Toto je rozdíl mezi prací v kojeneckém ústavu a přechodným pěstounstvím

Někdy v noci, když malou krmím, si představuji, jaké to bude, až budoucí rodiče zazvoní u vrátek a já jim malou předám a řeknu: "Tak to je ta Vaše holčička", moc se na to těším.

Do péče pěstounů na přechodnou dobu se dostávají děti z různých důvodů - například je máma opustí v porodnici nebo jsou rodičům děti odebrány z důvodu nedostatečné péče, někdy hůř - z důvodu týrání.

Každý příběh je jiný a vždy je vážný důvod pro to odebrat dítě z rodiny. A vždy je tou nejlepší variantou umístit takové dítě k „hodné tetě“, u které může dítě dobu, než úřady jeho situaci vyřeší, přečkat v její láskyplné péči. U této tety pěstounky můžou totiž děti zůstat pouze rok od rozhodnutí soudu, a proto úřady pracují na plné obrátky, aby jejich situaci v tomto termínu vyřešily.

Kam tedy odchází po zmíněném roce děti od těchto pěstounů? Variant je hned několik – buď dojde k sanaci biologické rodiny a dítě se do nových vhodnějších podmínek může vrátit nebo je mu nalezena náhradní rodina ve formě dlouhodobých pěstounů nebo osvojitelů. V případě nejhorším (děje se naštěstí ojediněle) odchází dítě do kojeneckého ústavu nebo dětského domova.

Kdo jsou tyto „hodné tety“? Co je vede k tomu dělat tuto velmi náročnou práci, kde víte, že dítě, o které pečujete, za několik dní, týdnů, měsíců předáte do jiné rodiny? O svůj příběh se podělila jedna z nich.

V kojeneckém ústavu

„Původní profesí jsem dětská sestra, pracovala jsem v nemocnici na dětském oddělení, v domově pro seniory a pak jsem byla s dětmi postupně na mateřské. Po návratu z ní, už se dvěma malými dětmi, třísměnný provoz nebyl možný. Takže se mi pak podařilo najít práci v kojeneckém ústavu na oddělení batolat.“

„Už první návštěva v ústavu byla šok. Já přišla z domova pro seniory a tady bylo stejné ticho. Když jsem hledala vrchní sestru, procházela jsem chodbou, kde byly otevřené dveře do pokojů. Ty děti jen zvedaly hlavičky - Jdeš ke mně? Ne? -  tak buch, položit. Někde vrzala postýlka, jak její obyvatel hospitalizoval (uklidňoval se stereotypním houpáním).“

„Upřímně. Byla to moje noční můra, je to už delší čas a tak věřím, že dnes je tam lépe ... Ale tehdy bylo na oddělení čtrnáct dětí a dvě sestry, na noc byla pouze jedna. Děti byly věčně poštípané, pokousané, nikdo neměl nic svého a stále pláč. Na povel se jí, na povel se spí.“

„Kojenecký ústav je zdravotnické zařízení. Já zažila sestry na hlavní budově pouze v uniformách, každodenní vizity, každodenní měření teploty v zadečku (mluvíme pozor o zdravých dětech)! Děti, které nechodily, se nedostaly ven. Pouze je vyvezly na terasu v kočárku. Sestry tam za mě nechodily. Když dítě plakalo, takříkajíc nemělo nárok. Že by si třeba stáhlo čepičku do obličeje? Že mu vypadl dudlík? Že by potřebovalo pohoupat?  -Nezájem.“

„Na oddělení miminek, kam jsem se dostala, jen když jsem tam třeba něco nesla, mě děsila ta apatie v jejich očičkách a jejich kývání v postýlkách. Nedávný dokument „V nejlepším zájmu dítěte“ mi mnohé připomněl.“

Práce v kojeneckém ústavu byla pro pěstounku velkou emocionální zátěží, proto se rozhodla po třech letech hledat práci jinde.

V Klokánku

 „Od jedné kolegyně jsem tehdy slyšela, že existuje nějaký Klokánek, ale ona sama nevěděla přesně, co to je. Já se tedy rozhodla jeden navštívit a asi osud tomu chtěl, že jsem se trefila zrovna do dne, kdy tam paní Vodičková dělala nábor nových tet.“

„Když jsem jí řekla, kde pracuji, hned mě zpovídala, vzala mě také na prohlídku do jednoho bytu. Mě na té schůzce Klokánek okouzlil a chtěla jsem tam pracovat.“ 

„Za jedenáct let jsem vyzkoušela hned několik profesí a pracovala ve třech Klokáncích. Zažila jsem tam mnoho hezkých věcí a také mnohá rozčarování.“

„Klokánek znamená byt a v něm se střídají dvě tety. Tzn. ženy, které jsou zvyklé se každá starat nějak o domácnost, nějak vařit, uklízet a každá si myslí, že její styl je ten nejlepší. A teď si musí sednout, to přinášelo tolik hádek, neshod a problémů, to neznalý věci nepochopí.“

„Já si tet v Klokánku dodnes velmi vážím, ono starat se o čtyři děti různého věku a k tomu mít stále navařeno, naklizeno, nevědět, kdy za dveřmi zazvoní vedení s návštěvou. Nebo naopak být každou chvíli vyzývána ať upeču, připravím pohoštění pro nějakou návštěvu, opravdu není legrace.“

„Byla jsem tam devět let šťastná, ale poslední dva roky mě ubíjely - časté konflikty, odchody lidí... Ve srovnání s kojeneckým ústavem, mají děti v Klokánku své pokojíčky se svými věcmi, miminka jsou více opečovávána – model se víc blíží, bohužel ale opravdu jen blíží, rodině.“

„Kromě toho pracuje v Klokánku i vedení, sociální pracovnice, psycholog a další zaměstnanci, takže zůstává jakýsi punc ústavního zařízení, který zejména starší děti velmi vnímají.“

Pěstounkou na přechodnou dobu?

 „O pěstounství na přechodnou dobu jsem opakovaně slyšela na schůzích v Klokánku. Hledala jsem si tedy informace na internetu a četla rozhovory s lidmi, kteří se této práci už věnovali. Nakonec jsem s kamarádkou absolvovala jednodenní školení na toto téma.“

„Školení mě moc zaujalo, ale ještě rok jsem o té práci jen přemýšlela. Po roce uvažování, spoustě debat s manželem a dcerou jsem navštívila OSPOD (orgán sociálně-právní ochrany dětí neboli "sociálka", pozn. redakce) , vyplnila potřebné dokumenty, absolvovala 72 hodin povinných školení a od konce roku 2014 i já pěstuji.“

Zde je asi nutno doplnit, že pěstounka pečuje o přijaté dítě 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. V případě nemoci ji musí zastoupit rodina. Bez pomoci rodin se ale pěstounka neobejde ani jindy. Pro další členy domácnosti jde tedy také o zásadní rozhodnutí. Hlavně pro děti, které v rodině jsou. Musí dobře chápat, že dítko, které rodina na přechodnou dobu přijímá, není jeho nový sourozenec a že jednou a možná brzy z rodiny zase odejde.

První miminko a první předání

„Byla jsem schválena pro přijetí dítěte jakéhokoliv etnika ve věkovém rozmezí 3-7 let. V závorce bylo také uvedeno, že mohu přijmout i dítě menší – už od narození.“

„Proto mě trochu překvapilo, když pár dní po schválení zazvonil telefon s tím, že na mě čeká v porodnici miminko k vyzvednutí ihned druhý den. Naštěstí mi nakonec dali dva dny a já rychle sháněla, nakupovala, prala, zkrátka zařizovala všechny potřebné věci pro miminko.“

„Byl náš první a pobyl dlouho, takže je asi navždy zapsán v našem srdci. Možná i proto, že byl opravdu vypiplaný. Začátek byl totiž dost náročný, matka narkomanka, kuřačka, nesledované těhotenství. První dva měsíce jsme ho pořád jen nosili a až do konce pobytu u nás se v noci několikrát budil. Ale jinak byl krásný, věčně smějící, šikovný po všech stránkách.“

„Předat děťátko je těžké, záleží hodně na tom, jak dlouho u nás bylo a také kam ho předáváme. Předávat do milující náruče je určitě snazší, než třeba vracet do biorodiny, kde víte, že to moc dobré není.“

„Moje první předávání bylo hezké, i když byl malý u nás sedmnáct měsíců, tak se povedlo ho hezky navázat. Nová rodina je moc fajn, chovají spoustu zvířat a myslím, že pro dítě je krásné žít se zvířátky. Také má dnes malý jen o rok starší sestřičku, která nám s předáváním hodně pomohla. Dodneška se navštěvujeme, voláme si a píšeme.“

Další děti

„Druhé předání bylo zpět do biologické rodiny a bylo také moc fajn. Ta holčička byla určitě chtěná, její maminka nekouřila, nebrala drogy a jen souhrou špatných náhod nemohli být od začátku všichni spolu. Miminko bylo strašně hodné, prospinkalo šestinedělí, téměř neplakalo, velmi brzy se na nás smálo. Rodičům jsem moc fandila, měla jsem z nich radost, jak se snažili. Dodnes jsme v kontaktu přes sociální síť.“

„Třetí příběh se teprve píše, někdy v noci, když malou krmím, si představuji, jaké to bude, až budoucí rodiče zazvoní u vrátek a já jim malou předám a řeknu: 'Tak to je ta Vaše holčička', moc se na to těším … “

Až do důchodu?

„Jak dlouho vydržím tuto práci dělat, v tento moment netuším. Šla jsem do ní s tím, že to bude až do důchodu, ale nevím. Možná kdyby se zadařilo a děti se trochu prostřídaly, myšleno větší - menší. Jet v režimu miminek, pořád v noci vstávat na krmení a další věci s tím spojené, považuji na tom všem za to nejnáročnější.“

„Ale je to jedna z nejkrásnějších prací na světě, často říkám, že nás ocení až další generace, protože jsem přesvědčená, že tyto děti od narození milované budou jiné než ty, co musely projít ústavní výchovou. Budou vymazlené, budou umět mít rádi, nebudou tolik střídat partnery a své děti nebudou odkládat do zařízení. Zkrátka budou moct žít normální plnohodnotný život, a to je nejvíc!“

Autorka článku: wrtulka