Malování je umění. To je jasný. Ne každý, kdo maluje je umělec. Jaké může mít ale malování benefity pro dítě a jaké pro maminku?

Rozvoj talentu a dovedností

Už od útlého věku děti odhalují své zájmy, talenty a zručnosti. Malování zaujme okamžitě většinu dětí. Barvičky, možnost upatlat se od hlavy k patě bez postihu a dokonce pod záštitou rodičů… Některé děti se v malování najdou, jiné zase ne. Je to tak úplně stejně jako s další spoustou aktivit, které od narození deti vykonávají.

Většinou, hlavně ty menší děti vyžadují u malování naši asistenci a tím, že jim malujeme, pojmenováváme tvary, barvy a obrazy jim, možná úplné nevědomky, vytváříme prostor pro vzdělávání. Navíc, malují-li si samy, zvelebudí dovednost koordinace očí a rukou. Navíc trénují i jemnou a hrubou motoriku. Kreativní činnosti dokonce napomáhají vývoji mozku a přepojují obě mozkové hemisféry.

Dej mi barvičky a já ti řeknu, jak se cítím

Malování podporuje kreativitu a otevřenou mysl. Děti, které malují přistupují k životním situacím kreativně a malováním se učí vyjádřovat své emoce poklidněji ale ve větší hloubce. Díky kreativní aktivitě se rozvíjí i jejich kritické myšlení. Dokonce malování napomáhá už v dětství odbourávat stres a může působit terapeuticky pro děti, které prožívají emoční bouřku, strach, smutek anebo zažily šok.

 O tom co vidí a co nevidí dítě v prvním roku života a proč raději než na hračby kouká na obraz na zdi.

Třicet týdnů. To je čas, který potřebuje lidské oko k tomu, aby bylo kompletně vyvinutým orgánem. Za tuto dobu dosáhne svého vrcholu jeho vnitroděložní vývoj. Po narození ale oči novorozeňátka potřebují nějaký čas na to, aby si zvykla na světlo a vnímání světa kolem sebe zrakem. I to je jeden z důvodů, proč novorozeňátka většinu času spí. Prostě se adaptují. Není výjimečný, že miminkům očka "ujíždějí". Může tomu tak být až do půl roku.

Tma a světlo

V prvních týdnech rozeznávají miminka pouze světlo a tmu. První tři týdny rozeznávají obrysy předmětů a barvy a tvary jen v náznacích. 

Později vidí ostře pouze 25cm od kořene svého nosu. Není to ale náhoda. Je to přiblížná vzdálenost matky u chování a kojení. Příroda to prostě vymyslela geniálně!

Spomínám si, jak naše Káťa milovala moje červené pyžamo. Není divu, když právě v tomhle období mají děti "býčí instinkt" a zaujímá je především červená a oranžová barva. 

Až jednoho dne TO přišlo!

Já a PEPCO

Když jsem čekala svoje první miminko, zcela náhodou jsem zabloudila do jedné z brněnských prodejen PEPCO. Zrovna jsme zařizovali pokojíček pro naši princeznu a v záplavě bytových doplňků jsem byla klidně ochotná utonout. Když jsem pak po vstupu do prodejny zjistila, že dekorace jsou jen třešničkou na dortu s korpusem z hraček a polevou z dětského oblečení, můj manžel mě musel z prodejny dostávat násilím. A ty ceny!!! No, asi Vám nemusím dvakrát říkat, že to byla láska na první pohled! Od toho dne jsem tam byla vařená- pečená. A pak mi otevřeli prodejnu přímo naproti domu! No to byla rána pod pas, jelikož jsem tam MUSELA vklouznout pokaždé, když jsem šla okolo, a když už nic jiného, koupit aspoň pytlíky na bobky. Tak prostě, když musíš, tak musíš.

Já a ambasadorka

Nebude proto asi pro nikoho překvapením, že když se objevila na Koníku možnost dělat ambasadorku pro PEPCO, ani vteřinu jsem neváhala. Dokonce přišla v momentě, kdy jsem pociťovala šílenou potřebu se nějakým způsobem realizovat, jelikož s mlékem mi pomalu odplouvaly i mozkové buňky. :D Vždy jsem byla akční (někdo by řekl až přemotivovaná), měla jsem ráda kolem sebe lidi, ruch, a měla jsem šílenou potřebu “něco dělat”. S příchodem dětí se sice nic z toho nezměnilo, ale tak nějak k tomu nebyl prostor.

Nevím, kolik z vás věří v to, že si vše do života jsme schopni přitáhnout, ale já rozhodně. Jak jinak bych si měla vysvětlit fakt, že tato nabídka přišla v čase, kdy jsem denně sledovala novinky na Koníku, jestli se tam náhodou něco pro mě neobjeví? A najednou… tamtadadá!!! Dnešním dnem počínaje už nejsem jenom maminka, která brouzdá po Modrém koníku a hledá inspiraci a rady. Ode dneška jsem #ambasadorka. A že jsem to vzala vážně! Chci reprezentovat a nedělat ostudu, proto jsem se rozhodla dokonce i pro zvelebení svých vědomostí z českého jazyka a tak mám vždy u sebe moji, pro teď, dobrou kamarádku mluvnici českého jazyka. :D

Hapči… A je to tady… hapči… pylová… hapči… sezóna… hapčííííí!!!! Znáte to? Já někdy nejsem schopná říct jednu souvislou větu, aniž bych si u toho málem nevykýchala oči z důlků. Je to vážně šílený. Bylo období, kdy se mi povedlo alergické rýmy zbavit, a to potom, co jsem půl roku žila u moře, denně ho “inhalovala” cestou do školy a až do konce října jsem se v něm koupala. To byly lázně!!! Žádná alergie, ekzém… na několik let jsem měla klid. Pak ale přišlo těhotenství, hormony se zbláznily a je to tady zas. A abych se zbytečně nenudila, tak ve velkém- rýma celý léto hraničící s astmatem a ekzémy, že bych si nejraději zeškrábala kůži.

Po druhém porodu se to ještě zhoršilo a proto jsem neváhala, a když jsem na Modrém Koníku viděla možnost testovat mořskou vodu (která mi tenkrát tak pomohla) a dokonce upravenou speciálné pro alergiky, neváhala jsem. Stérimar nabízí širokou škálu roztoků mořské vody a dřív jsme vyzkoušeli už jeho verzi Baby, dále variantu na opakující se záněty dutin obohacenou o měď i tu “obyčejnou” na denní hygienu. Proto jsem předpokládala, že Stérimar Mn pro alergiky bude trefa do černého a jakási istota.

Naše testování

Po rozbalení balíčku jsme se okamžitě vrhli na testování. Jelikož já i moje malá opice máme, hlavně v podvečer a v noci, oteklé dutiny, těžko se nám dýchá, denně použijeme několik balíčků kapesníčků a jednoduše řečeno, trpíme, tak jsme se na Stérimar Mn vysloveně těšily.

Taky moje tříletá breberka měla ze Stérimaru Mn téměř mystický zážitek, protože potom, co sem ji dvacet minut honila, pak uklidňovala, když řvala na celý dům, že ona nechce, protože to bude bolet a nakonec se mi povedlo šplíchnout ji do nosu (dokonce do obou dírek) se vyjádřila: “Maminko, to bylo prima, už nemám šušeň.”
Další den dokonce hlásila: “Dám si vodičku do nosu. Ale SAMA!” Nicméně, jelikož jsme měly ten den “meeting” u paní doktorky, doporučila nám vysadit vše do nosu, abychom zjistili, jestli Káťa trpí skutečně alergií, zůstalo testování pouze na mně.

O to větší bylo moje překvapení, když lahvička hlásila svoje limity už 10. den testování. Popravdě, tak nějak jsem tušila, že to přijde, jelikož zrovna den před “koncem” jsem se rozhodla udělat efektní video, jak z dávkovače stříká roztok a přestože jsem trysku směřovala na plafon, zasáhla jsem svoji polovičku do obličeje. Překvapeni jsme byli oba. Tak jsem zjistila, že efekt velkých dávek, bohužel, asi není záměrem výrobce, ale důsledkem dírky, která byla na dávkovači a tak roztok stříkal ve velkým množství a do všech stran.

Dříve nebo později se s ním setká každá maminka. MMR- obávána, proklínána, zatracována. Vakcína, která má naše nejmenší chránit před trojicí nemocí - spalničky, zarděnky a příušnice.

Žijeme v době, kdy jsou nám informace až nebezpečně dostupné, a proto, když maminka, ať už ze zvědavosti anebo v touze být důkladně informována, zadá do internetového vyhledávače heslo "MMR", zahltí ji nespočet různorodých a protichůdných informací, kterých výsledkem je často vyděšená a zmatená rodička, která si není jistá, jaký postoj vůči zmíněnému očkování zaujmout.

Já sama, přiznávám, jsem byla hodně zmatená. Nebyla jsem schopná se rozhodnout kdy a jestli moje dítě má tohle očkování podstoupit. Nicméně, strašák, který číhal téměř z každé internetové diskuse na toto téma mě přinutil očkování odkládat. Odklad jsem plánovala do druhých narozenín. Nakonec jsem odvahu nenabrala až dodnes. Dnes je Katce přesně 31 měsíců. Na mně svítí na počítadle termínu 42 dní do porodu a to je čas rozhodnout se. Píchnout či nepíchnout. 
Samozřejmě, v snaze být informována jsem se dostala k informaci, že deti těhotných maminek se očkovat nemají, protože hrozí riziko nákazy virusem z živé vakcíny některou z nemocí, proti kterým bylo dítko očkováno, ale nejpozději za 12 měsíců bude Katka nastupovat do školky, kde je, jako všude ve státních předškolních zařízeních, dodržení očkovacího kalendáře jednou z podmínek přijetí. Nebude tedy stejné riziko nákazy platit i pro moje bezbranné miminko, které ještě v  tu dobu očkováno nebude? Nebude to pro něj představovat daleko větší nebezpečí? Rozhodnutí bylo v tento moment už v podstatě jasný... Očkovat budeme a bude to dnes! V bříšku tomu prckovi hrozí daleko menší nebezpečí než v tomhle velkém světě a jelikož jsem já sama očkována, budu doufat, že moje tělo se s oslabeným virem, který by se mohl z čerstvě zaočkovanýho tělíčka dostat, efektivně popere.

A proč vlastně tento článek? Na internetu se píše hodně. Nicméně, většinou se setkávám s těmi špatnými zušenostmi. S články o nepříznivých účincích, febrilních křečech, změnách osobnosti, autismu a několika desítkách dalších katastrof spojených s očkováním proti MMR. Nicméně, rozhodla jsem se popsat tady průběh nějbližších 14 dnů- intervalu, kdy by se podle nejčastějších informací měly nežádoucí účinky vakcinace projevit. V tento moment netuším, jestli zrovna můj příběh bude mít šťastný konec anebo jen přispěji k řadě odstrašujících případů, kdy vakcína poškodila, ať už dočasně anebo trvale do té doby zdravé dítko. Nicméně, chtěla bych takto přispět úpřimnou výpovědí k tomuto tématu a třeba maminkám, které mají strach anebo váhají jestli očkovat nebo ne, usnadnit tuto volbu.

Den 1.
Máme to za sebou. Já, jakožto "poškozená" (tak těhotným říká náš soused) jsem v důsledku hormonálních výkyvů probrečela celý dopoledne vyděšená představou, že tu moji malou panenku budou píchat. A co je horší, vyděšená příběhy, jako po absolvování očkování děti už nikdy nebyly jako dřív. Ale v poledne jsme vyrazily a po důkladné vyšetření, jestli nebojuje tělíčko s nějakou nemocí, jí to prostě píchly. Malinko zakňučela a bylo po tom. Přišla včelka a moje usmívavá hlčička se zas (a vlastně pořád) usmívala. Žádný slzy, žádný křik. Dostala obrázek a 20 minut jsme počkaly v čekárně.

Nic víc se nedělo. Zvláštní. Byla jsem celý den tak totálně mimo a tohle bylo vše. Katku jsem ale doma, před odjezdem, připravila na to, co ji čeká. Netvrdila jsem ji, že to nic nebude, nelhala jsem ji, že se na ni doktorka jen  koukne. Narovinu jsem ji řekla, že půjdem k paní doktorce, že ji prohlídne a pak jí píchne injekci. A ano, i to, že to bude bolet. Že to píchne jako včelka. Nevěděla jsem akorát, kam ji to budou píchat, tak když se zeptala, řekla jsem, že buď do nožky anebo do ručky. Odcházely jsme z domu s tím, že si dala podmínku, že do ruky to nechce a já jí slíbila, že zařídím, ať jí to pichnou do nožky, což jsem i splnila a tak jsme spokojené odjely domů s náplastí na stehýnku a obrázkem v ruce. A doma je to zas moje veselé malé zlobidlo.

Noc 1.