Znáte to, když před víkendem sedíte večer na gauči a zuřivě přemýšlíte, co podniknete o víkendu, abyste neseděli doma? A ono vás stejně nic moc nenapadá?

Tak to se mi stalo minulý týden. Asi dva dny jsem strávila myšlenkami nad tím, co budeme dělat. Kam půjdeme. První návrh byl Matějská. Když jsem si ale představila těch milion lidí a hledání místa k parkování, raději jsme tento nápad zavrhli.

A pak mě napadlo- Farmapark Soběhrdy! Chtěli jsme se tam podívat už dááávno, akorát mě (nevím proč) odrazoval.

Tentokrát jsme vyrazili a můžu vám říct- URČITĚ se zajeďte podívat! Farma je krásná, rozlehlá, a upravená. Dovolím si tvrdit, že je vidět, s jakou láskou se o ni starají. Všude, na každém kroku, jsou nějaké atrakce pro děti- pískovište, houpačky, trampolíny, prolézačky, dokonce se staví i vodní tobogán.

Výběhy pro zvířata jsou dost prostorné a když si u pokladny zaplatíte krmení, tak můžete s ošetřovatelkou dávát jídlo zvířatům až do pusy. Tedy jestli se dostanete na řadu 😉 Dětí je hodně a co si budeme povídat- tady nějaké čekání v řadě nefunguje. 

Akorát doporučuji, abyste se předem podívali na jejich stránky, kdy, v jakou dobu a kde tato krmení probíhají. Bohužel tam to už nezjistíte, nikde nejsou značeny. Což mě osobně bylo líto, protože jsme si krmení zaplatili. Nakonec se nám podařilo zúčastnit jenom jednoho a to celkem náhodou.

Určitě je lepší sem zavítat v teplém počasí. Venku je krásný výhled, super posezení i s občerstvením. Na piknik nebo procházku úplná bomba. S přibývajícím sluníčkem se návštěvnost bude určitě zvyšovat, o víkendech ještě víc- už teď bylo hodně lidí a to si troufám říct, že extra teplo nebylo. Tak jenom abyste s tím počítali 🙂

Pokud se vám stane, že se zkazí počasí nebo prostě už nebudete chtít být venku- nic se neděje! Naleznete zde obrovské kryté dětské hřistě se skluzavkami, skákacími hrady a prolézačkami. Dokonce tady najdete i kino 🙂 Vy si zatím můžete sedět v kavárně, popřípadě zajít do restaurace.

Je i možnost zaplatit si farma taxi, které Vás rozveze po celém parku, případně VIP krmení nebo jízdu na poníkovi 🙂

Mohu říci, že se nám Soběhrdy moc líbily a Laura o tom mluví doteď (i když jsem si 100% jista, že tu šílenou chřipku chytla v přeplněné dětské herně). Příště určitě pojedeme za většího tepla. Koupíme si buřta a opečeme na ohni (což je jedna z možností, které Farmapark nabízí).

Navštívili jste tuto malou Zoo u Benešova? Nebo máte v plánu návštěvu? Popřípadě mi klidně do komentářů napište další tipy na výlet, budu jenom ráda 🙂

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Na první slova jsme u Laury čekali jak na smilování. Trvalo to hrozně dloooouho předlouho, než něco protlačila skrz pusinku. A pak hooodně dlouho, než začala říkat jednotlivá slova. Vlastně to začalo přesně před rokem. Najednou se rozmluvila- sama od sebe.

Když jsme ji pak dávali v září do školky, měla jsem strach. Už mluvila, ale nikdo jí nerozumněl. Také mi po pár dnech učitelky řekly, že bych měla zvážit logopeda.

A teď? Je to neuvěřitelná kecka! Mluví od chvíle, kdy otevře oči až do chvíle, kdy usne. Neustále. Dokonce tak moc, až mě z ní občas bolí hlava (dobře, možná je to i tím, že zrovna TEĎ, v této fázi, se překřikují s Filipem).

Mohu si s ní už povídat. Je s ní legrace a dokážeme se na všem dohodnout. Ale má to i tu druhou stránku, kdy dokáže být neskutečně panovačná, drzá, tvrdohlavá... A dává nám to všechno hezky sežrat 🙂

Jsou chvíle, kdy vypustí hlášku, po které jdeme s manželem do kolen a chechtáme se na ní ještě hodinu. A pak jsou chvíle, kdy řekně něco, co by v dané situaci neměla, ale je to hrozně srandovní- to je pak komedie, když se snažíme zachovat poker face a držíme smích uvnitř sebe. No a pak jsou chvíle, kdy nás odrovná něčím, co si ani jeden z nás nemyslel, že někdy uslyší od vlastního dítěte...

1. Nezpívej!

Pamatujete ty strašně moudré knížky, které jste před porodem četly a pomalu ve všech byla napsána jedna věc- zpívejte dítěti? Ukolébavky, cokoliv... No, tak u nás jsem s tím nepochodila. Tedy možná do doby, než Laura začala mluvit. Pak to jednoho krásného dne přišlo- NEZPÍVEJ! Zůstala jsem v šoku, pokusila jsem se tedy pokračovat, když jsem byla opět zastavena úplně stejnou silou vůle a křiku. Od té doby mám BAN na zpívání. A to si upřímně myslím, že až tak špatně nezpívám 😀 Jednou jsem zkoušela v broukání melodie pokračovat i přes protest a vedlo to akorát k hysterickému řevu. Někdy mám ale povolenku a to je pane svátek, když si mohu zazpívat písničku společně s rádiem 🙂

2. Nemám tě ráda. Tohle jsem slyšela já, slyšel to tatínek, slyšely to babičky. Nebo možná neslyšely, protože onu větu Laura pronesla jenom tak mezi námi 😀 Netuším, co se odehrává v jeji malinké hlavě, když má potřebu něco takového říct. Třeba jednou večer, když se koupala. Najednou křik, že táta ne, maminka. A to jí vždycky koupal manžel. No nic, těžkopádně jsem se zvedla z pohovky a vyrazila směr vana. Ptala jsem se, proč nechce, aby tu byl tatínek. Odpověď byla jednoduchá: "Protože ho nemám ráda." Netuším, kde se to vzalo, ale trvala na svém asi 3 dny. A pak, v jedno hezké, slunečné odpoledne prostě přišla, vlepila tátovi pusu na tvář, objala ho a řekla, že ho má strašně ráda, ale Filípka už ne 🙂 Bereme to s humorem, nálady a názory mění jak ponožky, formuje se a my s úžasem sledujeme, jak neuvěřitelná osoba z ní roste.

3. Tohle jíst nebudu. Jasně, že víme, že jednou uslyšíme tyto slova. Jenomže nevíme, že je uslyšíme po tom, co 3x změníme obsah talíře... Onehdy jsem se snažila z Laury dostat, na co by měla chuť, co bychom spolu uvařily. Prý špagety s kečupem. Ok, já zajásala, alespoň budu mít málo práce. Vše jsme spolu připravily, sedly si hezky ke stolu, Laura si nabrala sousto do pusy, párkrát požvejkala a pak s ledovým klidem pronesla: "Tohle nechci. Nechutná mi to." Zhluboka jsem se nadechla: "A co bys tedy ráda?" "Polívku." Vstala jsem od teplého jídla a narychlo ukuchtila ještě jednoduchou polévku. Vítězně jsem ji nabrala do talíře, ohřála si v mikrovlnce studené špagety a jala se jíst. Tentokrát Laura ani neochutnala. Párkrát pročísla polévku lžičkou, ohrnula spodní ret a podrážděně hlesla: "Já nechci polívku!" Teď mi prodýchání nestačilo. Musela jsem napočítat i do deseti, a koukat chvilku do blba. Polkla jsem pár hořkých slov a co nejvíc vyrovnaně se zeptala: "A co budeš jíst, když nechceš ani špagety ani polévku?" Laura se na chvilku zamyslela a pronesla: "Tak špagety." Vstala jsem tedy znovu od netknutého jídla, vylila polévku zpátky do hrnce a nabrala nazpátek špagety. Laura zase snědla jedno sousto, než odsunula talíř a se slovy- já tohle nechci- vstala a šla si pro rohlík. SUCHÝ ROHLÍK!

4. To je moje! Do doby než se narodil Filípek, jsem od ní nic podobného neslyšela. Dokonce jsem to neslyšela ani prvních 9 měsíců. Óóóó, jak já se dmula pýchou nad mojí skvělou holčičkou, která miluje bratříčka a nejsou mezi nimi žádné rozepře. Ehm. Hranice třičtvrtě roku byla překročena a v momentě, kdy Filip začal lézt a brát vše do ruky, byl i klid ten- tam. Jsou dny, které bývají relativně klidné. A pak jsou dny, kdy mi stojí vlasy dupkem, hlava mi třeští a já s hrůzou v očích sleduji, jak Lauře z očí srší blesky, přetahuje se s Filipem o hračku a když ji konečně vyhraje, ještě mu jednu pleskne po hlavě. Výkřik "To je moje" slyším častěji, než svoje jméno. Ale celkem mu konkuruje věta: "Já chci..."

5. Nechce se mi spinkat... Znáte to, když je Váš jediný volný odpolední čas náhle zrušen, protože prostě spát nechce? Člověk se s tím smíří, radši se nad skutečnost povznese, jenom aby nebyl křik. Jenomže pak přijde večer a ejhle- problém je tady pořád a prostě do postele nechce! 

U nás to chodí následovně- i když nechce, tak jde. A tu nastává zádrhel. Jelikož Filip usíná dřív a Laura jde až po něm, musí být zticha. Což, když se jí nechce, rozhodně není. Sedíme s manželem v obýváku a slyšíme i přes televizi, jak sebou zuřivě mele ze strany na stranu jak ventilátor, párkrát kopne omylem do postele, pořád vzdychá, odfrkuje a povídá si. V lepším případě se časem uklidní a zaspí. V horším případě začně vykřikovat, že má žízeň, chce se jí čůrat nebo je tam bubák. V nejhorším případě se stane druhá skutečnost spojená s probuzením Filipa, který začne okamžitě brečet. To je pak panečku pohotovost- Lauru rychle odklidit do obýváku a zachraňovat situaci s Filipem.

Musím ale říct, že to vždy dopadne dobře 🙂 Po tomhle divadle, které zjevně musí být, aby demonstrovala jak moc se jí opravdu spát nechce, se po druhém uložení otočí na bok a usne do 5 minut 🙂

Bonus:

6. Já se v pokojíčku bojím, je tam pán. Tohle je skutečně věta, kterou nechce slyšet nikdo 😀 Nebo tedy já určitě ne. Stalo se nám to jednou. Nevím, zda to byla jenom fantazie nebo skutečně někoho viděla, nicméně jsem pak asi týden chodila se staženým zadkem a raději vydržela celou noc nečůrat, než jít po tmě na záchod.

A nejsem jediná. Děti jsou hodně citlivé, tím jak jsou čisté a otevřené, dokáží vidět věci, které my ne. Kamarádka/ sousedka mi vyprávěla celkem podobný příběh, ze kterého mě mrazí po zádech ještě teď.  "Děda Mira se dívá" mi bude znít v uších ještě nějaký ten pátek 😉

Jsem si jista, že v tomhle nejsme sami 🙂 Beru vše s humorem (co jiného mi taky zůstává, že?) a i když mám často co dělat, abych rozdýchala některé skutečnosti, miluji každou hlášku a projev jejich osobnosti.

A co vy? Napište mi do komentářů s čím se potýkáte? Co jste doufaly, že Vaše děti nikdy neřeknou popřípadě, co řekly a Vy jste zůstaly v šoku? Ráda si vše přečtu :-*

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

https://www.instagram.com/recipefor30s

Ani nevím, kde přesně bych začala. Možná v době, kdy jsem si založila první facebookový účet, protože ho měl již skoro každý. Plácala jsem se v tom, vůbec nechápala smysl celé koncepce a stránky a skutečně jsem byla přesvědčena, že TOHLE rozhodně používat nebudu. A taky že to trvalo.

Zhruba rok- dva jsem na svůj účet vůbec nechodila, než jsem začala pracovat. Z nudy jsem si jej otevřela a od té doby na něm byla neustále. Dokola kontrolovala příspěvky, komentovala, lajkovala a samozřejmě přidávala svoje, s prominutím, každé prdnutí...

Každý den začal stejně. Ráno jsem otevřela oči a první, co bylo, byla kontrola telefonu. Pak cestou do práce. Pak v pauzách. Pak cestou z práce a ještě doma. A naposledy v posteli před usnutím. Poznáváte se???

Za nějaký čas se ke mně dostal první blog a to právě přes facebook. Začetla jsem se, moc se mi slečna líbila, tak jsem snad v jeden den slupla všechny její články. A našla si novou internetovou obsesi.

Každodenní kontrolování FB neskončilo, jenom se k tomu přidalo i kontrolování blogu, zda něco nového nepřibylo...

Jak čas utíkal, můj život se měnil. I ten soukromý. Svatba se blížila a já se registrovala na stránky beremka. A troufám si říct, že jsem tam byla celkem úspěšná. Chtěla jsem jinou svatbu, originální, tak jsem o ní psala, přidávala inspirační fota, až jsem si vytvořila jakousi komunitu holek, které mě rády sledovaly. A taky pocítila, jaké to je být oblíbená. A to se mi líbilo. Ať si tvrdí kdo chce, co chce, pokud se v sociálním světě angažujete, CHCETE úspěch. CHCETE být sledovaní, obdivovaní, CHCETE být pro lidi inspirací a CHCETE, aby vám to dali najevo.

Měsíce po svatbě jsem přešla z beremka, které mi už bylo vlastně k ničemu, na modrého koně. Rodina byla v plánu a já musela prozkoumat další vody. A to teda bylo něco! Kdo nebyl součástí téhle komunity, absolutně nemůže tušit, o čem teď mluvím. V průběhu roku jsem znala všechny "hvězdy". Věděla jsem o nich skoro všechno, protože na "koňovi" neexistovala tajemství.

Každý den jsem měla přečtenou celou zeď a jak jsem byla těhotná, tak jsem už i přispívala a kamarádila se. Pořádaly se tam "hony na čarodejnice", pranýřovaly se maminky, které trochu vybočovaly, veřejně se řešilo všechno a všude. Pokud jste udělaly něco, co se nelíbilo jedné z TOP, skončily jste.

Zní to hrozně? Ano! Bylo to strašné! Já jsem totiž hrozný pacifista. Jsem člověk, který nechává ostatní lidi žít tak, jak chtějí. Nevnucuji svoje názory, nemoralizuji, neodsuzuji. Jakým právem bych tohle dělala? Každý má svoji pravdu, důvody, vize... Já nejsem Bůh, abych si dovolila říkat co je a co není správné... Trvalo to nějaký čas, než byla tahle zvláštní vlna umlčena, eliminována a myslím, že od té doby se kůň začal ubírat jiným směrem, vlastně vše se tehdy změnilo. Já jsem se spíš zaměřila do své skupiny "zářijovky", kde jsme společně prožívaly jak období těhotenství, tak období zhruba prvního roku dítěte. Pak vám totiž moc nezůstane čas sedět u kompu a pořád si s někým psát.

Modrý koník šel tehdy do ústraní...

Jenomže hádejte, co přišlo pak? Ano, ano.... Instagram... Sice byl předtím i Twitter, ale tomu jsem  nějak nepřišla na chuť. Za to Instagram byl něco. Sdílet fotky s příběhem? Wow... Tolik inspirace!

A jsem přesvědčena, že v té době se to zlomilo. Že mě virtuální realita chytla do svých spárů a už mě nepustila. Tam jsem našla zbytek blogů, které miluji a doteď čekám na každý nový článek! Ráda jsem sdílela, co právě dělám... Nebo jaký mám den... Úplně neznámým lidem...

Přinutilo mě to začít se víc věnovat focení. Zkoušet fotky upravovat a hledat si svůj vlastní "otisk". A také jsem začala přemýšlet aktivně o tom si blog založit.

Ono když máte určité ambice a vize (třeba psát úspěšný blog), dost lehce se stane, že ten sen se pro vás stane vším. Takovým světlem, majákem v dáli a vy se snažíte udělat vše pro to, aby jste dosáhli cíle. VŠE. Jestli jsou ty cesty dobré a správné, je už otázka jiná...

Pokud se tomu věnujete aktivně, zabere to hromady a hromady času. Všude vidíte čísla. Čísla followerů na insta, čísla "to se mi líbí" na facebooku, čísla návštěvnosti blogu... Pořád dokola. A je skutečně těžké se od toho všeho odpoutat. Popravdě si myslím, že sociální sítě jsou jakousi formou drog. Potřebujete je ve svém životě. Podvědomě na ně zabrousíte pokaždé, když máte v ruce telefon. Automaticky. Bez zaváhání.

Proč tohle vůbec píšu? Z jednoho důvodu. Abychom se všichni nad tím zamysleli. Jak moc důležité tyto platformy jsou. Jestli nám něco dávají nebo spíš více berou? Já se nad tím dneska zamýšlím od rána. Poslední dobou totiž nejsem úplně ve své kůži. Mám pocit, že mi vše bere energii, nic mě netěší a spíš jsem pořád ze všeho otrávená (možná za to může trochu i to, že už přes 2 týdny v noci vstávám co hodinu k Filipovi a do toho mě pekelně bolí ten zánět zubu). Nicméně, když mi jedna dobrá duše napsala: "Luci, co to děláš?" tak mě to tak nějak restartovalo.

Nechci být taková, jaká jsem.

Vše nám má být pro radost. A je sakra na nás se rozhodnout, jak k čemu budeme přistupovat! Už jsem si několikrát řekla, že na ty pekelný čísla koukat nebudu a vždy mě to zase vtáhlo dovnitř. Ale TENTOKRÁT to myslím vážně. Jdu na to z jiného konce. Jdu vše dělat ne proto, abych měla výsledky, ale proto, že mě neskutečně baví psát a fotit. Jdu to dělat hlavně pro sebe.

Už jsem se nějak smířila s tím, že mezi TOP blogery asi nikdy patřit nebudu. Dokonce když jsem brouzdala internetem (ano, mám za sebou neskutečné množství přečtených článků a nakoukaných videí, jak být úspěšný blogger, jak mít vyšší čísla na sociálních sítích, jak zlepšit reklamu a bla, bla, bla...), tak jeden pán psal, že nejúspěšnější blogy zaznamenaly raketový vzestup už v prvním roce existence. A něco na tom asi bude :-/ Tady totiž neplatí, že si postupně sbíráte čtenáře- znovu říkám, pokud chcete být ti NEJLEPŠÍ.

Takže moje rozhodnutí je velmi jasné, ač těžké. Protože pokud máte jako jeden ze svých snů, být úspěšný v tom, co děláte, hledáte všechny cesty, zkoušíte vše, aby jste ten sen naplnili. Dokážete si každou věc a rozhodnutí obhájit, jste přesvědčeni o své pravde a že co děláte, děláte pro sebe. Ale je tomu skutečně tak?

Já se odpojím. Nebudu pořád něco kontrolovat. Začnu znovu volně dýchat, přestanu mít výčitky, že třeba teď zrovna na to nemám čas. Jednou za den se podívám, ať zas nevypadnu z obrazu, ale toť vše. KONČÍM s tímto otroctvím sociálních sítí.

A co budete dělat vy? Jsem si 100% jista, že v tom nejsem sama. Že je z vás hodně chycených v kybernetické síti, ze které se dostává jen velmi těžce. Buďme upřímní- dává nám to něco?

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/

Nedokážu si přesně vzpomenout, kdy se mi podařilo začít kojit Lauru. Vím, že na porodním sále to nebylo. Od doby, co vylezla ven, jenom chrochtala a brečela. Zkoušeli jsme ji nechat přisát, bohužel nejevila žádný zájem. Prvně se pak přisála někde na oddělení šestinedělí. Na co si ale vzpomínám bylo, že ačkoliv neměla žádné zuby, bolelo to jak tisíce jehliček, které se zabodávaly do mého prsu. Taky si pamatuji, že mi trvalo, než jsem ji dokázala přimět otevřít pusu dostatečně na to, aby začala správně pít. V té chvíli jsem si pomyslela- jak to proboha uděláme, aby to fungovalo- respektive co udělám já, aby to fungovalo a zda skutečně bude.

Tato myšlenka mi bleskla hlavou ještě několikrát: když byla bolest tak velká, až mi vytryskly horké slzy a stékaly pomalu po tváři dolů, zatímco Laura sála přitisknutá k mému tělu. Když jsem se pokoušela udržet ji vzhůru, aby se najedla, protože ji krmení vždy uspalo. Když jsem vstávala v noci co 2 hodiny, vyčerpaná na smrt, celá mokrá od tekoucího mlíka, bolavá v průběhu šestinedělí a snažila se jí na rukou ukonejšit.

Také si nedokážu vzpomenout, kdy naposled jsem Lauru kojila. Vím, že to bylo v 9 měsících. A také vím, že to nebylo úmyslně. Těhotenství a porod moje tělo rozebraly takovým způsobem, že od té doby mám neustále problém se zády. A to se přesně tehdy stalo- luplo mi v kříži a už jsem se nepostavila. Bylo to tak zlé, že jsem ležela v posteli celé 2 týdny neschopna pohybu. Tudíž jsem nemohla ani kojit, bolestí bych umřela. Laura pila v té době i čaj, změnu tedy nijak nevnímala. Za to já si to určitým způsobem vyčítám dodnes. I když vím, že to nebyla ničí vina, že Laura už byla dost veliká a podobně, stejně tam někde hluboko v duši zůstává hořká pachuť selhání.

Na co si ale vzpomínám je mnoho chvil, sladkých a těžkých, které byly mezi začátkem a koncem.

Když jsem si ji asi 2 týdny po propuštění z porodnice brala v noci do postele. Slzy mi díky poporodní depresi a vyčerpání tekly proudem, ona pořád brečela a já nevěděla, co dělat. Přisunula jsem si ji tak blízko, až mi ručkou pohladila prso, přisála se a podívala se mi do očí. To bylo poprvé, kdy jsem ucítila to pověstne "propojení".

Půlka října, kdy jsem si ji v rychlosti přiložila a ona se hned přisála správně. Kojení se stalo přirozeností a já si uvědomila, že to společně dáme jako tým.

Vánoce, kdy jsem snědla talíř zelné polévky a následně byla mezi 4 a 5 hodinou ranní vzhůru, nosila ji na rukou a proklínala sama sebe za pošetilost. Pak přišla mamka, která mě vystřídala a já padla únavou.

Leden, kdy zkusila první bramboru a já si uvědomila, že už nejsem jediný přísun potravy, ztratila jsem status jedinečnosti.

S Filipem to bylo všechno úplně jinak. Pamatuji si první kojení, protože proběhlo přímo na sále, krásně se přisál, chvilku pil a pak usnul. Nepopírám, že už jsem měla výhodu druhorodičky, takže kojení pro mě bylo jako jízda na kole- nezapomíná se.

Krásně pil od začátku, i když bodavé jehličky se bohužel dostavily i tentokrát. Po týdnu, kdy jsem se nemohla ani sprchovat, protože tekoucí voda mi způsobovala na prsou hotové utrpení, jsem manžela prosila o kojící kloboučky. A ty tady mám nepoužity dodnes, myslím, že zrovna ten den byl zlomový a pak bolest zmizela.

Filip byl a je od začátku jedlík. Celé období kojení jsem si užívala na 100%, protože v podvědomí mi hlásek šeptal, že je to už naposled. A já jsem ho chtěla mít pro sebe co nejdéle.

Vzhledem k tomu, jak nečekaně bylo kojení ukončeno posledně, jsem se zuby nechty držela 9 měsíců, které jsme úspěšně překročili. Nepamatuji si momenty jako s Laurou. Tentokrát to bylo celé lehké, přirozené, velmi osobní a jednoduché. Měsíce plynuly bez zádrhelů, půlku z nich jsem ho měla k sobě připoutaného v šátku nebo nosítku.

Filip už všechno jí, pije čaj a já vím, že den našeho posledního přisátí se neskutečně rychle blíží. O mléko už nežádá. Dávám mu ho pro můj dobrý pocit jenom před spaním a i to chce pouze pravé prso. Na chvilku. Kojím zhruba minutu, než jde do postýlky a ještě se dopije čajem.

Nikdy nepřestanu být vděčná za pouto, které jsem si díky kojení s oběma vytvořila. Teď, když už je téměř u konce, hlavou se mi honí myšlenky, zda ta tenká nit, která nás spojovala, nebyla přerušena. Ale když se skutečně vážně zamyslím nad tím, co nám kojení dalo, tak tohle specifické pouto není jenom minulostí- položilo totiž základy naší lásky.

Jedna maminka jednou řekla, že má pocit, jakoby kojení krmilo více ji, než dítě. A já nemohu než souhlasit. Kojení bylo výživou mého srdce. Byl to zdroj ranní energie a večerního znovunabití, bez ohledu na to, co se ten den stalo, bez ohledu na to, zda jsem byla nazlobená, unavená nebo bolavá. Bez ohledu na to, jak moc Laura nebo Filip brečeli, jak moc jsem selhávala, měli jsme TOHLE.

Konec kojení je v mnoha ohledech signál pro oba, že jsme teď dva oddělení lidé. A já to musím přijmout, pokorně a s úctou.

Jednou jim ale řeknu, jak mě moje a jejich potřeby zlomily a následně zocelily.

Řeknu jim o společně strávených nocích, kdy nikdo na světě nebyl vzhůru, kdy nikdo na světě neexistoval, jenom my.

Řeknu jim, že i když jsou to oni, kdo ze mě pil život, oni jsou ti, kteří mi ten život dali...

www.recipefor30s.cz

https://www.facebook.com/recipefor30s/