Nežaluj!!!

Ja zalovani vnimam jako takoveto poukazovani na “prohresky” ostatnich, do kterych mi nic neni, s cilem tomu druhemu zpusobit prusvih. “Pani ucitelkooo, on to vybarvuje cerveneee, rikala jste prece zeleneee!”
To, ze dospeli berou jako zalovani situace, kdy dite potrebuje se situaci pomoct, treba mu nekdo dela neco s cim si sam nevi rady, mi prijde hrozne smutne

@m_smoula asi jo..."Nežaluj" prostě používat neumím...

@lp183 jako ja jsem to taky asi nikdy nevyslovila… ale umim si predstavit, kdyby nektere z mych deti casto delalo to, co popisuju v prvnim komentari, ze bych mu parkrat vysvetlila, proc to neni fajn a potom uz treba jenom upozornovala takhle jednim slovem… mne na tom slove jako takovem neprijde neco vylozene spatne, krome toho, ze jak pises, je hrozne, kdyz tim dospeli narusuji detskou duveru..

Ano, zalovani je presne to, co popisuje @m_smoula a musim priznat, ze kdyz to pri praci s detmi (ne vlastnimi) zazivam, fakt to nesnasim. Pro mne je zalovani v tom pravem slova smyslu dost silna charakterova vada shodna s udavacstvim v dospelosti (opet v tom pravem slova smyslu). Proste poukazovat na chyby druhych, abych budto ja vypadal lip, nebo tim "podlezal" nejake autorite, nebo proto, abych druhemu ublizil je fuj - bez ohledu na to, jestli to dela dite, nebo dospely.

Žalování je hlášení toho, co dělá druhá osoba, pokud to nikomu a ničemu neubližuje. Takhle to vysvětlujeme dětem ve škole. Věř, že existují děti užalované a buď ráda, že tohle doma nemusíš řešit. Naopak pokud někdo někomu nebo něčemu ubližuje, je vhodné to nahlásit dospělým, aby mohli pomoct tomu zabránit.

Pro mě je třeba žalování něco úplně jiného než popisuješ. Jak píše mary.jane, u žalování je problém v tom, že daná osoba tím chce dosáhnout nějakého svého prospěchu, nebo někoho poškodit. Určitě je moc důležité, aby rodič, případně pedagog správně posoudil, z jakého důvodu mu dítě “podává hlášení”. Pokud je to například ze strachu, už to pro mě není žalování. Ale když mi dcera chodí hlásit, co dělá brácha v pokojíčku, jenom proto, že chce být zrovna za vzornou holčičku, tak jí s klidem řeknu ať nežaluje a nevšímá si ho.😀

Zajímavá minidiskuse 🙂 Já slovíčko "nežaluj", taky nechápu a objasnění od
@m_smoula mi moc nepomohlo. Pokud učitelka vznese nějaký pochybný požadavek (vybarvení obrázku určitou barvou), a pravděpodobně bez vysvětlení a ještě možná nejasně, protože jeden žák ho dodrží a druhý ne, pak bych si i celkem tipla, že ono "žalující" dítě se prostě ujišťuje, jestli je porušení daného pokynu ještě v normě, anebo jde o "trestatelný" prohřešek. A protože to neumí lépe, prostě jen upozorní dospělého, co daný pokyn zadal.

A vysvětlení ostaních mě taky moc neuspokojilo. Neumím si představit, jak by ve zdravě fungujícím kolektivu mohla chyba jednoho a následné upozornění na ní vést jakkoliv k prospěchu dotyčného a k poškození chybujícího. A to ani v případě, ze jde o "chybu" v chování. Takže bych si dokázala spojit výskyt "žalování" s různými patologickými procesy ve skupině dětí a chápat ho jako symptom špatně vedeného kolektivu/ sourozeneckých vztahů. Jinak to slovíčko uchopit nedokážu.

@ruzova_pastelka No, je fakt, že když se mi svěřila dcera s tím, co se dělo nyní ve škole, poslední otázka jedním dechem byla, jestli je tohle to "žalování". Že "žalovat" nechce a že děti, co jí ubližovaly, tak ji říkaly, že jestli to řekne, bude "žalovníček".

@lp183 No, to je přesně ono. Já si myslím, že pro to dítě je šíleně těžké rozeznat všechny ty nuance toho, co je a co není žalování. Vždyť i tady v diskusi, přes částečné shody a překryvy, má každá z nás maličko odlišnou definici.

A jenom tedy za sebe dodám - když mi někdo přijde oznámit, že někdo jiný cokoliv dělá, tak mu obyvkle poděkuju za informaci a buď mu jdeme společně pomoct či vyřešit konflikt anebo se ptám, proč mi to říká, protože věřím, že za vynaložením takové aktivity musí být nějaký záměr. A jako máma bych dost nechtěla, aby se moje děti dostávaly do nějak častějšího kontaktu s dospělými, co je odbydou jedním slovíčkem a vlastně ani nezjišťují, proč vlastně za nimi to dítě přišlo.

Já mám pro sebe rozlišení žalování a nežalování taky tak, jak bylo řečeno výše - jestli mi to dítě říká, protože má obavu o něčí zdraví/majetek, nebo proto, že mu chce uškodit. Takže když přijde mi říct, že někdo něco dělá a mně to přijde jako žalování, tak jí neříkám nežaluj, ale zeptám se jí přímo "a říkáš mi to proto, že máš o (něj, někoho, něco) strach, nebo protože chceš, aby měl průšvih?" a z její reakce je to poměrně jasný většinou.

A pak teda taky záleží, v jaké jsme zrovna situaci, někdy to nechám být a někdy máme ještě navazující diskuzi, protože někdy to není ani tak, že by chtěla, aby měl někdo průšvih, ale aby zjistila, jestli to "něco zakázanýho" může dělat i ona, aniž by z toho měla průšvih 😀

@ruzova_pastelka Když dítě hlásí něco, co může mít negativní následky, takže díky upozornění jdu a ukončím nežádoucí jednání, je to hlášení. Když dítě hlásí něco, s čím nemůžu vůbec nic udělat, ale dítě předpokládá, že z toho ten druhý bude mít průšvih, je to žalování. Děti tomu dobře rozumí, takže se klidně můžu dítěte zeptat: A potřebuješ, abych to šla vyřešit, nebo žaluješ, aby měl průšvih?

U nás "nežaluj" jede, protože na "Mámí, von neuklízí" a "Mámí, vona taky ne" apod. trpělivostí ani ochotou k diskuzi nedisponuji 😀

Já to nevyslovila, dokud s námi nezačal bydlet žalobníček 😀 . Žalování a svěřování jsou úplně rozdílné disciplíny. Žalování je záškodná činnost to nemá s důvěrou vůbec nic společného.
Když to dospělý není schopný definovat, tak by to chtělo rozšířit znalosti, ve výchově se to hodí 😀 😀 😀

@rebe Ano, to je právě to, s čím mám problém. Můžeš mi dát konkrétní příklad chování "se kterým nemůžeš nic udělat, ale dítě předpokládá, že z toho ten druhý bude mít problém"? Nemůžu si pomoct, ale pokud jsou v kolektivu dobře nastavená pravidla, tak to tyhle situace musí velmi marginalizovat. A obecně - tyhle šedé zóny jsou přesně oblastí, o které bychom měli s dětmi mluvit nejvíc, náš hlavní výchovný úkol. Měli bychom děti učit rozlišovat jemné nuance jednotlivých situací a odbýt jakoukoliv takovou příležitost jako žalování je podle mě značný rodičovský/učitelský přešlap.

O tom, když někdo provádí něco opravdu problematického (násilí např.) se tedy předpokládám nebavíme, tam se doufám všichni shodneme, že je v pořádku, když s tím dítě za dospělým přijde.

@suzanna123 Hele já to s omluvou použiju jako příklad, nechotu k diskusi s dětmi chápu jako rodičovské rozhodnutí, tak to prosím neber osobně 😀

Neukazuje zrovna tohle chování (s úklidem) na velmi zajímavou situaci, kdy se v kolektivu lidí se společným úkolem vyskytne nějaký "příživník", který se při společné aktivitě veze na výkonu druhých, což je dost častá situace i v různých pracovnich kolektivech, a není to tedy skvělá příležitost probrat s dítětem nástroje, jaké má ono samo (ale i my rodiče jako "osoby zodpovědné za výsledek") k tomu, aby si s tím umělo v budoucnu poradit? Setsakra důležitá dovednost, řekla bych....

Stejně tak jako posouzení, jestli to tak opravdu je (fakt je to příživník?), rozhovor o tom, že každý může přispívat jiným dílem podle svých možností, zcitlivování vůči skutečnosti, že ne každý dokáže to, co my sami... Jéje, to je podnětné výchovné místo...

@ruzova_pastelka co? 😂 Na tohle asi po ránu nemám kapacity... (a odpoledne už nejspíš taky ne, pro případ, že bys to chtěla ještě rozvést...🙄)

@ruzova_pastelka Příklad: Ve škole učitelka řekla, že nemáme dělat to a to, a on to udělal a ještě se u toho chechtal. Když je to věc, kterou už si s ním vyřešila paní učitelka, netýká se mě to a nebudu s tím nic dělat. Říká mi to jen proto, aby měl průšvih ještě i u mě. A někdy bych se fakt i naštvala, ale v danou chvíli mi přijde důležitější řešit to, že se ségra snaží udělat bráchovi průšvih. Jejich vztah je pro mě důležitější než to, co kdo provedl za lumpárničku. A tohle, ať už tomu říkáme žalování nebo jinak, je věc, která poškozuje jejich vzájemnou důvěru a vztah. Hlásit má věci, které mohou někomu ublížit, v nedůležitých lumpárnách ať se radši navzájem kryjou.