vítá doktor. Odněkud ho znám.

Jako bych ho už někdy viděla... Určitě jsem ho už viděla. Že by to byl ten samý, co šil poprvé bradu Valince? Nebo ten, co jí vyndaval stehy z druhého šití brady? Nebo ji přijímal při šití hlavy?

Ať tak či onak, doufám, že to byla pouze jedna z možností. I když teoreticky by to mohly být všechny...

Ovšem podle jeho výrazu usuzuju, že nás také nevidí prvně.

„Jste mi nějací povědomí...“

„No, my už jsme tu byli. S druhým dítětem...“ Zvažuju, jestli dodat i přesné číslo úrazů. Raději ne. Sakra, co je s tou žvejkou? Vůbec neluftuje!

Doktor se najednou zarazí a zkoumavě si nás prohlíží. To se mi nelíbí. Vůbec se mi to nelíbí. Musím zadržovat dech. Aby ze mě nebylo cítit to víno. Víte, teď, když si nás spojil s těmi minulými výjezdy. Chci říct, že k zavolání sociálky by mu stačilo těch několik úrazů a ani by nepotřeboval přiopilé rodiče. Ale stejně. Člověk nikdy neví.

To ticho je nepříjemně podezřelé. Naštěstí ho přeruší Elišův slibně se vyvíjející hlasový aparát a doktor zapomíná na svá podezření.

Po rychlé prohlídce prokousnutého rtu doktor usoudí, že se jde šít.

Zatímco já krotím chobotnici, Pažout s doktorem zkoumají Elišův zubatý řez.

„Na kolik to vidíte stehů, doktore?“ptá se Pažout.

„Tak na tři,“ zabručí doktor.

Vytáhne injekci a já dočasně omdlívám.

Zaslechnu, jak sestra říká něco ve smyslu: „Ta to nezvládá, ať si jde sednout nebo ji budeme muset křísit!“

Mátožně si sedám a slyším jen řev. Panebože, mně je zle za toho malýho chudáčka. Hlavně neotvírat pusu. Za žádných okolností.

Pažout však není vyveden z konceptu vůbec. Do chvilkového ticha prohlásí:

„Minule jste to šili jinak.“

Tahle kouzelná formulka mi při porodu vynesla odpojení zvonku z porodního pokoje. Stačilo, když to Pažout zopakoval pětkrát a přidal ještě příslovečné určení „v té předchozí porodnici“. Pamatuju si, že porodní asistentka tehdy zfialověla, poté začala nahlas počítat do deseti a pak jsme ji už neviděli.

Doktor poleje Eliše dezinfekcí, pomalu se narovná a povídá: „Tak. Hotovo. Příště si to zašijte sami.“

Pevně doufám, že Pažout už nic nedodá. Je při smyslech, tak by snad nemusel...

„To bychom nedostali papír pro pojišťovnu...“

Myslím, že v brzké době můžeme očekávat milou návštěvu sociální pracovnice.  

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=699

Všichni to známe. Přinejmenším my, kdo vlastníme močový měchýř typu průtokový ohřívač. Máme vypočítanou vzdálenost s přesností na vteřiny ke každé benzínce na svých obvyklých trasách, které absolvujeme autem. 

 Já vím, že na benzínce si můžu zcela legálně dojít na záchod bez obstrukcí. Jenže člověku je to takové hloupé tam jen tak vtrhnout s neskrývaným úmyslem dojít si jen na záchod a zase rychle vypadnout. Takže se tam nenápadně rozhlížíte, proplétáte se kolem regálů ve snaze vzbudit dojem, že si určitě něco koupíte, jen se zrovinka nemůžete rozhodnout, co by to mělo být. A pak si čirou náhodou vzpomenete, že jste potřebovali jít na záchod a zapadnete na ona místa.

Geniálně nenápadný tah 

Při cestě zpět se opět s maximální diskrétnosti proplížíte ke dveřím a jako by nic se vypaříte. Tohle všechno mám perfektně natrénované. Ale má to jeden háček. Když jedete někam s dítětem a tomu se chce čůrat taky. Ve vší nenápadnosti se proplížíte na záchod. Nenápadnost spočívá v tom, že dítě halasně pozdraví na celou pumpu, naštěstí ale nedodá nic pohoršujícího. Možná ještě v tuhle chvíli mohou všichni přítomní podlehnout kouzlu osobnosti a říkat si, jak je to dítě roztomilé a vychované.

Při odchodu z WC doufáte ve stejně hladký průběh jako u příchodu, eventuálně kdyby dítě mohlo pozdravit méně nahlas, ale to už by vaše přání bylo nejspíš předimenzované. Zatímco sebe i svou ratolest směrujete k východu,  po očku s hrůzou shledáváte, že váš miláček zmerčil exkluzivní zboží ve svém okolí. V tu chvíli už se psychicky připravujete na to, co je pro vás ještě schůdnou investicí v tomhle čupr trupr předraženém obchodě s príma sortimentem, a jakou cenu jste ochotni zaplatit za ticho.

Kupodivu se však nic neděje, dítě ani v náznaku nehodlá dělat scény a vy už se v duchu radujete, jak to šlo hladce, že si vás téměř nikdo nevšimnul a můžete zmizet.

A v tom, přímo u dveří,  se dítě opět rozhodne využít kouzla osobnosti, a dobrosrdečně zahalasí na celou pumpu: „My jsme se sem šli jenom vyčůrat! Tak nashledanoooou!“

Jojo, příště jedině do přírody...

Nenechte si ujít další příhody o ho*ně a sledujte mě i na Velkém bratrovi Modrého koníka: 

https://www.facebook.com/umelecvdomacnosti/

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=692

Mám za sebou celkem náročný týden. Někdy se mi trochu zasteskne po té stejnakosti, s jakou ubíhají dny na mateřské v jednom velkém nekončícím poklidném infarktu... Nebylo to nakonec docela fajn? Nebylo. Všichni víme, jak to je: vzpomínky nás mají na háku a paměť nám je dost přibarvuje. Aspoň se tím uklidňuju.

Moje studium má bohužel i svá úskalí. Nejezdím si pokaždé jen tak posedět u kytary a kafe, ale občas se musím nechat i z něčeho vyzkoušet, když jsem to individuum. Totiž individuál.

A ten den nastal právě ve čtvrtek. Měla jsem si napsat test. Inu, žádné překvápko. To lze předpokládat, když se člověk jednou dá na studium.

Je ovšem zákonité, že se takový test většinou sejde s dalšími dvěma až třemi akcemi v ten samý den, ideálně v kombinaci s nemocemi všeho druhu a neočekávanou a neodkladnou akcí manžela a pak z toho vznikne hotový maratón. Tak třeba že po návratu z toho slavného testu máte na krku koncert s dětičkami v zušce. A tak trochu vám to časově nevychází, takže mezi testem a koncertem máte hodinu a půl na stokilometrovou cestu autem, během níž se musíte stihnout psychicky naladit na vlnu úča a natrénovat si proslov pro rodiče.

Ale jo, fajn. Odbydu si kytáru jako vždycky, napíšu test a pak poletím do zušky uspořádat ten koncert, odučit zbytek dětí a pak domů vystřídat babičku u dětí. Pohoda den.

Nakonec na samotném psaní testu není nic až tak náročného. Tedy pokud se na něj připravíte. A právě to jsem měla v plánu udělat předchozího dne. Jenže předchozí den, tedy středa, pro mě nezačal zrovna šťastně. Vzbudila jsem se se smrtelnou virózkou.  Po celodenním umírání na škrábání v krku jsem vyzvedla ze školy dítě, které bylo taky nemocné. Doopravdy nemocné.  

Nevadí. Nenechám se přeci vykolejit nějakou teplotkou, žejo. Jsem silná holka a jakkoliv to se mnou vypadá nahnutě, těch 36,9 mě nezabije. Za normálních okolností bych se už dávno odporoučela do ložnice s tím, že jdu sepisovat poslední vůli. I když mě tak strašně bolí nohy a motá se mi hlava... A na mém čele by se určitě daly smažit volský oka, na to vemte jed. A co je to za divnou bolest, co mi vystřeluje z lýtka až k rameni?

No tak fajn, je tady jedinec, kterému jsem naměřila téměř o dva stupně vyšší teplotku, tak se tedy už musím pochlapit a jít vařit čajíčky. Jakkoliv bych uvítala možnost jít si lehnout a učit se, o tom žádná.

Tak tedy sestavuju program, do toho sem tam nakouknu do lejster jako že se učím. Nakonec nějakým zázrakem ukládám jedno dítě přesně ve chvíli, kdy domů dorazil Pažout. V tu chvíli nahazuju útrpný výraz a nezapomínám důležitě poznamenat, že já jsem tady ta nemocná, a mimochodem to druhé robě, co tu trénuje překážkový běh v obýváku, mělo horečku, a že si teda jdu lehnout a učit se.

Entuziasmu pro vzdělání mi vydržel. Asi tak pět minut. Než jsem usnula.

Další den ubíhal už docela rychle. Všechno jsem stihla, test z hudebního managementu jsem si napsala – a to je dobře! Protože někde venku na mě jistě čeká vzrušující kariéra hudebního managera. Cítím to v kostech. Jen ji objevit!

A kdyby to náhodou nevyšlo, jistí to dráha koktajícího komického řečníka. To jsem si vyzkoušela o dvě hodiny později na koncertě.

Po příletu večer domů jsem našla silně rozdováděné děti, od nichž babička okamžitě vzala kramli. Po patnáctiminutovém úsilí dostat do nich večeři jsem si chtě nechtě musela povzdychnout, jestli bych si radši nestřihla ještě jeden test nebo koncert, popřípadě obojí dohromady. A když jsem chraptěla u knihy říkanek a poslušně zpívala: „A to tele hubou mele...“ jen proto, že si to Eliš výslovně vyžádal, musela jsem se pousmát. Vždyť já jsem taky to tele, co hubou mele. Dneska už od 4:45 ráno.

Víte, někdy si říkám, jestli by fakticky, do háje, nebylo lepší a jednodušší být doma.

Jenže ono nebylo. Vzpomínám na všechny ty dny, kdy jsem si za celý den nebyla pomalu schopná ani vyčistit zuby a celé to byla jen honička za tím, kdy už konečně půjde to dítě spát, abych čas nemusela dělit mezi sebe a dvě děti, ale jen mezi sebe a jedno dítě. A abych pak musela zase řešit, co dělat, když jsem jako spráskaný pes a nejradši bych se šla uklidit někam do boudy.

Zákon „Čím víc toho máš, tím víc toho stíháš“ se mi zkrátka neustále ukazuje jako pravdivý.

Mimochodem: kde jinde bych získala ocenění sympatická úča než od rodičů svých žáků na koncertu? To se prostě vyplatí!

http://umelecvdomacnosti.cz/?p=684

Představte si takovou tu rodinnou idylu. Přijedete k rodičům slavit Vánoce nebo narozeniny někoho z miliónu příbuzných a místo požadovaných dvou dárků najdete asi šestapůlnásobek dárků dalších.  Jiných. Které jste nechtěli a ani by vás nenapadlo je chtít. Ani by vás nenapadlo, že je můžete dostat. Vlastně by vás v některých případech ani nenapadlo, že něco takového vůbec existuje.

Tak třeba zástěry. Máma se evidentně nesrovnala se skutečností, že její prostřední dcera se z hlediska kulinářského umu zrovna dvakrát nepovedla. Nejdřív se to snažila zachránit Kuchařkou pro dívky, které se toho od svých matek moc nenaučily. To bylo ten rok, co jsem oznámila plánovaný úlet z hnízda. V tom úletu stále žiju, ale kuchařka mi moc nepomohla.

Tak tedy zástěry. Mám doma plný šuplík zástěr. Jsou zánovní a až budu vydávat kuchařku, jistě je využiju na focení. Jsou jako nové. Vlastně oprava: jsou nové. Nemám tu sílu mámě říct, že na to, abych vysypala hranolky na plech, nepotřebuju zástěru. Od jisté doby mám dost zástěr pro celou rodinu. A co víc: I kdyby přijel Pohlreich s celým televizním štábem, můžeme se tu všichni navlíknout do zástěr, chytnout za ramena a tancovat makarénu.

Taktéž jsem dostala spoustu vařeček, větších či menších mís na odměřování kdovíčeho, hrnec na ohřívání mléka, silikonovou mašlovačku, bábovkovou formu, další kuchařky a tak. Silikonová mašlovačka je k ničemu. Nejde s ní ani učesat Elišovi číro. A to jsem se vážně snažila!

Máma v mé kuchařské umění věří a fandí mi. To lze usoudit i z další kuchařky, kterou jsem od ní dostala. Jmenuje se Speciality, které vás proslaví. Ale i přesto je její víra nahlodána pochybnostmi. Zřejmě ji vykolejilo, že na návštěvě neservíruju créme brullé a pečené křepelky ala bažant. Takže jednou došlo i na Pažouta. Dostal Kuchařku pro muže Jak s minimem špinavého nádobí a kuchařských dovedností zapůsobit na dívku. Když se neproslaví dcera, tak alespoň zeťák.

Avšak když se ani od Pažouta nedočkala domácích větrníků a čokoládového soufflé, začlo se mámy zmocňovat podezření čím dál větší. Teď už dostáváme oba nejrůznější sady na grilování, kuchyňské chňapky, a stále další a další zástěry...

S představou kulinářské bohyně je neodmyslitelně spjata nadváha. Asi kdybych se vážně naučila vařit všechny ty výpečky, ovocné knedlíky, kachny s křupavou krustou a bábovky, měla bych o pár desítek kilogramů víc. A máma se mě snaží do této pozice dostat všemi způsoby. Spolu se zástěrou a hrncem dostávám pravidelně kalhotky velikosti XXL. Celkem vzato je to príma vestička.

Vidíte, co všechno se může stát, když jednou vyslovíte přání dostat vercajk na muffiny...

Článek z mého blogu: www.umelecvdomacnosti.cz