Kontaktní rodičovství 17 zkušeností

Kontaktní rodičovství (anglicky attachment parenting, slovensky vzťahová výchova) je přirozený a intuitivní přístup k péči o děti a k výchově, založený především na vzájemné komunikaci, na vnímání podnětů dítěte a citlivém reagování na ně a na důvěře. Nejedná se o soubor přesně daných pravidel, protože každé dítě je jedinečná osobnost a má své individuální potřeby.

Cílem je navázání vztahu s novorozenětem a udržení tohoto vztahu i během dalších fází vývoje dítěte, tedy jeho pochopení v období batolete, předškoláka i dospívajícího, za tímto účelem jsou využívány prostředky založené na biologicky přirozeném kontaktu mezi matkou, otcem a dítětem, lze využívat všechny prostředky současně nebo jen některé a v různé míře, záleží na temperamentu dítěte a rodičů, některé prostředky nelze v určitých případech využívat ze zdravotních nebo rodinných důvodů.



Základní prostředky kontaktního rodičovství:


  • Bonding31 zkušeností (vazba po porodu): slouží k vytvoření ranného kontaktu rodičů s miminkem během prvních hodin a dnů po porodu, posílení vzájemného emoční naladění a biologicky přirozeného a intuitivního chování novorozence i matky
  • Kojení70: probíhá jako intuitivní reagování na potřeby dítěte (tzv. kojení na požádání5), hormony řídící laktaci (prolaktin, oxytocin) podporují vztah matky k dítěti, pomáhají jí zůstat klidná a spokojená, ale i s dětmi krmenými umělým mlékem49 lze praktikovat krmení na požádání a v souladu s kontaktním rodičovstvím
  • Nošení dětí48: pomáhá rodičům s poznáváním dítěte a citlivém reagování na jeho potřeby, poskytuje dítěti důvěru v blízkost matky (nebo otce) a možnost strávit více času ve stavu bdělé pozornosti a poznávat tak okolní prostředí, učit se
  • Společné spaní29: většině dětí pomáhá spaní v blízkosti rodičů (v postýlce bez bočnice přiražené k posteli rodičů nebo přímo v rodinné posteli) spát lépe, pomáhá také matce při péči o dítě, především s nočním kojením
  • Důvěra v pláč dítěte12: děti pláčou proto, aby s námi komunikovaly, ne proto, aby s námi manipulovaly, pláč je prostředek, kterým si dítě zajišťuje podmínky nutné k svému přežití a zdravému emocionálnímu vývoji, čím citlivěji a rychleji tedy rodiče na pláč reagují, tím více se dítě naučí důvěřovat rodičům a svým komunikativním dovednostem (pod tento bod lze zařadit i používání bezplenkové komunikační metody9)
  • Vyvážený osobní a rodinný život: cílem je dosažení vyváženosti uspokojování potřeb jak dítěte, tak i rodičů, rodičovství může být fyzicky, psychicky i emočně náročné, je třeba o svých potřebách mluvit, najít si v okolí podobně smýšlející další rodiče, maminka by měla spát, když spí dítě, zapojit partnera do péče o dítě a najít si denně alespoň několik minut pro odreagování se, relaxaci, koníček, unavená žena pravděpodobně bude trpět nedostatkem trpělivosti a empatie, může zanedbávat partnera, měla by si proto včas říci o pomoc, pomoci může i plánování si domácích prací a stanovení si priorit, s problémy je třeba se vyrovnat, přijmout je, hledat spíše pozitiva než negativa a pokud je to potřeba, stav věcí změnit, ve správně navázaném vztahu matky a dítěte psychicky zdravá žena většinu času ve starání se o dítě nalézá naplnění a děťátko je v její přítomnosti spokojené
  • Vymezování hranic: rozvoj sebekontroly a sebedisciplíny dítěte pomocí pozitivních příkladů a respektující výchovy2, hranice jsou zdrojem jistoty v životě dítěte, ale nemusí být stritkní, mohou se přizpůsobovat situaci a postupně vyvíjet
  • Pozor na cvičitele dětí: podpora důvěry ve vlastní rodičovský styl a rady, jak rozpoznat a odolat metodám trénování dětí (např. "Nech ho vybrečet.", "Nenos ji, rozmazlíš ji.", "Musíš kojit pravidelně."), které mají za následek vznik odtažitého vztahu mezi rodičem a dítětem, ztrátu víry dítěte v jeho schopnost efektivně komunikovat a ztrátu víry rodičů v jejich schopnosti rozpoznat potřeby dítěte a reagovat na ně

Co kontaktní rodičovství není a co je


  • kontaktní rodičovství není nic nového: jedná se o tradiční, v různých zemích již po staletí využívaný model výchovy a péče o děti založený na biologicky přirozeném, instinktivním chování rodičů
  • kontaktní rodičovství není těžké: první měsíce sice více energie, sil a emocí vkládají rodiče do péče a o dítě (dítě si vezme vše, co jsou rodiču mu schopni poskytnout), později se ale vzájemné dávání a braní ve vztahu dítěte a rodičů vyrovnává, jak rodiče díky úzkému vztahu poznávají dítě, je pro ně snazší na jeho potřeby a požadavky reagovat i jeho rostoucím věkem, jak dítě poznává své rodiče, tak ví, jaké reakce od nich může očekávat, poskytuje mu to stabilní zázemí, pocit jistoty
  • kontaktní rodičovství není benevolentní, liberální výchova: rozlišují se potřeby a požadavky dítěte, během prvních měsíců jsou požadavky dítěte zároveň i jeho potřebami, s rostoucím věkem dítěte se začínají jeho potřeby a požadavky různit, rodiče dítě neovládají, ani mu neumožňují vše, o co si řekne, ale usměrňují ho v jeho požadavcích tak, že mu jdou příkladem, poskytují pozitivní zpětnou vazbu, nabízejí alternativní možnosti k nevhodnému chování nebo činnosti
  • kontaktní rodičovství není nekompromisní: naopak je velmi flexibilní, míra využití jednotlivých prostředků kontaktního rodičovství závisí na zvycích rodiny, na povaze rodičů a konkrétního dítěte, na jejich momentálním fyzickém i psychickém stavu
  • kontaktní rodičovství není rozmazlování dítěte, není zaměřeno pouze na dítě, nejedná se slepou lásku k dítěti nebo o mučednické mateřství: rychlé a citlivé reagování na potřeby dítěte v kojeneckém věku snižuje jeho potřebu vztekat se a vzdorovat ve věku pozdějším, cílem je uspokojení potřeb všech členů rodiny, vyvážení jejich osobního a rodinného života, rodiče rozlišují, co dítě zvládne samo a kdy je třeba reagovat a dítěti pomoci, vědí, jak důsledně nastavit jasné hranice, díky vzájemné důvěře a pochopení se s vývojem dítěte postupně reakční doba rodičů v určitých situacích postupně zvyšuje
  • kontaktní rodičovství netvoří závislé děti: vzájemná důvěra umožňuje dítěti poměrně svobodně prozkoumávat a poznávat svět, učit se, dítě ví, kde najde ochranu a pomoc, když ji bude potřebovat, a to ho činí samostatnějším, rodiče díky znalosti svého dítěte ví, kdy mu mají pomoci, kdy ho mají nechat dosáhnout cíle samotné a kdy ho ho mohou nechat zažít neúspěch, který je mu motivací k dalšímu vývoji

Související články



Více o kontaktním rodičovství na modrykonik.cz



Použité zdroje:


  1. William Sears, Martha Sears: Kontaktní rodičovství
  2. http://rudolfkohoutek.blog.cz/
  3. http://www.slepicarna.cz/
  4. http://www.attachmentparenting.org/
  5. https://www.facebook.com/kontaktnirodicovstviabkm/
  6. Jean Liedloff: Koncept kontinua
  7. Michaela Mrowetz, Ivana Antalová a Gauri Chrastilová: Bonding - porodní radost.
  8. http://www.rodina.cz/clanek9333.htm
  9. Adele Faber, Elaine Mazlish: Jak mluvit, aby nás děti poslouchaly, jak naslouchat, aby nám děti důvěřovaly
  10. Meredith F. Small: Naše děti, naše světy
  11. Isabelle Filliozat: Do nitra dětských emocí
  12. Naomi Aldort: Vychováváme děti a rosteme s nimi
  13. Paul C. Hollinger, Kalia Doner: Co říkají děti, než se naučí mluvit
  14. Pavel Kopřiva, Jana Nováčková, Dobromila Nevolová, Tatjana Kopřivová: Respektovat a být respektován
  15. https://www.facebook.com/notes/michaela-mrowetz...
Pomohl ti tento článek?
 / Ne

Zkušenosti s kontaktním rodičovstvím

Máš zkušenost s kontaktním rodičovstvím?
Poděl se o ni a pomoz tak ostatním maminkám.
Napiš svou zkušenost
novauzivatelka007
5. bře 2017

Od začátku a stojí to za to

Vlastně jsem o tomto stylu četla až tehdy, když jsem začala pátrat po obranných argumentech toho, co dělám s miminkem (teď už se blížíme k 1. narozeninám). Postupovala jsem podle toho, co mi říkaly moje instinkty. Být s dítětem, když křičí, tak něco potřebuje. Rozmazlování? WTF? Je tomu pár dní a já budu přísná?

Hodně lidí nám teď říká, že máme super pohodové a spokojené dítě. Když řeknu ostře NE, tak tomu rozumí (ale taky ho říkám jen na záchod, elektřinu a psí misku) a kouká na mě. Vidí, že to není proto, že je ono špatné, ale že to prostě nemá dělat. K tomu všemu je krásně vidět, jak nás má naše malé rádo.

Kdybychom tak neposlouchali všechny ty "dobré rady" od lidí, na kterých nám přeci nezáleží víc než na tom malém človíčkovi. A nebo záleží?
0 poděkování
laubrino
16. lis 2016

Moje (ne)zkušenost

Líbí se mi myšlenka KR. I když s tím termínem a s tím, co to všechno znamená, jsem se seznámil až postupně, Už před porodem jsem si představoval, že budu dítě venku nosit, mít ho doma u sebe, později že s ním budeme i spát a pod.

Nejhorší není mít doma chlapa pedanta. Nejhorší je mít doma ženu pedantku. Nechoď tam, zvykne si na to, až tu nebudeš, bude to po mě vyžadovat, co si pak počnu! Nejlíp je malý, když může ležet v klidu v postýlce, netahej ji se sebou do kychyně/obýváku! Nosit v šátku/nosítku nebudeš, zkřivila by se ji páteř! Společné spaní je úchylný, jsi pedofil! Malý to nevadí, takhle malé dítě ještě nemá mozek!

Naší malý jsou 2,5 měsíce a já trpím z toho chladu a z nemožnosti dělat to, co cítím. Taková zatím moje (ne)zkušenost s KR.
2 poděkování
drndoslavv
6. lis 2016

Nejhorší je když

Jsem pro kontaktní rodičovství. Úplně přesně takhle to cítím a nevidím důvod to dělat jinak, podle nějakých návodů a rad ostatních.

Než se malý narodil, zdálo se mi, že rady kamarádek, co už dítě měly, jsou v pohodě a celkem jsem se s nima ztotožňovala. Nenosit, nespat s nima, nechat někdy plakat. Ale pár dní života s mým synem stačilo, abych věděla, že jsem jiná než třeba kamarádka. Kojení kdy chtěl, ne podle tabulek a doporučení, dělat to jinak pro mě nemělo logiku.

Vyřvat ani náhodou, puklo by mi srdce, co si asi ten malý myslí, jak se cití, když ho tak nechám, jaký vliv to bude mít na jeho psychiku a jak já jsem se cítila, když brečel trochu dýl. Prostě za mě vůbec. Společné spaní bylo jednodušší a příjemné atd. Ale to je fuk, každý ať si to dělá jak chce, i když mi je těch hodinu plačících dětí líto.

Nejhorší ale je, když máte vedle sebe chlapa, který je naprostý pedant, dále mu nezáleží na tom jak se cítíte, nezáleží mu na tom, že to prostě nemůžete dělat jinak, než jak Vám říká instinkt. Neuspávej ho! Nech ho vyřvat, vždyt z něho uděláš neschopného idiota! Proč ho uspáváš kojením?! Zvykne si na to! Nespi s ním, opět z něj uděláš neschopného jedince... Proč k němu hned běžíš, když začne řvát! Nech ho! No a co že se něčeho bojí, musí se tužit! To malé světýlko do zásuvky zruš a na kojení si vždy rozsviť! Dítě má spát po tmě! Ani nebudu psát jak to dopadlo, a to z daleka ne jen kvůli tomuto.
2 poděkování
elekthra
6. kvě 2016

KR? Co to je? :-)

Kontaktní rodičovství - ten pojem jsem zaznamenala až tady na MK, do té doby jsem o něm neměla potuchy. :-) Jsem člověk, co si málokdy nechá do něčeho kecat (případně uchem sem, uchem tam) a nenechá si ani poradit (i když třeba dobře :-D ). Takže až tady jsem se dozvěděla, že to co děláme, jako společné spaní, snaha porozumět miminku a jeho potřebám, nenechat vybrečet a snažit se mu naslouchat a vzájemně se respektovat, se nějak jmenuje. :-) Díky za ten název, teď můžu různé "cvičitele dětí" odkázat ještě lépe do patřičných mezí. :-)
1 poděkování
jbzirafa
2. dub 2016

KR přímo nevyznávám, ale nejde být nekontaktní...

Tak já nevím, pojem "kontakní rodičovství" čtu poprvé, nejsem příznivcem asi žádných výchovných teorií a směrů, ale svému dítěti se věnuji dle vzájemné potřeby, možností a jako každá samice se snažím postatrat o své mládě tak, jak nejlíp umím a taky tak, jak je to podle mne správné. Takže asi jako kontaktní rodič, aniž bych to tušila.

Mám pocit, že je to asi nějaká móda, řídit se péči o své dítě nějakým vzorem, trendem, být in. Přitom naše maminky, babičky bez článků na internetu, chytrých knih, stovek kamarádek na facebooku, maximálně s pomocí svých maminek, sester a tetiček měly určitě "intuitivní přístup k péči o děti a k výchově" (pláč po třech hodinách od posledního jídla by asi mohl znamenat, že má miminko hlad, když ne, tak se možná cítí nepohodně, nebo prostě dlouho nevidělo maminku (že by?), založený především na vzájemné komunikaci (nekomunikaci si nějak neumím představit) - i to, že s dítětem právě mnuvíte/nemluvíte nebo ono na vás nereaguje, je komunikace - dává najevo svůj názor, na vnímání podnětů dítěte a citlivém reagování na ně (ukazuješ na věc, tak chceš asi vědět, co to je, pohrát si s tím, zaujalo tě to, ale strkat prsty do zapnuté trouby prostě nebudeš, ať se ti to líbí nebo ne).

Možná někteří objevují Ameriku, mně některé věci přijdou naprosto normální, jen se nemá vše přehánět do extrémů. Jde o to najít si vlastní cestu, jak mít spokojené dítě a být spokojeným rodičem.

Úzkou vazbu můžete mít i bez bondingu (třeba bonding není možný kvůli zdravotnímu stavu dítěte, svoje dítě jsem si mohla pochovat až měsíc po porodu), kojení není nutné, když to nejde (hlavně, aby dítě nemělo hlad a o jídlo si řekne každé a upírat to nelze), nošení - ano, ráda jsem pochovala, zvedla, když se dělo něco zajímavého v úrovni, kam mrňousek neviděl, ale prostě přivázaný ke mně několik hodin nebyl, (tak, aby viděl (čelem od mámy) to nešlo a jinak se to nelíbilo ani jednomu z nás, ani fyzioterapeutce). Spaní ve společné posteli - to bych nedala ze strachu, že miminku ublížím a taky by potom byl monitor dechu naprd, ale potřeba vidět na sebe po probuzení/problému, to samozřejmě. (Neumím si představit belhat se v noci krmit dítě do jiného pokoje). Reagovat na pláč dítěte je samozřejmé, jak jinak má nemluvící drobeček říct, co ho trápí a co potřebuje? Harmonický vztah taky musí být, problémy vnímá i několikaměsíční miminko. A hranice? Jsou potřeba, můj mrňous je spokojen, ví, co kdy přijde a přesto ho nevykolejí, když dny nejsou jako přes kopírák. Tak je to kontaktní výchova, nebo ne? 8-)
4 poděkování
lucielo
9. bře 2015

Příště si nenechám do ničeho kecat

Když jsem otěhotněla, plánovala jsem, že nepořídíme postýlku, ale velkou postel do pokoje, kde budu s miminkem spát.

Postupem času, když jsem to někomu řekla, tak mi to bylo vyvráceno, pořád jsem slyšela "nedělej to, bude na tobě závislé, budeš to mít těžké" a já tedy pořídila postýlku a začala měnit plány v to, že bude mít postýlku v pokojíčku a já budu mít vedle ní postel a časem přejdu do ložnice. Pořídili jsme i drahý kočárek a já se těšila jak budu vozit klidné, spící miminko.

Jak se malý narodil, tak jsem ho už v porodnici měla ve své posteli, ale furt jsem měla v hlavě, že doma musí být v postýlce, a tak jsem to doma začala praktikovat, jenže jsem ho po kojení stejně nebyla schopná do postýlky vracet a asi po týdnu mi začalo být smutno po společném spaní s přítelem, takže jsme postýlku stěhovali do ložnice k nohám a miminko se během noci stěhovalo k nám do postele na kojení a tam už zůstal.

Trvalo asi do pátého měsíce klidné usínání v postýlce, poté už nechtěl, tak je s náma v posteli celou noc a postýlka je vedle postele jen jako zábrana proti spadnutí a na odklizení hraček, časem sundáme bočnici postýlky, aby jsme se krásně vlezli i s dalším miminkem. :) Plány ve stěhování dítěte do vlastního pokoje, jsou momentálně v nedohlednu. :)

S kočárkem jsem se nesžila ani já ani malej a tak jsem brzy pořídila Manducu (kterou si brzo zamiloval i táta), šátek a vozí už jen babičky. Těším se, až budem mít další miminko, které budu moct mít stále u sebe v šátku hned od jeho narození. :)

A jedno vím jistě, už si nikdy do ničeho nenachám kecat, za ten zmatek v hlavě to opravdu nestojí. :)
2 poděkování
cenichmat
9. lis 2014

Pozdě, ale přece

Když jsme se připravovali na příchod našeho miminka, automaticky jsme jí nachystali pokojík a do něj i postýlku, protože máme doma kočky a báli jsme se, aby se něco nestalo. Malá v pokojíku spinkala dobře, neplakala - od narození jsem jí uspávala, přes den jsem byla pořád s ní a povídala a zpívala jí, na procházkách s kočárkem jsem jí často brala k sobě do náruče. Bohužel až v jejím půlroce jsem objevila kouzlo šátku.

Do roka a půl, kdy začalo období vzdoru, jsem jí prakticky neslyšela plakat.

Dokonání našeho souznění nastalo, když jsme jí v necelých dvou letech oddělali bočnici postýlky. Začala sama slézat a chodit v noci spinkat k nám, až se to ustálilo tak, že má tu postýlku trvale u nás ;-) Hodně spí přímo se mnou pod peřinou, někdy mezi mnou a manželem.

Veškeré vývojové věci nechávám zcela na ní, do ničeho jí nenutím, jen jí dávám dostatek "správných" podnětů a nechávám jí vše vyzkoušet. Když sama s něčím začne, podporuju jí. Snažíme se jí minimum věcí zakazovat, jsme přeci parťáci, ne bachaři. Na svůj věk je hodně šikovná a samostatná, když srovnávám s jejími vrstevníky.

Je pořád hodně mazlivá, tulivá, nosivá a já si to moc užívám, protože to nebude trvat věčně a z mé náruče nakonec nadobro vyletí. Zpětně lituji jen doby, kdy jsem jí neměla na spaní u sebe a taky, že jsem nenosila v šátku už dřív.
1 poděkování
iiivvveeettt
8. lis 2014

Přirozenost kontaktního rodičovství

Mnoho toho tu je podobného napsáno, ale i tak přispěji ve zkratce svou zkušeností.
Jako těhotná jsem pořídila kočárek, postýlku do jiného kouta místnosti. Poslouchala rady kamarádek, četla většinou přiblblé články v časopisech, jak nebýt otrokem svého dítěte, kojit pouze po 3 hodinách, nechat dítě spát odděleně, hlavně netahat, zvykne si na to a já budu litovat atd. V první věci jsem měla jasno hned před porodem, chci prožít klidné šestinedělí bez hafo návštěv atd. Povedlo se, i když někteří to prostě nepochopili a z mého života odešli.

Pak nastal den D a já porodila svůj poklad, a ve vteřině, kdy jsem ji zahlídla, se vše otočilo. Už první noc v porodnici spala v posteli se mnou, doma to nebylo a není jinak - postýlka pak sloužila jako "balkónek" a skladiště věcí. Kojím od porodnice kdykoliv dcera chce. Nebylo mi příjemné "půjčování" dcery - tím jsem zase naštvala hroozně lidí, ale tak jsem to cítila, že má být se mnou. Teď (18 měs.) už ji s tatínkem nebo babičkou na pár hodin (max. 3) jednou za čas nechám. :-)

Usínala mi v náručí, spát sama nevydržela. Kočár brala na milost pouze na spaní, tak jsem se dostala k nošení (škoda, že ne dříve), koupila jsem si šátek a dcerce se v kolíbce nelíbilo, tak jsem poslušně čekala do 10. týdne (dle návodu), abych ji mohla nosit ve vertikálu - byla jsem nezkušená a mohla si ušetřit nošení na rukou a to, že doma nic nezvládám, vědět, že nosit ji tak mohu už dávno.

Spoustu věcí už děláme spolu, vše se jí snažím vysvětlit a do čeho mohu (a ona chce) i zapojit. Míchá při vaření, dělá se mnou těsta na koláče, uklízí (po svém ;)). Venku krásně chodí za ručičku (jinak řečeno "poslouchá"), ví, že když ji žádám o podání ručičky, je to z nějakého důvodu. Výchova u nás funguje vysvětlováním a tím, že jdeme příkladem. Je to prostě náš "partner".

Vše, co jsem dělala a dělám, jsem brala jako přirozenost a až o mnoho později se dozvěděla, že se to dnes nazývá kontaktní rodičovství.
Spousta lidí na to vše nahlíží jako na oběť dítěti, dělání otroka atd. Já to beru jako přirozenou součást mého života, takhle to je pro nás dvě nejlepší a to je nejdůležitější. :-)
2 poděkování
monyliny
8. lis 2014

Tak nějak jsem věděla....

Mám dvě děti. Skoro jedenáctiletou dceru a skoro tříletého syna. když se narodila dcera, vůbec jsem neměla ani tucha o nějakém kontaktním rodičovství, ale tak nějak jsem cítila, věděla, že to, že jí mám už od porodnice u sebe v posteli a neustále jsem jí nosila, že dělám správně. Nikdy nezažila pobyt v postýlce, nikdy jsem jí nenechala vyplakat. A dnes je z ní chytrá, zdravě sebevědomá a citlivá osůbka.

U synka jsem dělala to samé a dodnes s námi spí v posteli :-) Až tady na Modrém koníkovi jsem se dostala k literatuře, která mi vlastně všechny mé pocity a mateřské instinkty popsala. Do té doby jsem o kontaktním rodičovství nevěděla, jen jsem ho praktikovala. Prostě jsem věděla ;-)

Do dnes se snažím odolávat "dobrým" radám. Někdy mi to moc nejde, občas se trápím tím, co některé maminky praktikují, ale když se podívám na své děti, tak vím, že jsem dělala a dělám správně. :-)
4 poděkování
kfckuratko
8. lis 2014

KR je absolutně přirozené

Než se narodila dcera, měla jsem docela jasnou představu o její výchově. Bude spát ve své postýlce, nosit ji budu co nejméně atd. V podstatě jsem převzala všechny vzorce, které jsem viděla ve své rodině. Ale hned po porodu mi Anežka ukázala, že tohle opravdu na ni platit nebude. Brečela, když byla sama, a spala jen když mě cítila vedle sebe. Všechno ve mě křičelo, co mám dělat. Takže jsem poslechla, co mi říkala intuice (Anežka spí s námi v posteli, je nošená, jak chce, cizí lidi držím chvíli dál, než si je pořádně prohlédne a sama rozhodne, jestli k nim půjde, nenechávám ji brečet,...). Je to spokojené miminko, a tak jsem spokojená i já. Jen to okolí mi pořád dává rady a moc mě nechápe. Mrzelo mě to, ale postupem času jsem to přestala vnímat a ingnoruji to.
1 poděkování
ange_de_la_morte
8. lis 2014

Naše cesta ke KR

S kontaktním rodičovstvím jsem se seznámila až po porodu, i když od začátku jsem měla docela jasno v některých věcech. Věděla jsem, že tu vždy budu pro své dítě, že ho nikdy nenechám vyplakat, že ho budu kojit podle jeho potřeb. Od začátku byla má péče intuitivní a když jsme kolem 2 měsíců syna objevila KR velmi se mi zalíbil. Náš syn byl jako malý velmi zlaté miminko, prakticky neplakal, po kojení spinkal i 4-5 hodin, od 6-ti týdnů spal v noci i 10 hodin. Od narození spal ve své postýlce na druhé straně ložnice a nevadilo mu to, manžel měl strach ho vzít mezi nás, aby mu neublížil, já jsem v noci nemusela moc vstávat na kojení, tak jsem to taky neřešila.

Změnilo se to asi kolem 6. měsíce, kdy jsem začla bojovat s ubývajícím mlíkem a chtěla jsem v noci co nejčastěji přikládat malého k prsu. Už v naší posteli zůstal a od té doby spal v postýlce asi jen 2x. Nedokážu popsat, jak je krásné mít svého syna v noci u sebe. I já jsem lépe spala - jsem odevždy trošku stresař, a když byl malý v postýlce, stále jsem se budila a kontrolovala, zda nám bliká monitor. :-D

Šátek jsem si pořídila již v těhotenství, poprvé jsem ale syna uvázala až okolo 2-3. měsíce, kdy jsme potřebovali cestovat vlakem a já jsem nechtěla bojovat s kočárkem. Naprosto mně nošení pohltilo a to spokojené spící miminko v šátku taky mluvilo za své. Od té doby jsme nosili často a pořidili jsme i ergo-nosítko, aby mohl nosit manžel, který se šátku dosti bránil. Na společných výletech už nosil jen manžel. :-)

Náš syn má nyní 20 měsíců a vyrostl z něj velmi citlivý a empatický chlapeček. Spolehlivě rozpozná, když někoho něco trápí, a hned se mazlí a pusinkuje. Když večer usíná, častokrát nyní hladí on mně. Když se probudí, dá nám pusinku a hladí nás, dokud neotevřeme oči. Jsem přesvědčena, že jsou to stopy přirozeného kontaktního rodičovství.

A co bych udělala jinak? Kdybych znala kontaktní rodičovství dříve, spal by s námi syn v posteli již od narození, a možná bychom i úspěšněji kojili (syn se bohužel po dlouhých bojích s nedostatkem mlíka sám odstavil v 9 měsících, kdy já jsem velmi brzy přišla o mlíko úplně). Nebála bych se uvázat do šátku novorozence klidně hned po návratu z porodnice a rozhodně by mně dnes již tolik nerozhodily řeči "cvičitelů dětí".
1 poděkování
marecekavendulka
8. lis 2014

KR u nás

Již při narození svého prvního dítěte jsem byla přesvědčená, že v postýlce bude spát jen za předpokladu, že sám bude chtít, a že ho nikdy nenechám plakat "aby měl zdravé plíce". Náš syn měl vlastně vše, co potřeboval - nejen jídlo a pití, ale hlavně neustálé objetí, mazlení. Vydrželo mu to dodnes - chválabohu. Nyní je mu 5 let a troufám si říct, že jsme tenkrát nepochybili.

Nedávno se nám narodila Vendulka. Postýlku využila asi 2 krát, sama nevím, co mě to tenkrát napadlo. :-D Poznám, z jakého důvodu zapláče. Také ji nosím v manduce, aby měla taky trochu rozhled. ;-)

Vím, že kontaktní rodičovství není jen o společném spaní a nošení v nosítku nebo šátku, je to i o respektu vůči dítěti. My svoje děti respektujeme. Ano, musí poslouchat (ten starší), ale děti jsou především zrcadlem nás rodičů. A podle toho, jak se chováme my, tak se chovají i ony.
1 poděkování
svoba
3. lis 2014

Syn byl nedopečený

Můj první syn se narodil o měsíc dříve. Byl zcela v pořádku. Prostě se mu zachtělo dřív na svět. Měla jsem pocit, že ho musím "dopéct". Proto jsem ho od prvního dne doma nosila, pořád chovala, kojila, mazlila, dodnes spíme spolu. Přišlo mi to přirozené. Syn není rozmazlený, je spokojený, sebevědomý, ví, že se může nyní kdykoli přijít pomazlit, ale nezneužívá toho.
1 poděkování
michamicha
21. zář 2013

Změna s příchodem druhého dítěte

Vždycky jsem si říkala, že kontaktní rodičovství asi nebude pro mně. S prvním dítětem jsem ještě byla nezkušená a nechala se ovlivnit okolím a různými "předpotopními" názory. S druhým dítětem už vím, kde jsem dělala chyby a snažím se jich vyvarovat. Víc si to teď všechno užívám - kojení, usínání s miminkem u prsa, nošení v manduce a v šátku, látkování, atd. Jsem teď k oběma dětem taková víc vnímavější. U prvního jsem nepoznala jestli pláče, že se pokakal nebo má hlad nebo ho něco trápí, teď u druhého to najednou "slyším" a vím :-) Sice je ta péče o miminko (obzvlášť se starším sourozencem) náročná a občas už melu z posledního, ale cítím se tak nějak naplněná, že tohle byl ten poslední kousíček, který jsem ve svém životě potřebovala :-)
7 poděkování
bublinda
11. zář 2013

Přirozený přechod ke KR

Můj přechod ke KR byl postupný a přirozený. O KR jsem před porodem nic nevěděla, děti jsem moc ráda neměla a vlastně ani to jak budu vychovávat malého neřešila.
Když se malý narodil byla jsem asi ještě trochu v rozpacích a pobyt v porodnici přetrpěla, možná i proto, že jsem kvůli komplikacím musela jít na císaře měsíc před termínem a měla jsem co dělat abych se s tím zdravotně srovnala). Jediné co jsem věděla bylo, že chci kojit a za tím jsem si šla a z porodnice jsem odcházeli plně kojení.
První měsíc byl vlastně jen kolotoč, malý jen pil a spal a plakal. Po třech týdnech jsme ho vylifrovali do pokojíku a začali zavádět pevný režim.První týden to bylo dobrý, ale pak začal usedavě plakat před spaním. Nemohla jsem ten jeho pláč a nešťastný pohled vydržet a tak jsem ho uspávala v křesle u prsa. Pak už to bylo nepohodlné a tak jsem ho uspávala v posteli a přenášela a během týdne jsem si ho nechávala v posteli celou noc. On byl spokojen a já se docela dobře vyspala, protože malej si velice brzo udělal "samoobsluhu" a já se jen přitočila a spala dál.
Souběžně s tím jsem byla náhodou na kurzech Kiedroňové o nošení a začala jsem malého hodně nosit ( v ruce ne šátku).
Hned jsem viděla změnu, malý výborně usínal, byl klidnější a tolik neplakal.
Pak jsem narazila na katyxq a její názory ( původně jsem jí objevila kvůli jídlu, protože to já řeším hodně). Koupila koncept kontinua a načetla spoustu informací.
Prakticky všechno jsem přijala za své, jen nošení v něčem se u nás neujalo (já nepřišla na chuť šátku a malej ergo nosítku), takže jsem všechno odnosila ručně.

A teď? Malému je rok. Sice se setkávám s posměšky, především pokud se mě někdo zeptá proč dělám to co dělám. Neřeším to, vychovávám malého tak jak to cítím a jak si myslím, že to je nejlepší.
Malý prakticky nebrečí, je štastný, krásně se vyvíjí. Je na něm vidět sebevědomí, které si pěstuje.
KR ( alespoň v mém podání) je dost náročné, malému se věnuji prakticky od rána do večera nepřetržitě. I na úkor domácnosti a asi i manžela, které řeším jen po nocích.
Věřím ale, že se mi to bohatě vrátí :).
5 poděkování
katyxq
11. zář 2013

Změna od těhotné "odkládací" ke KR

Před porodem jsme koupili kočárek a že pak možná koupíme šátek/nosítko. Taky jsme pořídili postýlku a umístili ji na druhý konec místnosti, než máme manželskou postel, nechtěla jsem, aby miminko spalo s námi, nechtěla jsem skákat na každé jeho zamručení, chtěla jsem malou nechávat občas hlídat, vyslat babičky ven s kočárkem. A narodilo se nám miminko s velmi vysokou potřebou fyzického kontaktu, s jasnými názory na spoustu věcí a rozhodnutím je prosazovat ... a tak se Šárka během pár dní přesunula k naší posteli, do naší postele a pořídila jsem v jejích ani 2 měsících (škoda, že tak pozdě) i šátek, byla nehlídatelná kýmkoliv jiným než námi (prvního třičtvrtě roku kromě pár minut u tatínka prakticky jen mnou), když plakala, řešili jsme to (ne vždy jsme to ustála tak, abych na to byla pyšná, ale ty první asi 3 měsíce byly víc než náročné, nakonec se ukázalo, že za některými věcmi už od začátku stála její alergie na bílkovinu kravského mléka, ale do jisté míry to poznamenalo moje chování k ní, na čemž pracuju doteď, aby to bylo v pořádku).

A teď trochu smutním. Šárka se od roka a čtvrt skoro nosit nechce (a mně to chybí), jen občas dáme pár minut v náručí, když je ucapkaná. Poslední asi dva měsíce spí první půlku noci v postýlce, kam ji přesunu po usnutí u prsa, pak se budí častěji, ráda s námi spí a i pro mě je jednodušší ji po kojení nepřendávat do postýlky a nechat ji mít kojicí samoobsluhu, navíc kojení uspává i mě, nevím, kdo v noci usne dřív, jestli já nebo Šárka, nebo možná pomalu vytuhneme zaráz. Přes den někdy spí a někdy ne, pokud usne, tak zatím většinou u prsa, ale čím dál častěji se stává, že usne prostě v sedě v tramvaji nebo v autě v autosedačce - tak prostě vím, že jednou dospěje k tomu, že bude bez kojení usínat pokaždé, večer i během noci.

Už od mala ji necháváme co nejvíc věcí objevovat a vyzkoušet si, naši rodiče jsou z toho často překvapení, že se nebojíme ji některé věci nechat dělat, co jí dovolíme, zakazujeme jen nejnutnější věci (v rámci moderní společnosti to asi jinak nejde), snažíme se k nim pak nabízet "bezpečné" varianty. Šárka je malá průzkumnice, nebojí se lidí, ráda s nimi komunikuje, je empatická. Čím dál víc je samostatné, ale v některých věcech ještě závislá (kojení, společné spaní), v jiných by chtěla sama dělat i to, co jí ještě nejde, i když to zkouší (krájet, oblékat se, obouvat). Ano, první měsíce byly velmi náročné, ty následující taky nebyly úplně snadné (fyzicky a hlavně psychicky, Šárka se nespokojí jen tak s něčím, což ale není negativní vlastnost, prostě je, jaká je, a já nehodlám její povahu změnit, protože je skvělá x-), i když náročná) - ale vyplatilo se :-).
17 poděkování
rzymani
10. čer 2013

KR u nás v praxi v ohledu dvou let

Až zpětně jsem si uvědomila, že způsob přístupu k mé dceři jede vlastně na principech kontaktního rodičovství. Mnoho maminek v poslední době váhá, jestli to je ta správná cesta, kterou se daly.
Já jsem neměla příklad, jak by to mělo být jinak, než tak, jak je mi to přirozené. Mateřská centra mě děsí, se sousedkou jsem se začala stýkat až Elince byl rok a půl. A máma mi do toho nekecala. Tedy pro mě největší ocenění bylo, když mi řekla, že mám svatou trpělivost, že dceru nenechám plakat, věnuju se jí na 1000%, že to ona neuměla a nedokázala by to. To byl ten impulz, že to, co dělám, je to nejlepší a nemám se nechat zvyklat.

A nejlíp je to teď vidět s odstupem, jak se ty věnované začátky, kdy jsem málem vypustila duši (no, tak duši ne, ale oko ), prostě POZITIVNĚ vrací.
Dcera je poslušná (je to divné říkat o vlastním dítěti, ale když je potřeba /otázka je, co je potřeba/ tak poslechne na poprvé, bez vzteku), rozdělí se, nemá problém se vzdálit, vrací lásku tak, jak ji dostávala.
U nás se snad ani nebrečí, jo občas se vztekne, hlavně s manželem - ten žije ve světě zákazů a příkazů (aneb odráží na ní problémy v práci) a nechápe, že se fakt nebojím jí nechat zamíchat věci v pánvičce, že ví, že kde a jak to pálí a jak to má udělat, aby si nic neudělala.
Hodně mi pomáhalo v začátcích dceřina objevování "našeho" světa uvědomit si, jestli bude velký problém jí to nechat udělat, nebo nenechat. Že s malou pomocí budeme spokojené obě dvě, spíš než když jí to nenechám udělat.

On ten "náš" způsob "výchovy" prostě funguje. Není to jen zrovna cool zaležitost, on má opravdu svá pozitiva, která akorát většina lidí ještě nepochopila, že to musí vidět v širším kontextu a větším časovém rozpětí.
Neberu to tak, že bych se obětovala dítěti (ačkoliv mnoho lidí na to takto nahlíží :-|), ale vždy jsem jela podle toho, co bude pro mě a dceru nejpohodlnější. A co je větší pohoda, než když je dítě spokojené? :-)

Když byla malá (cca do roka), tak jsem si říkala, že to moc vidět není, ale nedošlo mi, že v 90% času je dcera usměvavá, v dobré náladě.
Teď, když je mi "partnerem", tak se to dá zhodnotit, zpětně se ohlídnout, že dělám dobře a dělat tak budu dál i u dalších dětí, jen to bude vyšší level "uspokojit" dětí více....:-)
20 poděkování