7 let bez táty, moje smutné výročí

Život je zebra, šťastné období střída to smutné, v různě silných pruzích.

Loučení s taťkou..

20.12.2013

.. mým nejsilnějším životním zážitkem byl, dozadu sedm a půl měsíce, krásný, naprosto přirozený porod. Bohužel, brzo po něm přišel další silný zážitek, ale opačných pocitů, a  to moc smutný.

Před pěti lety, když šel taťka na nějakou preventivní prohlídku, doktor zjistil, že má chronickou leukemii a musí ihned nastoupit do nemocnice. Následovala půlroční léčba zakončená, díky mladé dárkyni z Německa, transplantací kostní dřeně. Takže jsme si mohli taťku čtyři a půl roku užívat, jezdit s ním na výlety, pořádat dobré obídky, chodit na večeře, povídat si a společně se radovat. Musel brát hromady léků a sem tam byl pár týdnů v nemocnici, jako v servisu, kde ho vždycky trošku oprášili a mohl fungovat dál. Nejšťastnější byl, když se mu letos, v květnu, narodila vytoužená vnučka. Byla jsem šťastná a taky na sebe pyšná, že jsem dokázala rodičům udělat takovou radost a dát jim novou sílu do života.

Teď, na začátku prosince, musel být taťka zase hospitalizován. Říkala jsem si, že ho zase dají dohromady a na vánoce budeme zase v plném počtu a užijeme si společné vánoce. Jenže jeho zdravotní stav byl tentokrát dramatický a skončil v umělém spánku. Ze začátku to vypadalo, že se z toho dostane, že to bude jen na pár dní, než bude mít víc síly, ale jeho zničené orgány, vinou množstvím prášků, které musel poslední roky brát, se nedokázaly vzpamatovat. 

V pondělí jsem se za ním byla podívat, byl samá hadička, napojený na umělou ventilaci. Mluvila jsem na něj, měl sice zavřené oči, ale zvedal obočí a já věděla, že poslouchá, co mu říkám. Povídala jsem mu o Klárce, jaké dělá pokroky, o tom, jak je úžasný táta a jak ho mám ráda a taky, aby bojoval, že si ho chci ještě užívat. Domů jsem šla s pocitem, že to určitě zvládne, ale celou noc jsem nespala a ztrácela naději.

Ráno, mi zavolal bráška, že jsou s mamkou v nemocnici a ať hned přijedu. Rychle jsem se sbalila a jela za nimi. Taťkův stav se přes noc zhoršil, dostal infekci. Játra, ledviny ani srdce to už nedokázaly táhnout. V tu chvíli dostával velké dávky adrenalinu, aby srdce mohlo ještě chvilku normálně tlouct a my se s ním mohli rozloučit. Seděli jsme u něj, já, máma a brácha, drželi ho za ruce, povídali mu, co jsme mu chtěli ještě říct. Plakali jsme. Byla to asi hodina, kdy byla moje dětská rodina pohromadě. Máma, táta, brácha a já. Věděla jsem, že je to naposledy. Pak jsme tu museli ukončit. Požádat paní doktorku, ať vypne ty dávky adrenalinu a my koukali na jeho hrudník a monitor, jak srdíčko ťuká pomaleji a pomaleji, až nakonec úplně dotepalo. Pořád jsme ho drželi za ruce. Byl to silný okamžik a nikdy na něj nezapomenu.  Jsem šíleně moc smutná, ale na druhou stranu jsem ráda, že jsem se s ním mohla rozloučit a za něj, že odcházel z tohoto světa v přítomnosti těch, které měl v životě nejraději.