Dneska se vyloženě dařilo... Chystala jsem se na španělské ptáčky, ale kuchyňský provázek jsem nikde v obchodě neobjevila, tak jsem to změnila na hovězí plátky. Jak jsem to ochutnávala, divila jsem se, proč tam Vaněk cpe protlak, když to je pak takový kyselý a až při zjištění, že voda na rýži je taky kyselá, mi došlo, že to, co považuji za sůl, je kyselina citronová (muž si to nasypal do takové hezké mističky 🙄). Usoudila jsem, že nejschůdnější řešení je nechat to dovařit (vodu na rýži jsem teda vyměnila) a pustila se mezitím do přípravy koláče. Který jsem těsně před strčením do trouby ochutnala a zjistila, že je slaný . V tomhle případě jsem nebyla zvědavá, jak to dopadne a rovnou to vyškrabala do koše. Co se večeře týče, řídila jsem se pravidlem Julie Child: "nikdy se za jídlo neomlouvejte, i kdyby bylo sebehorší" (tím se teda snažím řídit obecně - sice mi to dává zabrat, protože jsem přesně ten typ, co má potřebu lidem vysvětlovat, že tohle mělo být víc okořeněné a tamto jsem tam měla nechat kratší/delší dobu, ale snažím se...) a rodině to suverénně naservírovala připravená si to obhájit jako českou specialitu. Něco jako znojemská podle Babici - když nemáte okurky, nasypte tam kyselinu citronovou 😀 Nicméně nebylo třeba, muž i děti všechno snědli, muž vyjedl i zbylou omáčku z hrnce (na talíře jsem s ní radši úplně nehýřila) a pes po nás veškeré nádobí dočistil a taky si nestěžoval.
#manžasičvachtal, #pessičvachtal, #čvachtalyvšechnyděti
PS: A teď mi řekněte, v kterém jiném textu najdete zároveň inspiraci Vaňkem, Babicou a Julií Child 😀