„Nechovej ho pořád, zvykne si na to.“ „Nech ho taky trochu pobrečet, ať trénuje plíce!“ „Cože, ona spí s vámi v posteli?!“ Také posloucháte takové a další podobné věty ohledně výchovy vašich ratolestí?
Někdy je postoj starší generace k dětem přísný, skoro až odtažitý. Naproti tomu z moderních knih o výchově i z internetových stránek na vás křičí palcové titulky o nutnosti citlivého přístupu, budování láskyplného vztahu a pochopení. Zajímá vás, proč je takový rozpor mezi rodičovstvím minulého století a tím dnešním?
Je třeba budovat socialismus!
Kořeny „studeného odchovu“, tedy méně citlivého přístupu k dětem, můžeme hledat pravděpodobně v období socialismu. V té době bylo žádoucí, aby se matka časně vracela do zaměstnání a pomáhala „budovat socialismus“. Ženám bylo podsouváno, že o dítě se lépe postará odborný personál jeslí, než vlastní rodina. Již v porodnici byly děti od matek separovány na novorozenecká oddělení a umělé mléko bylo doporučováno jako stejně dobrá, ne-li lepší, varianta výživy miminka, než to mateřské. Miminko patřilo do své postýlky a nechávalo se vyplakat, ač by maminka nejraději tišila děťátko ve své náruči. Ve výchově větších dětí pak platilo známé „Škoda rány, které padne vedle.“
I když, samozřejmě, nelze paušalizovat, tak dozvuky socialistické výchovy k nám často přicházejí dodnes, od babiček a dědečků, kteří se hroutí při pohledu na vnouče spící s rodiči v jedné posteli.
„Líbí se mi myšlenka KR. I když s tím termínem a s tím, co to všechno znamená, jsem se seznámil až postupně, Už před porodem jsem si představoval, že budu dítě venku nosit, mít ho doma u sebe, později že s ním budeme i spát a pod.
Nejhorší není mít doma chlapa pedanta. Nejhorší je mít doma ženu pedantku. Nechoď tam, zvykne si na to, až tu nebudeš, bude to po mě vyžadovat, co si pak počnu! Nejlíp je malý, když může ležet v klidu v postýlce, netahej ji se sebou do kuchyně/obýváku! Nosit v šátku/nosítku nebudeš, zkřivila by se ji páteř! Společné spaní je úchylný, jsi pedofil! Malý to nevadí, takhle malé dítě ještě nemá mozek!
Naší malý jsou 2,5 měsíce a já trpím z toho chladu a z nemožnosti dělat to, co cítím. Taková zatím moje (ne)zkušenost s KR,“ přidá svůj pohled na věc i jeden z mála tatínků na Modrém koníku.
Kontaktní rodičovství přichází
V osmdesátých letech přišel americký pediatr William Sears s pojmem kontaktní rodičovství. Na základě svých zkušeností s výchovou osmi dětí se svou manželkou Marthou definoval styl výchovy, který se zakládá na budování blízkého vztahu mezi dítětem a rodiči. Základem jeho přístupu je citlivost pečovatelů k potřebám dítěte a uspokojování jich. Potřebami Dr. Sears myslel nejen ty fyzické, jako je jídlo, teplo a pohodlí, ale i potřebu lidské blízkosti evokující bezpečí.
„Tak já nevím, pojem "kontaktní rodičovství" čtu poprvé, nejsem příznivcem asi žádných výchovných teorií a směrů, ale svému dítěti se věnuji dle vzájemné potřeby, možností a jako každá samice se snažím postarat o své mládě tak, jak nejlíp umím a taky tak, jak je to podle mne správné. Takže asi jako kontaktní rodič, aniž bych to tušila.
Mám pocit, že je to asi nějaká móda, řídit se péči o své dítě nějakým vzorem, trendem, být in. Přitom naše maminky, babičky bez článků na internetu, chytrých knih, stovek kamarádek na facebooku, maximálně s pomocí svých maminek, sester a tetiček měly určitě "intuitivní přístup k péči o děti a k výchově" (pláč po třech hodinách od posledního jídla by asi mohl znamenat, že má miminko hlad, když ne, tak se možná cítí nepohodlně, nebo prostě dlouho nevidělo maminku (že by?), založený především na vzájemné komunikaci (nekomunikaci si nějak neumím představit) - i to, že s dítětem právě mluvíte/nemluvíte nebo ono na vás nereaguje, je komunikace - dává najevo svůj názor, na vnímání podnětů dítěte a citlivém reagování na ně (ukazuješ na věc, tak chceš asi vědět, co to je, pohrát si s tím, zaujalo tě to, ale strkat prsty do zapnuté trouby prostě nebudeš, ať se ti to líbí nebo ne).
Možná někteří objevují Ameriku, mně některé věci přijdou naprosto normální, jen se nemá vše přehánět do extrémů. Jde o to najít si vlastní cestu, jak mít spokojené dítě a být spokojeným rodičem,“ píše svůj názor jedna z maminek.
Kontaktní rodičovství začíná již porodem, tedy snahou o přirozený porod a následný bonding. Bonding znamená vytvoření rané citové vazby mezi maminkou a dítětem. V praxi to znamená, že je novorozené dítě ihned po porodu položeno nahé na nahou hruď matky. Dvojici je dopřán klid pro prvotní, velmi důležité, seznamování.
Kojení není jen prostředkem pro nasycení dítěte, ale i důležitým pilířem budování vztahu mezi matkou a dítětem. Matka by měla miminku vycházet vstříc ohledně četnosti a délky kojení. Důležité je navazování očního kontaktu a přímý tělesný kontakt – tyto body můžete splnit, i když krmíte své dítě z lahvičky.
Nošení dětí a společné spaní pomáhají udržovat rodiče s děťátkem v blízkosti, a tak včas reagovat na jeho potřeby. Osamělý spánek v postýlce není podle Searse pro lidská mláďata přirozený a může je stresovat. Malé miminko neví, kam zmizela jeho maminka a zda se vrátí, může proto zažívat pocity osiření.
Svou cestu ke společnému spaní popisuje maminka lucielo: „Když jsem otěhotněla, plánovala jsem, že nepořídíme postýlku, ale velkou postel do pokoje, kde budu s miminkem spát.
Postupem času, když jsem to někomu řekla, tak mi to bylo vyvráceno, pořád jsem slyšela "nedělej to, bude na tobě závislé, budeš to mít těžké" a já tedy pořídila postýlku a začala měnit plány v to, že bude mít postýlku v pokojíčku a já budu mít vedle ní postel a časem přejdu do ložnice. Pořídili jsme i drahý kočárek a já se těšila jak budu vozit klidné, spící miminko.
Jak se malý narodil, tak jsem ho už v porodnici měla ve své posteli, ale furt jsem měla v hlavě, že doma musí být v postýlce, a tak jsem to doma začala praktikovat, jenže jsem ho po kojení stejně nebyla schopná do postýlky vracet a asi po týdnu mi začalo být smutno po společném spaní s přítelem, takže jsme postýlku stěhovali do ložnice k nohám a miminko se během noci stěhovalo k nám do postele na kojení a tam už zůstal.
Trvalo asi do pátého měsíce klidné usínání v postýlce, poté už nechtěl, tak je s námi v posteli celou noc a postýlka je vedle postele jen jako zábrana.“
Kontaktní rodiče považují pláč dítěte za komunikační prostředek, snaží se přijít na jeho příčinu a dítěti pomoci se s ní vypořádat. Podle současných poznatků z neurofyziologie je pláč spojen se stresovou reakcí, která může negativně ovlivňovat vývoj mozku dítěte. Ignorování dětského pláče a různé vyplakávací metody proto v konceptu kontaktního rodičovství nemají místo.
Nedílnou součástí kontaktního rodičovství je i péče o rodiče samé. Uspokojování dětských potřeb může být značně vyčerpávající a proto Dr. Sears rodičům radí, aby mysleli i na své potřeby. Snížení nároků na úklid domácnosti, najmutí hospodyně či občasné hlídání chůvou považují Searsovi za dobrý vklad pro udržení pohody v rodině. Protože klidní a vyrovnaní rodiče jsou základem harmonické rodiny.
Nepleťte si ovšem kontaktní rodičovství s tzv. liberální výchovou, při které dítě vyrůstá bez hranic! Součástí kontaktního rodičovství je i stanovování rozumných hranic a pravidel. Kontaktní rodičovství úzce souvisí s respektující výchovou, což je výchova založená na komunikaci s dítětem, bez fyzických a psychických trestů, zato však s jasně vymezenými hranicemi.
Boom kontaktního rodičovství zažíváme u nás dnes a ač se tento styl výchovy zdá v kontrastu s tím dřívějším jako něco nového, v podstatě jde o návrat ke kořenům. Principy kontaktního rodičovství jsou intuitivně používány rodiči v primitivních kulturách. Dr. Sears vynesl zpět na světlo důležitost rodičovského instinktu a přirozenosti v péči o dítě.
Děláte si legraci? Naopak dneska ženy musí honem zpět do práce, v Americe někdy i téměř hned po porodu, mateřská žádná... To tady ještě právě máme ty dozvuky socialismu, kdy se na mateřskou dbalo. Nevím, kdo přišel na ten začátek. Jinak zvyky byly jiné, ale dnes je to zas další extrém, v některých aspektech výchovy.