Bylo 9.9.2013. Koník hlásil tři nuly a já měla termín porodu. Nic se nedělo. Od rána mi bylo skvěle, udělala jsem lívance, něco jsem doma poklidila, prostě normální den. Večer jsem ulehla do postele s noťasem na klíně a puštěnou televizí jako téměř každý večer. Honza jel ke kamarádovi slavit jeho narozeniny. Shodli jsme se na tom, že dneska se určitě nic dít nebude a kdyby, bude na telefonu.
Na Facebooku jsem si se švagrovou a známou psala a stěžovala si, jak to čekání je hrozný, že budu určitě minimálně do října těhotná atd. Byla jsem už fakt naštvaná, to břicho mě otravovalo, připadala jsem si už hrozně. Najednou jsem vstala na záchod a ucítila jsem to mnohým matkám tolik známé "lupnutí" a už to ze mě teklo jak z kohoutku. Začala jsem chvilku přešlapovat, pak jsem se strašně smála a letěla do sprchy. Umyla jsem si vlasy (to abych byla u porodu krásná 😀 ) a zavolala Honzovi, ať přijede. Mezi tím s ručníkem mezi nohama jsem celá nervózní lítala po bytě a dobalovala tašku. Honza tu byl asi za pět minut, přivezl ho z oslavy kamarád s tím, že nás hodí do porodnice, nedá se tam moc parkovat. No a tak jsme vyrazili.
Na příjmu jsme byli něco málo před desátou večer. Natočili mi monitor, prohlédli - byla jsem na dva prsty, ale čípek ještě 1,5 cm ☹. K mému smutku poslali Honzu domů a mě na předpokoj, kde mi bylo doporučeno spát a HLAVNĚ nepočítat intervaly mezi kontrakcemi, prý budou tak po půl hodině, po dvaceti minutách, nepravidelný....ale ať se tím nerozrušuju. Tak jsem zalehla, poslala známým smsky že už to přichází a najednou první kontrakce, která mě teda hodně překvapila svou silou. Za chvíli další...a další..Nedalo mi to a začla jsem počítat intervaly, protože tohle rozhodně nebylo víc než pět minut. No abych to zkrátila, od jedenácti do jedné jsem prodýchávala na pokoji jak pejsek jednu kontra za druhou, byly po 5, po 3, po 2 minutách a bolely jak to prase. Sprcha a hopsání na balónu vůbec nepomáhalo. Jediný, jak jsem mohla být bylo s pokrčenými koleny v předklonu drtíce jednou rukou madlo u postele a druhou rukou polštář.
Šla jsem na chodbu pro pomoc a sestra když mě viděla tak mě hnala hned na kozu, že na to mrknem. Sláva, byla jsem na 4 prsty a sestra prohlásila, že můžem jít na přípravu. Ta hodina v koupelně byla jak zlej sen....kombinace vyprazdňování se po klystýru a každý dvě minuty silná kontrakce je málem stála umyvadlo, který jsem div nevyrvala ze zdi 😀
Pak už mě nahnali na porodní box, odkud jsem zavolala Honzovi, ať dorazí. Bylo něco kolem čtvrté ráno. Mezitím že mi bodnou epidurál. No to byla taky lahoda. Pan anesteziolog může být rád, že má ještě všechny zuby. Jeho slova "to prostě musíte nějak vydržet" když jsem hlásila, že přichází kontrakce, tak aby mi neprobodl páteř, mě doháněla k šílenství. Píchal mi ho nadvakrát, bolelo to jako prase, ale ta úleva, co přišla za odměnu, byla slastná jak oáza na poušti 😀 V tom přijel Honza a já byla vysmátá jak lečo, skoro nic mě nebolelo, bylo to fajn. Teď jsem moc ráda, že přišel v tuhle chvíli a neviděl to, co se se mnou dělo před tím. Dvě hodinky pod drogama rovnalo se dva prsty zadarmo. Super. Pak jsem dostala další dávku, ale najednou se nějak zastavily kontrakce, tak jsem dostala oxytocin a to se teprve rozjela paráda.
Kontrakce začaly být zase dost silný, ale už to bylo úplně jiný než na začátku. Tentokrát to byl už ten správnej tlak na pánev a konečník, myslela jsem, že mě to tam dole prostě roztrhá. Pan doktor mi pak ještě trochu prošťoural vak blan, aby to pořádně ruplo, a odtekl ten zbytek vody a miminko mohlo pořádně až dolů a ručně mi odhrnul branku. Se slzami v očích jsem ho prosila, ať už toho nechá, přišlo mi, že má tu ruku snad až u mě v krku 😀. No a najednou říká, že při další kontrakci mám tlačit. Cože??? Jako takhle najednou? No tak teda jo! V tu ránu se kolem mě začalo hemžit spoustu lidí, přinesly světlo a různý věci, celý se to tam hemžilo a ten box se najednou změnil k nepoznání. Začala jsem tedy tlačit. Prý nechte tu kontrakci rozjet a pak začněte tlačit jako na velkou....no jenže já jí dycky nechala rozjet asi až moc a pak tlačila když kontra už odeznívala. Sakra, všehno špatně, nešlo mi to.. Aspoň mi to tak připadalo, ale všichni mě povzbuzovali, že je to supr. K mému udivení, jak miminko postupovalo níž a níž, tak nebyla mezi kontrakcemi vůbec žádná úleva! Spodek jsem měla na prasknutí a myslela jsem, že to prostě nedám. Navíc jsem jim tam začala z toho tlačení omdlívat, tak mi dali kyslík. Pořád jsem říkala "já omdlívám, co mám dělat???!!" 😀
Po nekonečně dlouhé době (asi 10 minut) doktor zvolal, že už vidí hlavičku. A za chvilku zvolal, že zase zalezla. Ha ha, já to moc dobře cítila. V tu chvíli jsem to fakt už chtěla zabalit, to není fér. Člověk se tu tak dře a ona ta hlava zase zaleze. No tak znovu. Zatlačila jsem z plných sil, pak bez přestávky ještě jednou, ucítila jsem šmik a hlavička byla venku. "A teď ramínka maminko! Naposledy!" Naposledy, tak jo...nádech a de se na to. Přes strašnou bolest, která mi velela zatlačit to dítko radši zpátky, zabalit to tam a říct všem že na to kašlu a du domu, tak jsem zatlačila......
Přesně v 9:20, 10.9.2013 jsem přes hvězdičky a mžitky ped očima uviděla upatlanou modrou šišatou hlavičku, někdě pod ní skrčený fialový tělíčko a Honzu jak má slzy na krajíčku. Myslela jsem, že tímhle okamžikem všechna bolest zmizí...bohužel se tak nestalo a já byla v tu chvíli šťastná, že mi toho uzlíčka nedali hned a šli ho nejdřív s Honzou změřit, zvážit, ošetřit a takový ty věci. Mezi tím jsem porodila placentu (ta byla teda mega obří) a začalo se šít. Za chvilku utichl pláč a přišel Honza s modrym uzlíčkem plnym toho našeho miminka. Všude jsem slyšla jen slova údivu a obdivu "Je to pořádný kus, chlapeček 4100 g a 53 cm, máte krásné zdravé miminko!" Položili mi ho do náruče a s Honzou jsme si užívali první chvilky ve třech. Bylo to nádherný, i když ve svých představách jsem si myslela, že se budu cítit úplně jinak. Myslela jsem, že bolest najednou pomine v záplavě těch nových krásných pocitů. Ale nějak ne a ne se tenhle pocit dostavit. Do teď, když na to myslím, je mi to hrozně líto a mám slzy v očích. Jednak z toho hroznýho zážitku, na který asi jen tak nezapomenu a jednak z toho, že jsem necítila hned od začátku to, co jsem měla v představách....
Ale pak to přišlo. Když mi bylo trochu lépe a Vojtu mi přivezli na pokoj, ucítila jsem najednou ten správný pocit. Neskutečný štěstí a záplavu lásky, že mě to málem porazilo. A od té doby se to každým dnem, každou minutou jenom stupňuje a už asi nikdy nepřestane...!
Na závěr bych chtěla říct, že jsem rodila u Apolináře a můžu tuto porodnici všem jenom doporučit. Všechen personál, od uklízeček po doktory, prostě všichni byli skvělí. Nikdo tam nebyl nepříjemný a všichni měli pochopení (jen ten anesteziolog to přehnal, ale on to tak nemyslel, chlap no 😀 ) Takže v tomto směru paráda.
A ještě na úúúúplný závěr - můj manžel mi po porodu vyznal lásku tak krásným způsobem. Řekl mi, že si nikdy nedovedl představit, jaký to pro něj bude nádherný zážitek, že já budu tak statečná a skvělá a že si mě teď strašně váží. A to viděl opravdu všechno. Měnil pode mnou ty podložky, viděl, jak mě doktor šije. A vůbec ho to nijak neodradilo. Naopak, už se nemůže dočkat, až bude po šestinedělí ;)
Děkuji za přečtení článku 🙂
Krasne napsane, brecim jak zelva 🙂 koukam, ze se vsichni pred porodem kraslime - ty vlasy, ja davala makeup 😀 a s tim borcenim koupeln, jsem si uplne vzpomnela na sebe. Ta hodina v koupelne byla strasna 🙂 a s tim, ze se nedostavil hned poporodu ten pocit, co si cekala. Z toho si nic nedelej, kazda jsme jina, nekomu to naskoci hned, nekomu o chvilku dele 🙂